peep show / Recenze /

Bára Gregorová, www.iliteratura, 23. 1. 2003

Blumfeldova exhibionisticky-konzumní Peep-Show aneb Kam s ním?

Odporně růžová obálka a na ní slečna v jedné ruce s medvídkem, ve druhé s lahví šampónu, ze které se zavřenýma očima a zvednutým levým malíčkem smyslně usrkuje... A na přebalu knihy orwelovsky agitativní reklamní heslo: "Vyzývám vás: Vstupte do sebe! A dovolte Autorovi, ať volně vstupuje a vystupuje všemi vašemi póry... Jako rajský plyn, jako oheň, jako stvořitel!" A na zadní straně knihy Blumfeld pokračuje: "Je třeba prznit a znásilňovat pop-kulturu, aby vrhla další odporné zmetky a hybridní bastardy. Je na čase uvést do literatury ty nejhnusnější praktiky genetického inženýrství, aby ji zaplavily krátkodeché zrůdy, hodné naložení do lihu nebo vystavení v kabinetech hrůzy...," vyznává se ve svém manifestu pseudonymní představitel nové literární generace konzumně-spotřebního průmyslu Blumfeld. Tak tedy, seznamte se, prosím...
Mně osobně cesta k tomuto originálnímu a specificky vyhraněnému autorovi, trvala asi rok - poprvé jsem knihu po několika přečtených stranách s rozporuplnými pocity nudy a nepochopení odložila. A opravdu - putování po stránkách "peep show" není procházkou růžovým sadem (i přes barvu obálky) - hemží se to tu nejen komerčními symboly a komunikativními kódy moderní doby v podobě Kačera Donalda, panenky Barbie, Pokémonů, Michaela Jacksona, ale především kýčem, násilím, klonováním, genetickým inženýrstvím, implantacemi, plastickými operacemi, jinými dimenzemi a realitami v podobě ufonů, úchylnostmi, úchylkami a stereotypy konzumní společnosti, které na čtenáře útočí jako vzteklý a nemocný pes. Ve druhém plánu Blumfeldových textů potom najdeme nadsázku, humor a také autorovu filozofii, založenou na vlastním osobitém vidění a chápání světa. Je otázkou, zdali jsou tyto povídky stále ještě literaturou, nebo už jinou, kombinovanou formou hyperumění. Je otázkou, kam tedy vlastně zařadit Blumfelda... Kam s ním?
Problém je úplně stejný jako například ve filmu s Davidem Lynchem. Lynche také nezajímá to, co už bylo mnohokrát jasně řečeno a popsáno. Zajímají ho především odlišnosti a odchylky od reality, její abnormality, temné a odvrácené stránky lidského vědomí, tedy jakási katastrofická vize společnosti. Stejně jako Blumfeld se Lynch neomezuje pouze na jednu stranu umění, ale kombinuje, experimentuje a zkouší, kde se nacházejí ty nově, postmoderně vymezené hranice - kam až je možné zajít. Problém percepce obou umělců je úplně stejný - oba dva jsou až příliš uzavřeni sami do sebe a ve svůj umělecký záměr - a okruh jejich čtenářů a diváků je tím diametrálně omezen.
Vymezovat však nejmladší literární generaci a zapomenout přitom zmínit Blumfeldovo jméno a jeho originální a do dosavadních literárních škatulek jen těžko zařaditelnou prózu, podpořenou i zajímavou grafickou úpravou (je vidět, že autor spolupracoval s magazínem Živel) by bylo velkou a zásadní chybou. Tudy cesta do budoucnosti nevede. Tak nelze.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage