Funk You /
Ukázka z knihy
Cooper
Frčeli jsme s Jigalem v jeho žlutém Mini. ChiefEditor mazal městem, jak nejdivočeji to šlo. Vesele předjížděl neobratné trolejbusy a tramvaje, brzdil, zrychloval, řadil. Na pilotování se moc nesoustředil, proto jsme se nebezpečně řítili k neznámému cíli. Jeho žluté Mini bylo nejuklizenější auto na světě. Nikde ani smítko, žádná věc se neválela po zemi, vše skvěle vyčištěno a vyleštěno. V boční kapse mapa, v prostřední telefon, v přihrádce spolujezdce nic. Patrně. Shuffle mode Sony X-plode Car Systemu vybíralo skladby automaticky, cédéčka se plynule vyměňovala v kufru. Asi z devadesáti reproduktorů kolem nás se rozléhalo funky nebo co. Jigal s námi chtěl mluvit o angažmá v M16. Nechystal se ovšem nijak vytvořit pracovní atmosféru ztlumením radia z 40 alespoň na 16. A tak jsme na sebe pokřikovali.
–To, co od tebe chci, je přesně to, co neděláš v Ohlasech, začal Jigal.
Ohlasy jsou školní časopis, který vychází jednou za neurčitou, ale dlouhou dobu a je poměrně debilní.
– To je co? odpověděli jsme otázkou.
– To znamená, že budeš méně samostatný, rozuměj vůbec, budeš psát méně, co si myslíš, rozuměj vůbec, a budeš psát více, co si myslím já. Tedy jenom to, co si myslím já.
– A ty si myslíš co?
Pořád jsme na sebe museli křičet.
– To, co chci, aby si mysleli ostatní.
Ze všeho toho myšlení se nám roztočila hlava. Nejspíš to byl nějaký Jigalův trik, jak dostat nepřítele pod tlak do nesnází. Nechtěli jsme se nechat.
– Taková nabídka nezní nijak lákavě. Co budu přesně psát?
– To zatím nechceš vědět. Budeš psát, co ti řeknu.
–Prozraď mi aspoň branži. Sport, ekonomika, turistika, zdraví.
Schválně jsme zvolili rubriky, které M16 neměla. Práce pro M16 nás hodně lákala. Za prvé M16 je prestižní časopis, za druhé pracovat s Jigalem bylo významné společenské plus a za třetí jsme byli znudění životem a potřebovali jsme nějakou výzvu.
– Buď v klidu. Něco se pro tebe najde, pokračoval Jigal.
– Nevím, nevím. Co za to?
– Nic. Jsi jedním z autorů eM SixTeen. Ve skříňce před tebou je CDbox, podáš mi ho? Otevřeli jsme dvířka a kromě krabičky bez CD se tam válela pistole. Podali jsme krabičku Jigalovi, ten se podíval na zadní stranu, řekl něco, jako že si myslel, že na bassovku hraje Miller, a podal nám obal zpátky. Vrátili jsme CD a zavřeli za ním dvířka.
– Na co ti to je?
– Co?
– Bouchačka.
– Líbila se mi. Hezká věc, dobře se drží v ruce. Navíc je velmi praktická. Původně jsem chtěl M16 samopal, ale deset tisíc US dollars je zu viel. Neboj, není vyrobená ke střílení.
– To mě uklidňuje. K čemu ti tedy je?
– Je to klenot, šperk.
– Trošku nebezpečný šperk.
– Tahle věc nikdy nikomu neublíží. Leda tobě.
Dořekl a chvilku se smál.
– To mě už uklidňuje o poznání méně. Jigale, mně ale nestačí být jedním z autorů M16, vrátili jsme se k původní rozpravě.
– Když budeš dobrej, můžeš dělat zástupce šéfredaktora, tedy mě.
– K čemu by mi to bylo?
– Časem bys viděl. Víc práce, víc zodpovědnosti, tím pádem víc respektu.
Jigal nepatrně přibrzdil, zařadil dvojku, zatočil do úzké jednosměrky a nesprávným směrem ji projel. Chápali jsme jeho manévr jako další krok k zastrašení protivníka. I když se nám nutně chtělo vystoupit, nedali jsme na sobě nic znát.
– Taky tudy jezdím. Prohlásili jsme, aniž to byla pravda. Tvoji nabídku do doby, než mi řekneš, co přesně budu psát, zamítám.
Prudce zabrzdil. Kola zaskřípěla a my se nalepili na přední sklo.
– Děláš čmouhy, ukázal na otisky na okně.
– Promiň.
– Pak to utřeš. Teď si vystup.
OK. Dostal nás. Zastavil uprostřed ghetta. Kolem chodili po zuby ozbrojení černoši. Podle nás pomalu projížděla stará auta, ze kterých duněl hopec a koukaly opálené lokty. Nevíme, jak moc se bál Jigal, ale my jsme se báli o sto šest. Doufali jsme, že by se Jigalova bouchačka mohla alespoň na okamžik proměnit ze šperku na ochránce nevinných bílých studentů. Seděli jsme v Mini a co nejvíc jsme dávali najevo, že se nám nechce ven.
– Šup bílá tváři, utíkej chcípnout mezi přistěhovalce, akcentoval Jigal naše obavy.
– Tak jsem to nemyslel, házeli jsme zpátečku, já jenom chci vědět, do čeho jdu. Přece ti nenaslibuju hory doly, když bych pak nic z toho nezvládl.
Žluté Mini se rozjelo. Vláčně se sunulo provozem, přestalo předjíždět a skotačit, hudba se ztlumila a okolí se zcivilizovalo. Jigal nás měl pod kontrolou a už nás nepotřeboval strašit.
– To zní rozumně, řekl Jigal po chvilce mlčení. Budeš psát recenze na koncerty. Půjdeš na dva týdně, o každém napíšeš půl stránky. Já jeden vyberu a ten zveřejníme. Texty odevzdáš každý pátek. Vstupy si domluvíš dopředu a taky si domluvíš rande s kapelou. Když to nevyjde a nebudou s tebou chtít mluvit, budeš je chvilku otravovat a pak to vzdáš. Honorář dostaneš podle hodnocení na internetu. Co hlas, to koruna. Ne abys hlasoval sám. Tady máš redakční průkazku.
Vytáhl z kapsy kartičku s naší fotkou na jméno Bike-Mike.
– Beru.
– So, we have a deal, řekl Jigal po mafiánsku.
Mirka
Mirka Vachová si nikdy nedává pozor na to, co říká.
– Děti moje, dneska vás budu učit něco o Turecku. Možná vás bude zajímat, proč probíráme nyní Turecko, když probíráme Evropu, ale Evropa se pořád roztahuje a jednou do ní bude patřit i Turecko. Takže Turecko je země, která leží v Evropě zatím jenom minimálně, ale bude v Evropě ležet čím dál tím víc, takže je namístě, abychom si po Norsku, které jsme probírali poslední hodinu, probrali Turecko. Norsko vlastně v Evropě také dlouhou dobu neleželo, až do roku 68, kdy tam náhodou našli ropu, která se jmenuje Bremt a prodává se do celého světa, kromě Velké Británie, která těží svoji vlastní ropu Bremt, takže norskou ropu Bremt vůbec nepotřebuje. Přece nebudete od někoho kupovat něco, co máte. Je zvláštní, že existují dva druhy dolarů. Jedny dolary se používají jako platidlo v Americe a druhé, které se nazývají petrodolary, se používají k placení výhradně ropy. Víte, že petra je latinsky skála, takže já netuším, proč se dolary na placení nafty nazývají skálodolary, ale nikdy jsem takový dolar neviděla, takže vám nemůžu říct, jestli třeba není skála na obrázku. My ropou u nás doma netopíme, my máme centrální topení a platíme to přes Sipo.
Mirčin výklad se trošku rozplizl.
– Takže jestli někdo z vás doma topí ropou a platí za ni v petrodolarech, tak mi prosím nějaký doneste ukázat, já bych se na to podívala, jestli na tom nejsou nějaké kameny. Je vůbec zvláštní, jaké peníze na světě existují. Sami dobře víte, že dříve se u nás používaly plátěné šátečky jako platidlo. Ale třeba v Mexiku mají mexické dolary, které mají uprostřed díru. Moje dcera tam byla a dovezla si takovou šňůrku, na které měla navlečený ten dolar. Pak se jí to roztrhlo a ten dolar se někam zakutálel a už jsme ho nenašli.
O Turecku se dneska asi už nic nedozvíme. Zavřeli jsme sešit a vypli propisku.
– Ale abych pořád neodbíhala a vrátila se konečně k látce. V Mexiku žil byl jeden lotr a ten se jmenoval Zapata. On pořád loupil, kradl a přepadával a tím trpěl hlavně turistický ruch, protože turisti si říkali, Do Mexika ne, tam je ten lump Zapata. A oni ho pořád ne a ne chytit, až jim unikl do Bolívie a tam se najednou polepšil, přestal loupit a začal pěstovat kávu. To je přesně ta káva, která se jmenuje Café de Colombia, a ten Mexičan na obalu je právě ten Zapata. Káva je jedním z nejdůležitějších importních, nebo exportních artiklů latinskoamerických zemí. Je to až neuvěřitelné, kolik se kávy vyveze, já nevím přesná čísla, ale určitě to bude víc než dost. Jak všichni víte, každá země něco vyváží. Takže do příště máte za úkol zjistit, co vyváží a dováží posovětské republiky. Však víte, co myslím. Takové ty stany. Pákistán, Afganistán, Manganistán.
Jak jsme se mohli v tomhle chaosu úspěšně dožít puberty, nám nebylo jasné. Asi zázrakem. Navíc v nás hlodalo důvodné podezření, že Mirka je jakási teta naší dívky Pavlíny.
Experiment
– Pane profesore, kam jdete?
– Ale, na fakultu.
– Jdete do laboratoří?
– Ne, spíš jdu dělat takovou tu úředničinu.
– A kdy pudete do laboratoře? Já ´sem nikdy v opravdický laborce pro borce nebyl.
– Tak někdy můžete jít se mnou.
– Já mám zrovinka ňákej čásek, já pudu hnedka.
– Ale pane kolego, mně se to dnes moc nehodí.
– Ne, ne, já vás nebudu zdržovat, já jenom nakouknu a hned zas pofrčím.
Dar kráčel se svým studentem Jančou ze školy. Dar využíval celého potenciálu svých kroků, takže mužíček Janča se na své koloběžce pořádně nadřel, aby mu stačil.
– Víte, pane kolego, já mám totiž chemii jako koníček, tvrdil Janča profesorovi. A myslel to upřímně, protože to byla pravda.
– To mě těší. Tak to se jistě zúčastníte chemické olympiády kategorie A.
– Ano. Děsně se na to těším. Na praktické úlohy. Už jsem přečetl všechny díly vaší organiky. Kdy mi je podepíšete?
– Někdy je doneste a já vám to podškrábnu.
– To bude supr.
Prudce zabrzdil svou kolobrndu a vytáhl ze svého pomaskáčovaného chlebníku, který používal jako školní tašku, knihy Organika pro ty lepší, RNDr. Josef Dar, CSc., a kol., 1.– 4. díl. Koloběžkař podal spisovateli i okousanou propisku.
– Věnování můžete napsat jen do jedné.
– Tak co tam chcete?
– Třeba Mártymu na památku, a váš podpis.
Dar trpělivě podepsal všechny čtyři díly své knihy. Pak mužík Janča zabalil knihy, nastartoval svůj stroj amazal dál Darovi po boku.
– Já si doma dělám pokusy.
– Musíte být opatrný a dbát o svou bezpečnost.
– To já jo. Mamka sice má strach o moje prsty, ale já jí vždycky řeknu: Mamulinko, mamulinečko, nemusíš se ničeho bát, já bych přežil i s jedním prstem. Dokonce už umím jíst žičkou jen jedním prstem. Takhle. A vytáhl z boty hliníkovou lžíci, chytl ji do pravého ukazováčku a dělal, že jí.
– Co když vám to utrhne všechny prsty?
– Tak mám ještě druhou ruku. Hele.
A přendal si lžičku do ukazováku levé ruky. Poctivě chlemtal imaginární mňamku. Došli na přechod a pomalu jej přecházeli. Když byli v půlce, prosvištělo kolem černé BMW. Troubilo, motor řval, jen brzdy neskřípěly. Dar chytl Janču za rameno, protože svačící koloběžka brzdí déle než soustředěný chodec.
– Debil. Poznamenal Dar na adresu auta, které se náramně podobalo vozu pana kolegy Píky. Auto zmizelo za zatáčkou a Dar s Jančou se blížili k fakultě.
– Ty vado! To je suprácký, rozkřikl se Janča, když vešli do laboratoře, na čem teď pracujete?
Ani nečekal na odpověď a vřítil se mezi zkumavky, baňky, kahany, vařiče, teploměry, kádinky, filtry a všechno další, co do chemické laboratoře patří.
– Hlavně na nic nešahejte.
– Klid, pane kolego. Já se v chemii vyznám. Už jsem vám ukazoval, jak umím jíst jedním prstem? šáhl Janča po své lžíci v botě.
– Jistě, tohle už znám. Chcete se na něco zeptat?
– Můžu si něco vyzkoušet? Tady jsem si stáhl z netu takovej supráckej trik.
– Ukažte, Dar si prohlížel návod, který mu mužíček předal, to by mohl být docela hezky barevný ohýnek. Jen to nenechte moc dlouho na vařiči, ať se vám ten fosfor moc nerozpálí. Budu vedle, kdybyste něco potřeboval. Ale běda vám, jestli tady něco ukradnete, rozbijete nebo zničíte. Správně tady nemáte co dělat, ale jestli vás chemie baví, jste hodný kluk a nemám důvod vás nějak omezovat. Hlavně opatrně.
Dar zmizel a Janča začal kuchtit. Pohvizdoval si, všelijak poskakoval a bylo na něm znát, že je ve svém živlu. Tu odhopkal pro dózu s tím, tu pro kádinku s oním, přiskákal k váze a vážil, potom cosi odměřoval, hned nato přecedil roztoky, které právě slil. Pohvizdoval si šlágr Tisíc mil a občas přidal i nějaké to slovo. Když mu něco odkáplo nebo se vysypalo, setřel kaluž nebo hromádku rukávem. Jak se dostávaly přípravy ke své finální fázi, Janča byl rozčilenější a rozčilenější a přestal dávat pozor na své okolí. Tak převrhl asi dvě zkumavky s cedulkami, které důstojně říkaly: hořlavé. Tekutiny kapaly k zemi, ale Janču tento smutný fakt nemohl nijak odradit.
– Už jste hotov? zeptal se Dar, když se po dvaceti minutách vrátil.
– Akorát se to chystam zapálit. Poďte se na ten vohýnek podivat zblízka.
Dar přistoupil a prozkoumal prášek, který Janča připravil.
– Vážil jste to přesně?
– Hafo přesně, vážičky máte supr.
– Barvu má dobrou, tak to zkuste. Přinejhorším tady máme kýbl s vodou.
Janča šáhl do kapsy, vytáhl sirky. Dar se ohlédl za sebe a spatřil pokapanou zem a převrácenou zkumavku.
– Počkat!
Ale už bylo pozdě. Mužík Janča škrtl zápalkou, místnost se rozzářila, ozvala se ohromující rána a laboratoř nadskočila výbuchem. Okna se vybila, vše, co nemělo nožičky přilepené k zemi, se octlo rozbité o stěnu na podlaze. Včetně Dara s Jančou. Darovi chytl vous, Jančovi tekla krev z hlavy a oba o sobě do příjezdu sanitky nevěděli.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz