Ukázka z knihy
Evžen se mě zeptal, co bych si od něj přála k Vánocům. Stalo se to, když jsme se oba dozvěděli, že nás na svátky nepustí domů. A já jen koukala. Co si mám přát k Vánocům, jsem nevěděla. Navíc od něj. Stejně to nemá cenu. Všechno je jenom tak.
K Vánocům bychom měli dostat něco, po čem opravdu toužíme. A já toužím. Po čem všem vlastně? To si ani nevzpomenu, co bych chtěla dostat k Ježíšku? Možná je to těmi prášky, co do nás cpou. Ale ve skutečnosti je to s mými přáními jinak. Nejspíš by vznikly nějaké zlaté stránky popsané touhou. Nemuselo by to být ani nic tajného, nebo raději ano. Stejně vím, že je to jedno. Veřejné nebo tajné, tajné nebo veřejné. Takhle mluvím jen, když hraji svou roli: někdo by se mi mohl smát. Ale někoho bych třeba potěšila a taky bych pár lidí mohla vyděsit. Třeba by na to koukali a říkali by si: „Hele, vona je nějaká divná.“
Tak už by alespoň věděli, jaká jsem. Už bych nemusela nikomu nic vysvětlovat.
Byly by to ty nejzlatější stránky na světě. Byly by zlaté třeba jako oči ďábla, což by nebylo tak úplně od věci.
Ještě před časem jsem se ptala sama sebe, jestli jsou takoví jako já ještě někde, nebo jestli jsem tu sama. Úplně? Ti ostatní se mi zdáli kulturní a lepší než já. Byli cizinci jen v cizině. Tápala jsem kolem sebe tak nejistě, až jsem se bála, abych nebyla zlá. A měla jsem strach z lidí i ze samoty. Lidi by se mi mohli podobat. Tak jsem nevěděla. Raději bych měla zůstat stále sama. Sama se sebou? Tolik jsem si teda zase nevěřila. Tenkrát jsem si ještě myslela, že potřebuji nějaké veřejné zlaté stránky touhy těch ostatních. Nic takového nebylo k dostání. Tak jsem četla. Přečetla jsem tuny knih a hledala v nich lidi. Zdálo se to bezpečnější než přímý kontakt.
Především tu ale bylo podezření, které mě pronásledovalo už od dětství. Nevím, kdy mě to napadlo. Bála jsem se, že ti „ostatní“ jsou jen loutky, které se vypaří, když mi zmizí ze zorného pole. Dlouho to bylo jen podezření, jen nějaké zdání. Někdy odůvodněnější, někdy méně. Měnilo se to s časem. Bývala jsem i šťastná a provdala se za báječného muže.
Všichni existujete jenom proto, abych se já trápila, nebo co na světě vlastně pohledávám. Řeknete si: Takové šílené divadlo. A já řeknu: Ano, a jenom kvůli mně. Třeba i matka. Každý má přece maminku. Ale to se jenom tak říká. To se jenom tak říká, jenom v téhle hře. Dokonale zinscenovaná iluze. S promyšlenou historií, paleontologií nebo antropologií, se spoustou jazyků. Já sama umím ve své roli tři. Když nehraji, nemluvím pochopitelně raději žádným. A někde se možná hrají i jiné hry. Řekněte! Každého napadne, že tohle někdo režírovat musí. Pak že není Bůh. Bůh je. A spokojeně si přepíná své divadelní programy na své Boží televizi. Všechno jede na živo. Má bolest, můj strach, má láska. Představení, které si snad nemůže nahrát na pásku ani on. Tak luxusní je to divadlo. Žádné záznamy. Jen teď, v mé chvíli. Všichni herci divadla Země sekundují mému trápení, mému osudu. Jeden komparsista se jmenuje Dalajláma, druhý Bush, taky je tam Havel a Matka Tereza a spousta dalších takových, kteří neznamenají nic. Někdo hraje štěky, ale alespoň sólové. Třeba ta paní s divnou hlavou, co do mě dneska na chodbě málem narazila.
A od nich pak jde všechno k lépe a lépe placeným rolím. Přes mé bývalé milence, příbuzné, které jsem viděla jen několikrát v životě, babičky, přátele, otce až k mému muži nebo matce. Kontrolní úkol: Seřaďte všechny lidi ve svém okolí od toho, koho máte nejraději, až po ty, kteří pro vás nic neznamenají.
„Tak koho máš radši? Napiš to! Maminku, nebo tatínka?“
„Maminku, ty vyděrači!“
„Tak ty máš nejradši na světě maminku?“
„Jaks na to přišel? Nejradši mám svého muže.“
„Tak muže? Maminka půjde tedy do plynu. Opravdu chceš poslat maminku do plynu?“
Ostatní Boží divadla neznám. Tohle mi stačí. Ničemu nerozumím. Občas mi režisér Bůh pro své pobavení dovolí myslet si, že mám určitou situaci sama pod kontrolou. Vím, že ve skutečnosti mi nedovolí nic, a nic není ani v mých rukou, ale hraji před ním, že to nevím. Tedy většinou. Když nehraji, rozzuří se, a pak mě trestá tím, že mě sem zavřou, třeba jako letos, klidně i přes svátky. Většinou mi tu nechybí nic. Hrozně sama si připadám tady uvnitř i tam venku, takže to je jedno. Tady dostávám silnější prášky.
Jenom bych si hrozně přála psa. Můj muž je na ně alergický, a tak jsme si žádného nikdy nepořídili. Teď už spolu sice nebydlíme, ale zase jsem dost často tady. Takže pejska by stejně neměl kdo hlídat. Kdybych měla psa, to bych musela hrát divadlo před Bohem pořád. Potřebovala bych, aby mě nechal venku. A to je strašně vyčerpávající. Vám to nevadí, vám je to jedno, vy jste jen herci, nic jiného než herci, že na vás stále někdo kouká. Ale já jsem z toho po čase vždycky prázdná jak plechovka v popelnici.
Musím na chvilku přestat hrát. Pak mě ale většinou zavřou sem, protože se mi nechce znova dostávat do role. Znova předstírat. Kdyby Bůh alespoň na chvilku vypnul svůj přímý přenos... Znova se tvářit jako někdo, kým nejsem. Jen abych nebyla potrestaná. A nemít nikoho, komu bych to mohla potichu říct. Schoulená večer v posteli jsem to někdy na začátku, než mě poprvé přivezli sem, povídala svému muži. Byly to nejhezčí chvíle, které jsem kdy prožila. Byl něžný. Hladil mě po vlasech svou tlapou a jen tiše poslouchal. Nic neříkal. Nechápal mě. Věděl vůbec už tenkrát, kdo jsem a kdo je on? Musel to vědět, ale nikdy mi nikdo nebyl blíž. I když jsem vždycky tušila, že je herec. Bůh mi ho poslal, aby se pak... Chtěl se jenom bavit. To můžete vy pořád. Jste k tomu uzpůsobení. Zvířata herci nejsou. Podívejte se jim do očí. Proto bych tolik chtěla psa. Chtěla bych mít někoho, kdo není herec, stejně jako já nejsem. Jenže štěně mi dát nikdo nemůže. A už vůbec ne tady. Tady mi říkají: Pojďte, paní doktorko, u nás si trochu odpočinete, a bude zase líp. Jsou hodní a mají i trochu pravdu. Taky sem za mnou chodí můj muž, i když to jeho nová žena „rozhodně nevidí ráda“. Když jsem venku, nepřijde nikdy. To mu nedovolí. Je to pořád můj muž, byť se nedávno oženil podruhé. Má mě rád. Ale je to tak, jak to je. Tak to říká. Ani neví, jak moc mu rozumím. I když v tu chvíli si myslím třeba trochu něco jiného než on. To si uvědomujeme oba. Nějaký čas jsme se s menším či větším úspěchem učili převádět slova do jazyka toho druhého. Já řeknu „b“ a on si myslí: Říká sice „b“, ale pro mě to znamená „a“. A pak si k tomu dodá: Chudinka moje malá. Nikdy jsem si nemyslela, že je můj nepřítel. Byl moje spojka se světem.
Padá sníh. Nasadím si beranici, krk omotám šálou, ještě palčáky s kožešinkou. Kouknu se do zrcadla. Celý život chodím upravená, i když vím, že herci jsou předem naprogramovaní a schopní všeho, snažím se vypadat hezky a být k nim přátelská. Mám z nich někdy trochu strach, to ano.
Opouštím svůj pokoj, o kterém si mám myslet, že je mé soukromí. Pravda je, že po několika týdnech strávených tady mě někdy i napadne, že by mě nemusel vidět, že ho třeba nezajímám, že třeba vůbec není, neexistuje. Ani jeho ráj, který byl posledním místem, kam bych se snad chtěla dostat. Už jen proto, že jsem ho nenáviděla. Jak to zařídil na zemi! Musíme se požírat navzájem, abychom přežili. Jako malá jsem viděla, jak crčela krev z králičího samce, kterému jiný králičí samec vykousal genitálie. Logicky — sok byl na jeho území. Agresivita je prý pro přežití nezbytná. S tím nechci mít nic společného. Na herce se záměrně nikdy nedívám, když jedí maso, a doufám v tu chvíli, že neexistují. Sama jsem vegetariánka, i skutečnost, že konzumuji rostlinky, mi připadala jeden čas děsivá. Bála jsem se jeho ráje tolik, že jsem se nikdy nepokusila skončit to. Tady jsem najednou poprvé po dlouhé době na kratičké vteřiny o něm pochybovala. Zažívala jsem při tom pocit úplného naprosto krátkého štěstí, naděje, uvolnění, bylo to jako zážitek nepopsatelného množství čistého vzduchu kolem mě.
Venku je Evžen. Je hezký a o pár let mladší než já.
„Dobré odpoledne, Evžene.“
„Přidáte se ke mně? Nejdeme moc rychle?“
Teď už ne, ale než jsem vás dostihla, musela jsem trochu utíkat a ještě si vás nadběhnout, myslím si. Stejně nezáleží na tom, co říkám. Bude si hrát svou roli a já nemám chuť hrát už několik týdnů. Takže mlčím.
„Zpomalím,“ povídá Evžen, „chodím rychle, abych trochu zhubl. Je to tu fakt děsný. Furt do nás cpou to jídlo. Taky vám tu tak chutná?“
Ano. Chutná mi tu. Vegetariánská menu jsou báječná. Zvláště zdejší zadělávané kedlubny. Mlčky se usmívám.
„Jste tak hubeňoučká. Vás nejspíš nevykrmí ani tady.“ Obejme mě při chůzi kolem ramen. Cítím skrze svůj kabát jeho příjemný dotyk.
Stále mlčím a Evžen se mých odpovědí ani nedožaduje. Jediné, co ho zajímá, je můj dárek k Vánocům.
„Mám vás rád. Jste jako zvířátko. Říká to i moje matka. Několikrát vás tu zahlídla. Teda ona to neříká, jen se mnou souhlasí. Pravda je, že nevím, jestli ten její všudypřítomný souhlas není jen nějaká součást dalšího výmyslu psychiatrů. Víte, moc si vás vážím. Cítím, že kolem nás chodí spousta geniů, a my je nevidíme. Klidně si třeba teď jeden může kolem mě už pár týdnů nebo měsíců mašírovat směrem k pramatce moři. Vy znáte moře, že jo? Vypadáte, že znáte dobře moře. Buší příbojem do skal, je hnusné, když se vám dostane do pusy. Znáte to?!“
Provrtává mě černýma očima skrznaskrz. Myslím si: Znám to, to víš, že to znám. Můj muž také miluje moře. Jak to šlo, vždycky jsme jeli k moři. Klidně i jen na pár dnů. A co tobě je po tom? Tiše se na něj zlobím, ale jen na chvilku, protože i to mi připadá jako plýtvání emocemi. „Voní vyrvanejma řasama, chaluhama a rybinou. Lidi říkají, že páchne. Ale ne, ono voní. Možná trochu smrdí tím, co v něm neznáme, hloubkou, která čas vod času vyvrhne na břeh chapadlo krakatice, jakou člověk ještě živou nikdy, nikdy neviděl. Je už plný téru, co se pěkně usazuje na froté ručníkách takových těch bledých turistů. Těch, co přijeli, aby se vopálili, a těch, co ani netuší, že ve skutečnosti přijeli, aby se dotkli věčnosti. Těch, co nevědí, že je to táhne k moři — víte proč? Protože Bůh je zklamal. Jo, Bůh je zklamal.“
Myslím si: Provokuje mě, abych mluvila o Bohu. Aby se Bůh bavil. Ale co říká o moři, je pěkné. Skoro se mi zdá, že bych to chtěla mít někde napsané. Připomíná mi to mého muže. Stýská se mi po něm. Moc. Cítím, že se každou chvilku rozpláču. Napadne mě, že mi slzy v téhle zimě udělají na obličeji lišej, a tak vezmu nohy na ramena a běžím parkem zpátky k budově. Nestihnu to. Slzy mi stékají po tváři. Ve velké jídelně mě dostihne Evžen.
„Vy ale umíte utíkat. Vy pláčete? Řekl jsem něco?“
Je mi odporné mluvit na někoho. Moje situace je příliš vážná, než abych ji ventilovala prostřednictvím divadelního představení. Je to jeho role. Tak ať si ji hraje. Ale sám. „K Vánocům bych, Evžene, chtěla psa,“ řeknu najednou, vysmrkám se a odejdu do svého pokoje. Stejně se musím převléknout. Bude večeře.
Ještě na konzervatoři jsem měla spolužáka, o kterém se obecně vědělo, že vůbec nic nečte. Jednou jsem se mu snažila vysvětlit, co v literatuře spatřuji zázračného. Také jsem mu doslova řekla, že se třeba také nebude cítit tolik sám. Ještě jsem předpokládala, že se každý cítí osamělý podobně jako já. Odpověděl mi, že se necítí nikdy sám. Protože má Boha. Chvíli se mi pokoušel marně vylíčit, co zažil, když mu bylo nějakých dvanáct let. Byl klavírista jako já a byl vynikající. Samozřejmě mnohem lepší než já. Šla jsem později studovat hudební teorii. Ale jeho nechápu. Jak mohl být tak dobrý, a nevědět přitom nic o světě? Některé postavy nemají logiku. Hudba mě odpojuje od toho, co mi předhazují jako realitu. Umožňuje mi probdít chvilky skutečného života, ve skutečném světě bez divadelních postav, bez Boha. A on mi tvrdil, že ho s tím Bohem spojuje. Tenkrát mi nic nedocházelo. Dneska to chápu, byl jeho herec, jako všichni ostatní. Samozřejmě.
„Chtěl jsem se vás jen zeptat, jakého psa byste ráda? Myslíte plyšového?“
„Ne. Myslím skutečného psa. Ale vím, že mi ho nikdy dát nemůžete. Nebojte se.“
„To by mi asi vážně nedovolili. Ale my máme doma psa. Je to takovej velikej černej pasteveckej pes. Je skvělej. Až bude nakrejvat nějakou dobrou fenu, přinesu vám štěně.“ „Děkuji, to byste byl laskavý,“ usměji se na něj. Nakrejvat — to nejspíš myslí pohlavní styk psa s fenou. Nikdy jsem ten výraz neslyšela. Večer požádám hlavní sestru o klíč od společenské místnosti a třeba strávím večer u klavíru.
„Vím, že by mu u vás bylo dobře. Tyhle psi potřebujou cítit takový nějaký teplo, který přesně z vás vyzařuje. No, a pak jsou skvělí. Pak jsou to fakt skvělí psi.“
Mlčím. Nevěřím, že by mi někdy někdo mohl přinést psa. Že bych já mohla mít psa. Jak bych to asi dělala. Je to celé hloupost. Nevím o psech vůbec nic.
„Evžene, vy mi ho tady necháte? Co s ním mám dělat? To nemůžete!“
„Tady pro něj máte jídlo. Hlavně ho ještě nepouštějte venku k žádným psům. Zítra přijdu a všechno vám vysvětlím. Teď musím letět.“
Zavřel dveře. V náručí mi kňouralo černé chlupaté klubíčko.
„Nebreč,“ zabořila jsem do něj obličej.
Páchnul. Vykoupala jsem ho v teplé vodě svým heřmánkovým šamponem. Nikdy jsem k němu nepřistupovala nijak zvlášť vědecky, ale tohle byla jedna z prvních věcí, za které mě Evžen káral. Koupel nepřijímal zrovna rád. Frotýrování ručníkem už mu bylo o poznání příjemnější. Rozvázala jsem pytlík s jeho potravou. Jakési granule. Nasypala jsem jich pár do malé misky. Čuchal k nim svým černočerným lesklým nosíkem a poulil na mě velké kulaté oči zarostlé ve střapatém houští.
„Ty to nechceš? Dám ti něco lepšího. Něco pro miminka jako jsi ty.“ Ve skříni jsem měla schovaný sunar. Občas jsem ho mlsala u televize. A rozdělaný ve vlažném mléce, doplněný o pár dětských piškotů, byl evidentně pochoutkou i pro štěně. Vychlemtal celou misku, a když končil druhou, začínal paralelně čůrat. Pěkná louže na tak malé tělíčko. Kde se to v něm bere?
Čerstvě vypranými zadními tlapkami ve své moči ještě několikrát přešlápl, než jsem s výkřikem hrůzy stačila vystlat jeho okolí papírovými ubrousky. Hodila jsem na sebe svetr, popadla Merlina a šlo se ven. Tedy já běžela a on se nesl. Schody mu činily všude tam, kde na ně nebyl zvyklý, potíže. A v našem domě na ně ještě zvyklý nebyl. Přeběhnu přes Nerudovku na druhý chodník a jsem v petřínském sadu. Položím opatrně mrně na trávu, která se teprve minulý týden začala zelenat. Držím ho na vodítku, ale je mi jasné, že tenhle pejsek mi nikdy utíkat nebude. Plete se mi pod nohy. Když se zastavím já, zastaví se okamžitě také. To se rozhlíží po krajině a studuje, proč je nutné, abychom právě tady a právě teď stáli. Většinou nepřijde na nic světoborného, ale příště to udělá zase. Nechápe, že jen toužím, aby se vyčůral. O hromádce se vůbec neodvažuji přemýšlet. Po čtvrthodině se zastaví prvně sám. A je to. Nezřízeně ho chválím. Přinesu ho do předsíně. Otřu nožičky. Merlinek běží k misce s vodou a pije a pije. Už na nic nečekám. Popadnu Merlinka, svetr a běžím ze schodů. A stihli jsme to! A opět chvála. A zase nahoru. Ještěže je to jen v prvním patře.
„A teď půjdeš až na noc. Vydržíš to? Doufám že jo. Byls třikrát za odpoledne.“
Sednu si k počítači. Mám sice invalidní důchod, ale občas potřebuji něco dělat.
„Cože? Ty chceš ještě sunar s mlékem?“ Doteď spinkal, napasovaný u mě v křesle. Koukám, jak slídí kolem prázdné misky.
„Ale abys to pak vydržel...“ Přihřeji mu tedy mléko se sunarem.
„Počkej, ještě piškotky, ták.“ Leží a packami si misku přidržuje, aby mu neklouzala po parketách. Olízne se, vstane, otřepe se. Vypláchnu mu misku. Běží ke křeslu a zmocní se mé pantofle.
„Ne! Tu ne! Tady máš hračku, kterou s tebou přinesl Evžen. Dneska odpoledne... Pamatuješ? Evžen...“ Já už skoro ne. Mám dojem, jako by odešel z mého bytu před týdnem. Plazím se po kolenou a snažím se vnutit Merlinkovi hračku, abych ji pak rychle vyměnila za pantofel. Vtom mu pantofel vypadává z tlamičky samovolně. On čůrá na koberec! Rychle nějaké staré noviny. Ubrousky už došly. S tímhle jsem nepočítala. Zachraňuji koberec Mladou frontou, ještě jinými novinami a také svým posledním autorským výtiskem francouzské revue, kde mi vyšla esej Hudba ve vědě.
Mám konečně zase někoho, komu se lze svěřit, že se cítím velice osamělá. A také proč. Je stále se mnou a má mě upřímně rád. Nic nepředstírá. Také mi neodpovídá. Nikdy mi neodejde. Jezdím na pravidelná sezení s MUDr. Henkem a i tam vozím Merlina s sebou. Auto mi nepočůral ještě nikdy. A v bytě už loužičky dělá jenom výjimečně. Už umí chodit po našich schodech v domě nahoru i dolů. Ví, že když vyjde na chodník, musí počkat na mě a jít u mé nohy, aby ho něco nepřejelo. Pelíšek má vedle mé postele. Trávíme spolu dlouhá odpoledne na Petříně. Někdy vyrazíme i ráno kolem deváté. Touláme se parkem, až dostanu hlad. Sedneme si do restaurace Na Nebozízku, kde psi personálu vůbec nevadí. Merlin dostane misku s vodou a lehne si pod stůl. Když vím, že se mi ho podařilo unavit, cítím se sama spokojená. Objednám si obvykle polévku a ještě něco menšího, a pak kávu a ještě zákusek.
Žiji už téměř jako herci. Téměř normálním způsobem. MUDr. Henke je se mnou velice spokojený. Dokonce mě byl několikrát tajně navštívit i můj manžel. Stále mě finančně podporuje, čehož si velice vážím. Vím, že mu o peníze nejde. Nikdy mu o ně nešlo, ale měl jich vždycky dost. Taková už je jeho role. Evžen mě prý vůbec nepoznává. Chodí každý čtvrtek vyzvednout Merlinka, aby ho vzal na malý výlet společně se svým psem. Pozvu ho pak vždycky na čaj. Ty dvě hodiny týdně, kdy jsem v bytě sama, hraji na klavír. Jindy je to nemožné, protože psi bohužel zřejmě tento nástroj nesnášejí. Alespoň Merlin vyje, jen se letmo dotknu kláves. Už jsem uvažovala, že svůj oblíbený Petrof prodám a koupím si místo křídla pianino. Na to moje brnkání by klidně stačilo. Ale nevím. Zase tolik místa nezabírá. Většinu času teď poslouchám jazz.
MUDr. Henke říká, že si musím vybrat nějaký charakter, nějakou postavu, kterou bych tady na zemi já chtěla hrát. Pak prý všechno moje trápení zmizí. Vím proč. Udělali by rádi herce i ze mě — a On, Bůh, by byl konečně středobodem celého divadla na zemi. Už by nebyl nikdo, kdo by se mu alespoň občas vzepřel.
Už jsem zase tady. Zase jídelna, zase dobré jídlo, které tentokrát nemohu pozřít, zase silné prášky, zase nemluvím, zase procházky po místní zahradě. Bez svého muže, bez Evžena, bez Merlina. Sama.
Evžen s námi jezdil každý den k veterináři. Pak už jen na injekce proti bolesti. Prý to byla rakovina kostí. Merlin mi odcházel do toho ráje, k němu, k tomu Bohu. Nechtěla jsem ho tam pustit za žádnou cenu, i když jsem od samého začátku tušila, co se děje. Veterinář mi říkal, že tam už ho nebude bolet nic. Ani trochu jsem mu nevěřila.
Jenže pak jsem pochopila, že takhle se Merlin trápit nesmí. Že to musím aspoň zkusit. Svolila jsem k poslední injekci.
Ale už mám plán. Nemůžu přece nechat Merlina samotného. A už vůbec ne v ráji.
Půjdu ho tam hledat.
