Dokončený Vojtěch / Recenze /

Petr Čermáček, Host 3/2005, s. 67

(…) Nakladatelství Petrov se daří objevovat dosud zcela neznámé nebo jen velmi málo známé autory, kteří přitom za sebou mají už úctyhodné dílo. Mezi ně lze zařadit i Zdeňka Vojtěcha, jeho Dokončený Vojtěch (Petrov 2004) přináší zcela osobitou zralou poezii. Škoda jen, že obsáhlou sumu básní neprovází rozsáhlejší než jen pětiřádková biografická poznámka. Vojtěch by si do své knihy zasloužil zasvěcený doslov či jinou reflexi svých textů, a tak kvalitním básníkem, který dosud jen velmi omezeně publikoval, se čtenář nesetkává každý den. Vojtěch dokáže být velmi osobní, když „chirurgicky“ přesně glosuje rozvod („nikdy nikdy nikdy / neztloustneš tolik / aby ta postel přestala být poloprázdná“) či své vlastní poklesky, dokáže být přímočaře „košilatý“ i zastřeně něžný. Jednou je hyperrealisticky přesný, podruhé se báseň rozkošatěle rozbíhá až do téměř surrealistického proudu absurdit a svérázných metafor.
I Vojtěch se v jednom z oddílů nechává inspirovat haiku („Haiku na krabičky od sirek“), jeho vtipné i chytré miniatury jsou však touto formou jen rámcově inspirované, spíše jde o glosy, epigramy, přesné, odpozorované a přitom nadčasové postřehy. Nadhled a vtip se vyváženě mísí s hořkostí, některé básně jsou natolik trefné, že mohou být opakovaně citovány, aniž by jakkoli ztratily kouzlo („když hoří domek / vynášejí se nejdřív / obrázky vnoučat“). Zatímco v „Haiku na krabičky od sirek“ jsou básně otesány na totální minimum, v dalších oddílech najdeme básně s beatnickou uvolněností, s plastickými obrazy výrazných situací, s dlouhými výčty, častými repeticemi. Vybaví se nám poezie Gregory Corsa, Kennetha Rexrotha, Lawrence Ferlinghettiho, svérázná absurdita mi připomenula také Richarda Brautigana. Takto vystavěné básně jsou jako stvořené k hlasité dedikaci, při které výčet efektních asociací plně vyzní, ironie i hořkost se umocní modulací hlasu. Pokud lze Vojtěchovi vůbec něco vytknout, pak je to místy až přehnaná expresivita a obrazivost, které překrývají výpověď, proud asociací v sobě příliš utápí osobní prožitky a přes veškerou efektnost text vyvolá jen nevýrazný dojem; stává se to ovšem zřídka a i tyto básně mají své kouzlo.
Čeho si na Dokončeném Vojtěchovi opravdu cením, je to, že smutek je v nich skutečně smutkem a ne kašírovanou hrou na smutek, zloba je zlobou a ne ostentativním pohoršením a smích je smíchem, nikoliv výsměchem, byť z něj místy i mrazí.

 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz