Milancolia / Recenze /
Dora Kaprálová, MF Dnes, 10. 6. 2005, s. C/9
Smutek je důvod pro hurónský smíchBrněnský básník Milan Ohnisko stále nesmiřitelněji vypreparovává slova z jejich zatuchlých významů
Bezvýchodnost bývá v současné české poezii častěji záležitostí civilně ztišených povzdechů. Důsledně se na tomto poli pohybuje například básnířka Kateřina Rudčenková, ze starší generace Viola Fischerová. Úmyslně vynechávám svébytnou poezii básníků schizofreniků Václava Ryčla či Hany Fouskové. Jako by však dnešní básníci i čtenáři a priori nedůvěřovali přímému sdělování bezbřehého smutku. S melancholií jako lusk vyrukoval nedávno ve své zatím třetí básnické sbírce Milancolia brněnský básník Milan Ohnisko.
Slovní pohvizdnutí jako lusk je na místě, ačkoliv zní svou žovialitou téměř nepatřičně. Básnický rukopis Milana Ohniska je ale skutečně vším jiným než lyricky hebkým otiskem přízračné stísněnosti, jak jím například koncem padesátých let minulého století ohromila čtenáře rakouská literátka Ingeborg Bachmannová. U Ohniska jde o rukopis chlapácký, tedy chtěně cynický, antilyrický, ďábelsky rozsekaný, třeskutě humorný, o rukopis oproštěný od patetického pesimismu. Přesto, anebo právě proto je z celé sbírky Milancolia intenzivně cítit bezbřehý závan plíživého smutku. A je-li definicí melancholie axiom, podle něhož jde o destrukci pojmového universa, pak básník Ohnisko důsledně dostál svému předsevzetí vytvořit sbírku tohoto názvu i ražení.
Od hravosti k sžíravosti
Milan Ohnisko knižně debutoval roku 2001 knihou Obejmi démona. Šlo o básnické deníkové záznamy, perzifláže a říkačky, vzniknuvší v průběhu několika let. Tehdy pětatřicetiletý básník lavíroval mezi střízlivou věcností a lyrickým, byť často ironizovaným povzdechem. Navíc vytvořil prostor pro hravou relativizaci „poezie“, a tím riskantně vstoupil na samou hranici toho, co bývá ještě obecně považováno za únosnou poetiku lyriky. Přesněji: nebál se pitomých říkaček, rýmových karamboláží či travestií, a naopak se s gustem stylizoval do pozice bezděčně šťastného desperáta. Intelektuální odstup umně skryl za intimní zpověď a právě tento rozpor byl tím, co z jeho básní činilo nezávazně závazné texty. Kniha Obejmi démona byla zkrátka sbírkou vydařenou; důvěryhodnou už přesnou architekturou celku o osobitostí humoru.
Za dva roky vydává básník Ohnisko v témže nakladatelství Petrov sbírku Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové. I v ní se setkáváme se stejnou intenzitou pitvořivých textů, s intimní výpovědí, jejíž obnažené hrany jsou rafinovaně překryty hrou na básníka-denotáta. Přesto jako by ze sbírky společně se suverenitou básníkova pera (debut byl kritikou skutečně přijat velmi kladně) částečně vyvanula intuitivně hravá naivita, tedy to, co činilo z Ohniskaracionálního antimystika skutečného permoníka mystiky.
Konečně se dostáváme k dosud poslední básnické sbírce. Milancolia je překvapením, ačkoliv o nějaké výrazné změně či posunu v básníkově rukopisu nelze hovořit.
A přesto: po volné variaci Knedla vepřa zla na prvotinu Obejmi démona napsal Ohnisko knihu básní, kterou lze v současné produkci české poezie zařadit k tomu nejpesimističtějšímu, co bylo za posledních několik let vydáno. Básník přitom mezi řádky trpělivě sděluje, že skutečný pesimismus s sebou vždy v závěsu přináší hurónský smích: Zhlédnuv propast/ šel a shlédl/ Vymočil se/ A pak skočil/ Přestalo náhle srdce jeho tlouci,/ asi měl v hlavě ňáký brouci… (Skočná)
Neúnavný experimentátor, unavený básník?
To, co možná publikum zarazí při prvním začtení se do sbírky, je osekaná zkratkovitost, zcizující chlad některých, téměř inženýrsky vypreparovaných básní. V tom je patrně i provokace úvodních textů: Po půlnoci básník básní/ Tiše rozechvěle s kázní/ píče třití svírku bázní/ Bestie dech v labyrintu/ Amor vložil kulku v flintu/ Pak připojuje k tomu/ apendix bůh suď komu/ Láska je v životě/ jak hovno na botě (Básnické střevo).
První část sbírky, Ema má maso, je zastřenou reminiscencí pubescentních let, mezi cáry slov a hravých spojení probleskují mimo jiné básníkovy frustrace, vzpomínky, asociace žlutorudých let dětství, vše v oparu analyticky dusivé střízlivosti. Ohnisko je vulgární, nikoliv však prvoplánově, z textů výrazněji, než tomu bylo v předchozích sbírkách, prosvítá vůle k experimentování: Připlouvá za nocí/ z mlh starých časů/ přiváží ji yachta/ složená z básní… (K Emě).
Milan Ohnisko se ve svémposledním opusu zkrátka jeví jako unavený básník a současně neúnavný hledač. V tom tkví asi největší novum téhle sbírky oproti knihám předešlým. K vyjádření běsů nad stavem světa mu už nestačí říkanky a hravé perzifláže, jde dál, významy mnohem častěji hledá vně slov, jako by pouhá urputná hravost přestávala stačit. Opět zjevný osten melancholie, přijmeme-li další axiom, podle něhož tento stav natolik destruuje pojmové kategorie a samo verbální podhoubí, že je z něj těžké se vyslovit.
Za zmínku v této souvislosti rozhodně stojí několikavýznamová kongeniální báseň Periferní neurovalčík. Na druhou stranu by bylo zavádějící chápat sbírku Milancolia jako příklon ke konvenčně pojímané experimentální poezii. Rýmovačky typu Omítkou vezdejšku/ prosakují muka…/ Sotva to dopsal bác/ upadla mu ruka (Život je utrpení) nejsou žádnou výjimkou a v kontextu celé sbírky tvoří úlevný odpočinek, který ostatně přicházívá i za stavu dlouhodobé trudnomyslnosti.
Snad jako jediné problematičtější místo se mi jevila báseň Diabolky (endogenní interno), evokující styl automatického psaní. Je zřejmé, že Ohniskovi lépe vycházejí texty s údernou, překvapivou pointou. Zmíněná nejdelší báseň, jakýsi tekutě niterný básníkův glg, působí spíše jako rozvleklý koncept nenapsané sbírky.
Kdo si hoví, nezlobí
Místopis hravosti byl zvláště ve druhé části sbírky, Domácí pohřeby, vytěsněn až imperativně kategorickým smutkem, z něhož se chce tuze smát: Život je tím nač nemám sílu/ a přesto pořád nějak žiju/ Civím skrz sklo jak prší venku/ na dveře klepou zuby v hrnku/ Jsem pes a Pán mne volá k noze/ na vrata buší dáseň v dóze (Jistopad).
Před čtyřmi lety jsem paján na básníkův debut Obejmi démona zakončila tvrzením, že někdy se vyplatí čekat a netrousit sbírku za sbírkou jak nepatrné srnčí bobky, které v mžiku vyčpí, neboť jim chybí bohatství pozřeného. Teď už tento názor nesdílím. Jen ať Ohnisko své sbírky trousí, bylo by jen na škodu, kdyby kvůli nutkavému hledačství opustil propříště pozici glosujícího desperáta. V ní si totiž, přes všechnu skutečnou tíseň ve sbírce Milancolia obsaženou, nadále důstojně hoví.
Co je však ještě podstatnější: nakonec i nahuštěná, koncentrovaná sklíčenost může být úlevná, jsou-li texty veselé k zalknutí. Ostatně: Včera jsem umřel/ dneska už zase/ sedím v práci/ Vždycky jsem tušil/ že to tak bude/ že umřu/ a hovno se stane (...).
Řečeno tedy se skočným karnevalovým kroksunkrokem a z plných plic v duchu básníka: Ohniskem básní Ohniska Milana je intenzivní nutnost sdělovat čtenáři (potažmo sobě samému), za jakých podmínek je možné přežít svůj vlastní život, když je všude kolem tolik husté tmy.
