Když papež odchází… /
Ukázka z knihy
Smrt v přímém přenosu
Karol Wojtyla byl jednoznačně papežem mediálního věku. Od prvních vteřin svého pontifikátu, kdy se na lodžii chrámu svatého Petra „přeřekl“ a opravil („nevím, zda se budu ve vaší — v naší — italské řeči dobře vyjadřovat“), stejně jako později, kdy dokázal brát novinářům mikrofon z ruky a mluvit do něj v různých světových jazycích, byl vždy ve „světle ramp“. Není tedy žádnou ironií osudu, ale jen logickým dovršením, že tomu tak bylo i v jeho posledních dnech.
Těžko vyčítat médiím, jak to mnozí činili, že ten, kdo byl čtvrt století jejich hvězdou, neodejde bez jejich pozornosti. Byla snad jediná možnost, jak toho dosáhnout, totiž rezignovat dlouho předem na svůj úřad a uchýlit se do nějakého neznámého polského nebo italského kláštera. Lidské činy nemají jednoznačné vyznění. Kdyby to papež učinil, vstoupil by do dějin svou poslední „novinkou“. Protože to neudělal, je ceněn jako ten, kdo své poslání dovedl až do konce. Jako postava, která se postavila proti modernímu kultu mládí a výkonnosti.
To byla jediná výhoda Jana Pavla, že ať by učinil cokoli, našel by se pro to vhodný výklad.
To ovšem neznamená, že umírat v dosahu televizních kamer je příjemná záležitost. Papežův osobní lékař Renato Buzzonetti si stěžoval na ruch, který vládl v posledních dnech a hodinách papežova života jen několik metrů od apoštolského paláce. Jenomže mohlo tomu být jinak? Upřímně řečeno, myslí si snad někdo, že televizní stanice a redakce světových deníků mohly do posledních chvil přinášet zprávy o nudných vládních krizích a jen tak mimochodem sledovat, jestli náhodou mezitím nezemřel papež? To by bylo čiré pokrytectví. Smrt v přímém přenosu znamená vypít kalich hořkosti až do dna. Nelze však pít desetiletí z kalichu jen to sladké a hořkost nechat až na dně.
Jak poznamenaly jedny noviny, kdyby mohli novináři umístit své kamery půl metru od papežova lůžka, aby bylo možno zachytit jeho poslední vydechnutí, udělali by to. Kněží, místo aby se modlili ve skrytu svých komůrek, spěchali do televizních studií s komentáři. Tak tomu bylo po celé planetě. „Kde je ještě nějaký farář, kterého jsme nevytěžili?“ Noviny měly speciální přílohy s nekrology připraveny dlouho předem. Stejně tak měly připraveny profily nového, ještě nezvoleného a neznámého papeže. Pokud by tak novináři neučinili, bylo by snadné jim vytknout, že se nechali zaskočit a odbyli svou práci.
Papežův životopisec George Weigel šokoval už v srpnu roku 2004 tím, že vypracoval „aktuální“ předmluvu ke svému devítisetstránkovému životopisu Jana Pavla II. Byla formulována tak, jako kdyby papež už zemřel. „Muži a ženy v afrických vesnicích a brazilských favelách, v kancelářských věžácích na Manhattanu i kalkatských brlozích [...] cítili, že ztratili někoho, koho měli rádi.“ To kdyby náhodou došlo k nejhoršímu, aby nakladatelé neztráceli čas. „Time is money.“ Nevíte dne ani hodiny, a štěstí přeje připraveným.
Že se papežův stav zhoršuje, bylo patrné už od počátku roku. Ještě v lednu při soukromé audienci přijal členy týmu Ferrari, a také mistra světa Michaela Schumachera. Papež dostal model vozu, se kterým Schumacher získal sedmý titul mistra světa. Byl to paradox, muž, který byl považován za papeže-sportovce, přijal nejrychlejší muže světa a sám byl přitom upoután na vozíku a pohyboval se jen stěží…
O posledních okamžicích Karola Wojtyly víme vlastně velmi málo. Vyrostla kolem nich hradba mlčení, která není o nic nižší, než jsou samy vatikánské hradby. Přesto víme aspoň něco málo od svědka, který je nejpovolanější, totiž od papežova osobního lékaře, kterým byl 26 let dnes jednaosmdesátiletý profesor Renato Buzzonetti. Právě on, jinak specialista na gastroenterologii a hematologii, měl titul „archiatra pontificio“ (hlavní papežský lékař). Tento muž stál již u lože Pavla VI. a Jana Pavla I. Odmítá sice jako lékař mluvit o podrobnostech posledních okamžiků, ale podal vlastní výklad, který je spíše jakýmsi osobním svědectvím.
„Zhasl pomalu, mezi bolestmi a utrpením, které snášel s velkou lidskou důstojností. V některých chvílích, když jsem ho viděl, jak klesá do náruče bolesti, se mi v mysli vybavoval obraz Ježíše Krista na kříži. Jeho tělo bylo obrazem utrpení pašijového týdne, jež se ještě více zpřítomnilo ve velikonočním triduu, jehož se chtěl Svatý otec zúčastnit navzdory nemoci, která ho trýznila každý den více. Ale on to snášel všechno s úžasným vnitřním klidem, řekl bych s otcovskou sladkostí, vždycky vděčný všem, které viděl kolem svého lůžka. Ano, v jeho utrpení jsem viděl obraz ukřižovaného Krista. Jsem na hony vzdálen dělat jisté příměry, ale právě takový pocit jsem měl v minulých dnech v papežově pokoji. Ovšem když se to dobře promyslí, bylo to jiné než muka ukřižování.“ (Citace podle překladu Vatikánského rozhlasu.)
Oním slovem „jiné“ míní, že Kristus mohl hovořit ke svým katům, Madoně, apoštolům, zatímco papežovi byla schopnost mluvit odepřena.
V noci na pátek se papežův stav velmi zhoršil. Infekce způsobila vysokou horečku. Již od středy musel být uměle vyživován sondou do žaludku. V těchto chvílích si mnozí vzpomněli na papežovo rok staré prohlášení týkající se mezních situací zdravotní péče, že „podávání vody a jídla, i když k tomu nedochází přirozenou cestou, je samozřejmým způsobem zachování života“. Bylo tedy jasné, že lékaři jsou zavázáni papeže držet co nejdéle při životě. Média v této souvislosti samozřejmě zmínila případ oněch dní, totiž soudně umožněné odpojení od přístrojů Terri Schiavové. Ta byla již mnoho let v bezvědomí a žila jen díky moderní lékařské technice. Představa, že by se něco podobného mohlo stát hlavě církve, musela Vatikán naplňovat nejhlubšími obavami.
V pátek o půl jedné ještě vatikánský mluvčí oznamuje, že se papež při plném vědomí účastnil mše, a pozdě odpoledne přišla zpráva, že papež ještě jmenoval sedmnáct nových biskupů a arcibiskupů. Papež byl informován o svém stavu a odmítl vrátit se do nemocnice. Po sedmé večer již ztratil vědomí.
To už na náměstí pod jeho okny byly shromážděny desetitisíce lidí. Papež jim měl vzkázat: „Čekal jsem na vás a vy jste přišli.“
Bylo to pozoruhodné shromáždění složené z věřících i turistů. A také z lidí, kteří byli něco mezi tím.
„Rostoucí zástup na náměstí, korálky růžence v jedné ruce, pivo, kola, cigarety a mobily s fotoaparátem v ruce druhé.“ Tak popsal atmosféru pod papežovými okny publicista Simon Martin. Jeho článek se jmenoval příznačně: „Pope art“. Italští politici často a rádi používají sportovní přirovnání a z Italů tak učinili masu sportovních fanoušků. Zřejmě to nějak — aspoň podvědomě — funguje. Na náměstí bylo slyšet zpěv „non mollare mai, non mollare mai…“, „nikdy se nevzdávej“, což se na hřištích pěje, když týmu hrozí neodvratná porážka.
Vzdor modlitbám i skandování však poslední papežova chvíle přišla v sobotu večer těsně po půl desáté.
Sláva olivy — německý papež
Když se Georg Ratzinger dozvěděl, že jeho bratr byl zvolen papežem, nejdříve se prý velmi polekal. „Byl jsem šokován,“ řekl novinářům jednaosmdesátiletý prelát. Do rána se prý jeho pocity sice „poněkud usadily“, ale stále to ještě nebylo úplně normální. „Doufám, že mu vydrží zdraví,“ dodal ještě. Sám si myslel, že kardinálové právě kvůli zdraví vyberou někoho jiného. Své obavy ani gratulaci zatím bratrovi nemohl vyřídit, protože na něj neměl žádný kontakt.
Vlastně na tom byl stejně jako mnoho jiných. Mnozí byli šokováni a trvalo dlouho, než se jejich myšlenky „ustálily“. Že je Ratzinger „papabili“, bylo znát z komentářů tisku i odhadů sázkových kanceláří. A v tomto případě se staré římské přísloví o tom, že kdo vchází do konkláve jako papež, vychází jako kardinál, nenaplnilo. Stejně jako kdysi v případě Pia XII. a Pavla VI. Nevadilo ani to, že je Joseph Ratzinger pokročilého věku, ani to, že je Němec a osoba velmi vyhraněných názorů. Vlastně všechno to mu mohlo v jedinečné historické situaci, kdy bylo třeba najít nástupce po velmi dlouhém a charismatickém pontifikátu Jana Pavla II., spíše pomoci.
Podle slavného středověkého proroctví mnicha Malachiáše (1094–1148), dávajícího přívlastky všem papežům od jeho doby až do současnosti, je tento pontifik označen titulem Gloria olivae — Sláva olivy. Pokud si někdo myslel, že je to označení původu, tedy země, kde olivy rostou, například Itálie, spletl se. Stejně tak ti, kteří by vsadili na kardinála židovského původu (protože zahrada olivová, kde Ježíš trpěl před svým zatčením, je v Jeruzalémě). Pařížský arcibiskup a kardinál Lustiger to nakonec nebyl. Tak proč by měl být Slávou olivy zrovna Němec? Vykladači si věděli pochopitelně hned rady. Ratzinger si zvolil jméno Benedikt, tedy jméno zakladatele řádu benediktinů. Mnichům z jedné větve benediktinského řádu, která byla založena v roce 1319, se někdy říká olivetáni a pocházejí z Itálie. Její mniši nosí navíc bílý hábit stejně jako papež. A je to jasné. Přinejmenším těm, kdo mají sklon hloubat v tajemných znameních.
Podobně spekulativní je však i popis toho, co vlastně předcházelo okamžiku, kdy se k radosti i zklamání mnohých katolíků a zbytku světa objevil na lodžii svatého Petra Benedikt XVI. To se nikdy s určitostí nedozvíme, protože kardinálové byli — stejně jako v minulosti — vázáni přísahou zachovat tajemství. Od chvíle, kdy arcibiskup Marini, papežský ceremoniář, zvolal známá slova „extra omnes!“ (všichni ven!), a vyhnal tak z konkláve kromě volitelů a nutného personálu všechny, co tam nemají co dělat, od zpěváků a duchovních až po stráž. K dispozici tak máme pouze dohady.
Jisté je, že Duch svatý, na kterého se kardinálové vždy bleskově vymluví, když mají říci, jak budou volit, se rozhodl čekající zástupy na Svatopetrském náměstí trochu napínat. První kolo volby nebylo úspěšné a nad Sixtinskou kaplí se z onoho nejslavnějšího komínku na světě objevil v osm večer černý kouř, italsky fumata nera. Nejdřív měl matoucí světlou barvu a teprve potom zčernal. Znalci (protože na všechno jsou dnes znalci) soudí, že to bylo novými kamny v kapli, která se ještě nestačila pořádně zašpinit. Podle italského deníku Il Messagero dostal v prvním kole 40 hlasů jezuita kardinál Carlo Maria Martini a Joseph Ratzinger 38 hlasů. Pak ještě s vyšším počtem následoval kuriální kardinál Ruini a pak už byly hlasy rozptýleny mezi další kardinály.
Ranní kolo volby následujícího dne dopadlo stejně, opět černý kouř. Italský tisk spekuloval, že při třetím kole už měl Ratzinger potřebných 77 nebo dokonce více hlasů, ale vyžádal si, aby odpoledne další hlasování tuto volbu potvrdilo. V ní měl kardinál obdržet kolem stovky hlasů. Jedinou vadou na dokonalé volbě byl prý fakt, že při pálení volebních lístků a poznámek se Sixtinská kaple náhle naplnila dýmem. „Naštěstí tam nebyli žádní historici umění,“ měl poznamenat vídeňský kardinál Schönborn v narážce na nedávnou nákladnou rekonstrukci těchto prostor.
Podle ustanovení Jana Pavla II. má kouřové znamení kvůli jednoznačnosti doplnit vyzvánění zvonů. Přesto trvalo deset minut, než se rozezněly. Jednou z příčin by mohlo být, že Vatikán vypnul běžné zařízení pro odbíjení hodin, což slavnostní vyzvánění zpozdilo.
Kdyby byl zvolen papežem příslušník jakéhokoli jiného národa, nevyvolala by volba zřejmě tolik otázek, jako je tomu v tomto případě. Afričan, Američan nebo Latinoameričan na papežském trůně by byl nepochybně podnětem k nekonečným debatám o tom, jaký vliv bude mít jeho národní mentalita a domovské prostředí na světovou církev. Němec je však ještě něco jiného.
Němci jsou spojováni se dvěma světovými válkami. Především ta druhá z nich znamenala světovou katastrofu, jakou dějiny do té doby nepoznaly. Když Evropan dnes řekne „německý“ a myslí tím národní vlastnost, má většinou na mysli „pruský“. Řád, kázeň, dril, poslušnost, preciznost.
Němci jsou však také spojováni s jedním z nejdůkladnějších obratů k demokracii a to musí uznat i ten, kdo je nemá rád. Málokterý národ se tak trýznivě a neustále zabývá svou minulostí jako Němci. Vskutku na nich může vnější pozorovatel vidět neustálé pochybnosti o sobě samých, o svém morálním obraze a historické odpovědnosti za temné dějiny minulého století.
Polský papež to měl ohledně původu v něčem snazší. Patřil k národu, který byl obětí.
Ratzinger sám na sobě ukazuje, jak složitý může být německý osud ve 20. století. Od člena organizace Hitlerjugend a příslušníka wehrmachtu až po nástupce apoštola Petra. Je to nejen příběh jednotlivce, jednoho profesora, který neměl rád konflikty a dezertoval z wehrmachtu, ale také příběh Německa, této země, která sestává z mnoha zemí. Je hříčkou dějin, že první papežská mše Benedikta XVI. se konala 20. dubna, tedy v den Hitlerových narozenin, kdysi tak halasně slavených.
Pojem „německý papež“ má navíc zvláštní historické konotace. Němečtí papežové bývají spojováni s reformou církve v jejích těžkých dobách, především v 11. století. Pravda, bývali to pontifikové dosazovaní císařskou mocí, ale stejně tak platí, že v tomto případě císařové dosazovali kvalifikovaně. Platí však i to, že církevní dějiny zatím nepoznaly německého papeže, který by vládl dlouho.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz