89 míst k sedění (příhody z vlaku v tekuté próze) / Recenze /
Jakub Grombíř, Texty č. 36
NA ŽELEZNICI DĚJOU SE VĚCI„Lidé dojíždějící denně do zaměstnání jsou podle studie britských vědců vystaveni většímu stresu než piloti bojových letadel."
(Lidové noviny, 23. listopadu 2004)
Kniha Vladimíra Pavloviče 89 míst k sedění s podtitulem „příhody z vlaku v tekuté próze" je svérázným holdem železnici coby jedné z posledních oáz nonutilitárního setkávání a životní nahodilosti v této praktické době. Taková zácpa na dálnici D1 je sice taky slušný adrenalin, ale pokud hledáte patafyziku, nic naplat, dráha je prostě dráha. Opěvoval ji nejen někdejší hit Šípa a Uhlíře citovaný v titulku; už obrozenci byli fascinováni vlakem jako poslem modernosti a velkého světa, jak dokládá Vladimír Macura v knize Český sen a tak můžeme pokračovat přes geniální povídku Jaroslava Haška Ve vlaku až třeba k současnému básnícímu štrekaři Tomáši Řezníčkovi. Přesto jde v případě této knihy o dosud nevídanou sondu do problematiky vlakového přemisťování. Pokud někomu unikly dosavadní Pavlovičovy exhibice časopisecké, má jedinečnou schopnost se přesvědčit, že do české literatury vtrhnul ojedinělý sarkastický běs a virtuóz slova v jedné osobě.
Autor má cit pro absurditu každodenního dojíždění příměstskými vlaky, které degraduje všechny obce do padesáti kilometrů od Prahy na pouhé noclehárny. Z Pavlovičovy knihy je cítit misantropie, která se čas od času zmocňuje každého, kdo je nucen obcovat s onou bohulibou institucí, jejíž hrdou značku ČD klienti zpravidla interpretují jako „Času dost". Známe to všichni – mobilové privatissimo vykřikované na celý vagón a ze sedadel spolucestujících vyhřezlé vulgární bláboly, které jistý nejčtenější deník považuje za titulky. Leckdy je ovšem humor poněkud samoúčelný: při ranní cestě do zaměstnání ze sebe málokdo vydává to nejlepší; ba neváhám se domnívat, že i svatý Augustin by v pantografové tlačenici vypadal jako pablb.
V knize se prolíná intelektuální ironie s jímavým naivismem. Pavlovič je jako neřízená střela, k inspiraci mu slouží cokoli. Nic si nemůže být před jeho zkoumavým zrakem jisto - každodenní figurky i náhodní cestující projíždějící na Plzeň či Hradec, theatrum mundi na kolečkách plné flirtování, anekdot a módní astrologie. Hra se slovy je až opulentní, jména postav jsou mírně pozměněna způsobem, jaký použil Milan Kozelka ve své knize Ponorka pro štamgasty této proslulé olomoucké hospody. Fascinace volně plynoucím hovorem a bizarními detaily připomene Bohumila Hrabala, ostatně část knihy se odehrává právě v Libni, na místě dnešní hokejové velesvatyně. Sebeironický styl vyprávění, který bere kritikům vítr z plachet tím, že všechny jejich výtky předpovídá, i záliba v magičnosti všedních momentů může zase evokovat dílo polozapomenutého Roberta Walsera. Jen na drobnou ukázku Pavlovičova smyslu pro český povahopis, jak se projevuje v extrémních situacích, o něž není na železnici nouze: „Taky se znám s výpravčím Míšou. (…) Je to můj koaliční druh, zaměstnanec drah. To takhle jednou pantograf vypověděl službu, bylo to zrovna u nás v Čelákovicích. Čekali jsme na dýzl, čekali jsme na prsa. To jsem věděl od Míši, od drah pochopitelně informace žádný. To víte, lidé remcali, koukali jako slepice na vyvýšené hroudě, rozhlíželi se trhavě sem a tam, ani jsme nemuseli jet, aby to s nima pěkně šilo. No a Míša se do toho přidal, říkal, že to drží jen nátěrem, to jako ten pantograf, že to má třikrát přetočený tachometr, a dále rozváděl své pomlouvačné teorie proti svému chlebodárci. To mi byla loajalita, to mi byla soudržnost s molochem, neodvážil jsem se jej popeskovat, eště by se do mě lidi pustili."
Ne vždy je ovšem na kolejích tak veselo. Příkladem je hororový výjev s vlakem naloženým fanoušky Baníku. Stálý platící zákazník (o zdražování nemluvě), jehož průvodčí kvůli chybějícím vousům na průkazkové fotografii seřve do bezvědomí, se může pozastavit nad bohorovností, s jakou dráhy obětují soupravu kriminálníkům, aby se na ní dosyta vyřádili. Pasáž o výletu k románské bazilice v zanedbaných Tismicích ukazuje, že postjézéďácký venkov dnes převážně vadí. Překáží výstavbě dálnic, supermarketů, satelitních městeček a dalších atributů rozkvětu, jeho obyvatelé jsou převážně na sociálních dávkách a volí strany s nulovým koaličním potenciálem. Historky nejsou nijak převratné, leccos zná cestovatel z vlastní zkušenosti: jako pána, tragicky lomcujícího oknem vagónu, aby poté, co mu ho útlocitní spolucestující pomohou otevřít, vykřičel do světa zásadní poselství: „Čau Bachor!" Najdeme ovšem i momenty plebejského šotkovství a smyslu pro panoptikálnost, jako je výrok ve své prostotě geniální: „A to jste z Čelákovic a ani nevíte, co jsou to vampýři?"
Dochází zde dokonce k jevu, který tuším nemá v české literatuře precedens: jedna z povídek (epizod? odstavců? jak vlastně nazvat segmenty, na něž je tato tekutá próza rozdělena?) už vyšla časopisecky, takže autor může přidat i reakci spolucestujících, kterým ji dal přečíst. Proč ne, interaktivita je v současné literatuře žádaná. Škoda jen, že občas Pavlovič svoji bájivost neuřídí a ta sklouzne do dryáčnictví, do vyrábění zhůvěřilostí za každou cenu. (…)
