Vybíjená / Recenze /

Petr Kukal, www.stolzova.aktualne.cz

Poslední román Michala Viewegha „Vybíjená“ je autorovým návratem k promyšlené, kompozičně i stylisticky propracované próze, jíž si získal uznání literární kritiky i zájem čtenářské obce v polovině devadesátých let. Životní bilance čtyřicátníků spjatých společnou zkušeností příznačně zmateného (navíc předlistopadového) dospívání je prosta exaltovanosti Románu pro ženy (žádné proložené písmo co tři řádky, kurzíva v míře naprosto minimální) právě tak jako „spotřebnosti“ Případu nevěrné Kláry, jehož zápletka se na použitý počet stran rozetřela přece jen v poměrně nevysoké vrstvě. Nejvíc se po mém soudu Vybíjená podobá Účastníkům zájezdu, které soukromě pokládám za autorovu nejlepší knížku.

Mozaikovitá kompozice, občas vědomě ne úplně přehledná, vytváří nakonec impozantní obraz celku díla, čtenáři tím bližší, čím víc participuje na jeho složení. Viewegh mistrně pracuje s perspektivou šesti vypravěčů, volně přechází z er-formy do ich-formy, základní obsahová struktura je v retrospektivním pohledu postupně naplňována smyslem. Mezi třídou gymnaziálních studentů a abiturientskou sešlostí čtyřicátníků je tak napjata (mnohdy téměř k prasknutí) osnova, do níž aktéři příběhu zvolna vetkávají obrazy svých dramat. Ukazuje se přitom, že tato osnova je současně sítí, schopnou (až na bolavé výjimky) zachytit i na samém dně lidského pádu toho, kdo do ní chtě nechtě vložil i svůj útek. Přiznaná i odmítaná solidarita stárnoucích…

Postavy čerpají svou životnost především z brilantně stavěných dialogů, zásadní roli má ve Vybíjené nicméně také vnitřní monolog. Viewegh se vrací k pozorné, pečlivé kresbě psychologického obrazu postav, využívá dobře odposlouchaných komunikačních vzorců, všem důvěrně známých a přitom jen málo přiznávaných myšlenkových stereotypů, všednodenních rituálů, v nichž se čtenář bezpečně nachází. Autorova schopnost překvapivě vypointovat i dialog o třech replikách jej ovšem občas zavede na scestí – to když jeho sedmnáctileté postavy úspěšně sekundují postavám o generaci starším, když na repliku vysokoškoláka pohotově (a se ctí) reaguje dámská krejčová nebo řidič autobusu.

Vybíjená není jen čtivým vyprávěním o tom, jak se někdejší spolužáci z gymnázia kamarádili a rozcházeli, ubližovali si a pomáhali, jak se brali a zase rozváděli. Autor využívá matérii kultivovaně popsané (a patrně také kultivované odžité) krize středního věku k hlubší reflexi linearity života. Netřeba se ovšem děsit - nejde rozhodně o žádné příšerné pseudofilosofie, mravoučné didakse, cyklické omílání k uzoufání nudných klišé. Viewegh jen jaksi mimochodem připomíná samozřejmý, a proto přehlížený fakt, že neexistuje jednoduché rovnítko mezi tím, jak se věci při pohledu zvenčí jeví a jaké skutečně jsou (zářným příkladem je postava Skippyho, jde nicméně o princip, který dokládají všechny postavy). Odhalovaná dramata skrytě probíhající za kulisami každodennosti přivádějí čtenáře mimoděk k úvahám o tom, kolik jich asi probíhá za těmi tvářemi, které potkává den co den už třeba několik let…

Obnažování až na dřeň bolavých osobních zranění, které jsou snad vyhnutelnou, přesto pravidelně nevyhýbanou součástí našeho bytí, je umocněno většinovou vtipnou, někdy snad jen lehce melancholickou kulisou: Jeffovo zoufání nad ženskou iracionalitou, Skippyho pubertálně sprosté fórky, sebeironie ošklivky Hujerové. Zlomený zub je nejlépe vidět uprostřed zářivého úsměvu …

Ve svém posledním románu náš nejčtenější spisovatel podle mého soudu prokázal, že je nejen „řemeslně zdatný“, jak s oblibou připouští etablovaná literární kritika, aby mohla s gustem dodat, že to je ovšem taky všechno. Naopak se zdá, že po povídkách o někdejších učitelích, kteří chodí do nevěstinců za svými bývalými žačkami, se Michal Viewegh vrátil ke knížkám, které intelektuální pověsti dbalí čtenáři nejen nebudou pro čtení v metru balit do novin, ale budou je v podivné křeči předloktí oddaně držet kolmo k očím až na konečnou.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage