Nyní / Recenze /
Olga Stehlíková, Lidové noviny 15. 10. 2004, s. 9
Dětství jako příčina současného rozpoložení
Novou sbírkou Nyní jako by básnířka Viola Fischerová rezignovala na naději a víru.
Jedna z nejvýraznějších českých lyriček vytvořila baladický soubor básní-událostí života svého, svých rodičů a blízkých, zakotvený v neradostných vzpomínkách.
Byla-li v předchozích sbírkách Violy Fischerové (nar. 1935), jejichž souvislou řadu zahájil debut Zádušní básně za Pavla Buksu (1993), přes veškerou přítomnost smutku, ztrát a vědomí stáří a smrti stále naděje a víra, jako by na ně básnířka sbírkou Nyní rezignovala.
Mohlo by se pak zdát, že je pohled do trvale formujícího světa dětství, ústředního tématu nové sbírky, v kontrastu s tímto vyzněním. Ale ani tam nelze hledat oporu, naopak prožité dětství je příčinou současného rozpoložení. Baladičnost, smutek podávaný vždy ve formě věcného konstatování (k čemuž se váže i kolářovsko-hančovská příběhovost, nefiktivní dějovost jejích básníudálostí) bolest a beznaděj, zbavené patosu i zoufání, se ale přetavují v cosi, co by se dalo označit za surovou běžnost, přijetí stavu věcí, bilanční nahlédnutí uplynulé a plynoucí reality naplněné samotou a úzkostí, aniž je potřeba věšet na tuto zkušenost jakékoli hodnocení.
Do dětství, které je nabídnuto jako klíč a nápověda ke čtení veršů, jsou zahrnuty i vzpomínky na minulost a události ne tak dávné, ba přítomné, na pohnuté žití, umírání a smrt milovaných: dětské čarování, noční i bdělé děsy, zaříkávání, úkony, které mohou zlé odestát, a víra ve znamení se v dospělosti zpřítomňují jako afirmativní, pravdivé ("Mé tajemství/ se neproměnilo/ v sen", "Začala Pane má vina/ už prvním nadechnutím?// Když podle hvězd stojí v mém životě/ smrt muže z vlastní ruky").
Apostrofy boha; matky, otce i sebe, kterými jsou prostřednictvím veršů odkrývána dosud zahalená tajemství z dob dětských i těch, které už rodiče prožít nemohli, střídají přesně a jednoduše vystižené tragické osudy jiných - úporně se vtírající srovnávání ran, kterými osud nešetřil pro jiné, s příběhem vlastního já přinášejí opakující se motivy viny stejně jako ospravedlnění. Všechny události tvoří jediný baladický příběh.
Přes veškerou přímost sdělení je sbírka protkána zámlkami a nápovědami, tušeními i vícevýznamovostí: píše-li se například o "snědených Vánocích", "bez krájení otce/ na štědrovečerní porce", pak je třeba mít na mysli oba: toho, který se ujímá sváteční úlohy, i toho, který je porcován mezi oddělené skupiny svých blízkých.
Všechno, co zapomněla, o čem nyní jen ví
Dětství je všechno, "co zapomněla, o čem nyní jen ví", a od něj je jen krok k stále přítomnému, nezápasivému, pozorujícímu čekání na to, koho zastihne smrt, i k "předkonci" vlastnímu ("Smrt není umírání /_/ To ještě neumím"). Lyrické "já" se často skrývá za "ona" či "to dítě", je však dobře identifikovatelné.
Básně s titulem-úvodním veršem "Nyní" jsou ve sbírce hned čtyři: společnou podstatou všech těchto nyní je to, které "tě dostihne až po týdnech", to, o němž dítě "ví víc/ než tuší", "žádné příští", "prostupné nic", které se "zjevuje". S tím jsou svázány sebenabádavé verše jako "netrvej na sobě/ jaká jsi byla/ Ty čáry kolem úst/ nejsou špína", ačkoli "Ten kdo tě poznává/ jsou tři staří muži/ kteří vidí v co věří// Hezkou radostnou holku/ kterou jsi nebyla". Nejsou ničím jiným než ozvěnou motta sbírky.
Autorka v jednom z rozhovorů sdělila, že básně v knize Nyní "začala psát z pocitu, jak nemožné je zachytit přítomný okamžik"; každý z nich je "zabarven, ne-li dokonce určován minulostí a někdy i nejasným tušením budoucnosti". Tento pocit byl úspěšně přetaven v přesné, věcné zachycení těchto okamžiků do záznamu o "přítomné minulosti".
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz