Kokosová opice / Recenze /
Tomáš Sedláček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava
Nejen název, ale také sama podoba šesté knihy brněnského básníka, prozaika, výtvarníka, jakož i hudebníka a textaře Tomáše Přidala spolu s názvem naznačují, že čtenář dostává knihu poněkud neobvykle žertovnou. Kniha, vlastně krabička se svazkem 38 žlutých dvoulistů, jejichž vnitřní části obsahují většinou drobné mikrotexty s charakteristickými autorovými kresbami, napovídá, že se v ní vstupuje na území svobodně fantazie – to zejména pokud se zájemce zachytí u některých názvů, Kokosovou opicí počínaje, přes nějakého toho Maniodepresivního skunka až třeba k Surikatě jedlé. Na první pohled by se zdálo, že se tu ocitáme ve světě nonsensu, jenž vytváří nové živočišné i rostlinné druhy a zachází s nimi, jako by byly skutečné. To je ostatně postup, k jehož zakladatelům patřil anglický malíř a básník Edward Lear.
Jsou tu ovšem i jiné mikropovídky: Dům je třípatrové zvíře, případně Stopař, v nichž se nesetkáváme s fantastickými umělými vytvořeninami, ale kde se vlivem tvůrčí fantazie proměňuje realita sama a začíná se následně chovat a jednat v souladu se svou novou podobou: Tak se muž mění ve stopujícího psa, dům v netečné zvíře, zcela lhostejné k problémům obyvatel, pletený tygr se stává kandidátem euthanasie pod dohledem své majitelky v lékařském, Muž jménem mínus je, zdá se, ukryt v domácím kocourovi. Nejsem si jist, zda je nutno Tomáše Přidala v tomto směru napojovat k pramenům takového Jorge Luise Borgese, či stavět do blízkosti Michala Ajvaze. Stejně pravděpodobná je blízkost absurdního humoru 60. let, a jeho zalíbení v mikropovídce (v této souvislosti lze připomenout např. Slawomira Mrožka), atd. Ale podstata textů a neoddělitelně i kreseb Tomáše Přidala směřuje neomylně k existenciálním složkám – veškeré hravosti a úsměvnosti navzdory je klíčovým podtextem čtenářovo zneklidnění, vyrušení, znepokojení.
Přesto se čtenář může zabořit do Kokosové opice dle klíče, jaký si sám zvolí, ba může si dle své libosti poskládat z osmatřiceti textů takovou knihu, jaká se mu líbí. Dokonce si může některé texty zcizit, schovat pod sklo, či pověsit na nástěnku. Vytváří-li totiž Tomáš Přidal svět svých mikrotextů jakou pouhou možnost reality okolo sebe, není důvodu, proč také stejným způsobem nezacházet s realitou jeho knihy, jejíž forma k tomu čtenáře nakonec i vyzývá. Jinými slovy: Přijmete-li autorovo stanovisko, můžete si s Kokosovou opicí vyhrát docela dosyta.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz