Vladimír Mišík (Letní rozhovor s Ondřejem Bezrem) / Recenze /
Jakub Grombíř, Texty 23/podzim 2001
Nechte mluvit Mišíka
Sotva by se našla osobnost, v níž je sláva i bída českého bigbítu koncentrována více, než právě ve Vladimíru Mišíkovi. Je to snad jediný zpěvák na naší scéně, který se těší respektu všech generací fanoušků a kterému se podařilo alespoň částečně proniknout do mainstreamu, aniž by ztratil svoji tvář. Mišík je skutečně věrohodný nejen hlasově, ale také lidsky; svědčí o tom i pasáže v této knize, kde otevřeně hovoří o věcech, které mu ke cti příliš neslouží, včetně svého vystoupení na sokolovském festivalu - ale kdo má v tomto případě právo hodit kamenem?
Knížka není jenom o Mišíkovi, ale i o některých obecných problémech, jako je generační výměna a některé její místy až komické aspekty: „...v domě, kde bydlím, jeden takový klub je a říká se mu Pokrok. Ale neumíš si představit, jaké to je, když člověk přijde ve dvě hodiny ráno servaný z hraní a zpáteční cesty autem, těší se, jak si odpočine, a najednou slyší zezdola ten šílený kravál. Nikdy jsem netušil, že bych uměl být zrovna kvůli hluku tak naježený. Říkal jsem si – vidíš, mládí je v tahu a stává se z tebe zatrpklý stárnoucí rocker, který touží po klidu, když se chce mládež bavit." Pro nepamětníky může být také velmi cenná a poučná pasáž o tom, jakými prostředky lámala moc ty neposlušné z řad nejen hudebníků. Kniha je mimořádně zajímavým svědectvím o tom, jak se bigbít stal z apolitické zábavy ideologickou diverzí, kterou režim potlačoval ze všech sil – a byl v tom mnohem horlivější než okolní komunistické státy. Zřejmě nejblíže pravdě je názor (vyslovený pseudonymem Josef Zubař ve Voknu č. 14), že šlo o projev iracionální nenávisti československých papalášů vůči všemu, co připomínalo šedesátá, tedy z jejich pohledu krizová léta...
Nutným folklorem jsou veselé pijácké historky z rockerského prostředí – bohužel však obecně platí, že tyto zážitky nepřipadají nezasvěceným zdaleka tak komické jako přímým aktérům. Na druhou stranu, třeba vyprávění o Mišíkově cestě do Londýna v roce 1981 a návštěvě koncertu Adama Anta rozhodně stojí za to. Co se může jevit jako diskutabilní, jsou občas neorganicky vsunuté exkurze na témata týkající se politiky, armády či legalizace drog – rockeři se často cítí být povoláni na tato témata hovořit, leč až příliš často nedoceňují svůj vliv na nekritické fanoušky a přeceňují svoje znalosti problematiky. V případě Vladimíra Mišíka jsou ovšem jeho názory podloženy nejen zkušenostmi z poslanecké praxe, ale také osobní integritou (která právě profesionálním politikům začasté chybí).
Forma rozhovoru je pro knihu tohoto typu zřejmě nejšťastnější, místy však vstupy Ondřeje Bezra působí jen jako záminka pro Mišíkovy změny témat – snad by neškodilo více polemičnosti, autorem v úvodu deklarovaná úcta k osobnosti zpovídaného je až příliš evidentní. Pochválit lze grafickou úpravu (koho jiného než Karla Halouna, jehož dlouholetá práce na „image" celého českého rocku dosud nebyla plně doceněna), vtipný je třeba nápad umístit na boční „lišty" fotografie osobností, o nichž je zrovna v textu řeč. Ne že bychom nevěděli, jak vypadá Elvis Presley, Václav Havel nebo Josef Švejk, jde však o jednoduchý nápad ,který dodává knížce jistý šmrnc. Rozhovor zároveň ilustrují (místy snad až příliš doslovně) úryvky z textů Mišíkových písní. Velkou chválu zaslouží celková redakční péče o knihu, která je doplněna kompletní diskografií (včetně ukázek z dobových recenzí) a množstvím archivních fotografií, z nichž některé už jsou vpravdě neocenitelné. Suma sumárum – v záplavě otřesných komerčních knih o nejrůznějších celebritách se konečně objevila kniha i celebrita, které lze s čistým svědomím doporučit i těm, kteří nepatří právě k fanouškům Vladimíra Mišíka.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz