Život je hrozný společník / Recenze /

Hana Lundiaková, Hospodářské noviny, 26. 1. 2005, s. 12

Hrozný společník, skvostná poezie mimo každou soutěž

(…) Rýmy spojují slova, v nichž je člověku něco základního odnímáno, a jakoby předem ukazují na marnost a křečovitost veškerých pokusů o kontakt a blízkost: "duše je cosi, co existuje/někdo tu mou proklel/ten někdo už zemřel,/už se nesmiluje."
Znějí-li tady někdy i celé verše odvozeně, amatérsky a dětsky, potom ukazují na poezii, kterou společnost pasovala na hlasatelku falešné sentimentální krásy a využívá ji k sebeoslavě.
Všechny prvky takových říkánek si básnický génius "Václav Rauch" osvojuje a svléká, aby je očistil a přetavil v nahaté významy. Proto ten silný stud nad texty tohoto "blbého chlapce". Až příliš jsme si zvykli na vycizelované metafory, které říkají mnoho a přitom nic. Když své osobité básně psal, asi netušil, že za strašnou úzkostí, strachem ze smrti i touhou po ní budeme číst také silné přesvědčení, že současná nedůvěra k možnostem jazyka je pouhou chimérou.
Nedokonalost řeči spočívá v nemožnosti vyslovit vše nezbytné v jediný okamžik.
Ryčl se tohoto závaží téměř zbavuje. Vytahuje z naší paměti pojmy jako žabinec, tvaroh, samota, smrt, láska, otec a matka a my se rozpomínáme: Ano, to vím, na to jsem sáhl, to na mě sahá. To chci mít kolem sebe, a ne jinak. Žádné ploché smíření s tím, co je, ale pochopení archetypů a přijetí neměnnosti biologického kódu člověka: "Moje maminka je list v průvanu/popsaný jemnými žilami/bez červené krve/jen se stopami slepoty/a žhavých modrých žil/nahá ve spáncích půlnoci/kdy její lehké tělo usnulo/na peřinách studu/masturbujícího syna."
Ryčlova básnická tvorba je uměním mimo všechny soutěže. Nenajdeme v ní úsilí o originalitu, ohled na možného čtenáře. Je přímá, diletantská, někomu bude proto připadat i naivní. Blízká bude těm, jimž je poezie "pouze" milenkou, nejintimnějším partnerem. Cizí analytikům, kteří si čtením a preparováním poezie pouze ověřují, že ještě mohou operovat svými dávno zrezlými nástroji, jako jsou trochej nebo kalambúr.
Čisté umění vždy odkazovalo termíny na smetiště.
"Tisíc benefičních žen/přišlo prodat svoje živá/ňadra/umírajícím starcům/na lůžkách sanatorií:/kojily je/do/svítání/pak starci zemřeli/ženy nevím."

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage