Strýc Kaich se žení (Memorabilie a komorní horory) / Recenze /

Olga Stehlíková, Lidové noviny, 20.1. 2005, s. 27

Na sněhu děrný štítek moči

Ve své čtvrté sbírce kombinuje Bogdan Trojak různé formy

Málokterému mladému tvůrci se podaří upoutat debutem a potom každým dalším dílem. Zvlášť když jde o básníka. A tím spíš o básníka z podhůří Beskyd.
Držitel Ortenovy ceny (kupodivu nikoli za prvotinu Kuním štětcem, 1996, ale za druhou sbírku Pan Twardowski z roku 1998) stál u zrodu hned dvou literárních časopisů, Neonu a Welesu (Wendryňská literárně-estetická společnost), z nichž přežil ten, od kterého se to očekávalo méně. Bogdan Trojak (nar. 1975) stojí i za reinkarnací obrozeneckého Lumíra, s nímž má jeho novodobý www-jmenovec málo společného. Je to spíš řídce aktualizovaný publikační prostor pro skupinu Dodekadentů, k níž se autor hlásí stejně jako ke svému regionu, polštině a okruhu kolem básníka Slívy.
Řeklo by se intimní lyrika, často milostná, kdyby ovšem kusy z nerozsáhlé sbírky Strýc Kaich se žení neměly nádech mytologizace, ohlasů folkloru, jeho orální rytmiky i stylistických topoi (Balada o nepeřeném šípu), kdyby se tam, intenzivněji než v předchozích sbírkách, nerozvíral prostor pro nadsázku, humor a lyrizovanou prózu (kam taky s ní, když to nevydá na prozaickou sbírku?). Ostatně dějovosti přibývá i v subjektivní lyrice a na epično ukazuje také titul souboru.
Memorabilie a komorní horory jak vypadají příslušníci kategorií z podtitulu v textové akci? Lyrizovaná vzpomínková próza s nerudovsky klamavým titulem Karpatská poema je jen pár kroků od pohádky (spíše než kosmogonie či hororu). O něco tak lákavě výrazného, jako by mohly být básnické horory, tu žel nejde, zato s komorností nelze než souhlasit.
Všechno to je uhlazené, (ta)jemné, na třicetiletého autora až starosvětské; přidá-li se k tomu stylové patriotství, invenční krajinomalba a tajnosnubnost, je Trojak, jako básnická individualita, poznatelný. Ale nadsázka a humor jsou tu nové, odlišují sbírku od předchozích (černou grotesku slibovanou na zadní záložce zastupuje nejspíš zmiňovaná balada, která si nezadá s filmovým ztvárněním Svatebních košil z Kytice).
A přesto vchází čtenář do světa velmi intimního - protože cezeného poddajným sítem paměti, vykouzleného nakažlivou fantazií, nezkresleného realitou odžitých let, která by kalila dětskou optiku všudypřítomného tajemství. A jím umí rodák z Českého Těšína provést čtenáře s jistotou. Původní obrazivost a vzpomínky na ni (spíše než na dětství samo), její přivolávání ve věku raně dospělém, snaha vrátit se v čase tam, kde už jsou dveře zavřené, k době "před jazykem", to je Trojakovo výsostné pole působnosti. V tomto smyslu lze chápat pěkně znějící "memorabilie" jako nesynonymní s prostými vzpomínkami.
I s jazykem to autor umí pěkně jeho metafory jsou nápadité a často i přesné ("v žárovce mléko u stropu se kazí"), jeho obrazotvornost není omezená, rýmy bývají originální, strofika málokdy rozpadavá... Trojak tvoří podmanivou atmosféru i aktualizací zvuků neočekávaně kombinovaných slov, a ještě tak zvyšuje účinek obrazů. Příběh do těchto prostředků zakletý má někdy čtenář možnost tušit a domýšlet sám, jelikož naštěstí není řečeno vše - a je tak zaveden do prostoru vlastního dětství. (...)

 

 

Vytištěno z http://www.ipetrov.cz