Fischerová Viola / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z února 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
METAFYZIKA SETKÁNÍ aneb SVOJI K SVÉMU 25. června 2004
K Dorotinu dnešnímu dopisu (Dorota Dobrew, moje polská překladatelka) byla přiložena reportáž Důkaz lásky aneb Největší pozemský Stalin. Autor Mariusz Szczygieł. Vzala jsem si ji jako četbu do metra. Že to nebyl nejrozumnější počin jsem poznala, když jsem začala číst. Chechtat se ve veřejném dopravním prostředku není sice přestupek, ale lidé na to koukají divně. Polský žurnalista se na těch stránkách zabýval historií Stalinova pomníku. Nebyly to však žádné lehce humorné a poetické fantazie, jak je známe z pera českých autorů (mj. Hrabal, Škvorecký, Filip), ale perfektně rešeršovaná reportáž, vycházející z dokumentů a svědectví, kus absurdního dramatu padesátých a počátku šedesátých let minulého století a groteska krvavá – jako z krále
Ubu.
Následující ukázky se týkají ideologicko-technických potíží spojených s budováním a likvidací „pomníku na věčné časy“.
U příležitosti 70. narozenin Josefa Visarionoviče Stalina, v prosinci 1949, rozhodla vláda, že devět milionů občanů čtrnáctimilionového státu podepíše blahopřání. Podpisy se podařilo sebrat během čtyř dnů. Současně padlo rozhodnutí, že nad Prahou nad Vltavou bude stát největší pozemský Stalinův pomník.
Žádný sochař nesmí odmítnout účast v konkurzu. Padesát čtyři tvůrců dostane tři čtvrtě roku na to, aby vypracovali návrh. Díky Bohu (tak se o tom mluvilo v Praze), umřel Ladislav Šaloun, československý sochař číslo 1. Karel Pokorný, považovaný za jeho nástupce, navrhne – aby nevyhrál – vůdce s rozpjatou náručí a Stalin připomíná Krista. Většina se dopustí podobného omylu. „Stalin je tu představen příliš afektovaně“, rozhodla komise.
Otakar Švec má padesát let a je zfrustrovaný. Po výrazném debutu, kdy vysochal motocyklistu a dokázal v kamenu zachytit i pohyb, vytváří pomník T.G. Masaryka a Jana Husa. Oba zničili za války okupanti. Po válce pracoval na pomníku Roosevelta, který nedokončil, když se dostali k moci komunisté. Před válkou vystavoval svoje avantgardní sochy na Západě a nedoufá, že ještě kdy dostane zakázku.
Teď – jak praví fáma – zbastluje jednoho odpoledne po dvou lahvích vodky svůj model. Je to slušný člověk, takže záměrně plaguje známý předválečný pomník Miroslava Tyrše, kterého komunisti zrovna neuctívají.
Bohužel vyhrává.
___________________________________
Stalin stojí v čele skupiny lidí. V jedné ruce drží knihu, druhou má zastrčenou v plášti na prsou. Po levé – sovětské – straně jde za Stalinem dělník s praporem, dělnická žena, vědec a na konci ohlížející se československý voják. Odvážlivci šíří, že je to Stalin, kterému všichni lezou do prdele.
___________________________________
Výška pomníku – 30 metrů, výška Stalina – 15 metrů, dohromady – 10 předválečných pater. Délka nohy – 2 metry. Celek z granitu má stát na Letné a konkurovat Hradu. Svými rozměry má drtit minulost. Dva architekti – manželé Štursovi – kteří Švecovi pomáhají, musí vypracovat způsob, jak vyztužit pískový pahorek, aby unesl takový kolos.
___________________________________
První obavy týkající se pomníku vyjádří lid dva roky po vypsání konkursu. Švecovy skici, modely a kresby jsou vystaveny a obyvatelstvo se má vyslovit „k novému klenotu Prahy“.
– Obávám se, že z daleka se postavy slejou vjedno a Stalina nebude dost vidět.
– Proč se poslední postavy ohlížejí? Zdá se mi to příliš avantgardní.
– Ohlížejí se z ideových důvodů – odpovídá Švec. Jde o obranu a ochranu klidného budování. Ohlížejí se i z kompozičních důvodů, aby odzadu bylo vidět pěkný pomník a ne záda vojáka.
– Soudruhu, proč jako umělec chcete na pomníku bránit náš lid?
– Obrana v týlu je potřebná, aby lidé, umístění vpředu, byli klidnější – vysvětluje sochař.
Později se bude říkat, že postavy za Stalinem stojí frontu na maso.
Část obyvatelstva však i nadále není přesvědčena.
– Pomník jako symbol nás zneklidňuje. Není radostným a věrným znázorněním, ale působí spíš jako náhrobek. (Čtyři podpisy v knize památeční výstavy.)
– Koho vede soudruh Stalin? Lidé za ním se plazí jako pod jakousi stěnou. Model je třeba zničit a vypsat nový konkurs.
– Pomník bude nevkusný. Pomníku jednoho z největších velikánů historie je třeba věnovat větší pozornost.
Otakar Švec ještě neví, že je vězněm.
___________________________________
Švec i Štursovi vytvářejí po řadě modely pomníku z hlíny. Nejdřív jedno-, potom třímetrový. Švece pozoruje strana a vláda. Protokol ze setkání vlády s umělcem 4. ledna 1951 má dvanáct stránek. Postava Stalina nedominuje nad celkem! Předseda vlády Zápotocký tvrdí, že už v hlíně musí být viditelné, že jde o pomník Stalina – odvážného člověka. Autor jako by se při realizaci začínal bát svých myšlenek – dodává.
Osm ministrů a premiér diskutují o tom, jestli je lepší umístit postavy za Stalinem níž, nebo vyzvednout vůdce na dodatečném podstavci.
– Pomník nesmí z dálky vypadat jako sarkofág.
– Postavy za Stalinem jsou příliš dekorativní.
– Je autor schopen zabývat se svým dílem hlouběji?
– Proč nechce dělat modely v hlíně a ukazovat je vládě? Předseda vlády dochází k závěru, že Otakar Švec se bojí vlastního pomníku.
Sochař to všechno neslyší, je se svými spolupracovníky přizván až po čtyřiceti pěti minutách. Jako první se hájí architektka Štursová: sochu Stalina záměrně nevyvýšili, protože by ho tím odtáhli od lidu a on přece lid vede a z něho pochází.
Švec vysvětluje vládě, že jestli se na její přání má Stalin lišit výškou od ostatních postav, znamená to, že pomník bude mít dva schody a to je – dodává – z uměleckého hlediska nesnesitelné.
___________________________________
Vláda kupuje větší ateliér, protože dosavadní byly příliš malé. Odteď se budou představitelé strany scházet nad pomníkem v jeho pracovně. Přicházejí s vlastními nožíky. Pokaždé je zanořují do hlíny a okrajují postavám za Stalinem hlavy.
Nejzavilejší je profesor Zdeněk Nejedlý. Kdysi byl historikem umění a dokonce demokratem. Za okupace utekl do Moskvy a stal se tam profesorem. Vrátil se, aby se v socialistickém Československu stal teoretikem – přes všechno. V roce 1951 je ministrem školství, vědy a umění. Píše proslulý esej o novém umění a o lásce. „Lidé se budou i nadále milovat“ – předpovídá – „ale očekáváme, že v socialismu, jako dělnická třída, se budou milovat ještě víc a lépe. Že v nich nebude celá ta faleš ´nešťastných lásek´ ani ten úpadek smyslů, v němž se tak často topila buržoazní erotika…“
(Když Stalin umřel, prohlásí Nejedlý, že od tohoto okamžiku říká ten pomník o Otci národů to nejdůležitější: Stalin žije věčně.)
___________________________________
Čtyři měsíce po první upomínce přicházejí další. Vláda upomíná Švece i v roce 1952, 1953 a 1954. Uplynuly čtyři roky, na kamenných blocích už dávno pracují kameníci, stojí lešení i jeřáb a autorovi se stále ještě doporučuje, aby „změkčil“ a změnil některé siluety, aby nepůsobily despoticky. On sám se opíjí a vodí si do pracovny ženské. Rok před odhalením pomníku to už jeho žena nemůže snést a pouští si v koupelně plyn.
Švec ji najde ve vaně mrtvou.
___________________________________
Vynořují se nové pochybnosti, s kterými naštěstí nemá tvůrce už nic společného.
Totiž:
– Kamenný Stalin přišel do Prahy, stanul nad řekou a hledí na kouzelné město. Přišel z východu a proč tedy stojí na západním břehu?
– Kdyby vcházel, tak by musel stanout u řeky, ale zády k městu. Takže spíš nevchází. Jestli nevchází, tak možná vychází?
– Ale z jakého důvodu? Sotva překročil Vltavu, a už se odvrací? Proč hledí na východ? Co se mu na socialistické Praze nelíbí?
– Možná vešel a teď se jenom tak, z nostalgie, ohlíží.
Ze stovek stran, které se v souvislosti s pomníkem píšou na českých psacích strojích, aby pak byly označeny za tajné, vyplývá, že množení pochybností je hon a jeho cíl je nejspíš metafyzický. Nikdo není sto předvídat, kdy a jak skončí. A každá věc se může vzápětí změnit ve svůj opak.
___________________________________
Píše se rok 1955. Od Stalinovy smrti uplynuly dva roky. Mezi lety 1950 a 1960 bylo v Československu neprávem odsouzeno k smrti dvacet čtyři osob. Většina rozsudků už byla vykonána.
Pomník je odhalen Prvního máje. Akt erekce vyvrcholil a na sedmnácti stránkách hlásá, že od této chvíle vládne Praze Otec národů a – což je zvlášť podtrženo – že Stalin hledí na Betlémskou kapli. Mezi Stalinem a Husem – coby revolucionářem a bojovníkem proti feudalismu – se teď vine téměř viditelná rudá nit.
Sochař ví, že jeho pomník je esteticky odporný. Přepjatý a pompézní. Ví, že se nelíbí vládě, i když z jiných důvodů. Ta – znechucena sochařem – s ním komunikuje už jenom prostřednictvím Štursů.
Jenom tisk si pomník nemůže vynachválit. „Z ideologického hlediska je to jediná možnost, která ukazuje generalissima Stalina jako státníka, budovatelského vítězného vůdce, učitele lidu a současně jako soudruha Stalina a člověka Stalina jako jednoho z nás“.
___________________________________
Je večer, do odhalení pomníku zbývá dvacet šest dní. Otakar Švec vychází z pracovny, sedá do taxíku a jede pod Letnou, aby inkognito pohlédl na pomník. Ptá se taxikáře, co o něm soudí.
– Něco vám ukážu – říká taxikář. Podívejte se ze sovětské strany.
– Co je tam?
– To je snad vidět. Partyzánka přece drží vojáka za příklopec.
– Co?!
– Pane, až to odhalí, tak toho, co to navrhl, zastřelí. Stoprocentně.
Otakar Švec se vrací do pracovny a spáchá sebevraždu.
___________________________________
Zpráva o smrti je tajná, nikdo ji nesmí publikovat. Švecovo jméno se na pomníku neobjeví. Prvního máje 1955, při slavnostním odhalení, je za autora pomníku prohlášen československý lid.
___________________________________
Pomník stojí skoro osm let, až do roku 1962. V den, kdy na 20. sjezdu KSSS Chruščov pronáší svůj slavný referát o Stalinových zločinech, setkává se prezident Zápotocký v Moskvě s českými a slovenskými studenty, kteří tu jsou už déle, vědí, že Chruščov považuje Stalina za vraha a chtějí si o tom pohovořit s prezidentem. „Vy máte chuť se v tom babrat?“ odpovídá prezident. A dodává : „Skutečnou politikou je se do toho nemíchat.“
Skupina věrných Stalinových žáků v Praze má problém. V Moskvě byly veřejně odhaleny Stalinovy zločiny, ale pražští nohsledi nemají po návratu nejmenší zájem šířit se o nich doma. Znamenalo by to jejich konec.
V roce 1961 se však odbývá následující sjezd KSSS, Chruščov znovu kritizuje Stalina, jeho mumie je odstraněna z mauzolea na Rudém náměstí a současný československý prezident A. Novotný musí konat.
V roce 1952 si s ostatními soudruhy rozdělil majetky pověšených zrádců. Teď musí připravit jejich rehabilitaci a přiznat, že strana chybuje.
Takovým omylem byl rovněž pomník „na věčné časy“.
___________________________________
Člověk, který má zlikvidovat Stalina – inženýr Křížek – slyší od vlády nejpodivnější věty svého života.
– Máte zbourat pomník, ale důstojně.
Inženýr, hlavní odborník v předním inženýrském podniku, prosí o vysvětlení. Pomník je betonový kolos, jehož betonový střed, obložený granitem, je vsazen do země železobetonovou konstrukcí. Nikdo nepředpokládal, že má být někdy zničena. Jedině možné je – vyhodit ji do povětří.
– Bourejte důstojně. Aby se nenarušila vážnost Sovětského svazu – přikazuje mu tajemník krajského výboru strany a uvádí podmínky.
Není dovoleno vsadit Stalinovi do hlavy nálože.
Nikdo do ní nesmí střílet.
Je zakázáno o tom mluvit, nebo to fotografovat či filmovat. Kdo by se toho dopustil, bude zatčen.
Podnik inženýra Křižíka je ochromen strachem.
___________________________________
Terén je střežen ve dne v noci. Celek bude vyhozen do vzduchu, ale zrodí se myšlenka rozebrat hlavu ručně. Zavěšují se na ni dva kameníci a vytloukají z ní dvaceticentimetrové kostky. Nemají odvahu házet je dolů, takže je odváží výtah.
Explozi připravuje nejlepší pyrotechnik v zemi, Jiří Příhoda.
Ví, že dopustí-li se chyby, může vyletět do vzduchu půlka středu města. Přemýšlí a nespí dva týdny, jen chvílemi upadá do krátkého spánku. Připraví dva tisíce sto náloží.
Chce odstřelit pomník naráz, ale mluví mu do toho vojáci, které vláda vyslala pro každý případ. Nutí ho, aby výbuch rozdělil na tři etapy. Mají strach, že kousky pomníku budou létat městem a pozabíjejí lidi. Jsou mu v patách na každém kroku, brání mu v soustředění a kecají mu do řemesla. Nejdřív dostane Jiří Příhoda hysterický záchvat a křičí. Když vypije šest slivovic, zmáčkne knoflík.
Potom si sedne do trávy a hlasitě pláče.
Záchranka ho odváží na psychiatrii.
___________________________________
Odstřel dopadl ideálně. Železo a beton se v okolí odklízí celý rok. O likvidaci pomníku není v tisku ani zmínka. Stalinův pomník v Praze neexistoval.
___________________________________
Když mi v Ústředním archivu České republiky dají do rukou akta „Stalinův pomník v Praze“, materiál, který byl – podle pečetí – odtajněn teprve před třemi dny, cítím se polichocen. Stalo se tak na moji prosbu. Až dotud se o něj nikdo nezajímal.
___________________________________
Nad předposledním odstavcem reportáže už jsem se nesmála. Autor si v něm všímá typického českého rčení: „Ale o tom se nemluvilo.“ „O tom se nevědělo“. „Na to se nikdo neptal.“ „Tuto neosobní formu,“ pokračuje autor, „slýchám často v situaci, kdy je třeba mluvit o komunismu. Jakoby lidé neměli na nic vliv a nechtěli za nic brát osobní zodpovědnost. Jako by připomínali, že jsou jenom částí většího celku, který má také na svědomí hřích lhostejnosti.“
26. června 2004
Chtěla jsem vědět, kdo je Mariusz Szczygieł. Na internetu jsem se dověděla toto. Mariusz Szczygieł –
o sobě na své webové stránce:
Mám za to, že oblíbeným tématem každého člověka je on sám. Klasik americké talk show Larry King kdysi řekl: Dovol lidem, aby mluvili o sobě a budou s tebou hovořit hodiny. Internetová stránka má tu výhodu, že se se mnou můžete bavit, jak dlouho budete chtít, a pak si kliknout někoho jiného.
Když jsem v jakémsi internetovém fóru vyhrál plebiscit jako nejpitomější Polák (před Bogusławem Lindou – [„tvrdým mužem” z akčních filmů], měl jsem zato, že tomuto veřejnému zájmu dlužím odpověď. Odtud nápad pořídit si vlastní stránku. Vstupte.
CENY:
- cena Sdružení polských novinářů (1993) za vynikající novinářské výkony,
- cena Krystalového zrcadla měsíčníku „Zrcadlo“ (1996) za „odvahu klást otázky“,
- cena TV Polsat (1997) za nejlepší talk show,
- cena Primase Polska a Nadace propagace zdraví (2000) za šíření zdravého životního stylu.
NEJVĚTŠÍ PROFESIONÁLNÍ SATISFAKCE…
…když mě po zveřejnění reportáže Polská onanie (Gazeta Wyborcza, 17.7.1993) poznaňský Křesťanskonárodní svaz (ZCHN) umístil na listinu zakázaných autorů („které nemá katolík číst“), vedle Jerzego Owsiaka [organizátora benefičních akcí ve prospěch nemocných dětí] a Czesława Miłosze, a deník „Slovo“ mě nazval „sexuálním heretikem“.
Mariusz Szczygieł má kočku, která se jmenuje Holka.
24. prosince 2004
Dopoledne volal nějaký muž, který se nepředstavil, a chtěl znát můj mail. Že má pro mne překvapení, z kterého budu mít radost. Nejspíš Ježíšek.
1. ledna 2005
Opět volal ten muž a znovu chtěl vědět mail, že si ho špatně napsal. Když ne Ježíšek, tak jsem se zeptala, s kým mluvím. „To je překvapení“, řekla tajemná bytost a zavěsila.
2. ledna 2005
Mail:
Vážená paní Fischerová, nevím jestli vás zaujme, že vaše báseň byla pro mě překvapující zážitek. Díky tomu napsal jsem vánoční korespondence s přáním pro mé polské přátele. (Omlouvám se, češtinu příliš dobře neovládám, avšak když jí sliším, dostávám metafyzický orgasmus.)
Napsal jsem takhle:
Do vánoc jsem byl v Praze vrátit knížky do knihovny, zajít do divadla, najíst se jinak než každý jiný den. Náhle, ve středu, v metru, se stalo něco naprosto neočekávaného. Přečetl jsem si báseň na stěně vagónu. V pražském metru je taková akce, že kromě reklam se v rámečcích objevují i básně. Kdo mě zná, ví, že se s poezií míjím. Nějak se mi nedaří sehrát svůj životní rytmus s rytmem básní. Na četbu poezie se musí člověk vnitřně nastavit, jenomže jak číst v letu? (V té Praze se ukázalo, že to možné je a to i při nejvyšší rychlosti /vagonu/. V mém případě mezi stanicemi Anděl a Florenc).
Četl jsem ji třikrát po sobě a pokaždé mi přeběhl mráz po zádech, jak říkají Češi. Poprvé v životě na mne zapůsobila báseň (navíc v cizím jazyku) do té míry, že jsem ji po čtvrté stanici uměl nazpaměť. Změnil jsem trasu a vydal se do Městské knihovny, abych se podíval, jestli autorka, jakási Viola Fischerová, má vydané nějaké sbírky.
Ukázalo se, že básnířka Viola Fischerová se narodila 1935, v roce 1968 emigrovala z Československa do Švýcarska a v osmdesátých letech pracovala v Radiu Svobodná Evropa. Zajímavější bylo, že překládala z polštiny. A jaká náhoda! Na kontě má Białoszewského a Vitkacyho. Nejspíš jí budu muset napsat mail.
Takže ti posílám tu báseň i kdyby na tebe neudělala takový dojem jako na mne, i v mém překladu.
Za chvíli už nepůjdu ve stínu kaštanů
a ptačího zpěvu
ale po horké silnici
s kopce za zatáčkou
odkud se uvidím
jak hledím ve stínu kaštanů
na sebe jdoucí v klobouku
po černé silnici
odkud se vidím
jak si za zatáčkou
mizím navždycky
z očí
Za chwilę już nie pójdę w cieniu kasztanów
i ptasiego śpiewu
ale po gorącej szosie
z górą za zakrętem
skąd się zobaczę
jak spoglądam w cieniu kasztanów
na siebie idącą w kapeluszu
po czarnej szosie
skąd się widzę
jak za zakrętem
znikam sobie
na zawsze
z oczu
Mariusz Szczygieł
stále v ryzím údivu.
P.S.
V rámci toho, jak mě Češi na každém kroku zaskakují ukázkami svého ničím nezatíženého vztahu k náboženství a katolicismu, přikládám následující vzorek ze své sbírky. Populární týdeník „Instinkt“ varuje ve svém vánočně-silvestrovském čísle na straně 5 – bez zábran.
Kam za vámi nedoletí Ježíšek?
Nechcete se vystavovat nebezpečí, že se v exotických zemích setkáte s ozdobami na umělém stromečku? Máte-li pocit, že by vám takový pohled zkazil náladu, vyjeďte si tam, kde vám opravdu nic takového nehrozí:
Giorgia Carta – Jáva
Angkorvat – Kambodža
Lovina – Bali…“
3. ledna 2005
Vážený pane Ščigeli, »Jaká náhoda!« Četla jsem kdysi váš Důkaz lásky rovněž v metru mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Pražského povstání, čímž jsem se znemožnila hned ve dvou vagónech (trasy B a C) vybuchujíc opakovaně v chechot. Bylo to ale zřejmě tak nakažlivé, že se na mne někteří odvážnější jedinci začali po chvíli dokonce usmívat.
Vaše šíření mé Kaštanové básně, které mě samozřejmě zaskočilo a ještě víc potěšilo, je – v tomto smyslu – projevem reciprocity na téže vlně. Předčítala jsem z Důvodu lásky kudy jsem chodila pěšmo i do telefonu. A s Bohumilou Grögerovou, spisovatelkou a překladatelkou, jsme se shodli, že vaše reportáž jde po nervech té absurdity jako žiletka a že je to to nejlepší, co o tom kdo kdy napsal. Nesrovnatelně!
K Stalinovu pomníku, přesněji k jeho soklu, se váže ještě jedna, pozdější, ale stejně zaznamenáníhodná kreace. Před předposledními volbami se na něm objevil stejně nadživotní, jenom lacinější, Václav Klaus, protože z papíru, na billboardu. Co tím sledoval šéf volební propagace, si nedovedu vysvětlit. Nebyl-li to ovšem, jak tvrdili zlí jazykové, další důkaz vnitrostranického spiknutí a tedy nový „atentát“ na Václava Klause.
V čísle 5-6/2004 polské „Literatury na Świecie“ byl výbor z mých básní. Doplňoval ho interview o tom, čím a jak jsme, jako mladá generace – žili v tom panáčkujícím vzorném lidodemostátě.
Ve vašem překladu Kaštanové básně je jedna nepřesnost. „Z kopce za zatáčkou“ znamená „v dół za zakrętem“. Jinak je překlad dobrý, především tím, jak udržuje tu polosnovou rytmickou spirálu. To, že jste báseň rozdělil do slok, jen zviditelňuje, které já a kde a v kterém okamžiku se vlastně vidím. To beru. Přepadne-li vás zas jednou potřeba jazykového metafyzického orgasmu, tak mi zavolejte. Moje telefonní číslo: 2 = Praha, 51 = rok procesů, 68 = osvobodili nás bratři, 03 = ani Svatá Trojice nás nezachránila, a 08 už se pamatuje. Mám slabost pro zlé huby, navzdory své truchlivé poezii. Ale každý se brání, jak umí. Se srdečným pozdravem Viola Fischerová.
24. ledna 2005
Přichází málem dvoumetrový mail od Mariusze s ohlasy na moji báseň. A všechny pozitivní. Já se snad ještě stanu v Polsku populární.
Zde alespoň tři:
Vědecký pracovník z lodžské university, asi 50 let.
Milý pane Mariuszi, báseň je vskutku hodna pozornosti – svého druhu poetické využití způsobu „mise en abyme“, násobící zrcadlový efekt. A k tomu sugestivní a moudrá. Provokující k filosofickému zamyšlení. Také jsem si šel pro informace o autorce do slovníku. Má za sebou slušný kus díla a neobvyklou biografii. Příležitostně se na ni zeptám svého doktoranda, který v té době jako Viola pracoval ve Svobodné Evropě.
A nápad šířit poezii v metru je výborný. V Lodži bohužel v tramvajích a na domech dominuje hulvátství fanoušků a chcářství sprejerů.
Jakýsi pán, který se mnou už nějaký čas koresponduje, ale nevím, kdo to je.
Psaní a malování v metru je zajímavý nápad, jak využít časoprostoru lidí, jedoucích od stanice k stanici. S básní Violy Fischerové se velice dobře cestuje, výstavba a obsah vlastně zachycují situaci člověka cestou – v sobě i sebou a před sebe; podmět se sám sobě stává předmětem – je to stejné, jako když se člověk vidí ve skle jedoucího vagónu na pozadí zdí a současně se pohybuje v neznámém prostoru daným směrem, ale daným čím…?
Skąd się widzę
jak za zakrętem
znikam sobie
na zawsze
z oczu
Protože když občas pozoruji lidi, je to jako bych je slyšel a sotva je uslyším, tak začínám vidět sebe, je to podobné jako ve Wendersově filmu „Nebe nad Berlínem“, kde – nazveme ho „anděl“, chodí mezi lidmi – slyší jejich myšlenky a občas je doprovází – sebe v nich – až na hranici, na níž to slyšitelné pozorovatelné „já“ mizí z očí a přestane být.
TO JE GENIÁLNÍ,
protože čte-li člověk tu báseň, má při tom pocit, jako by někoho sledoval a potom, jako by měl on sám pocit, že je pozorován, a to je třeba za zatáčkou rychle zmizet, neboť ono „,mizím si navždycky z očí“ vlastně maří příjemný zážitek, že se mu málem podařilo někoho chytit za klobouk, navozený už na začátku – „půjdu ve stínu kaštanů a ptačího zpěvu“.
Je to jako bych šel za něčím a v slunečním úpalu měl dojem, že se mi podařilo cosi chytit – zachytit sebe sama, ale neměl jsem tehdy nic, abych to zadržel, zapsal a odnesl si to s sebou… JAK VIDÍTE, BÁSEŇ NA MĚ ZAPŮSOBILA.
Redaktorka, 27 let.
Je velice dobře, že jsi tu báseň podělil na kousky, teď je vidět tu spirálu. Závidím vám, že jste se poznali tak metafyzicky.
27. ledna 2005
Mariusz přijde zítra. Co budeme pít? Nejlépe červené víno. Moje zásoba výtečného Côtes du Rhône, které jsme pívali v Německu a které se objevilo v Delvitě, nebyla dostatečná. Během dvou dnů ji vykoupili nejspíš taky emigranti – z vedlejšího domu. Rozhodla jsem se pro chilské víno Tapuhue, kterého jakýsi pán kupoval hned šest lahví. Když šest, tak asi ví, co dělá.
28. ledna 2005
Virtuální obraz klame. Na internetové stránce vypadá Mariusz jako přísný brněnský kritik Jiří Trávníček s brýlemi. Důvod k opatrnosti.
Tři minuty po jedné vystupuje z výtahu neobyčejně světlé stvoření. Mužský v načervenalém svetru a v bundičce, blonďák s jasnou chlapeckou tváří. Čert ví, kolik je mu let. Třicet, třicet pět – ta chlapecká tvář mate a nejspíš mu vydrží dlouho. Vítací výbor – psice, dvě kočky a já – srdečně zdravíme.
A pak začal nad vínem Tapuhue (silné, trochu ovocně natrpklé, ale ne špatné) – jeden z těch rozhovorů jakobychomseznaliužléta. Když jsme se dostali k jeho Důkazu lásky, řekla jsem, že v jeho stylu nacházím to, co mě fascinuje u Hanny Krallové. Je to próza, která využívá předností poezie, její možnosti prudkých zkratů. (Skupina varšavských Židů se chce probít z ghetta. Jeden automat však stojí pět tisíc zlotých. Tedy tolik, kolik se platí za úkryt jednoho židovsky vypadajícího dítěte.) Mariusz vyskočil. „Hanna Krallová – to je moje učitelka!“ Chvíli se bavíme o „zhuštěnosti věty“, když Mariusz náhle říká: „Víš, to už je skutečně metafyzika. Já jsem nad tvojí básní taky myslel na Hannu.“
Tak jsme v tom ještě chvíli pokračovali. Vyprávěla jsem mu, jak jsem na Mezinárodním festivalu spisovatelů v Praze poznala Hannu mezi spoustou lidí na první pohled, ačkoliv jsem nikdy neviděla její fotografii. Jak jsem se jí snažila vysvětlit, proč tak obdivuji její dvě knížky, a po návratu z prázdnin našla doma čtyři další (jednu s poznámkami a omluvou, že je to její poslední exemplář), a taky o jednom dopisu, kde mi psala, zřejmě v depresi, že už zase píše knížku o židovských osudech, a jestli to má vůbec smysl, pořád o tom psát. Tak jsem ji ujistila, že za prvé o tom, co se stalo, nemůže být nikdy napsáno dost. A za druhé, že umí-li to někdo tak jak ona, není opravdu na co se ptát.
Mariusz mi vyprávěl o své nové rozepsané knížce Život je chlap. Všechna její témata jsou česká, Důkaz lásky je jedním z nich. Řekla jsem mu, že jsem si sice přísahala, že už nikdy nebudu překládat prózu, ale že mě nad Stalinem svrběla ruka. A že mu tu knížku přeložím.
1. února 2005
Mail Mariuszovi o tom, že jsem se ho (Blahorodí předními tlapami rovnou do talíře) ani nezeptala, jestli o překladu své knížky už třeba nemluvil s někým jiným. Část Stalina že jsem přeložila pro domo suo – pro petrovskou internetovou stránku.
3. února 2005
Mail od Mariusze. Nemluvil. Přiložena další kapitola z knížky. Film se musí točit. Kopanec do břicha.
Metafyzika setkání bude mít tedy pokračování.
