Přes čáry a vlny /

Ukázka z knihy

Co zbyde

Ulice z náměstí St. Ploetzen vede pod okny domu, do kterého přišel před čtyřiceti lety. Zvenku zní hovor turistů, kteří v křiklavých přilbách a cyklistických botách klopýtají do penzionu Bei Mutter Berta. Lesklé rámy kol se proplétají s květy pelargonií v nevkusnou směsici. Čaj na stolku voní po bylině s latinským jménem, při jehož vyslovení se doktor Weisman určitě zamračí: jeho babička používala nějaké zatrolené české slovo.
„Našli jsme pro vás v Čechách sestru,“ říká doktor, když ho ukládá po obědě.
„V tom případě vyrazíme zítra.“
„Myslel jsem, že počkáme do konce týdne.“
„Pojedeme zítra v jedenáct.“
Důvodem urychleného odjezdu je životopis, který vyšel před pár dny, na začátku června 1993, v jednom kulturním časopise. Vystřihl ho třikrát a dvakrát zahodil, zbyla poslední kopie schovaná pod polštářem.
Narodil se v roce 1922, od roku 1936 navštěvoval inženýrskou školu v Táboře, a potom už následují jen samé lži. Zítra spatří českou krajinu a dostane šanci vymazat aspoň některé z nich.
Druhý den po poledni říká řidiči, aby zastavil. Doktor mu pomáhá ven. V trnkách na kraji louky poletují vrabci, bílé tečky kopretin chvílemi září a chvílemi hasnou pod stíny letících mraků. V dálce se modře lesknou stopy slunce na hladinách rybníků. Krajina se houpe, ruce se mu třesou.
„To je pěkná snůška hnoje, co o vás napsali.“ Nenapadlo ho, že doktor o článku ví. Další důkaz, že se až nezdravě zabývá sám sebou, ostatně zabývání se zfalšovanou minulostí nemůže být zdravé.
Na konci cesty je zámek v lesích, kde se narodil, náhle malý a bezvýznamný. Schodiště, na kterém jako dítě stál a skulinou v otevřených dveřích vyhlížel park, modré nebe a bílé mraky. Proužek reality, který se třepí v paměti, na kterém mělo být zachyceno to, co mělo zůstat. Nezbývá než živit se iluzemi. Jen budoucnost viděná skrz naděje je tajemná a lákavá, jen v ní leží nikým nesdílený příběh našeho života.
Chybí tomu pečeť, chce říct doktorovi. Pečeť toho, kým je člověk stojící proti minulosti, která povstala v jeho zemi jen proto, aby ho zničila. S takovou minulostí se musí bojovat den za dnem, až do konce.
Protože kdyby s tím přestal…


I
Kola opřou o zeď fary a Tomáš pokračuje v přednášce, která začala přibližně před deseti lety. „První brigáda, a hned kostel, ty máš ale kliku. To je něco jiného než opravovat fotbalistům kabinu.“ Marek, jeho patnáctiletý syn, ho neposlouchá. Proč se sem táhnou dneska, když dělat na kostele mají příští týden? „Táta, děda,“ pokračuje Tomáš. „Všichni o tom snili. A nikomu se to nepovedlo, až nám. Víš, co jsem ti vyprávěl o svobodných zednářích, rodiny stavitelů si předávaly tajemství oblouků…“
„Tos mi už říkal,“ zahuhlá Marek. „Používaly tajné symboly.“
„Správně,“ chválí ho Tomáš a zvoní u dveří fary. Z okna vykoukne Průchová. „Co chcete?“ oboří se na něj. Proč ho tak nesnáší? Nejspíš mu nemůže zapomenout, že se přiženil z Hurdlic.
„Je pan farář doma?“
„Jel na křtiny.“
„A kdy se vrátí?“
„Pozdě,“ odsekne Průchová a zavře okno. Proč se faráři obklopují čarodějnicemi? Nemají máslo na hlavě, že jich v Čechách a na Moravě nechali tolik upálit? Možná papež vydal encykliku, ve které nařizuje nabrat je do služby a chovat se k nim jako k normálním lidem, což je nenápadná forma omluvy za historickou nevraživost.
„Tak jedem domů?“ Markovi spadl kámen ze srdce, s místním farářem se mu mluví velmi těžce.
„Ještě si něco zařídím.“ Aha, napadne Marka, táta musí na pivo. Na kraji vsi, na jediném kopci u přejezdu, kde stojí jejich dům, se ohlédne. Jeho otec stojí na louce před kostelem jako horolezec před zasněženým vrcholem. Možná tam zůstal, aby synovi ukázal měřítko perspektivy stojící mezi venkovským zedníkem a barokním kostelem. Ale spíš vypadá jako tečka v nekonečné české rovině, ze které vystupuje osamocená kostelní věž, a jako kámen na krku ji tíží obrovský, mlčící zvon.

Ráno se bubliny vznášely ze dřezu plného nádobí a večer z kýblu, se kterým Martina vytírala schody. Tomáše do hospody jít neviděla a Marek, který se vrátil domů už v jednu, zahuhlal, že jel za farářem. Jenže Martina ví, kolik uhodilo, Tomášovi zase začalo období chlastání, výmluv a plánů s kapelou.
Odpoledne ji pozdravil jeden z chlapů, kteří jeli na kolech do hospody. Až když se otočil, poznala Máru. Býval to krásný kluk s dlouhými vlasy, věčně v bílém tričku, kristuskách a korálky kolem krku. A dneska? Opuchlá tvář, podlité oči a prázdný pohled. I když byl stejně starý jako Tomáš, vypadal na padesát. Co jen chlast s lidmi udělá…
Vítr k ní přinesl smrad páleného igelitu ze dvora od sousedů. Nikdy neviděla tak sadistické kluky, věčně se poflakovali kolem s brokovnicí, měla z nich větší strach než z myslivců. Starý Hovorka umřel před lety na rakovinu a jeho žena ji měla taky. Bylo to z bordelu, který pálili na dvoře?
Slunce zapadalo nad hrází rybníka. U břehu pluly labutě a natahovaly dlouhé bílé krky, připomínajíce lodě s vyřezanou postavou na přídi. Rákosí šumělo v podvečerním větru. Začne Tomáš zase pít? Podívala se do kýblu, bubliny zmizely, zbyla šedivá špína smíchaná s vychladlou vodou, její minulost i budoucnost. Potom se u Hovorků otevřely dveře, rozezněl se křik a za chvíli se z dálky ozvalo houkání sirény.

Tomáš čekal v hospodě na Jindru, který mu měl vrátit peníze. Jandera za pípou něco tušil, nebylo by to poprvé, kdy by Tomáš utíkal bez placení.
„Je u vás sanitka!“ hlásil Heřman, bubeník kapely.
Tomáš vstal.
„Kampak?“ divil se Jandera.
„Neslyšel jste, co říkal?“
„Je mi jedno, co říkal, zaplatíš, cos vypil.“
„Jindra to zaplatí, až přijde.“
„Dluhy tvého bráchy mě nezajímají.“
„Já to zaplatím!“ Heřman vytáhl stovku a Tomáš se vyděsil, myslel, že je to trik, jak ho dostanou z hospody bez placení. Jenže saniťáci opravdu někoho vynášeli! Na nosítkách ležela Hovorková, jeho sousedka. U vrátek postávali její kluci, Adam s Ondrou, pobledlí a vyděšení, Tomáš je ještě nikdy neviděl tak zaskočené.
„Co se stalo?“ zeptal se Tomáš saniťáků, ale Hovorková otevřela oči. „Kluci,“ zašeptala. „Postarejte se o ně.“
„Spolehněte se.“ Díval se za ní, dokud se dveře sanitky nezavřely. Kluci si ho prohlíželi, zatímco sanitka s houkáním mizela na hrázi.
„Chcete se mnou dělat na kostele?“
„Vy jste se asi zbláznil, jděte radši pryč.“ Zabouchli mu branku před nosem.
Od trati se ozvalo známé zahvízdání. Jindra se schovával za křovím, aby ho Martina neviděla. Na sobě měl světlou košili a černé džíny, vlasy svázané do copánku.
„Čekal jsem v hospodě! Potřebuju peníze, nemáme doma už ani korunu,“ vysvětloval Tomáš.
„Nemám je tady, ale u jednoho kluka v Bechyni.“
Aha, myslí si Tomáš, vždycky je v tom nějaký háček. „Martina čeká s večeří, nemůžu odjet, bude to vypadat, že jsem zdrh.“
„Vlak jede za deset minut a v devět jsi s penězi zpátky.“
Nechá se umluvit a dopadne to jako vždycky: druhý den ho bolí hlava, je bez peněz a potlouká se v Bechyni s Jindrou, dokud neskončí v hospodě u nádraží. Aby ho zabavil a rozptýlil, vypráví Jindra o tom, co vyváděli za komunistů, například, jak stříkali sprejem na zeď u nádraží.
Jenže Tomáš si to pamatuje jinak. Opili se a na zeď nastříkali obrovský nápis: Smrt komunistické straně! Ale slovo smrt stříkali na místo, kde byla v omítce prasklina, a když ráno přijeli vlakem, nápis byl stěží vidět a díky prasklině se dal přečíst i jako: Sme v komunistické straně! Opravdu divné hrdinství.
Nakonec odjíždí vlakem v pět, zabil celý den! Jindra stojí u nástupiště s cigaretou v ruce. Tomu je hej, svobodný kluk, který jednou do roka zajede do Itálie na jablka a má klid. Tomáš ví, že Martina bude řádit. Je mu jí líto, a zároveň je na ni už trochu naštvaný.
„Jandera prý má ode dneška v hospodě novou kapelu, a jestli přijdou lidi, vykopne nás,“ svěřuje se Jindra.
„Takových hlášek jsme už slyšeli!“
„Jestli Komářovice padnou, se mnou ani s Heřmanem nepočítej, už na to nemáme nervy.“
„Jen klid.“ Tomáš zavře okno a podloží si hlavu svetrem. Proti němu sedí silnější černovlasý muž v roláku s velkým kufrem.
„Vzbudil byste mě v Komářovicích?“ Muž lhostejně přikývne, jako by budit cestující byla jeho každodenní práce. Vlak přejíždí po mostě, pod ním plují lodě s pískem. Na poslední stojí Oldřich Janota se sprejem v ruce. Loď se s ním naklání, písek padá do řeky a Janota na něj ze všech sil něco stříká, i když mu kytara překáží. Vlny odnášejí nápis, ze kterého Tomáš přečte jen A a O. Ostatní písmena se propadají do písku, písek se valí do řeky a všechno se třese, řeka, mraky i země.
„Vstávejte, člověče! Jsme v Komářovicích!“
Na zastávce ho vítá Tůmová s plácačkou v ruce. „Jste se zase toulal, co? Žena vás tu sháněla, ta s váma má ale trápení.“
Radši vyjde po schůdcích do výčepu. Je čtvrt na šest, vevnitř ještě prázdno. „Dej mi jedno,“ říká Janderovi a pokládá na stůl desetikorunu. Bolí ho hlava a ví, co ho doma čeká. Sotva se napije, Jandera odloží utěrku na okraj dřezu. „Tak jsem se rozhodl, u mě v hospodě hrát nebudete. Mám vašeho vrzání tak akorát a lidi taky.“
„Vrzání?“ Kdyby nemusel domů, ukázal by mu, co to je vrzání. Vydrželi to za komunismu, přece to nezabalí teď. Jak to, že o tom rozhoduje mameluk, který se celý život bál?
Když otevře branku, Marek sedá na kolo. „To je dost, že jsi tady, tati, konečně můžu s klukama na ryby. Máma od včerejška čeká, kdy přijdeš.“
„Měl jsem spoustu zařizování.“
„Zařizování? Hm.“ Tomáš si není jistý, jestli v tom není ironie, znamenající: Ty vole, táto, dej se radši trochu dohromady. Jestli tam není teď, za pár let bude.
„Chtěli jsme jít do hospody, přijede nová zpěvačka.“
„Jandera nás vykopne a pozve si nějakou countryovou bábu?“
„Kluci říkali, že hraje techno.“
„Jestli to bude techno, pomažeš domů, to si pamatuj!“ Musím se uklidnit, říká si, jak stoupá po schodech. Martina v kuchyni žehlí prádlo. Vždycky, když ji vidí po nějakém průšvihu, spojuje se jeho strach s nábožnou úctou: v takovém okamžiku cítí, jak moc ji miluje. Ale je to forma lásky, která je pro jeho ženu neviditelná. Možná je to forma lásky, která je v takové chvíli nejvíc na obtíž.
„To byl ale den, ani jsem nestihl zavolat.“
„Kdes byl?“
„Za farářem, všechno je domluveno. V pondělí začnu.“ Nervózně popochází po kuchyni. „Pak jsem potkal Jindru, zašli jsme na pivo.“
„Vrátil ti peníze?“
„Zatím je nemá.“
„Nemá? A jak vyjdem?“
„V pondělí dostanu zálohu na materiál a peníze budou, žádný strach.“
„Nemysli si, že nejsem naštvaná, trnu tady, kde lítáš.“
„Říkal jsem, že musím za farářem.“
Zapálí plyn pod rendlíkem s párky, Martina stojí u žehlícího prkna. Sukně jí končí nad koleny a ukazuje hladkou opálenou kůži, na které se třpytí světlé chloupky. Při usmiřování má Tomáš vždycky chuť ji přitáhnout k sobě a…
„Potřebuješ něco?“ otočí se Martina.
„Máme hořčici?“ koktá a nakládá párky na talíř.
„Cos sliboval Hovorkové?“
„Promiň, teď jsem tě neposlouchal,“ říká s plnou pusou.
„Prý jsi slíbil Hovorkové, že se postaráš o její kluky.“
„Je to naše křesťanská povinnost.“
„Křesťanská povinnost je prát jim a vařit, to bude dělat kdo? Přijede papežský nuncius, aby jim vyžehlil trenýrky? Víš, co to je za sígry?“
Tomáš ji ale neposlouchá. Z ledničky bere stolní kalendář, ale nevšimne si, že ho děti obrátily, a místo června ukazuje listopad. V rádiu začne zpívat Michal David.
„Svatá Cecílie, patronka hudby, má dneska svátek. Neslyšela jsi něco o té nové zpěvačce? A nemohla bys rádio dát trochu míň?“
Na klavíru stojí štamprle bechera, pozdrav Komářovic světu umění. Klavírista usedne ke klavíru, sál je zaplněn do posledního místa, nádražáci, vojáci, chalupáři, místní s manželkami a u stolu pod oknem chuligáni z okolí. Muž v černém roláku se zastaví u klavíru.
„Rád bych se něco dozvěděl o vaší zpěvačce,“ řekne s mírnými rozpaky.
„O Evičce? Myslel jste privátní setkání?“
„Tak nějak. Jsem inženýr Prospal, tady je má vizitka.“ Sáhne do peněženky, zatímco klavírista si prohlíží fotografie dětí zastrčené na zadní straně.
„Ženatej, co?“ říká škodolibě.
„Minulý týden jsem byl na služební cestu a slyšel ji zpívat. Chápete, nikdy jsem netušil, co je to hudba.“
Jejich rozhovor přeruší potlesk: zpěvačka vstupuje do sálu. Prospal se vrací ke stolu.
„Evička,“ šeptá. Zpěvačka má velké tmavé oči a nejistě kráčí ke klavíru: křik a hovor utichají. Umělec udeří do kláves, Prospal přestane dýchat. Evička si přitiskne ruku na prsa. Nemá čistý hlas, je v něm něco obyčejného, ale refrén s ní zpívá celá hospoda. Prospal řve na svého souseda: „No, není krásná, řekněte!?“ Jandera stojí ve dveřích s prázdnými půllitry a zpívá: „…a v srdci klid chtěl bych jen mít…“ Hudba se přelévá z pódia do sálu jako vlna, vojáci objednávají flašku rumu.
Z výčepu se ozve křik a hulákání. „Ten bordel musí skončit! Dnes v den hudby a Karel Gott?!“ Zpěvačka zaváhá, klavírista hraje dál. Prospal vstává od stolu. „Co za pitomce tu teď může rušit?“
Projde do výčepu, kde se dva muži snaží zadržet vousatého chlapa. Prospal pozná muže, se kterým seděl ve vlaku. „Dáš si vodchod nebo tu budeš buzerovat?“
„Jdi do prdele i s tímhle cirkusem, zrůdo kolaborantská,“ odpoví Tomáš a skočí po něm.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz