Kleště / Recenze /
Ondřej Horák, Lidové noviny, 12. 5. 2005, s. 18
Šedá zóna v bílých pláštích
Románový debut Leoše Šeda z lékařského prostředí
Nakladatelství Petrov přináší vyzrálou románovou prvotinu Leoše Šeda. Po románu Petra Hrbáče Kosti, maso, tekutiny je to v krátké době již druhá rozsáhlá próza vycházející z lékařského prostředí.
Tím ovšem podobnost s nespoutaně hledačským Hrbáčem končí. Leoš Šedo předkládá prózu mnohem spořádanější. Román proplétá promluvy tří kamarádů, kteří se v 70. letech minulého století setkali na studiích stomatologie.
V šesti částech sledujeme jejich příběhy v rozpětí třiceti let (1971 -2001). Každý z dílů je ovšem uvozen kapitolou, v níž se ústřední trojice vydává na "pánskou jízdu" do Kanady, za spolužákem, který za normalizace emigroval.
Příchuť normalizace
Kleště tónem vyprávění připomínají titul, který v loňském roce zvítězil v prozaické kategorii knižních cen Magnesia litera a jenž rovněž vydal Petrov. Jedná se o Zvlčení Antonína Bajaji (1942), které nese podtitul Romaneto o vlcích, lidech a úkazech.
Oním společným tónem není míněna v obou prózách taktéž výrazná bipolarita Praha - venkov, nýbrž jejich poklidný tok, příjemná nevzrušivost. Nic se nevymyká, nic celek nenarušuje, nic z toho, co se zde postavám děje, nás nezaskočí, i když se třeba jedná o jejich smrt. Je to zřejmě nehybná příchuť "normalizace", kdy se sice nežilo úplně zářně, ale když se člověk přizpůsobil podmínkám a "nezlobil", život byl takový pohodlný.
Šedova trojice má sice tendenci se vůči otcům ať už pozitivně (otec odstavený reformní komunista), či negativně (otec komunista normalizační) vymezovat, ale o žádnou silně prožívanou solidaritu či revoltu se nejedná.
Možná zde jde o velkodušný nadhled, a nikoliv o velmi dobrou přizpůsobivost, ale přece jen román nakonec vyznívá značně smířlivě. Jako by totiž kromě vojenské přípravy na vysoké škole, okresních tajemníků, koncertu Rolling Stones a cestování v 70. a 80. letech v Československu nic příliš nechybělo ani nepřebývalo.
Slušní lidé
Na Šedově knize je třeba ocenit její vyspělost. Není totiž v žádném případě projevem grafomana. Styl knihy je nanejvýš funkční, slouží příběhu: "občanskému" vyprávění o slušných lidech.
V tomto stylu i v již zmíněné poklidnosti vyprávění tkví zřejmě přitažlivost knihy. Při jejím čtení se totiž cítíme bezpečně. Vypravěč neobtěžuje ani neumělým, ani extravagantním stylem, hrdinové předvádivě nešermují svými nevyrovnanými egy a samotný čtenář k žádnému hlubokému sebezpytu také nucen není.
Šedova trojice postav a jejich životní příběhy - které je někdy dost těžké od sebe rozpoznat - jsou asi jako víkendové cesty na chatu. Jde o příjemné chvíle, ale vracíme se stejní, jako jsme vyjeli.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz