Pachtová Hana / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z ledna 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)
neděle 2. leden 2005 v Osvětimi
Letošní Nový rok jsem slavila se známými v Krakově. Druhý den jsme navštívili koncentrační tábor v Osvětimi a Březince. Celý den lehce pršelo. Ohrnula jsem si nohavice, abych se mohla brodit bahnem Auschwitzu bez starosti o světlé kalhoty. I tak to odnesou nové kozačky. Budu se tu přece jen procházet. Nejsou čtyřicátá léta minulého století. Dech mi došel už před branou s ostnatými dráty. No, tentokrát by se dalo téměř říct, že jsem opět zapomněla vykročit do nového roku zvesela. Tohle nevydržím ani dvě hodiny. Z baráku do baráku, expozice, zima, elektrické dráty, bahno, pece. Většina turistů si sem evidentně přijela udělat fotografii svého kámoše, jak pózuje před krematoriem. Jsem hysterka, moc si všechno beru. Je mi fyzicky špatně a začíná se mi točit hlava. Vracím se před bránu na toalety opláchnout si obličej. Jakási dáma tu vybírá za jejich použití peníze. Vyděláváme na všem, nevadí. Hledám v kapse mince a vytáhnu lístek od zdejšího, jak jinak než placeného parkoviště. Hlavou mi bleskne vzpomínka na místního výběrčího v uniformě. Zaparkovali jsme zřejmě někde, kde se to nemá. Nelíbilo se mu to. Řval na mě a mého známého, který zastavil vedle mě s druhým autem. Řval vztekle na sto metrovou vzdálenost poloprázdného parkoviště. Řval, ať okamžitě přeparkujeme. Odmítla jsem. Připadalo mi zbytečné zabývat se ekonomikou parkování někde, kde nejsou téměř žádná auta kromě těch dvou našich. Pánův řev ale gradoval tak, že se nám dotyčný zdál být hoden jakékoli uniformy. Když jsme si ho nevšímali, zaječel, že na nás volá policii. Známý vztekle bouchnul dveřmi. Zamknul svoje auto a řekl mi: „Kašli na něj. Ať to zkusí!“ Odešel. Přeparkovala jsem. Jsme pořád stejní.
středa 5. leden 2005
Stále docházím na lekce k paní profesorce Zábranské na Annenské náměstí v Praze. Jsem s ní naprosto spokojená, mám jediný problém. V téhle oblasti obyčejný smrtelník nezaparkuje. A tak, je-li obsazeno ve dvoře jejího domu, hledám místo kdekoliv to jde. Právě včera jsem hledala.
Odpouští mi, přijdu-li s malým zpožděním. Odpouští mi vlastně ledacos. Stále se mile usmívá. Taková milá starší dáma, říkám si od našeho prvního setkání. Zřejmě bude milá také proto, že jí dobře platím.
„Tak vy jste slečna Pachtová… Aha.“ Paní profesorka servíruje čaj.
„Takže váš otec se jmenuje Pachta, že?“
„A čím se živíte, slečno Pachtová?“
„Aha, to je něco jako reklama, že?“
„Hmm, když vás to nebaví, nemáte nějaký zdroj, abyste nemusela pracovat? Mohla byste se alespoň lépe soustředit na to vaše psaní a na studium, samozřejmě. Mám na mysli věci, které mají smysl, že.“
Udělala jsem obličej, kterým jsem si myslela, že jsem zažehla plamínek pochopení mezi námi. My Češi to tak děláme. Věčný nedostatek peněz z nás dělá bratry. Kdo peníze má, musí z kola ven. Zapomněla jsem, že paní profesorka prožila většinu svého života ve Švýcarsku a nebaví se se mnou teď o penězích, ale o životním stylu. Peníze si ode mě bere prostě proto, že to patří k celé věci. Jsem jediná její žákyně, takže učení asi není způsob financování téhle starožitné domácnosti v centru města.
„Jistě, pocit nezávislosti na rodině je v jisté životní fázi velice důležitý.“ Pochopila moje gesto asi jinak. „Ale ta nutnost pracovat… Svoboda je poznaná nutnost. To řekl, myslím, Seneca, že.“
Na co to dělá narážky? Nechápala jsem nic. Pro dnešek se loučíme. Hlavou se mi už honí pouze myšlenky související se vztahem městské policie k mému snad ještě zaparkovanému autu. Ale s tím tuhle dámu nikdy nezatěžuji. Ještě zaplatit lekci a k autu. S trochou děsu zjišťuji, že mám v peněžence jen poslední tisícikorunovou bankovku. Zapomněla jsem si rozměnit. Tak ji držím s rozpaky v ruce a než stihnu promluvit, ozve se paní profesorka a to bez jediné známky sebemenšího zájmu v hlase.
„Ale slečno Pachtová, pokud je vám to příjemnější, můžete samozřejmě platit předem.“
Jsem totálně švorc, ale mám zaplaceno předem. Skutečně báječné! Stejně se cítím šťastná. Auto mi totiž neodtáhli. Nastartuji. Jen mimochodem kouknu přes rameno do otevřené brány, před kterou ten večer parkovala moje špinavá felicie. Zírám do úchvatně zrekonstruovaného dvora jednoho pražského paláce. Můj údiv patří romanticky nasvícenému rokoku Pachtova paláce. Tak tudy paní profesorka chodí denně na procházky. Jedu na Žižkov.
pátek 11. leden 2005 večer
Všichni stáli kolem něj. Dámy, pánové a slečny. Včera večer se konalo zahájení výstavy jeho fotografií. Mojí půvabné kamarádce Miladě se splnil sen. Její přítel Zdenda je konečně středem pozornosti. Povzbudivě se na něj usmívala z opačného rohu místnosti a já zas na ni. Pozorujeme vousatého, trochu proplešlého, milého svěřence se zadostiučiněním úspěšných rodičů, jak se pilně a spokojeně opijí červeným vínem, hovoří s krásnými dámami a důležitými pány, přijímá dárečky a gratulace. Přistupuje k němu však Miladina důvěrnice Johanka s nenápadným balíčkem. Trochu afektovaně pana Zdendu objímá. Johanka je naivní, leč velmi půvabné stvoření, a tak se kolem výjevu Madona s děťátkem seskupí téměř celá, převážně mužská společnost.
„Něco jsem ti, Zdendo, přinesla,“ ševelí zcela vážně Johanka a upírá na stárnoucího chlápka upřímná kukadla.
„Co to je?“ pokládá pan Zdenda nevěřícně otázku, na kterou už evidentně nechce slyšet odpověď. Menší písmena pod názvem, kterých si zřejmě Johanka nepovšimla, nebo si je podle svého zvyku vysvětlila bez jakýchkoli záludností prostě jako čaj pro muže, který má spoustu aktivit, ale odhalovala více z báječných možností těchto bylinek.
„Čaj pro aktivního muže?“ čte mu nahlas přes rameno písmena natištěná na balíčku jeho nadřízený z kanceláře. Ano! pan Zdenda dostal před půlkou Prahy od krásné kamarádky své přítelkyně čaj na potíže s erekcí.
Promluvila opět Johanka: „No, my s Miladou o tom často mluvíme, víš... Máš toho teď hodně. Já to chápu...“
Johanka jen nepochopila jako obvykle to podstatné. Zdenda ironicky poděkoval s křečovitým úsměvem na tváři a vyvalil oči na svou udivenou, stále se zmenšující přítelkyni Miladu, která, jak to vypadalo, cosi nalhává svým kamarádkám o Zdendově mužnosti.
Osobně jsem se rozhodla trapas zajíst. Svírám pravou rukou vidličku a rozhlížím se po dobrotách vystavených na stole. Levou ruku mám volnou, a tak jí žertovně pohladím poblíž sedícího pana Zdendu po řídnoucích vlasech na temeni. Už tak lehce roztrpčený pan Zdenda se ke mně otočí čelem. A už vím, že jsem pro tuto chvíli přehmátla.
„Haničko, moje pleš je nejintimnější část mého těla,“ procedí mezi zuby a zřejmě, aby doložil váhu svých slov, sáhne mi na moje ňadro. Tohle nečekám, leknu se, zareaguji možná až příliš rychle. Vší, ne zrovna bleší silou jsem zabodla do pana Zdendy plastovou vidličku, roztrhla mu tak oblíbenou vernisážovou košili a způsobila obludnou krvavou ránu v levém rameni. Milada měla alespoň záminku, aby se k němu mohla přiblížit. Někdo ho ošetřit musel. Tiše jsem se vytratila.
pátek 13. leden 2005
Chci slunce, teplo a moře, jahody klidně taky, na seno mám alergii. Místo toho je hnusně a moře je daleko. A taky jsem dostala útlou nenápadnou knihu. Jmenuje se "O osamělosti umírajících". Napsala jsem svoji první báseň. Název to nemá:
možná se nám
zdál stejný sen
jednou k ránu
že on ten den
potká mladou dámu
mně i jemu
o nás navzájem
čekáme každý ve svém bytě
sám a osamělá
on s pivem já s kakaem
snad tolik nezhubnem
když budem snídat den
smutek nechám pod polštářem
jako pyžamo
on pod stolem jak ponožky
čert to vem
slavná neděle začíná
mezinárodní den změn
přinesu si snad domů kotě
budem se dělit
o mléko ze sámošky
mám prostě ráda kočky
čtvrt litru do hrníčku s grankem
čtvrt litru do misky se sunarem
jemu bytná
vyhrožuje nájmem
elektřina je drahá a
bába utopila kotě – málem
on má poslední pivo
ponožky pod stolem v botě
hotovost teď vsadí
na koníčky
snad bude ve vatě a
koupí si svíčky
jdem proti sobě
pane nevíte
kdo tu má kotě?
nevím řekne
myslí si asi že se
mu zdálo k ránu
o ženský ze seriálu
sobota 15. leden 2005
Pěkné datum. Teď jsem si vzpomněla na své dávné, leč pevné přesvědčení, že pětka je moje šťastné číslo. Představovala jsem si, že štěstí mám, když jsem ji ten den nedostala. Také den, kdy se na mě obrátil v lavici spolužák, do kterého jsem byla právě zamilovaná, bylo zaručeně pátého nebo patnáctého. Prostě můj pojem štěstí kdysi. Jeho obrazy jsou kupodivu ještě pořád jinde než moje štěstí samo. Ale nejsou to žádné obrázky. Jsou to spíš obrovská plátna. A nejsem jediná.
Plátna jsou tak velká, že malinká je v poměru ke svým vlastním představám většina z nás. Někdo je menší než představy o jeho velikosti. Někdo je menší než jeho představy o správném přirození. Někdo je menší než jeho pojem nebezpečí. A všichni jsme strašně malinkatí. Takže to, co tančí světem a směje se nám do obličejů, jsou jenom představy drahých aut, nadstandardních mužských přirození spolu s obrazy ideálních ženských prsou a tvarů, představy dovolených v přímořských letoviscích, zářné kariéry, představy spousty oddaných podřízených, vzrušujících milenek a vzrušujících milenců, perfektních transplantátů, představy dokonalých dětí, které vzorně studují, jsou nadanými sportovci a nefetují. Tyhle představy spolu tančí a hýbou životem, o kterém si myslíme, že je náš. Nijak zvlášť si ho tedy ani nezasloužíme. Ale všichni od něj chceme štěstí. A ihned. Řekla jsem to dneska jednomu kamarádovi. Nechápavě se na mě díval. Odpověděl mi, že minulý týden převedl jednu stařenku přes Vinohradskou ulici. No, někdo má skóre alespoň čtvrt stařenky za měsíc. To skýtá naději.
pondělí 17. leden 2005
Můj výstavmilovný kamarád si včera zase dopřál jeden ze svých oblíbených výstavových maratonů. Běhal celý den. Okukoval, hodnotil, cítil se velmi kulturně, ale především měl dojem, že zase stihl něco vidět. Bude říkat: „Jó, to jsem viděl. Nic moc.“ Nebo: „Jó, to jsem viděl. To je fakt dobrý. Na to jdi.“ Důležitá bude vždy ta první část věty: „Jó, to jsem viděl…“ Já většinu těch výstav neviděla, takže ze mě teď mluví trochu závist. Ale k tomu, co chci říct: Když si totiž prohlédl poslední výstavu, byla to výstava fotografií v malé galerii na konci jednoho dlouhého průchodu na Václavském náměstí, podíval se s uspokojením na hodinky. „Teprve půl šesté a stihnul jsem všechno,“ řekl si. Jak byl tak dobře naladěn, zaujala ho slečna u vchodu. Nebyla to sice fotografie, ale jinak šlo o vcelku zdařilý kousek. Žádná křehotinka. Taková pěkně rostlá, jak on to má rád. Úsměv sem, úsměv tam, jak to kamarád dělá obvykle. Popis jeho kontaktážní techniky mám zakázáno uvádět. Ale kontaktáž provádí často a kupodivu již obratně, takže se s ním i tato slečna dala do řeči.
„Vy už zavíráte, slečno? Je teprve půl šestý. Máte do šesti, ne?“ reagoval bystře na klíče v její ruce.
„Hmm, když já jsem tady dneska sama.“
To mu zaznělo v uších skoro jako rajská hudba. „Že by se chytla tak rychle?“ pomyslel si. „Jsem kabrňák.“ A slečna pokračovala: „Víte, my máme reklamní ceduli až na Václaváku, na začátku tý pasáže.“ Když na ni nechápavě koukal, rozvedla svůj problém: „Je to takový to dřevěný, veliký a hrozně těžký áčko. Všimnul jste si ho? A mně trvá přesně dvacet pět minut, než to sem dotáhnu. Takže už teď radši zavřu.“
V záchvatu rozjeté kontaktáže kamarád zapomněl, že slečna není žádné tintítko a bez přemýšlení se nabídl: „Přinesu vám ji!“
Trvalo mu to patnáct minut, roztrhl si džíny, zkazil náladu a šel sám na pivo.
pátek 21. leden 2005
Sice teď občas prosvitne sluníčko, ale jaro to není. Téměř každou noc se mi zdá, jak vrážím plastovou vidličku do mužského ramena a způsobuji dotyčnému obludnou krvavou ránu. Zbraň se mi ovšem při osudovém výpadu zlomí a vyklouzne z ruky. Válí se pak na podlaze: růžová, jak se zkombinovaly bílá barva plastu s rudou barvou krve.
„Hele, to je ale hezky růžová vidlička! A proč je zlomená?“ drží ji ten zraněný muž mezi prsty a ukazuje mi ji, jako by to byl jeho velký objev. Jako bych snad byla jeho matka, která všechno ví. Mezi řečí se poškrábe nad lopatkou, v místech, kde jsem si představovala, že by měl mít obří ránu – asi ho něco zašimralo. Nechápavě se na mě podívá a jde si sednout jinam…
Také jsem přečetla román Yanna Martela Pí a jeho život, jeho dva paralelní příběhy jednoho jediného chlapce. Jeden příběh je racionální, druhý zábavný a s tygrem – mám moc ráda tygry, mám ráda všechna zvířata, ale tygři jsou nejlepší. Oba příběhy mohly být pravdivé a oba mohly být jenom příběhy. V knížce se píše, že bychom se měli rozhodnout pro jeden z nich, pro ten, který je prostě lepší. Taky se tam hned na začátku píše, že po přečtení toho románu začneme věřit v boha. Proto jsem knihu četla. Já se fakt snažím, ale jsem asi natvrdlá.
Ve včerejších novinách čtu: Do deseti let lze odstranit hlad, nemoci i nevzdělanost stovek milionů nejchudších obyvatel této planety. Lidstvo však musí chtít, musí najít dobrovolníky pro poskytování pomoci, musí najít devadesát miliard dolarů ročně, a tak podobně. Tak do deseti let. Sami bychom mohli začít tak, že místo jedné sms poslané vstříc obětem tsunami z mobilního telefonu našeho zaměstnavatele pošleme dvě ze svého vlastního.
Miluji tygry a ten příběh s tygrem byl fakt hezčí než ten bez tygra. Jenomže… nevěřím mu.
sobota 22. leden 2005
Mám to za sebou. Dalo by se říci čistý řez, neplánovaně čistý. Trochu mi selhaly nervy. Vytočila mě vysoká manažerka (jinak stejně malá jako já, jen s ještě větším zadkem a mnohem mastnějšími vlasy) jedné bohaté nadnárodní společnosti, sídlící nepochopitelně na odporném pražském zapadákově v jakési panelákové kostce.
Musím ještě napsat, že kostka nese název Kuta. Kuta bude asi víc věcí. Ale pro mě má to slovo posvátnou atmosféru části jednoho sluncem rozpáleného ostrova plného lidí, o kterých jsem si do té doby myslela, že žijí jen v báchorkách. Nekradli, stále se usmívali, nelpěli na hmotných statcích a někteří z nich ani na vlastním životě. V Kutě byly na můj vkus příliš hlučné noci přecpané ožralými australskými surfaři a na ulicích moc otravných prodavačů opia. Ale byla to jen méně příjemná skutečnost jedné oblasti patřící neoddělitelně k ostrovu, který pro mě byl až do 26. prosince 2004 zosobněním mé vlastní představy ráje. Klášter byl na skalnaté vyvýšenině na pláži. Buddhističtí mniši z ráje jsou teď nejspíš mrtví. Jejich láskyplné úsměvy jsou mrtvé, jejich dětský smích odkrývající nestandardně prořídlý chrup je také mrtvý. Dělali jsme si z nich legraci, že je spláchne obyčejný příboj. Smáli se tomu.
No a tak jedu na pracovní schůzku s paní manažerkou z navoněné panelákové kostky Kuta. Duševně se připravuji, jak mi bude spílat, že do článků pro společnost Kidexho, které jsem jí v noci poslala, nedávám dost srdce. K tomu jsem zapomněla vyřídit jeden telefonát. Bude se mě na něj zajisté asi za patnáct minut ptát. Konečně si musím zřídit ten notes, říkám si.
„Promiň, Martino, zapomněla jsem mu zavolat. Víš, že toho mám fakt hodně.“
Dívá se na mě holka Martina – mladší než já, v drahém kostýmku, a má zase mastné vlasy, nezdravě bílou pleť, měsíční plat přes šedesát tisíc korun. Všechno cítí, jen úplně jinak než já, zbožňuje svoji kariéru a svoje dvouleté dítě s psychosomatickými potížemi, které je během dne v nenáviděných jeslích. Vyhlašuje o sobě, že má, cituji, „hlavu v oblacích“, a teď zrovna mi nevěří. Nevěří, že jsem zapomněla na něco tak důležitého, jako je telefonát vysokému manažerovi, od kterého bych mohla získat informace pro vysokou manažerku Martinu. Myslí si, že jsem se na to vykašlala.
Řekla jsem jí, že už lžu, jen když k tomu vyvstanou důvody, které shledám vážnými. Také jsem jí řekla, že ona ani firma Kidexho se mi jako takové nejeví. A pak jsem jí řekla, že kdyby to pravda nebyla, tak ona by rozhodně nepoznala, že lžu. Mám vynikající, i když trochu tvrdý trénink ze sportovního oddílu Rodina a dětství, výcvik, jaký se nezapomíná. Poslední větu už jsem jí ale neřekla. Musela jsem odejít dřív, než začne řvát. Mám o kšeft méně.
neděle 30. leden 2005
Martin mi volal z divného telefonního čísla. Nezaplatil prý účet, neboť je tento měsíc bez kšeftů, tudíž na mizině, tudíž bez funkčního mobilu. Oznamoval mi existenci svého druhého, záložního telefonního přístroje, který je na kredit. Ptal se, jestli ho můžu pozvat na panáka, protože se potřebuje nutně najíst. Já jsem na tom ale mnohem hůř než on, neboť peníze taky nemám, zato práce spoustu. On o mé finanční situaci asi neví nic, protože jsme se o penězích v posledních několika letech nebavili a kamkoliv jsme šli, platil vždycky on. Jezdí v drahém autě a právě minulý měsíc si koupil za hotové statek u Prahy, kde investoval ještě do luxusní koupelny a nového vytápění. Takže co by si se mnou mohl říkat o penězích. Obvykle pomlouváme lidi, které známe jen z vyprávění toho druhého, zato velmi intimně. Mluvíme o politice, děsně filozofujeme, ale hlavně – on vypráví šílené historky, na které tady bohužel není místo.
Věděla jsem, že se chce najíst ve své oblíbené restauraci, kam s ním někdy chodím.
„Ty jako teď nemáš na jídlo, jo?“ ptám se.
„Dyť víš, že na to šetření moc nejsem.“
Číšník pozdraví, prohodíme s ním pár slov, usadí nás a zapálí svíčku nad krbem, u kterého máme stůl.
„Stejně jsem tlustej,“ poplácává se zkormouceně po pěkně oblém bříšku. „Hele, když dneska platíš, tak mi, prosím, i objednej, jo? Abych se cítil, že jsem jako obskakovanej.“
Směju se a ráda souhlasím.
„Dám si zas metlu,“ řekne bez výrazu.
„Ale mají jen tu s málo hvězdičkama, abys mi pak nenadával.“ Vím, na co je zvyklý. Proto jsem si také vzala ze své útlé kasičky na dnešní večer příslušný obnos.
Udiveně změnil objednávku na něco, co má stejnou barvu jako metaxa, jen je to dražší.
„Tak, co ti objednáme do prázdnýho bříška?“
„Něco malého by se mi tam vešlo,“ řekne. „Ale něco dietního. Objednej mi, prosím tě, třeba toho lososa, tady je maj vždycky čerstvý, se špenátovýma těstovinama.“ Kouká na mě. V očích má otázku.
„Jo, to je celkem dietní,“ odpovím.
Pak ještě francouzské bílé víno. Pak mi oznámil, proč se zase nepohodl se svou přítelkyní, já mu řekla, co nového s mojí babičkou, pak dostal znovu hlad, protože na diety asi nikdy nebude, takže mu přinesli ještě dvojitou porci palačinek se zmrzlinou a oblíbené preso se smetanou, pak jsem to zaplatila i se svými pěti ovocnými čaji, jsem abstinent, kávu nepiji a večer nikdy nejím, a odvezla ho autem domů. A mám ho fakt ráda.
„Odemknout barák si už umíš sám, doufám.“
„Jasně, jsem šikovnej. Dík za hezkej večer.“
Vybavím si zběžně stav své kasičky a stačím mu ještě připomenout. „Hele, jestli nedostaneš příští týden nějakej kšeft, tak asi letos nepojedu na dovolenou.“
„Já vim, neboj, bude to dobrý. Znáš mě. Žádnej saigon.“
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz