Pavilon číslo 13 / Recenze /

Markéta Havelková, Rovnost, 10. 5. 2004, s. 24

Sugestivní próza o životě mezi bílými plášti

V nakladatelství Petrov vyšel pozoruhodný výběr z tvorby bratislavského rodáka Václava Ryčla. Pod názvem Pavilon číslo 13 se skrývá na dvě stě stran textu (upravil V. Kahuda), které poskytla vydavateli z autorovy pozůstalosti jeho matka Kamila.
Ryčl (1966) žil od sedmi let v Praze, během vzdělávání na polygrafickém učilišti se plně projevila jeho psychická nemoc. Proto musel studia zanechat a od roku 1985 mu byl přiznán trvalý invalidní důchod. Následný pobyt v bohnické psychiatrické léčebně mu byl podkladem pro literární tvorbu. Ryčl trpěl nekontrolovatelnými úzkostnými pocity a obsesí - soustavně ubližoval svému tělu a opakovaně se pokoušel o sebevraždu. Na jeho psychickém stavu se podílel pravděpodobně dědičný faktor (otec byl paranoidní schizofrenik), ale i výchova a rodinné prostředí rozvedeného manželství. Konečný sebevražedný akt Ryčl učinil na Silvestra roku 1994.
Kniha, pro niž je příznačné prolínání dokumentárního stylu s beletristickým, je členěná do tří oddílů, z nichž nejrozsáhlejší je stejnojmenný soubor textů. V dalších dvou částech (“Deník-Páté přes deváté” a “Texty z pozůstalosti”), vyvolávajících dojem nahodilosti, se objevují i starší verze próz. Knihu doprovází autorovy expresionistické malby a černobílé kresby, které dotváří text do atypické koláže. Chmurně laděnou knihu uzavírá formálně klasický, ale obsahově netradiční životopis “Živočichopis” a dvě poslední strany autorova rukopisu “Dopis na rozloučenou”. Ryčl si zaznamenával své pocity a sledované události bez promyšlené systematičnosti. Ačkoli výsledkem tohoto procesu není jen autobiografický deník, ale i povídky, krátké prózy a verše, jeho tvorba má zjevný autoterapický charakter. Text sugestivně noří čtenáře do stavu chronické uzavřenosti, strachu z vlastního bytí, vnitřního neklidu a zároveň spásné touhy po lásce. Se stupňujícím napětím vrcholí bezvýchodnost situace, v níž nenachází autor pochopení, přibývá hysterie a zuřivý amok. Kniha je cenným dokumentem o životě mezi železnými postelemi a bílými plášti, o cynismu ošetřovatelů i o chladných praktikách léčebných procedur.
Ryčlův nepopíratelný pozorovací talent, který zúročuje v citlivém využívání dialogických hovorů, vyniká zejména v krátkých, úsečných větách. Jeho výstižné vyjadřování zkratkou má blízko k formě poezie. Což platí zejména pro první literárně nejsilnější část knihy.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz