Nyní / Recenze /

Radim Kopáč, MF Dnes, 21. 5. 2004, s. C 10

Mládí už znám, teď žiju to nepoznané

Po dvou letech vydala básnířka a překladatelka Viola Fischerová (1935), jedna z nejosobitějších českých spisovatelek současnosti, novou knížku poezie. Jmenuje se Nyní a podle autorčina předznamenání obsahuje verše psané v letech 2002 a 2003 mezi Prahou a Elbou, ostrovem, na kterém má Fischerová své letní sídlo. Na záložce přítomného svazku mimo jiné čteme, že "klíčem k nyní je v této sbírce válečné, ohrožené dětství".
Podobně jako v dřívějších svazcích - od opožděného debutu Zádušní mše za Pavla Buksu, vydaného v roce 1993, až po předloňskou šestou knížku Matečná samota - i ve sbírce Nyní je pro poezii Fischerové příznačný jednak výrazový purismus, jednak mytizace prostoru i času, kterými se básnířka na své životní cestě pohybuje, a vůle vdechnout všednosti přesahující rozměr. Autorčiny lakonické a semknuté miniatury postrádají jakoukoliv stylizaci; eruptivní obraznost a metafory ustupují přímé a ostré výpovědi. Fischerová je v základech své poetiky racionální, přitom je však její rukopis výsostně ženský, pulzující, prostoupený smyslností a láskou. Tato přijatá feminní předurčenost se v básních realizuje především v rovině vztahů manželských, mileneckých, mateřských, přátelských; věrných i zrazovaných.
V jedné básni autorce odpovídá jiná žena na otázku, zda by chtěla být znovu mladá, dvojverším: "To už znám/ Teď žiju to nepoznané." Také Viola Fischerová koncentruje svoji existenci do jediného přítomného okamžiku, do onoho titulního "nyní". Nic z toho, co prošlo jejím životem, se nerozpouští v plynoucím čase. Naopak, je z minulosti znovu a usilovně vtahováno do současnosti, všechno je stále platné, stále současné: od připomenutého válečného dětství, hlubokého vztahu k otci a neporozumění s matkou ("Ty jsi však tehdy/ už obrůstala kůrou/ navždycky") přes bezmála třicet let prožitých ve švýcarské a německé emigraci, smrt dvou manželů ("Já jsem pochovala dva/ Stačí to/ abych o tom všem směla psát?") až po nynější četná přátelství s různými lidmi.
Vědomí, že vše podstatné se odehrává právě nyní, básnířce umožňuje nejen přijmout naznačenou nelehkou životní zkušenost, ale také se vyrovnat s přítomnými příznaky stárnutí, osamělosti, s vědomím neodvratného životního konce. Fischerová si k tomu sice občas na pomoc přivolává Boha, ale neupíná se k němu exaltovaně a definitivně, spíš s ním vede pokorný a tichý rozhovor.
Poezie Violy Fischerové ve sbírce Nyní má pozoruhodnou výrazovou intenzitu, je optimistická a vitální. V současné české poezii, která je daleko více než kdy dříve pesimistická a prostoupená negativismem, je to hlas výjimečný a nepřeslechnutelný.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz