Vražda je krásná / Recenze /

Petr Hrtánek, Tvar 2/2005, s. 22

Žánrová eskamo(n)táž Jana Jandourka

Jan Jandourek už ve svých předešlých knihách (Škvár, Mord, Bomba pod postelí aj.) docela obratně balancoval na nejistém pomezí populární literatury a literatury, která má o něco vyšší ambice, přičemž zvládal žonglovat s různými kýčovitými a brakovými rekvizitami a kulisami nebo typickými ikonami popkultury. Autorově postmoderní hře přitom nechyběla maska vychytralého a ironického klauna-kouzelníka, který chce ve svém vystoupení nenápadně nabídnout pozornému divákovi-čtenáři vždy něco víc než jen na první pohled otřepané finty a triky.
V románu Vražda je krásná se Jandourek v tomto počínání dostává, zdá se, až na samou hranici možností jediného kompozičně uzavřeného textu, kdy tentokrát „létá vzduchem“ motivická výbava snad všech možných periferních a pokleslých žánrů: detektivek, špionážních románů, politických thrillerů, science fiction, verneovek, robinzonád, utopií pozitivních i negativních, romancí i pornografie (chybí snad jen nadpřirozený horor).
Jak už název knihy napovídá, dějový rámec tvoří pátrání po pachateli (-ích?) tří vražd (tři jsou také hlavní podezřelí), které svým provedením patří do zlatého fondu detektivního žánru: první vraždě v hotelovém pokoji chybí vrah i motiv, druhá se uskuteční v místnosti zamčené zevnitř a konečně třetí vražda se odehraje nenápadně v přítomnosti většího počtu lidí. V inscenování zločinů spáchaných v zákulisí „putovního“ literárního kongresu nechybí takové nezbytné rekvizity, jako je revolver, falešná jeptiška s hrbem, cigaretové pouzdro, kontaktní jed apod.
Pátrání tradičně nesourodé dvojice amatérských detektivů – blazeovanému intelektuálovi, autorovi detektivních bestsellerů, sekunduje mladá atraktivní reportérka feministického plátku. Probíhá v papundeklových kulisách úmyslně „povykrádaných“ z několika ohraných kusů: protagonisté vedou dvojsmyslné rozhovory na hotelových terasách a barech, sledují krvavý rituál tajné společnosti v kostelní kryptě, bloudí knihovnou-labyrintem, slídí po lodních kajutách nebo chodbách ponorky, ztroskotávají na pustém ostrově.
A aby toho nebylo málo, vše se odehrává ve druhé polovině 21.století, kdy se nadnárodní politicko-ekonomické celky rozpadly do mnoha malých, leckdy bizarních státních útvarů, takže výsledkem je totální geopolitický zmatek a neutuchající lokální konflikty („Prostě svět byl v podstatě stejný jako kdykoli předtím.“ s.32). Společně s účastníky zmíněného kongresu tak máme možnost ve čtyřech obsáhlých kapitolách postupně navštívit jedno z center západní civilizace, poté expandující papežský stát, umělý utopický ostrov vybudovaný zbohatlíky a konečně sibiřskou despocii orientálního typu (cesta „kolem světa“ je zakončena v krátké kapitole- epilogu na břehu Mrtvého moře).
Čtenář sledující pouze povrchovou detektivní linku si příliš neužije – od počátku je jasné, že vraždy nějak souvisejí se senzačním objevem preparátu a terapie na prodloužení lidského života, a když nám v úvodu vypravěč explicitně sděluje, že finální pokusy byly poněkud překotné, nemusíme použít ani příliš důvtipu, abychom vytušili vraha a jeho motivy. Jandourkova kniha ovšem nemá být „regulérní“ klasickou detektivkou ani sci-fi jako spíše textem, který provokuje a zároveň baví tím, že ironizuje nejen žánrové konvence a kánony, nýbrž také „vážnější“ společenská témata.
Děj se hemží groteskními a absurdními situacemi („Zasrané knihy, nadával prezident PENu, když klopýtal přes metrové nánosy knih,“ s. 276), dialogy postav a komentáře narátora er-formy jsou nasyceny sarkastickými poznámkami, cynickými, až blasfemickými přirovnáními a bonmoty například o ženách, feminismu, sexu, manželství, politice, české národní povaze, církevní instituci, o svérázném světě vědeckých konferencí i o spisovatelích, literatuře a literární kritice: „Každá doba má specifický typ parazitů, pomyslel si. Toto století je nalezlo v příživnících, kteří svá kusadla zanořili do každé vydané knihy, aby mohli zničit nejdříve ji a potom autora.“ (s .17) Nejen moment polemického vyrovnávání se s kritikou pak nápadně evokuje knihy komerčně úspěšného českého prozaika, který se v Jandourkových románech objevuje jako postava (jak jinak než ironizovaná) spisovatele Vrány.
Zcela v duchu postmoderny není mnoha sebeironií ušetřen ani samotný Jandourkův text. Pokřiveně zrcadlí sebe sama, zpochybňuje postupy, jimiž byl stvořen, např.když papež uvažuje o znovuzavedení indexu knih: „Jeden den to zakážete, druhý den ten text zmutuje do nějaké jiné podoby a žije dál pod jiným názvem a se jménem jiného autora. Jako když se šíří infekce nebo jedovatý hmyz, který nemůžete zašlápnout, aby se vám pod podrážkou ještě nerozmnožil.“ (s.191) V promluvách hrdinů se objevují autoreflexivní a autohermeneutické pasáže, oba protagonisté opakovaně debatují o poměru smyšlenky a skutečnosti a uvažují, zda žijí v literární fikci anebo v „reálném“ světě, rovněž vypravěč shazuje vlastní příběh („…jeho myšlenky se podobaly nikoli stádu splašených koní, to by bylo příliš romantické, ale spíše stádu zmatených vepříků pobíhajících v těsné ohrádce.“ s.241).
Očekávanou samozřejmostí jsou četné intertextuální odkazy (ne náhodou je tu připomenut mj. Krvavý román J. Váchala), přiznané i skryté citace klasiků uvedených žánrů (především detektivek, ale třeba též utopií) a pohrávání si s mluvícími a iluzivními jmény postav (totalitnímu státu vládne Usáma III.Božský; když se na scéně objeví dívka jménem Justine, je nasnadě, že nás brzy čekají pornografické pasáže apod.). (…)

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz