Sběratelé knih / Recenze /
Lukáš Foldyna, Host 10/2004, s. 48
Sběratel Jaroslav Pížl
Románová prvotina básníka Jaroslava Pížla Sběratelé knih je knihou zručně poskládanou ze střípků nejrůznějších, většinou více či méně pokleslých žánrů. Nepředstavujeme si však žádnou zběsilou propletenici; prvky sci-fi, drsné detektivní školy, románů hrůzy, červené knihovny (či jak Pížlův vypravěč kdesi říká „romance“), thrilleru či hororu nebo románu zasvěcení a ezoterické literatury jsou tu podřízeny vedení dvou základních dějových linií.
Pížl má všechny předpoklady pro to psát právě tzv.populární literaturu: živý jazyk, smysl pro detail a jeho vyjádření pomocí efektní zkratky („Ze tmy přede mnou se cosi ozvalo; spíš než zvuk jen vzpomínka na něj“., s. 50), dobré nápady a umění pracovat se čtenářovým napětím. Tyto schopnosti však dokáže zúročit až po pár desítkách stran knihy- zpočátku se nezdá, že by se dělo něco zvlášť podstatného: Jakýsi chlapík (vypravěč a protagonista jménem Ryska) dělá vědu z toho, že jde do starého baráku ukrást pár knížek – přípravy a výbava pro akci jsou dost neadekvátní reálnému riziku, a i jeho pozdější dohadování o jednu z knih s překupníkem za asistence nezavedeného chlapečka v masce Zorro Mstitele je jaksi přemrštěné. Naštěstí dojde k pěstnímu souboji v temné chodně činžovního domu a vypravěč se začte do inkriminované knihy, sci-fi Volný pád na Tahúlú, jejíž text tvoří zmíněnou druhou dějovou linii románu, a my pomalu zapomeneme na nepřípadnou okolnost děje a začneme vypravěči konečně věřit: hrdina knihu pochopitelně jen tak lehce nevydá, už proto, že se na jejích stránkách začnou dít zajímavé věci…
Titul Sběratelé knih není jen prostým označením vášně hlavního hrdiny a jeho „přátel“. V titulu je zároveň pojmenována situace spisovatele vůbec: z určitého pohledu je každý autor literárního díla sběratel impulsů z jiných textů, kompilátor (tu geniální tavič vlivů, tu pouhý vykradač). A děj Pížlovy knihy se stává metaforou této situace. (…)
Kdybych měl označit některého Pížlova českého spisovatelského blížence, byl by jím patrně Miloš Urban. Je pochopitelně otázka, zda je to způsobeno přímým Urbanovým vlivem, nebo tím, že oba autoři se inspirují podobnými typy textů. (…)
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz