Jen tak si trochu schnít / Recenze /
Olga Stehlíková, Lidové noviny, 11.6. 2004
Stručné fejetony Terezy Boučkové
Nejen český čtenář zná Terezu Boučkovou jako ženu mnoha podob: spisovatelku, scenáristku celovečerního filmu Smradi, ale také politickou a kulturní aktivistku, nově také zpěvačku-písničkářku.
Tereza Boučková (nar. 1957) je také fejetonistka, jejíž krátké práce se v průběhu uplynulých let objevovaly v několika českých periodikách včetně LN. Jejich autorka je shrnula do svazku s titulem Jen tak si trochu schnít (sic!).
Přestože je fejeton jedním z prvních literárních žánrů, jejichž charakteristice jsou školní děti vyučovány, je jeho jméno často zneužíváno pro označování útvarů ne dost vyhraněných nebo nepříliš fundovaných, jimž se autor pro subjektivitu neodváží říkat článek nebo zpráva, které by mohly být společensky, kulturně nebo politicky kritické, ale ještě nejsou polemikou ani kritikou, které by mohly být autorským zpravením o události, ale postrádají dokumentární rysy reportáže. Chce-li se proto leckterý prozaik-nežurnalista (pravidelně) objevovat nejlépe v denním tisku nebo rozhlase a soudí, že má co říct k aktuálnímu dění, vrhne se na fejeton.
Píšete-li fejetony 10 let, je zapotřebí vytvořit si flexibilní rutinu a nemít nouzi o témata. Fejeton má být ze školní definice krátký, s aktuální tematikou a podaný lehkým slohem: všechny tyto požadavky Boučková-fejetonistka splňuje.
Jak to dělá? Především si vybírá témata drobná a jí se osobně (do)týkající - stejně jako ve svých prózách podává události a postřehy ze (svého) života, nehledanými slovy, zkoncentrované na velmi úzké ploše (většinou dvou kratičkých stránek), vždy s osobním zaujetím a způsobem nezaměnitelným (velmi krátké, i jednoslovné, věty, výrazně personální já, časté úvody typu jedu si/jdu si/ vykračuju si/ takhle, řada řečnických otázek a zvolacích vět, ironie, rychlý dramatický závěr, výrazný emotivní náboj, "prostota selského ženského rozumu", který nahlíží svět jasně a nezkresleně, vyhraněné názory, hodnotící postoj...). Tyto fejetony jsou často konstruovány podle schématu dvou prvků (událostí, příběhů, pozorování), leckdy nesrovnatelných nebo nesouvisejících, z nichž první se objeví na začátku a pak v závěru, druhý vyplňuje "tělo" fejetonu.
Místy si pointou takových komparací čtenář není zcela jist. Příkré jsou některé její generalizace a zkratkovité vývody: rozhořčení nad kaly a nespravedlnostmi tohoto, většinou českého, světa tudíž na malé ploše nabývá na rozměrech, obzvlášť v dramaticky krátkých, neindikativních větách. Chválou autorka nešetří pro ty, kteří jsou schopni něco podnikat pro blaho nikoli jen své, ale obecné, kteří pracují zadarmo nebo neustupují ze svých pozic, věnují se tomu, co je baví, nebo tomu, co si zaslouží úctu a uznání.
Upozorňování na "společenské nešvary", tázání se "proč" tento svět nefunguje tak, jak by mohl, je možná v množství, které nabízí celek knihy, únavné. Jeden kratičký fejeton - pár odstavců prostých, pádných upozornění - může ale v denním tisku odosobněných zpráv a zasvěcených komentářů působit jako zjevení upřímnosti a obyčejné lidskosti, podbarvené angažovaným "občanstvím" a feminismem.
V úvodu zmiňované rozprášení fejetonu mezi ostatní (novinářské) žánry, nebo lépe fejetonový parazitismus, se Terezy Boučkové, jakož i mnoha jiných prozaiků, týká, a to ve vztahu k poznámce, záznamu, reportáži, článku, zprávě, úvaze, polemice, politickým a obecně mravoličným apelům na netečné instituce, zabedněné občany, strnulé školy, šosácké spotřebáky, ničitele přírody, zkažená média a politiky, šovinisty, materialisty, rasisty...
Žánr fejetonu jako by v těchto případech otročil prosté touze vyjádřit myšlenku nebo jen nápad, podělit se o zážitek, být slyšen, zaútočit, byť ve všech případech "v dobrém smyslu slova" - tj. bojovat za dobrou věc, proti věci špatné, vyzdvihnout věci krásné, především umění všeho druhu nebo lidskou soudržnost a obětavost. Na druhou stranu: čím jiným než fejetonem takovou touhu vyjádřit, je-li "o všech starostech světa"?
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz