Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z dubna 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
2. dubnaJe sobota, je krásný jarní den, tak vyrazíme na výlet! Ze Sázavy do Humpolce je to po dálnici chvilka, a když zaparkujeme na náměstí, chvíli se dohadujeme, kam zamíříme nejdřív. Humpolec je město, které se může pyšnit slavnými rodáky /antropolog Aleš Hrdlička či divadelník Jindřich Honzl/, ale před nedávnem tady instalovali jednu skutečně originální pamětní desku. „ Svému nejslavnějšímu přistěhovalci Hliníkovi vděční spoluobčané“ — stojí na — samozřejmě hliníkové — desce, která je vsazena do velkého kamene, trůnícího v malém parčíku. Oceníme smysl pro humor, který v tomto případě osvědčila odpovědná humpolecká místa a vracíme se zpátky na náměstí, k muzeu, kde za chvíli začne vernisáž výstavy, kvůli které jsme sem přijeli. Tři amatérští výtvarníci, Bohumil Neomytka, Petr Faster a Josef Šeda představují pod názvem Sneseno z půdy své obrazy a fotografie.
Bohouš Neomytka, původem samozřejmě z Humpolce, je náš kamarád ze Sázavy, kde žil do roku 1988, kdy se s rodinou rozhodl emigrovat. Od té doby žije v Německu a ze záliby se věnuje fotografii. Jeho fotky ukazují autorův skvělý cit pro kompozici obrazu a zvlášť snímky květin prozrazují jeho silný a zároveň poučený vztah k přírodě. Vernisáž je hojně navštívená, trochu se řeční, trochu se hraje, trochu se připíjí sektem, prostě jak už to tak na vernisážích bývá.
Takže — sečteno a podtrženo — humpolečtí mají u nás k dobru body nejen za smysl pro humor, ale také za to, jak dávají prostor místním amatérským výtvarníkům.
3. dubna
Zahrada je po dlouhé zimě jako člověk po probuzení – rozcuchaná, ulepená a mátožná, taky potřebuje ranní toaletu a tak se do toho dáme! Slunce svítí a my se snažíme, aby ten kousek země už brzy zase vypadal podle našich představ…
Pustíme si k práci ještě rádio a hned se od zahrádkářské idyly přeneseme někam úplně jinam. Předesílám, že nejsem katolík, nejspíš se na věci dívám příliš sekulárním okem, ale při ohlášení papežovy smrti jsem tomu starému muži musel nakonec dát za pravdu. Už delší dobu jsem si říkal, že by měl odstoupit, že mu zdravotní stav nedovoluje zvládat ani formálně jeho úřad. Záběry zhrouceného starce s bolestným výrazem mi prostě přišly z čistě lidského hlediska jako cosi zbytečného a většinou jsem to komentoval zhruba v tom duchu, že by mu bylo líp někde v klidu a v ústraní. Snad. Jenže on volil cestu, která znamenala jediné: splnit svůj úkol až do úplného konce. Možná je to vzkaz i pro nás v Čechách, které zesnulý papež označil za misijní území, tedy takové, kde je třeba šířit víru, která mizí jako sníh na jaře.
Sám za sebe vím, že obrácení na víru pravou u mě nepřichází v úvahu, ale na druhou stranu si říkám, že některé staré dobré tradice a hodnoty snad ještě nepatří do starého železa.
A v souvislosti s odchodem Jana Pavla II. už nemůže vypadat nic ubožeji než bleší cirkus naší politické scény, kde jistý zastydlý pubescent také odmítá opustit svůj úřad…
4. dubna
Píšu občas do časopisu Xantypa. Nejsa profesionálním žurnalistou /tím méně kritikem/, mohu si dovolit potěšení psát jen o těch, jejichž tvorba se mi líbí, o těch, které mám rád.
Tak jsem třeba psal o Peteru Gabrielovi nebo Johnu Mayallovi, dělal jsem rozhovor s Yvonne Přenosilovou a Jiřím Tichotou, svoje nadšení letitého fandy Beatles jsem vtělil do reportáže z koncertu Paula McCartneye ve Vídni v roce 2003.
Všechno začalo v roce 2001, když jsem napsal článek o Georgeovi Martinovi, který získal věčnou slávu jako producent zmíněných Brouků a který začátkem roku 2001 oslavil v plné svěžesti pětasedmdesátku. Rok před tím jsem si chtěl ujasnit nějaké věci kolem autorských práv na nahrávky Beatles a Sira George jsem písemně oslovil. Na odpověď jsem nemusel čekat nijak dlouho a Martinův milý dopis mám samozřejmě pečlivě schovaný mezi těmi nejvzácnějšími relikviemi. Druhý pokus ovšem nevyšel, to když jsem si říkal, že by článku slušely Martinovy odpovědi na pár autentických otázek. Sally Drury, jeho pravá ruka z Air Studios, mi zamailovala, že Sir George má stále velké množství aktivit a že tedy abych se jaksi nezlobil a měl pochopení…
Tyhle publicistické eskapády mají pro mě ten půvab, že si jednak v hlavě přehodím výhybku ze zubolékařské každodennosti a také si spoustu věcí připomenu, některé nahrávky si znovu poslechnu a pojezdím po internetu, abych našel věci, které neznám.
Teď zrovna píšu článek o skupině Cream, fenomenálním triu, které se i přes svou krátkou existenci koncem šedesátých let nesmazatelně zapsalo do dějin rockové hudby. Impulsem byla série čtyř vzpomínkových koncertů, které Clapton s Brucem a Bakerem budou dávat začátkem května v Royal Albert Hall. Ty byly samozřejmě bleskově vyprodané, na live zážitek si musím nechat zajít chuť, ale stejně jsem si s gustem zavzpomínal na časy, kdy Cream byli pro nás “hochy, co spolu mluvíme” tou absolutní bombou a zjevením. Znal jsem šťastlivce, kteří creamovská elpíčka vlastnili /a byli ochotni mi je zapůjčit k nahrání/, dokonce Supraphon se tenkrát, na samém začátku normalizace, vypjal k neuvěřitelnému výkonu a vydal pro české fandy dvojalbum Wheels of Fire.
Tak tedy závěrem udělám malou reklamu – pokud si chcete něco zajímavého přečíst, nejen o Cream, ale i spoustu dalších věcí – kupte si koncem června letní dvojčíslo Xantypy !
15. dubna
Vláda, která padla dřív, než kohout /Kohout/ zakokrhal. Dobrý bonmot, ale s velice tristním obsahem. Přetahovaná našich „vrcholných politiků“, proti níž je hašteření dětí na písku vrcholem dospělosti a noblesy. O Grossovi už ani slovo, jenže co je to vlastně za firmu ten Kalousek? Co je Unie svobody, kterou jsem kdysi /já naiva !/ volil jako onen příslovečný liberální jazýček na vahách? Bohužel, jenom partička, které je dobrý každý den u korýtek, jenž jinak zmizí v nenávratnu. A předčasné volby? Inu, preference hovoří jasnou řečí, však už se také ti s modrými ptáky třesou nedočkavostí. Ale vzpomeňme na staré časy, kdy si zákazník musel ke kotletám přikoupit třeba kus bůčku. Bude to stejné. Když zvolím ODS, z mé imaginární voličské tašky bude po odchodu od urny také vykukovat Tlustý…
23. dubna
Včera jsem byl v Praze, a když jsem sjížděl eskalátorem do podzemí metra, četl jsem si reklamní tabule. Z jedné na mě najednou vykoukla povědomá černá tvář a nápis potvrdil: Little Richard bude zpívat 13. června v Lucerně! Jasně – letos máme padesátileté jubileum rock´n ´rollu a tak staří ještěři vyrážejí na turné. V Česku už takhle řádil Jerry Lee Lewis, potom prý poněkud senilní /nevím, nebyl jsem osobně přítomen/ Chuck Berry a teď zrovna nedávno Bo Diddley. Tyhle staré páky jsem si nechal ujít, ale Richarda Pennimana, známého pod jménem Little Richard – toho snad nepropásnu.
Abych to trochu vysvětlil, musím se vrátit nějakých šestačtyřicet let zpátky, bylo mi sotva sedm a s rodiči jsem tenkrát pobýval v „kapitalistické cizině“. Taťka s mamkou nebyli žádní hudební fajnšmekři a já si z té doby pamatuju různobarevné obaly vinylových kotoučů se všelijakými výběry hitů té doby, desky byly západoněmecké provenience, tak si možná dokážete představit… Ale mně se tenkrát líbily, taky jejich obaly, na kterých se tyčily newyorské mrakodrapy a podobné atrakce, a nakonec jsem si tam objevil to svoje: rock and roll! Kdybych tenkrát žil v Československu, přišlo by to taky, ale určitě později. Takhle mě ta infekce postihla už v sedmi letech. Na těch německých samplerech nebyly originály, byly to tedy „cover verze“, nejspíš v podání nějakých německých hejhulů, ale to už pro mě nehrálo žádnou roli. Rock Around The Clock jsem si hrál každou chvíli a pak tam byla jedna úplně neuvěřitelná vypalovačka: Tutti – Frutti. Samozřejmě jsem nerozuměl textu a opakované „tuti-frutti, oh rooty“ jsem si pro sebe přeložil jako „traktory, brambory“…
O samotném Richardu Pennimanovi jsem získal povědomí až později, to už jsem byl zpátky v ČSSR a jeho věci hráli Beatles. Long Tall Sally nahráli na desku a býval to taky závěr jejich živých koncertů. Brouci ho vždycky zbožňovali a osobně se s ním sešli už při svých angažmá v hamburských klubech.
Little Richard střídavě rock opouštěl, aby se věnoval gospelu – a pak se zase vracel atd atd. V jedné jeho doprovodné kapele hrál i mladý černoch jménem Jimi Hendrix a traduje se historka, jak jednou Jimi přišel na scénu v nějaké frajerské košili, načež ho Richard odvedl za ucho do šatny se slovy: „Tady jsem nejhezčí já…“
Letos je mu tedy sedmdesát, ne-li o tři víc, encyklopedie si odporují, a já se těším, že na něj půjdu do Lucerny. Určitě mi taky zazpívá Traktory, brambory…
29. dubna
Tak je to. Zítra skončí duben a já skončím svůj blog. V pondělí Petrov sklízel úspěchy na Magnesii Liteře, no a já poprvé držel v ruce vlastní knížku. Tím pádem jsem se taky tak trochu stal „petrovským“ a vychutnával s pocitem příslušnosti ke stejnému dresu úspěšné záseky.
O den později jsme v Obratníku Kleště pokřtili /bez polévání knihy sektem, prosím…/, potěšil mne Jiří Černý v roli kmotra i Michal Viewegh, pěkně zahráli kamarádi z Černošic a mám dojem, že to bylo fajn a všem se večer líbil. Ostatně, tak by to taky mělo být. Točil tam také rozhlas /ČRo 2 Praha/, tak jsem zvědav, jestli z toho něco vysílatelného povstane. No a samozřejmě jsem zvědavý, jestli moje knížka najde nějaké čtenáře, protože to je přece důvod, proč se knihy vůbec píšou.
/Autorovi lze psát na: leos.sedo@tiscali.cz/
