Kokosová opice / Recenze /

Olga Stehlíková, Lidové noviny, 27. 1. 2005, s. 27

Ironická Přidalova fauna ve žlutém

Tomáš Přidal navazuje na poetiku nonsensu svou knihou Kokosová opice

Náhodnost nonsensu zastřihnutá koncepčností podivné zoologické zahrady tvoří rámec žluto-červené papírové krabičky s 39 volnými dvojlisty, páté knížky výtvarníka, hudebníka a spisovatele Tomáše Přidala (nar. 1968).

Znakladatelství Větrné mlýny, kde obstarával většinu obálek tamní produkce a vydal čtyři převážně básnické sbírky, dezertoval na Motorce z hovězích kostí spolu s Kokosovou opicí, Pleteným tygrem, Fermetrákovým špicem a dalšími ze žlutého zvěřince do nakladatelství Petrov, kde navrhl obálku a ilustrace pro změnu vlastním prozaickým textům. Tak unikátně vyvedená kniha se na českém trhu už dlouho neobjevila - už jen tím jí zajistil krotitel divé zvěře čtenářskou pozornost. Citronový futrálek neskrývá sémantické či syntaktické experimenty na způsob Ivana Wernische ani morgensternovské zvukové hříčky - komika tu totiž většinou nevzniká na základě jazykové imaginace, je situační. Absurdní prozaické minipříběhy s mírně dadaistickou atmosférou a surrealistickými kořeny skupiny A.I.V. (vychází se tu z reálné situace, která je posunuta a rozvíjena ad absurdum) a autorova hudebního tria India Happening Punk nemají snad být ani satirické či kritické (ačkoli např. "lidé u jezera zapojují telefony, sporáky a elektrické hodiny"); místy personifikovaná fauna nesděluje hluboké myšlenky (a snad to ani není nutné), spíš autorovy postřehy, minipovídková zamyšlení (Na co může myslet moucha?). Ostatně, některé z příběhů nejsou ani tolik absurdní.
Jednou se z původního nesmyslu vyklube běžná situace (nonsens úvodní věty "Pletený tygr upadl do kómatu" se osmyslí, když zjistíme, že je to součást dětské hry na eutanazii), jindy naopak - přítomná absurdita má, což čtenáře potěší překvapením, různou míru i původ.
Nesmysl Kokosové opice není bezhraničný, nakonec vybraná zvířena obývá svět vezdejší a princip pravděpodobnosti není v pointovaných příbězích porušován důsledně a nelogicky. Je to ale zábava, hravá, ironická, místy i černohumorná, doplněná ilustracemi vpravdě ilustrativními, leckdy i výkladovými.
Vyprávějící já se vtělí tu do holuba, tu do psa slídiče, jindy zůstane anonymem či se schová za vševědoucího vypravěče. I zvířata, jejichž jména vždy stojí v titulu mikropovídek, jsou jednou metaforou (chobotnice coby počítačová síť, ovčí město jako nepřekvapivý symbol stádnosti nakupujícího davu, k dikobrazovi je přirovnána dívka ve snu probodaná kružítky, králík je nebezpečným požíračem svědomí sídlícího v mozku), jindy sebou samými ("fermetrákovej špic" je prostě špic krmený "stimuláty") nebo maskou, obrazem, předlohou (opice je z kokosu, tuleň podivnou převlékací libůstkou klienta vyprávějící prostitutky, pavouk je zastoupen pavoučím mužem); někdy z nich zbude jen náplň toustu (Krůtí klub), kostěná součást modelu (Motorka z hovězích kostí) nebo vtip (Dieta podle strašilky).
Možná se autor inspiroval také překladovou tvorbou svého otce Antonína: po prvotní básnické tvorbě navazující na poezii všedního dne a surrealismus (1996 - 2000) se v Úschovně rozhovorů (2003) orientoval na krátké prozaické texty, které nakonec transformoval do komiky nemožného. Kokosová opice je bezpochyby Přidalovým nejzdařilejším literárním kusem. Osmyslit nesmysl se autorovi daří ve většině případů, byť na onen smysl místy nejsou kladeny zvlášť vysoké nároky.
Poetika nonsensu a hříčky jako by se dnes už nenosila. Krabička Tomáše Přidala stojí za otevření, mohla by několikaletou proláklinu mezi dobou Fryntova "nesmyslu smyslem naplněného", textů Šrutových nebo Brouskových a současností částečně zaplnit.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage