O nakladatelství / Webové stránky – archiv rubrik / Internet New Line/Webová rubrika Nezavedení /

Beata Parkanová

Autorka o sobě:

Tak: Narodila jsem se 18. ledna 1985 v Třebíči, i když jsme tehdy bydleli ve Velkém Meziříčí (tam ale není porodnice). Z Meziříčí jsem se pak přestěhovala do Jihlavy, spolu s mámou a bráchou. A tam jsem taky nastoupila na gymnázium, ze kterého jsem bohužel musela na konci druháku odejít. Odešla jsem tedy do Prahy. Tady bydlím třetím rokem a zdárně jsem ve svých studiích pokročila — třeťák...
A ještě něco o mně: Předně jsem, jak říká babička, Ovečka. To sedí. Tedy povahově. Dále mám nohy do X (po babičce). Chci říct, a na tom mi hodně záleží, že babička s dědou jsou pro mě úplně vším a že na ně nedám dopustit. Co ještě... No, nejradši jsem doma, v teplákách, pečící štrúdl!,br> A to je asi tak vše :–)

Kontakt: oveckabetty@seznam.cz


ANDREJ

Na šibenici visí voják Andrej. Nemůže to být voják Petr nebo voják Standa, na šibenicích visí pouze Andrejové.
Chtěl to, tak to má, shodli se všichni, neměl pokoušet štěstí. Smrt si zaslouží, jenom smrt, tleskejte soudcům, blahořečte žalobci.
Ale visí krásně, bála jsem se, že bude vypadat nějak nelidsky, nebo že bude sípat či křičet, ale on visí krásně, a pohladím ho po tváři, až ho sundají, tedy jestli mě k němu pustí. Možná bych ho i políbila a zašeptala mu do ucha: Andreji, neměl sis se mnou zahrávat…!, ale oni mě k němu asi nepustí, a já doma otřu prach z Andrejovy fotografie a popřeji mu dobrou chuť, až budu večeřet, a možná, až se půjdu koupat, vezmu ho s sebou a nechám ho dívat se, ale to jen možná, jestli bude hodný a zaslouží si to. Ale on hodný nebude, to Andrej neumí. Zůstane na poličce, tam je jeho místo a já se sama umyji a možná s Andrejem až ulehnu. Milenec byl ohromný, to mu musím nechat, ale neměl se kurvit s mojí dcerou, to se nedělá. Znásilnil ji a zabil, já ho viděla, a lidé, lidé ho viděli také, lidé vidí to, co chci, aby viděli.
A na dceřin hrob položím kytici rudých růží, rudých jako krev, která mi stékala po rukou, když jsem jí nožem podřízla krk. Ale neměla si s Andrejem začínat, svádět starší muže jsem ji neučila. Neměli si začínat oba.
A teď musím jít a někde sehnat šunku, Andrej by se mnou jistě nejraději povečeřel kus pořádné šunky, a taky koupit růže, rudé růže dceři na hrob.



PROPLETENÉ PRSTY

Vždycky jí vadil pohled na krev. Na tu vlastní i na tu cizí. Chtěla se stát lékařkou, byl to hmatatelný, jasný způsob, jak pomáhat lidem. Chtěla, ale nedokázala to, brnělo jí v kolenou a myslela si, že se pozvrací, jen když se jí čas od času spustila krev z nosu. Lékařku zavrhla. „Dneska jsou ty mladý úplně jiný, než jsme byli my, jen mi prozraďte, čím to je. Já jsem se prvně snažila vystudovat, něčím být, pak se vdát…“
„Psssst!“ ozvalo se odněkud, slunce prozářilo vitráže kostelních oken, zlatý Kristus na kříži roznesl světlo po oltáři a paní nesouhlasně zamlaskala, přitáhla si ke krku límec šedivého kabátu a zmlkla.
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju. Všichni mi říkali, že jsem na lásku moc praktická a taky jak slon v porcelánu, že nejsem na city a že jsem rozumná. Máma měla víc mužů a táta víc žen a já se rozhodla, že jestli se zamiluju, tak do chlapce hodného, chytrého, hezkého a šikovného, který mě bude mít rád, pokud možno takovou, jaká jsem. Že se zamiluju do tebe, že si budu připadat jak písek v pouštní bouři a že si po našem milování budu schopna podepřít hlavu, pohladit tě po nose a po rukou a zeptat se tě na tvoji ženu a děti, to jsem se, pokud si vzpomínám, nerozhodla nikdy. Tak prostě bylo.
Nakonec vystudovala práva. Z práv se člověk uplatní v jakémkoli zaměstnání, radila jí matka, a ona začala pracovat pro nadaci pomáhající ženám v tísni. Lidé ji chválili, v rodině se ujala věta, že nosí srdce na dlani a že se moc pěkně obětuje. V duchu si kdekdo myslel, že by se raději měla vdát. V listopadu, při narozeninové oslavě, na ni rodiče i kamarádi poťouchle pomrkávali a přáli jí, aby si už konečně našla někoho pořádnýho. Na dortu hořelo 25 žlutých svíček, a když ho ostrým nožem rozkrajovala, zvedl se jí žaludek.
„Zase prší. Za pár týdnů Vánoce a ono prší. Když já byla holka, pamatuju jen bílý Vánoce, ale dneska máte všechno tak. Jak to počasí, tak ty lidi.“ Kristus potemněl a o vitráže uplakaně pleskaly kapky. Paní si natáhla na prokřehlé prsty okrové rukavice a poposedla na dřevěné lavici. Už to trvalo dlouho.
„Co já vám můžu nabídnout?“ zeptala jsem se tě, když jsme spolu poprvý seděli v kavárně, uhnula jsem pohledem a prsty jsem si přejížděla čelo.
„Právěže skoro všechno,“ odpověděl jsi šeptem a já jsem zčervenala. A pak se mi líbil červený šátek s černými proužky na tvém krku a tys mi ho dal.
Týden po narozeninách si vzala na pár dní volno v práci. Doma jí to všichni schválili, zdála se jim přepracovaná, pohublá a bez nálady. Přesvědčovali ji, ať si vyrazí mezi mladý, zajde ke kadeřnici, koupí něco novýho na sebe. Matka jí na stůl hodila kreditní kartu, pohled na vytahané svetry ji rozčiloval, sama nosila francouzské kostýmky, kostýmky ladily s doplňky, vůbec všechno na ní ladilo. Když pak na stole našla netknutou kartu se vzkazem „Odjela jsem na chalupu“, ani si nepovzdechla. Dávno si obě dělaly, co chtěly. Byly to jejich životy. „Deštník jsem si nevzala, včera večer v televizi neříkali, že by mělo pršet. Oni taky houby poznaj.“ Paní si stoupla a pokřižovala se. „Zaplať Pán Bůh, že se v naší rodině takovýhle tragédie nedějou, to budou mít smutný svátky. A i hezká holka to byla. No jo, co zmůžem, nezmůžem nic.“ A paní, aniž by svlékla rukavici, podala ruku své známé, útrpně hledící na Krista, a vyšla z kostela.
Snad nejvíc jsem se styděla, když jsi mě poprvé svlékal a já ti řekla, že jsem ještě s nikým nespala, jestli ti to nevadí. Usmál ses a políbil mě na víčka.
Snad nejvíc jsem se cítila bezradná, když jsme se šli mýt, já krvácela a ty ses o mě staral s úplnou samozřejmostí, jako že se nic neděje, jako že to se stává, jako že je to zcela normální. (Jako že se v takovýhle situaci neocitáš poprvý, blesklo mi hlavou.) S mokrými vlasy jsem ti nahá usnula v náručí. Hřál jsi mě.
Snad nejvíc mi připadalo, že se mi život zdá, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Do telefonu jsi mi řekl, že to není tvůj problém.
A snad nejvíc jsem byla o něčem přesvědčená, když jsem s nožem na krájení dortu, pečlivě zabaleným do novin, odjela na chalupu.
Ležela ve vaně. Zápach. Na každém zápěstí jeden přesný řez. Jen ona věděla, proč měla šátkem s proužky převázané oči. Vždycky jí vadil pohled na krev.



A JÁ

Moje prababička Ester se dožila vysokého věku. Nejradši jedla chleba se škvarkama, zásadně se smála s plnou pusou a po ránu si nízký tlak léčila panákem slivovice.
Když mi bylo osmnáct, šla jsem za její rakví v máminých černých lodičkách, zrovna ukrutně pršelo a my se museli táhnout přes celý hřbitov. Tehdy jsem si nechala ostříhat ofinku tak akorát pod oči a odbarvit na modro. A hodně jsem brečela, když jsem se s hlavou sklopenou vlekla kamenitou cestou. K cíli jsem společně s ostatními pozůstalými nedorazila. Zakopla jsem a s obličejem v blátě zůstala ležet u anděla s mramorovými křídly. A bylo mi to jedno, děj se vůle Tvá, napadlo mě. Snažila jsem se, na břichu s rukama v kapsách kabátu, prohnout v zádech a nadzvednout se, abych mohla dýchat a taky jsem chtěla vidět andělovi do tváře. A nedá se říct, že bych se nebavila.
Zvedl mě otec. „Krávo!“ řekl mi. (A já…)
Moje prababička Karla se vysokého věku nedožila. Vybavuji si ji nejlépe z obrazu, který měl otec pověšený v pracovně. Byla velmi outlocitná, pobožná a ustrašená, a zdůrazňovala, že je dobré střádat korunku ke korunce. Pokojovou teplotu svého zimního království držela neměnně na patnácti stupních. Pod rolákovými vlněnými šaty se jí zřetelně rýsovaly kyčelní klouby a z návštěv u ní si pamatuji vlažný čaj bez příchuti s vícekrát použitým kolečkem citronu a žluklé sušenky. Asi čtyřletá, nabídla jsem sušenku našemu psovi Osmanovi. Čuchnul k ní a odběhl. „Ani Osman to nežere,“ pronesla jsem.
„Dávej si, holčičko, pozor, co říkáš! Tohle se neříká!“ Otec. (A já…)
Babička Emilka si zakládala na koketování a každičká pitomost se jí jevila rozkošná. Takže taková rozkošná koketka. Diblík. Nosila výstřední oblečení, obočí si zvýrazňovala černou tužkou a červeně vymalované, jedovaté rtíky smyslně špulila i při porcování kusu hovězího. Učila mě, jak být mladou dámou. Obnášelo to nedívat se, když on se dívá, vypínat prsa, zatahovat břicho a pohupovat boky. Dále pak myslet si o mužským svoje a zahrát druhý, dělat, že nechci toho, koho chci, a nikdy u sebe nenosit schuntlaný, posmrkaný kapesník, protože kapesník dělá pod oblečením boule a boule dělají ženu tlustší. Pobrala jsem jen ten kapesník. I s nejhorší rýmou jsem nikdy neměla do čeho vlastního smrkat, popotahovala jsem a prosila o zapůjčení kapesníku lidi kolem. Můj otec to nesnášel. Jako dítěti mi vždycky vlepil facku, později, když mě viděl, jak si vypomáhám ubrousky nebo toaletním papírem, už jen zlostně hučel: „Proboha nedělej to!“ (A já…)
Babička Lída každého vychovávala. Vědecká pracovnice. Poučky. S otcem si notovali. Někdy jsem nevěděla, který z nich dvou na mě mluví. Už jen ty jejich orlí nosy a hluboké vrásky kolem rtů. A všechno praktické, systematické a konstruktivní. A nesmát se nahlas. Nebrečet. Nebrečet před lidmi. Nebrečet pokud možno vůbec. Nenadávat. Nedotýkat se. Nedůvěřovat. Nesvěřovat se. Nejíst koblihu namazanou pribináčkem, neoblíkat si k zelené sukni modré tričko. (A já…)
Moje matka Ester, jak sama tvrdila, byla jako mladá holka labilní, pochybovačný uzlíček nervů. Nerozhodná. Nejistá. Mého otce si vzala v den svých dvacátých narozenin. Když se s ním o pětadvacet let později rozvedla, nebyla ani labilní, ani nejistá, byla feministka. A zjistila, že celý život toužila cestovat a poznávat rozličné kultury. Poznávala tedy a posílala mi pohledy.
Z Francie: Pierre! Milý! Je třeba zkusit, co si život zkusit žádá. Pierre! Je ťai dans la peau… Pamatuješ si ještě tu písničku? Jako malá sis ji zpívala. Je ťai dans la peau, to by na něj platilo… Jestli se uvidíš s tátou, pozdravuj ho, a jak ti vždycky říkal, nekousej si nehty, neškrábej si čelo a stůj špičkama od sebe. Opravdu, nedělej to. (A já…)
Tvoje matka Ilona se mě na prvním společném obědě zeptala, jak si představuji svoji budoucnost. Nejdřív jsem se s plnou pusou rozesmála a poprskala ubrus. Když jsem se, pod tvým přísným dohledem, uklidnila, zamyslela jsem se, prsty si mnula obličej a začala jsem koktat odpověď. Do toho se mi spustila krev z nosu. Situaci jsem, bez kapesníku, zachraňovala bílým ubrouskem s ručně vyšívanými pomněnkami. Tvoje matka si odkašlala a zvedla se od stolu. Za týden jsem ji šla s kytkou poprosit za prominutí a poděkovat za výtečný oběd. Tak jsem si to připravila.
„Neproste, neděkujte a neztrapňujte se. Prostě to nikdy nedělejte.“ řekla mi. (A já…) Ty jsi mi nastínil, co ode mě čekáš a taky, jak se věci mají a ať si všechno promyslím. Že jsi o patnáct let starší, a to že je hodně, že jsi protivný a náladový a měnit se už nehodláš, že máš svý černý životní momenty, a o těch že mi nepovíš. A taky ať ti radši nevěřím. A ať se tě nedotýkám na veřejnosti. A potom že tě často bolí záda a v noci nespíš. Že nesnášíš hysterické projevy, upatlaná skla ve vitrínách, podzim a večerníček s Krakonošem. Vůbec jsi mi vysvětlil, že je blbá doba pro cokoli, jenže já taky nesnášela Krakonoše s tou jeho štěbetavou sojkou, a tak jsem ti napsala na ubrousek úryvek z jedný hry ( „…svý sny jsem tobě k nohám položila, našlapuj lehce, ať mi neublížíš…“) a ubrousek ti pod stolem podala. Odepsal jsi: „Nedělej to.“ A já to stejně udělala.
Mému otci ses líbil. Jiný chlap by to prý se mnou těžko vydržel. Když jsem vás, při tebou zorganizované večeři, viděla v čilém hovoru, hřálo mě to. Tak. Konečně. Povedlo se. Následující ráno jsem brzo vstala a napekla ti koláče. Makové, tvarohové, ořechové, hodně cukru a bez rozinek. Tohle jsi mě naučil hned zkraje. A když bylo hotovo, provoněnými prsty jsem ti přejížděla po tváři, dokud ses neprobudil. Nevrle jsi zavrčel. Donesla jsem ti na tácu vyskládané koláčky. Znovu jsi zavrčel. „Máš upatlané tričko od zubní pasty. Ty se prostě nad umyvadlem nenahneš nikdy. Ale tobě člověk může opakovat co chce, jak chce, stejně si uděláš svoje. Tvůj otec měl pravdu. Rozejdeme se. Nestojí mi to za to.“
„Nedělej to.“ Prosila jsem tě. Zůstal jsi teda.
Za pár týdnů zemřel otec. Na pohřeb dorazila i matka. Vdaná. (Pierre.) A anděl s mramorovými křídly u otcovy rakve. Do očí jsme si koukali.
Za pár měsíců jsem se rozhodla odjet do Francie.
„To neuděláš,“ vysmál ses mi. A já to stejně udělala.

/Uveřejněno 24. 1./

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz