Petr Hrtánek, Tvar 3/2005, s. 21
Dobyvatelé ztracených knihJaroslav Pížl (nar.1961) je znám především jako autor s osobitým básnickým výrazem, charakterizovaným zvukomalbou, gestikou a obrazností, která v lecčems evokuje poetiku dekadence či symbolismu. Nezapře to občas ani v knize Sběratelé knih, přestože jde tentokrát o prózu, která si postmoderně pohrává s „periferními“ a „pokleslými“ literárními žánry: „Dobrodružné romány a staré detektivky se rozpouštěly v krysích žaludcích, v koříncích plísní, rozpadaly se v ultrafialovém žáru dní, v mrazech únorových nocí, byly drceny tunami prachu.“ (s.21) Motivika dobrodružných příběhů (objevuje se rovněž v Pížmově poezii) je přitom rozvíjena a míchána typicky postmoderním postupem- jak již titul i uvedená citace mohou napovědět, Sběratelé knih jsou textem o textech, románem o románech. (…)
