Strach z lidí / Recenze /

Tomáš Sedláček, Ranní mozaika ČRo 3-Vltava

Dvaačtyřicet textů, v rozsahu od aforistické mikropovídky až k povídce středního rozsahu shrnul Daniel Micka, (roč.1963) do své druhé knížky Strach z lidí. Připomeňme jen pro orientaci, že Micka, mj. překladatel z angličtiny, hojně přispíval a publikoval v řadě literárních periodik, Tvarem a Iniciálami počínaje a Revolver Revue konče a že jeho povídková prvotina nesla podobně provokativní název: Samou láskou člověka sníst.
Těch dvaačtyřicet textů Strachu z lidí přesvědčuje na první pohled, že čteme opusy literáta, jemuž nečiní potíže vystavět hladký, dobře pointovaný text. Je to produkce zkušeného vypravěče, který soustředěně svírá možnosti životní epizody, o níž vypráví, a trpělivě prozkoumává možnosti jejího významu. Ty pak umně skrývá za epickou linií a případně vypravěčskou sebereflexí. Takovéto rysy by už samy o sobě měly být zárukou kvality a spokojenosti; přesto si myslím, že řada čtenářů zažívá nad Mickovými texty (zřejmě k velké autorově radosti) pocity přinejmenším rozporuplné.
Strach z lidí je soubor epizod o malých i velkých lidských neštěstích, která Mickova vypravěče vytrvale pronásledují a jež zaznamenává s podivně chladnou lhostejností (obálka knihy je nakonec velice příznačně vyzdobena výřezem z reprodukce slavného Munchova obrazu Výkřik). Svět Mickových textů této knihy je světem patologicky schizofrenickým. Strach z lidí uspořádal autor jako jakousi chronologii epizod převážně vypravěčova života od šťastného okamžiku dětské jízdy s otcem v povídce Na kole – „… takhle bychom měli spolu projet celý svět!“ – až po finále dokonané vzpoury proti rodičům a autoritám vůbec: „Ti kdož mi ukládali o život, jsou již mrtví. Mohu se jako Josef s Marií a děťátkem vrátit a volně dýchat.“ (Hra)
Mickovy bizarní reflexe vnitřního světa svobody ve světě života bez svobody, protože té se vzdáváme ve prospěch citů a závazných norem, jsou poněkud rozporuplným čtením – na jedné straně zřetelný literární příslib a virtuozita, na druhé okázalá snaha šokovat a provokovat. Strach z lidí je skutečnou literaturou, ale zároveň okázalým štukovým ornamentem na klenbě umělého literárního světa. Stojí za přečtení, okouzluje-li nás dovednost virtuózních zákrutů egocentrismu.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz