Fosfen / Recenze /

David Kroča, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava

Odillo Stradický ze Strdic, vlastním jménem Petr Stančík, ve své knize Fosfen nedal čtenářům příliš prostoru k vydechnutí. Od úvodní povídky Tajná sláva až po závěrečnou mystifikaci na téma nalezený rukopis je vtahuje do víru svých imaginací, které neznají hranic. Název knihy próz pak má svou logiku i symboliku. "Fosfen je rotující žhoucí obrazec, který vzniká na sítnici, když si mnu oko skrz zavřené víčko", vysvětluje autor v závěrečné poznámce a se zaujetím rozvášněného filozofa dodává: "Fosfen je obraz tmy. Jediná chvíle, kdy tma není nedostatkem světla, ale kdy je vidět." Tolik citace.
V duchu svého oblíbeného rčení "vymýšlím pravdu" se Stančík pokouší zviditelnit skryté světy, dává legitimní podobu myšlenkám a obrazům, které obvykle vnímáme jen svým vnitřním zrakem. Jeho mystifikace mají podobu různorodých textů. Najdeme zde fiktivní středověké traktáty, historiografickou stať, ale také osobité parodie některých triviálních žánrů jako je detektivka nebo horor. Autorovi však zjevně nejde o humorné napodobení klasických schémat. Spíš jen bezděčně využívá existujících literárních forem, do nichž dosazuje satirickou zápletku. Příběh jedné z nejzdařilejších povídek souboru, historické hříčky nazvané Noci kost zasadil například až do roku 1908. Na počátku stojí sázka dvou ruských kadetů, že jeden z nich svede dívku jejich společného přítele. Po čase se mu to přece jen podaří, ale radost z výhry v podobě dvou lahví pálenky nemá dlouhého trvání. Jediným výsledkem zvrhlé sázky je totiž slepota z denaturovaného lihu.
Stradický je ke svým hrdinům nelítostný, nechává je často trpět a agresivně si pohrává s jejich city a osudy. Policejní komisař Atechumen v povídce Nepochopen se stává loutkou ovládanou náročnou milenkou, která jej přivádí na cestu zločinu, v další povídce detektiv náhodou odhalí výrobnu karbenátků, která zpracovává lidské maso. Krutá grotesknost se stává leitmotivem, jehož nejrůznější podoby nalézáme ve většině textů. Autor s oblibou balancuje na hraně čtenářského vkusu, ale dlužno dodat, že kladem jeho psaní je zajímavě zpracovaný nápad. Šok se tu stává terapií, jako by vyprovokoval a očistil právě svou otevřeností. Stradický je navíc schopen experimentovat s jazykem, umí text stylisticky uhladit, pokud píše dejme tomu ve stylu romantické povídky, ale také prošpikovat hrubostí, má-li popsat špinavost tohoto světa.(…)
Poslední Stradického kniha přináší odpočinkové texty s trochu kacířskými pointami. Tropí si žerty ze života, z lidských norem, z historie. Při vhodném dávkování a střídmém užívání však rozhodně nemůže uškodit.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage