Kleště /
Ukázka z knihy
Jazyk Anny Malinové
/Janek/
Studovat medicínu nikdy nechtěl: nesnášel pohled na krev, z pachu čekáren a ordinací se mu dělávalo mdlo a nemocnice mu naháněly svíravý pocit úzkosti a strachu…
Znáte to, když na člověka něco leze: cítíte takovou tu poznenáhlou slabost, pálení v krku i zaujatou hlavu a už předem víte, že vás to brzy sklátí do postele.
Vzpomínám, jaké to bývalo kdysi dávno, sotva jsem naladil utrápený obličej, hned u mě byla matka, se starostlivým pohledem měřila teplotu a ukládala mě do postele. Nepůjdu do školy, budu si číst, poslouchat rádio, nebo jen tak ležet. Krása!
Jakmile rtuť teploměru popolezla výš, musel jsem se potit, zahrabaný pod peřinou jsem si představoval vedro v Africe, stékající kapičky potu legračně šimraly na kůži. Zdálo se mi, že plavu v Mrtvém moři, co je prý tak slané, že se v něm nedá utopit, a cítil se pak příjemně unavený a lehký, jen co horečka ztratila pár stupínků, které jsem zapil studenou citrónovou šťávou.
Kdysi dávno jsem takhle ležel v posteli s nějakou podzimní chřipkou, přišla babička, zavřela za sebou dveře a pustila rádio. Látka na reproduktoru se chvěla, magické oko zeleně svítilo a já s otevřenou pusou poslouchal vysílání pronikající houštinami rušiček. Za ochraptělým hlasem reportéra rachotily dávky samopalů, ozývaly se detonace a výbuchy granátů. Babička seděla s rukama zaťatýma v pěst a s napjatým výrazem tiše opakovala: „Bestie… bestie ruský, bolševický!“
Rudá armáda právě dobývala Budapešť a zvuky z rádia i babiččin nenávistný šepot ve mně vyvolávaly pocit tajemného spikleneckého obřadu, který přerušilo prudké otevření dveří: otec přišel!
Byly mi tenkrát čtyři roky a rád jsem papouškoval úryvky rozhlasového vysílání — pohádek, zpráv, sportovních reportáží — tak jsem mu na místě předvedl i to vysílání Svobodné Evropy, napodobil znělku a pro-
mluvil chraplavě: „Volá hlas svobodného Československa!“
Čekal jsem, že otce můj imitátorský výkon pobaví jako obvykle, jenomže on se jen chytal za hlavu. Marně se babička pokoušela situaci uklidnit a já od ní tenkrát dostal první důležitou lekci, že jsou věci, které se jaksi neříkají.
„Co tady, Janečku, spolu posloucháme — o tom nesmíš nikde vyprávět! To by třeba taky mohli tatínka zavřít,“ dodala ještě s potlačovaným smíchem vyvlastněné kapitalistky.
Můj otec v těch časech jako přesvědčený marxista skálopevně věřil, že v komunismu je budoucnost lidstva, že v Sovětském svazu máme přátele nejvěrnější a v Kremlu ty ze všech nejmoudřejší. Za protektorátu se učil pilně rusky, ale v pětačtyřicátém se svými znalostmi u zaprášených vojáčků prý moc neuspěl: mladý poručík se jeho legrační ruštině smál a on si v té chvíli umínil, že bude jazyk Tolstého a Lenina studovat ještě usilovněji!
Co na tom, že se vítězným molodcům dmuly poklopce neukojeným chtíčem a zuřivě sháněli děvočky, na potkání rekvírovali velocipedy a časy, lovili rybu ručními granáty a tropili všelijaká jiná alotria — takové maličkosti otce tenkrát vůbec netrápily. Naopak: sotva utichly poslední výstřely války, vyplnil ráznými tahy přihlášku do řad komunistické strany, protože nade všechno miloval svoji představu spravedlivé revoluce (i když taky Voskovce, Wericha a jazz). Opilý svobodou si myslel, že může být vzdělaný, otevřený světu, ne zrovna chudý — a žít šťastně ve státě, kde vládnou komunisti. Všem bude přáno užívat bohatství získané poctivou prací, hej rup, peklo nebude, ráj se vrací, až nás půjdou milióny…
V šestačtyřicátém nadšeně volil jedničku a v osmačtyřicátém skoro plakal radostí, když slyšel Klému vytrubovat nejnovější hit: „Sóudruzi a sóudružky… právě se vracím z Hradu od pana prezidenta…“
Otec vystudoval práva, dostal se na ministerstvo zahraničí a taky si — poněkud neuváženě — vzal krásnou slečnu z donedávna nejbohatší rodiny ve městě. Když měl pak v sedmapadesátém odjet na čtyři roky hájit zájmy vlasti na sever Evropy, nastalo velké prověřování. Úředníci, tajemníci a referenti ho zdlouhavě houpali na vážkách — akademický titul, tři zvládnuté jazyky a usilovná práce v základní organizaci strany — ale soudruhu, to je všechno pěkné, jenže my tady máme tvůj posudek z místa bydliště. No — co nám na to povíš?
Poté mu přečetli dopis, podle kterého by od něj pes — tedy uvědomělý pes — nevzal kůrku, ale otcovy klady nakonec přece jen o chloupek převážily matčin nevyhovující původ. Stejně tou dobou rodinný majetek patřil dávno minulosti a státu a cestu nezhatil ani onen práskačský list z rodného města, na jehož konci se skvěl podpis jistého soudruha Moláčka.
Šestapadesátý rok a pobyt v cizině pořádně provětraly záhyby otcovy bolševické duše a v osmašedesátém zahořel svůdnou nadějí, že se dá komunismus reformovat. Jenže repríza ruských tanků mu přivezla pádnou odpověď, a tak s černým cejchem pravicového oportunisty a s hořkostí v duši ještě napsal několik marných odvolání, prohlášení a vysvětlení, jak to vždycky myslel se socialismem dobře a jak moc touží zůstat v řadách rodné strany. S povzdechem vytahoval ty dopisy z psacího stroje, zamyšleně znovu četl a potom odešel od stolu, na kterém ležely bílé stránky jako prapory kapitulace.
Zvědavě jsem natáhl ruku. Adresát — Miloš Jakeš, předseda Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ. Rychle jsem přelétl řádky strojopisu s otcovým klikyhákem na konci a v duchu jsem si opakoval nesmyslný rým:
V úkrku, v úkrku, tam ti půjdou po krku!
Pak mě ještě napadlo, jestli to všechno vlastně není jen taková směšná tragikomedie, a zvedl jsem oči k zarámované fotce nad psacím stolem: štíhlý muž s širokým úsměvem, jednou rukou mává, druhou přidržuje ohromnou kytici a napříč fotografií přebíhají písmena: Milému Janovi srdečne Alexander Dubček…
Číst a psát jsem se naučil v pěti letech sám, od dvanácti nosím brýle a v patnácti jsem si představoval, že budu novinářem, možná spisovatelem, nebo úplně nejlíp — filmovým scenáristou!
Přišel rok 1970, otec se uklidil do jakéhosi výzkumného ústavu, stranou ostrého vichru, co jej vymetl z Černínského paláce, snil tam svůj sen o příchodu nového Pražského jara a jednou takhle večer se mě zeptal: „Tak co si vlastně představuješ po maturitě? Ale vážně — žádnou fantazii! Na novinařinu zapomeň, to bude služka režimu. A FAMU — tam jsou talentové zkoušky.“ Opřel se lokty o stůl a naklonil se ke mně: „Máš talent?“
Zaraženě jsem mlčel. Zvedl ironicky obočí, pak se usmál a opustil inkvizitorský tón: „Hele, já tě nechci otrávit… jenom nechci, abys byl v životě nešťastnej. A člověk je nešťastnej, když se snaží dosáhnout výš, než může. Dobře si rozmysli, kam dosáhnout chceš a kam dosáhnout můžeš… a kam tě taky dosáhnout nechají. Já neříkám, že bys to nemoh zkusit — ale ty si neumíš představit, jak to tady bude všechno vypadat! Věř mi, já to zažil, budou nový padesátý léta — kdo nejde s námi, jde proti nám, možná bez šibenic, ale bude to špatný…“
Pokýval hlavou a pak jen tak jakoby mimochodem dodal: „A proč vlastně nechceš jít na medicínu? S doktorem žádný režim nehne.“
Rozpačitě namítám to svoje, že medicínu studovat nechci, vždyť přece nesnáším pohled na krev a je mi zle z pachu čekáren a ordinací, v nemocnici trpím pocitem úzkosti a strachu — ale profesorka biologie z naší školy tenkrát zorganizovala návštěvu patologického ústavu a já se přihlásil, protože mi všechno nějak začalo vrtat hlavou a taky jsem byl zvědavý, co to se mnou udělá: já vlastně ještě nikdy žádnou mrtvolu neviděl!
Celou noc jsem se převaloval a ráno s těžkou hlavou vyrazil tramvají na Albertov, kde jsme měli v osm hodin sraz. Pochmurná důstojnost Hlavova ústavu postupně zarazila vtipkování, kterým jsme si dodávali odvahu,
a ve vestibulu obloženém lesklým kamenem jsme poprvé ucítili závan toho podivného pachu.
Vydali jsme se dlouhou chodbou a cestou prohlíželi preparáty v prosklených skříních, nevěřícně zírali na hříčky přírody vznášející se v tekutině, na zkomolený plod s vytřeštěným pohledem jediného oka vprostřed čela a další a další nádoby s morbidními památkami na neznámé mrtvé.
Nechali nás převléknout do bílých plášťů, nasadit čepičky, roušky a obout galoše a pak jsme vstoupili do bíle vykachlíkované místnosti s mramorovými stoly a jen tak rozpačitě postávali u dveří. Prosektor se otočil a pobídl nás: „Tam od těch dveří ale nic neuvidíte…“
Popošli jsme tedy blíž a mrtvola se nám představila jménem napsaným fialovou barvou na sinale bílé kůži stehna: Anna Malinová. Je to zvláštní — ale pořád si ho pamatuju, i když spoustu jmen živých lidí jsem dávno zapomněl. Viděl jsem špičatý nos a pootevřená bezzubá ústa, pohlaví napovídaly seschlé pytlíky prsů a olysalý klín. Jinak to všechno spíš vypadalo jako nějaká člověku podobná figurína, vlastně jenom věc.
Patolog řekl pár vět na uvítanou a všichni sledovali asistenta, jak táhne skalpel prvním dlouhým řezem, kůže se za ostřím rozestupovala, bezkrevně se šklebila a pod ní vyhřezal žlutý tuk, potom žebra zapraštěla v kleštích a odkryla se hrudní dutina se srdcem a plícemi.
„Tahleta paní nekouřila, ale počkejte, až jednou uvidíte kuřácké plíce…“ ozvalo se od pitevního stolu. Na řadu přišel žaludek a nekonečně dlouhé střevo, játra a na nich sedící metastázy nádoru, otevřená lebka, kůže s rozcuchanými vlasy přetažená přes obličej a vyjmutý mozek jak velký rýhovaný ořech.
Asistent pracuje zručně, občas spláchne vodou drobné částice a krevní sraženinu, patolog nevzrušeně diktuje nález a bílé postavičky vizitantů přikované očima k mramorovému stolu stojí v pitevně zalité světlem a naplněné zápachem smrti. Pobledlé tváře milosrdně zahalené rouškou a v hlavách dokola rotuje myšlenka, jestli je medicína samý takovýhle horor?
Zatím orgány prohlédnuty, vzorky odebrány, všechno jde zpátky — i s párem děravých rukavic — prosektor přetáhl skalp na své místo a silnou nití zašil mrtvé tělo.
Večer jsem měl rande s Dášou. Dychtivě se vyptávala, jaké to tam bylo, a já trochu vyhýbavě odpovídal, nějak se mi najednou nechtělo zacházet do detailů.
„Tak vidíš, první zážitek máš za sebou, ty to přece zvládneš…“ zalichotila a přitiskla se ke mně.
Políbila mě, ucítil jsem špičku jejího jazyka a v té chvíli se mi zamotala hlava. V duchu jsem zase viděl asistenta, jak vyjímá hrudní orgány, plíce, průdušnice, hrtan a — ano, šedofialový jazyk Anny Malinové.
„Co ti je?“ vyděsila se.
Opřel jsem se, zavřel oči a řekl: „Nic… to je dobrý…“
Jak já tu medicínu asi vyštuduju?
Teplo, ticho, tma
/Ladislav/
Jugoslávské letadlo se od jihu přiblížilo k Praze, zakroužilo nad ohybem Vltavy a napotřetí zamířilo záclonami bílé mlhy k letišti. Nad zemí se líně rozvaluje mlha, pod ní domečky zahrádkářské kolonie se zavřenými okenicemi, sklizené záhony kolem, od zahrádek sbíhá stráň příkře dolů k řece, vrcholek skrytý v mlze.
Muž ve žlutém svetru drží za ruku dívku na vedlejším sedadle. Na malou chvíli odvrátí pátravý pohled od okénka a zadívá se na její napjatou tvář. Seznámili se během zájezdu a poslední noc strávili v jeho pokoji. Tak jako ostatní v letadle se na dva týdny vyvlékli ze sychravého počasí nadcházejícího českého podzimu, hřáli se v paprscích dubrovnického slunce, plavali ve vlnách chladnoucího Jadranu, popíjeli tmavorudé víno, palčivou rakiji a obcházeli zlatnické krámky…
V pilotní kabině kapitánovy ruce sevřely křečovitě knipl: „Jebem ti boga…!“
Nízko letící letadlo sťalo hranami křídel vršky stromů. Stroj vletěl mezi domečky jak rozzuřená pěst, v rachotu a skřípění drtil a bořil všechno kolem tak dlouho, než zmrzačený trup bez křídel zůstal ležet o několik stovek metrů dál jako pošlý kytovec.
V útrobách se na pár vteřin rozprostřelo mrtvé ticho a na žlutém svetru se zvětšovala rudá skvrna…
Táhli jsme kolem lůžek a asistent rozdával úkoly: každý si tu musí něco zkusit — převázat ránu, ošetřit proleženinu nebo vyměnit dren — pečlivě, pozor, tohle je sterilní — tohle už ne!
Taky je potřeba zvládnout injekce, intramuskulárku pěkně švihem do svalu. Nezapomeňte natáhnout zpátky, jestli nemáte napíchnutou cévu — jindy zas naopak vystupující žílu nabodnout, ano, už jste tam, kolego, temná krev zbarví obsah stříkačky a ten pomalým tlakem pístu putuje do oběhu.
Dobré ráno, chirurgická kliniko, dobré ráno, milí pacienti! Trpělivý starý pán poslouží pro nácvik výplachu žaludku. Eva to zkouší, děda vydává dávivé zvuky, ale výplach se nedaří: „Zvukové efekty máte pěkné, paní kolegyně, ale raději to uděláme takto…“ Asistent nenápadně pomůže a obsah žaludku je na denním světle.
„Děkuju, paní doktorko…“ řekne způsobně děda a jeho soused si za chvíli taky užije, když ho postupně několik mediků vyšetří per rectum. Prsty v gumové rukavici pátravě ohledávají neznámou krajinu a ti, kteří už skončili, zůstanou stát vedle lůžka se vztyčeným ukazovákem jak řada živých vykřičníků.
„Tak co jste vyšetřili — jaký je palpační nález?“ obrátí se asistent na Káťu. Kostrbatě se to snaží pojmenovat, až ji přeruší a řekne: „Prostě typický nález při vyšetření per rectum: teplo, ticho, tma, že, paní kolegyně?“
Zamířili jsme k dalšímu pokoji. Ještě na chodbě řekl jméno jedné z pacientek a dodal: „Karcinom mammy. Přišla dost pozdě… Dobře se na to podívejte a vyšetřete si nádor pohmatem. Nález je typický…“
Odmlčel se, podíval se z okna, otevřel chorobopis a po chvíli pokračoval o tom, co ji čeká: „Ablace mamy… exenterace axilly… radioterapie.“
Latinsky to zní tak nějak neosobně, ale bude prostě bez prsu. Uzliny v podpaží vybrakované, ozářená, s paží oteklou městnáním tkáňového moku. Než jsem si to nějak přebral, vešli jsme do pokoje. Ležela na posteli hned u dveří a mě zarazilo, jak je mladá. Asistent na ni potichu promluvil. Sklonila hlavu, pomalu rozepnula knoflíky noční košile a hlouček mediků pomalu postupuje kolem lůžka, upřeně prohlíží a ohledává nemocný prs.
Typický nález rezistence s povrchem podobným kůře pomeranče, řeknu si v duchu, když se dotknu prsty. Vidím její slzy a nejisté pohledy Káti, Evy i ostatních holek: co když třeba já taky někdy takhle…?
Tady jsou nemoci najednou jiné než na patologii. Živí lidé, které to teprve čeká: život bez prsu, bez nohy, s vývodem. A každého z nás to musí napadnout: co když třeba já taky někdy takhle…?
Vyšli jsme z pokoje a doběhla k nám sestra: „Pane asistente, všichni na příjem! U Ruzyně spadlo letadlo a už sem jedou sanity!“
Otočil se k nám a pokrčil rameny: „Tak pro dnešek se rozloučíme. Bude tu asi nejspíš veselo…“
Za pár minut sanitky najížděly před kliniku a pohyb rychle nabíral obrátky. Nedalo mi to, věděl jsem, že tu nejsem nic platný, ale nedokázal jsem hned odejít. Stál jsem stranou a viděl, jak všichni soustředěně dělají svou práci, vyšetřují a zajišťují pacienty, než budou pokračovat na operační sál. Pevná ruka zachytává ty, kteří ujíždějí na druhou stranu. Zbytečně se tady nemluví, každý pohyb má svůj význam, každý zná svůj úkol. Jen já tu byl momentálně jaksi navíc. Pomalu jsem ustoupil ke dveřím, ještě naposledy jsem se otočil a vyšel ven.
Zamířil jsem do menzy, ale jako by mě přešel hlad. Znovu jsem před sebou viděl ty zraněné lidi, až teď jsem si to nějak pořádně vybavil. Letěli z dovolené od moře a místo přistání v Ruzyni sebou letadlo prásklo někde v Suchdole, snad polovina cestujících je prý mrtvá, no pěkně děkuju.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli bych dokázal dělat chirurga. Tak fyzičku bych měl, na ruce taky nejsem úplný dřevo, ale ty nervy kolem… no nejspíš ty zuby pro mě budou akorát…
Patří kleště do muzea?
/Miloš/
Čekal, jestli se snad vzduch nedá do pohybu, nezvedne se větřík a vzduté vlny mu nedoručí alespoň ještě naposledy nepatrnou zprávu. Zavřel oči a usilovně zatoužil po jediné jasnozřivé vteřině. Ale nestalo se nic, jen rovná čára, bezvětří a klid. Je možné, že už to nikdy nepřijde, napadlo jej. Ale co, stejně s tou svojí jasnozřivostí nikdy moc neuměl zacházet…
I Ondřej nakonec ztratil s Romanem trpělivost, rozhodl se postavit na vlastní nohy, koupil uvolněnou praxi a vzpomněl si na mě — jestli bych do toho nešel s ním.
V té chvíli jsem se moc nerozmýšlel. Pocit, že jsem nezaměstnaný, už byl k nesnesení. Navíc Ondřeje znám, je šikovný, pečlivý a má slušný přehled i ve všeobecné medicíně, taky umí anglicky, německy a italsky, což jsem mu vždycky jen tiše záviděl. A jemu by prý bylo potěšením se mnou spolupracovat… Podali jsme si ruce, navrhl jsem, že si budeme tykat a v duchu zadoufal, že nám to snad půjde dobře i bez Romana.
Tenkrát se samozřejmě brzy oklepal. Pojišťovna uhradila větší část škody a on se rozhodl svoji Shining Smile Dental Clinic proslavit široko daleko novým a převratným pojetím.
„Tak tohle si přečti…“ strkal mi Ondřej do ruky nějaký časopis pro ženy. Z barevné fotky se na nás zubil Roman a Ondřej píchal prstem do článku. „Tady… posaď se na to a přečti si to…“
Vrtačky a kleště patří do muzea hlásal nadpis a já pochopil, že klinika zářivého úsměvu teď funguje jako centrum alternativní stomatologie. Popisovali tam jakousi neuvěřitelnou směs homeopatie, akupunktury, laseroterapie, aromaterapie, reiki, hypnózy a bůhvíčeho ještě. Podíval jsem se nevěřícně znovu — no jo, obrázek a pod ním titulek říká jasně: Spolupracovník doktora Zlocha Pavel Říčař. Byl tlustší než tenkrát před lety, stejné silné brýle, dokázal jsem si představit, jak funí… Tak tenhle zběhlej medik tam s Romanem taky čaruje! Je to hrůza. Můžu si myslet co chci, předem vím, že na tyhle ptákoviny určitě natáhne spoustu solventních zájemců — o to šlo Romanovi vždycky na prvním místě. A jako po penězích, možná stejně silně toužil Zloch po tom, aby se o něm mluvilo, psalo, aby byl známá osobnost, jedno jestli z televizní soutěže nebo časopisu pro hospodyňky — být známý a slavný a tykat si s jinými slavnými a známými!
Janek ho kdysi seznámil se Šmelhausem, který teď zářil v politice jako nejjasnější hvězda. Mířil úplně nejvýš a já věděl, že Roman už mi určitě odpustil ten promoční projev v Karolinu, protože on sám teď bude s Víťou stoupat na mnohem vyšší tribuny!
A než mě stačilo napadnout, že z vysokých tribun se dá hodně hluboko sletět, vzpomněl jsem si na Péťu: bylo to, jako když zapípá autorádio a hned nato se vám rozezní mobil. Najednou jsem znovu viděl naši poslední večeři v Torontu a uvědomil si, že Janek přece letěl Péťu navštívit. Jestlipak už se vrátil? A jak se Péťovi daří?
A předtucha zafungovala opravdu dokonale. Telefon zazvonil. Položil jsem časopis a vzal od Ondřeje sluchátko. „Tady Janek…“ ozvalo se. Sáhl jsem po časopisu. No to je dobrý, jestlipak tohle čet, hned mu to musím říct!
„Miloši, tohle mi řekneš, až se vrátím… já tenhle hovor nechci protahovat.“
Tón jeho hlasu mě zarazil a rychle jsem se zeptal: „Janku, počkej, co se děje? Odkud voláš?“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz