Čím se liší tato noc / Recenze /

Olga Stehlíková, Lidové noviny, 22.6.2004

Čím se liší postavy Ireny Douskové

Pomineme-li její básnické začátky, je dnes Irena Dousková (nar. 1964) představitelkou současné české prózy. Od roku 1997 publikuje zhruba ve dvouletých intervalech, teď přišla se sbírkou devíti baladických povídek.

Na úspěch prózy (a její dramatizace) Hrdý Budžes (1998), která následovala dopisový román Goldstein píše dceři (1997), nebylo jistě snadné navázat touto v pořadí pátou knihou. Od předchozích, autobiograficky laděných, se ta přítomná liší situováním krátkých příběhů do rozličných období dějin, slušivým lyricko-melancholickým laděním a předvedením postav a osudů autorce méně blízkých.
Měly-li předchozí texty Douskové tendenci k otevřenému závěru, jsou tyto povídky bez výjimky opatřeny výraznou pointou, k níž příběh od počátku nevyhnutelně směřuje. To také ovlivňuje výsledek: neuvěřitelnost, až jistá krkolomnost fabulace není na škodu, je-li uvěřitelný charakter postav, je-li důvěryhodné líčení a jestliže je smysl sdělení materiálem příběhu nesen, nikoli převálcován. Ne ve všech povídkách se to Douskové daří; tam, kde ano, je čtenář potěšen čtivou zkratkou, která, snad s jistou nadsázkou, směřuje k výrazně baladickému závěru.

Od počátku letopočtu až po sedmdesátá léta

Pokus, jenž snad měl vyvážit tragické vyznění souboru závěrečnou "optimistickou" povídkou, je ovšem poněkud křečovitý: příběhu staré samotářky, která překoná dětský "naivní" antisemitismus svého souseda tím, že se s ním sblíží prostřednictvím výuky angličtiny, se naplnit možný autorčin cíl nedaří; naopak vyrovnaný tón vyprávění tento úkol dobře zvládá sám.
Kompozice souboru je tmelena jednak "chronologickým" řazením příběhů (od období počátku našeho letopočtu po sedmdesátá léta), jednak zvoleným typem postav: hrdiny jsou vyděděnci, nešťastníci absolutně nezapadající do své doby ani prostředí, v němž se octli, a proto odvrhovaní svým okolím (sirotek šikanovaný rodinou pro podezřelý původ své matky, důvěřivý ochočený medvěd, který je zlynčován lidmi v první a poslední den své svobody, zraněný cizinec nechaný na pospas smrti, spisovatel-evangelista, který čelí manipulacím se svým příběhem atd.).
Víme toho o nich právě tolik, jako o jejich protihráčích (lidech stáda, předsudečných, pohodlných, se strachem nenávidějících vše, co se liší). Tak se autorka úspěšně vyhýbá riziku nekonkrétního, obecně-dějinného viníka křivd, které exponuje, na pozadí určité, křehce nevinné oběti. Její malí a ubozí se příliš neliší od velkých a mocných, tedy tím, jaký prostor je jim v leckdy děsivém příběhu vyhrazen.
Výklad "velkých" dějin prostřednictvím dějin "malých" patří k tradičním literárním postupům. Je tedy bezpochyby odvážné snažit se jej originálně zhostit (zvlášť jsou-li objekty baladičnosti děti, příslušníci menšin nebo zvířata).
Dousková nesměřuje k přeinterpretování historických mezníků - jejím záměrem je spíše znovu předvést příklady konfrontace většiny s menšinou, čistoty se špínou, plebsu s ušlechtilými srdci. Autorka se přitom často obrací k dějinným momentům alespoň částečně dotčeným židovskou otázkou. Ať už je odpověď na otázku, "čím se liší tato noc", jakákoli, novinka Ireny Douskové se příliš neliší od standardu současné domácí prozaické tvorby.

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz