Lenka Krausová, Tvar 13/2004, s. 21
S nekrofilním půvabemPozdní prvotina Arnolda Nowického (1953) přináší především další pohled prizmatem jedné profese. Bývalý lékař zkoumá svět skrz operační sál, pitevní stůl a vášeň pro zoologii. (…) Co text, to originál. 33 tematicky i konstrukčně rozmanitých povídek, napsaných v rozmezí 1999 a 2003 a dedikovaných povětšinou přátelům, je rozděleno do tří oddílů. Některé naplňují klasickou žánrovou formu, jiné jsou rozdrobeny na samostatné podkapitoly, další mají až fragmentární povahu. „Vteřinové romány“ pak představují jakési minipovídky v povídce. Autor si očividně libuje v aluzích do světa vážné hudby, názvy povídek dle klasických skladeb však mají vzhledem k obsahu textů spíše provokativní charakter. (…) Nowicki své čtenáře nešetří, neexistuje pro něj tabu, nebojí se pojmenovat věci tak, jak jsou, je vpravdě lékařsky exaktní. Výsadní místo zaujímá lidská sexualita, od erotického mámení až po obscénní perverzi, a rovněž tekutiny všeho druhu, alkohol, páchnoucí tlející hmoty různého složení, moč a sperma, plísně a nádory. (…)
Některé povídky bychom mohli směle označit za nekrofilní poezii v próze. Nowicki se tu stává přímo básníkem pitevního stolu, morbidních, ale funkčních metafor. Dokáže fascinovaně vykreslit krásu nádory rozežraných mrtvol, vytvořit doslova poetický zážitek z něčeho tak nechutného, jako je hnijící tělo. (…)
Nowicki píše provokativně a po svém, je výstřední a senzuální zároveň, ale přesto (nebo právě proto) se místy přece jen neubráníme pocitu, že některým jeho gestům vládne jen póza, maska „drsňáka a nonkonformisty“. I tak působí průvodce marasmem svou ať už nucenou, či nenucenou jinakostí jako závan čerstvého vzduchu, byť poněkud nasládlého pachem mrtvol a zvětralého piva.
