Černý domeček / Recenze /

Vladimír Karfík, Hospodářské noviny, 10. 6. 2004

Dvacáté století v Komárkově Blatnici pod drobnohledem

Se Stanislavem Komárkem se setkáváme v časopisech jako s brilantním esejistou, jehož myšlení překračuje hranice přírodovědy i země, v níž žije. Od esejistiky pak není daleko k beletrii, a tak po řadě vědeckých publikací a sbírek esejů vydává v roce 2002 Komárek svůj první román Opšlstisova nadace a letos další román Černý domeček.
Osmatřicet krátkých kapitol této nerozsáhlé knihy je jakousi moderní rodovou ságou, zahrnující celé uplynulé století společenského vývoje, jak je autor sledoval na jihočeském venkově. Zčásti jistě čerpal z vlastní zkušenosti s vědomím, že "na vší minulosti je nejlepší to, že už minula". Jeden ze dvou posledních výhonků rodu, na jehož počátku stojí krejčí Vodrážka a sedlák Vozábal, jejichž rodiny se později spojí, se věnuje přírodním vědám a stejně jako autor prožil necelé poslední desetiletí normalizace v emigraci. Vědecká část Komárkovy osobnosti má silný vliv na povahu jeho poutavého vyprávění: autor je sice v líčení postav konkrétní a živý, ale než by čekal, až z jeho vyprávění vyplyne celistvý obraz doby, učiní pregnantní charakteristiku a závěr sám, zejména tam, kde se mu nabízí příležitost, aby vyložil biologické zdůvodnění jevů sociální povahy. Když dojde na událost, jež zasáhne do života rodu či městečka Kropáčovy Blatnice, Komárek lapidárně vysvětlí situaci socio-historicky, přičemž využívá nejenom fakt, jež jí předcházela, ale také těch, jež následovala. Nelze říci, že by tyto stránky románu byly méně zajímavé, než je vyprávění samotných dějů, naopak, pomáhají vhlédnout hlouběji do chování jedinců i celých společenství. Rozlišují přesně vesnický a maloměstský folklór, způsoby komunikace uvnitř rodin, v nichž se před "homogenizací společnosti", způsobenou rozvojem tisku, rozhlasu téměř nemluvilo, a všichni "většinu času šli po své práci". Komárek přesvědčivě vyloží povahu dětského folklóru s jeho krutostí, až sadismem ve vztahu ke zvířatům, her dlouho autonomních, bez výchovné účasti dospělých.
Odtud, přes líčení porodů, dětských nemocí, sebevražd, je připravena cesta k první světové válce. Ještě v roce 1914 se zastřelil přednosta blatnické stanice Urválek, když mu kontrola přišla na nesrovnalost dvaceti zlatých v pokladně. Tato morálka válkou vzala za své, "představy o poctivosti, píli a bázni Boží vedoucí k úspěchu byly po sto letech platnosti natrvalo otřeseny, pracně odchovaní synové ze značné části pobiti na frontách".
Přestože rodinu čekaly dvě historické změny, kolektivizací půdy návrat téměř k nevolnictví a největší pohyb majetku od Bílé hory na počátku 90. let, Komárek sleduje, jak lidé chtiví moci k tomu "najdou vždycky dobově obvyklou cestu i argumentaci". Ukazuje také, jakou sílu má tradice, která drží společenství v šachu, a tím v rovnováze a zajišťuje přežívání.
Na historii dvou rodin Stanislav Komárek přesvědčivě líčí proměnu patriarchálního společenského modelu v podobu svérázného matriarchátu. Amálie i Marie ctí společenský úzus jenom do smrti svých manželů, avšak po jejich smrti viditelně rozkvétají a stávají se nejen skutečnou, ale i formální autoritou v rodině. Odtud pak vidíme skutečný význam stránek, věnovaných na počátku dětem: Komárek tu na rodinách, kde vládnou ženy, charakterizuje dobu normalizace přirozeně jako infantilizaci společnosti. Dospělí vlastně nikdy nedospěli a měnili se v přerostlé děti. Této budoucnosti se vymknul jenom Tomáš, který mohl v Nizozemsku sledovat rozdíly mezi Leidenem a Kropáčovou Blatnicí. Největší rozdíl spočíval v toleranci a v uctívání svatého guldenu, zatímco doma vlastně končilo devatenácté století symbolicky pohřby dvou starých žen, které dotud držely rodinu pohromadě. Zbyl černý domeček, o němž dva synové věděli, že ten od této chvíle "má je".

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz