Rok s Kokoliou /
Ukázka z knihy
Osmé setkání
Dnes (středa 9. června) se na Vinohradech konala akce Daruj krev s Českým rozhlasem.
Daroval jste někdy krev?
Ne. Mám pocit, že mám špatnou krev.
Nemocnou?
Jsem různě zajímavě poďobanej, svádím to na krev.
Venku je bouřka — co to s vámi dělá?
Bouřka už je dobrá, vybije napětí, ale kus od Veverských Knínic máme přehradu, která stáhne většinu bouří: vždycky se blíží temné mraky od Javůrku, narůstá napětí, světélkují nám vlasy a jsme všichni na nervy. Užuž si myslíme, že se to spustí — a zase bouřku stáhne přehrada. Chybí nám v obci ten okamžik katarze.
Minule jsme mluvili o tom, jaké technické pomůcky potřebuje malíř (nebo výtvarný umělec) k práci. Co ještě potřebuje? Často se mluví o talentu. Co je talent?
Vynechám fráze o devadesáti procentech píle, i když je to fakt: kromě talentu k tvorbě potřebujete ještě talent k zažrání.
A co je „zažrání“?
To je takové to stalkerovské „hledám to, nevím co“. Větříte stopu, vydáte se po ní, ale jak bude vypadat zvíře na jejím konci, ledva tušíte. Vůně stopy je krásná. Pokud vás neomamuje, dá se o talentu mluvit jen těžko. V žargonu mezi kolegy slovo talent používáme skoro jako nadávku: „Tenhle je talentovanej“ znamená, že nadání sice má, ale k ničemu to nevede.
Jak se projevuje výtvarný talent — v jakémsi speciálním pohledu na svět?
Výtvarný talent přebývá u každého trochu jinde: někdo ho má v ruce, jiný v oku, další v šedé kůře mozkové. Talenti jsou různí.
Je dobré usilovat o rozvoj těch oblastí, které nám nejsou vlastní. Okřídlený Cézannův výrok, že Monet je jen oko, je nadsázka. Monet byl i vynikající kreslíř, uvažoval konceptuálně atd.
Někteří lidé mají zobrazovací talent: dokážou namalovat cokoliv, ale neumějí to uvidět. Šikovní mají jen ruce.
Někdo třeba kreslí židli (nebo kytku ve váze). Jak ji nedokáže uvidět? Ptám se za nás, nenadanou většinu.
Nepodceňujte se. Uvidět židli vůbec není snadné. Jsou lidi, kteří bezvadně okopírují fotku, ale jakmile se mají podívat na prostorovou věc, nevidí ji. Vidíte přední i zadní nohy zároveň? Mimochodem — uvidět, že něco nevidím, je taky mimořádně důležité. To, že prostor ustupuje do hloubky, je hluboká věc. Existuje x způsobů, jak by se to dalo namalovat: některé známe z dějin umění, jiné ještě budou objeveny v budoucnu. S malováním židle malujeme celé prostředí, i vlastní stanoviště. A možná i „hyperstanoviště“, odkud vidíte celou situaci i s pozorovatelem. To — podle Rosalindy Krausové — dělá Piet Mondrian.
Projeví se opravdový talent za všech okolností, včetně nepříznivých?
To je neblahý mýtus, že se silný talent prosadí; heslo lenivých pedagogů. Některé druhy talentu se prosadí za všech okolností, ale jsou taky křehké talenty. Stačí na ně v iniciačním momentu zadupat nebo zvýšit hlas: uvadnou, vypaří se, anihilují. Sám se mezi ty slabé počítám — od základní školy byl mezi spolužáky vždycky někdo, kdo kreslil líp než já. V první třídě Tomáš Carda nebo o tři roky starší Nikola Armutidis, na umprumce Jarouch Procházka atd. Nikdy jsem nebyl „ten talent“.
Jak jste se tedy stal věhlasným Kokoliou?
Možná jsem měl talent k překonávání vlastní neschopnosti. V malování narážím pořád na svoje limity a jsem rád, když namaluju vůbec něco.
Nekoketujete trochu? Právě o vás se přece říká, že jste „pan malíř“.
Kdybyste znala moje šikovné spolužáky na Akademii… Rozhodně jsem měl dojem, že nejmíň třetina z nich byla lepší než já, aspoň v něčem. Nevím, jak mě vnímali oni. Sám jsem si připadal úplně bezbarvý; bez chuti, vůně a zápachu. I když vlastní zápach necítíte; svému profesorovi Smetanovi jsem vlastně čpěl až moc. Oslovoval mě „cvočku“. Myslel, že jsem úplnej magor.
A taky mi někdo prozradil, že o mně jeden profesor ze střední školy řekl: Kokolia je strašně pilnej, ale bohužel nemá vůbec talent. A z jiného zdroje se ke mně donesla komplementární replika jednoho z profesorů na Akademii, už nevím, kdo to byl. Údajně pravil, že jsem sice strašně talentovaný, ale bohužel s tím nedělám nic.
A jak je to doopravdy — víte to o sobě?
Já to neřeším. Po škole mi přišel dopis od mého profesora Jana Smetany, a ten to ze mne sejmul.
Může zůstat talent neobjevený?
Může. Viděl jsem třeba kresby kunsthistorika Jaroslava Zeminy — dal se alespoň na blízkou dráhu, ale je to dobrý kreslíř. Taky básník Jiří Wolker byl vynikající kreslíř.
Uchazeči o přijetí na AVU skládají tzv. talentové zkoušky. V čem spočívají?
Pro nás učitele to spočívá nejdříve v tom, že jejich domácí práce vidíme opakovaně nejmíň pětkrát, přehazujeme si je pořád dokola, máme je pak docela nabiflované. Do užšího výběru pozveme jen část adeptů a ti kreslí hlavu a podobně, dostávají speciální zadání a navíc mají vlastní téma. Přijetí na Akademii není za odměnu, otázka spíš zní, zda tomu konkrétnímu člověku může Akademie k něčemu být. A ti „hotoví“ se pak diví, že jsme je do užšího kola ani nepozvali.
Naopak občas postoupí lidi, o kterých skoro s jistotou víme, že je nepřijmeme; jen proto, aby se ukázali, aby se dostali do prostředí Akademie, a třeba je pak vezmeme příští rok, nebo taky nikdy — ani druhé kolo není zárukou přijetí.
Kdo jsou ti „hotoví“ uchazeči?
Ti už něco umějí, někdy včetně velkého podpisu v rohu obrazu, ale my jsme přesvědčení, že by „to svoje“ šest let na AVU jenom opakovali. Na školu se lidi jdou učit, nestačí, že je někdo dobrej nebo hotovej, musí být taky vzdělatelnej.
Jste si jist, že v tom množství mladých lidí, kteří se k vám hlásí, nepřehlédnete evidentní talent?
Evidentní talent se nepřehlédne, to se dá říct skoro stoprocentně. Víc štěstí potřebujete s mírně nadprůměrnými talenty.
Jak jdou léta, co se děje s talentem?
Všechno kreslení a malování na Akademii je jen záminka k tomu, aby se lidi naučili zacházet sami se sebou. Aspoň tak jsem to převzal od svého profesora. To má různé typické projevy a stadia; začínávají obdobím „Nevěřte lidem nad třicet“ a impulzivním, intuitivním projevem — kdyby měli zapojit mozek, považovali by to za zradu na svých ideálech. Pak k tomu patří krize — snažíme se, aby se neprotáhla na celé studium… Nakonec, při určité úrovni intenzity, student získá (někdy náhle, častěji nepozorovaně) vhled nebo zasvěcení do oboru. Kdyby se takové věci daly plánovat, došlo by na ně asi tak ve čtvrtém ročníku. Ale někteří nedospějí ani k tomu.
Při tomhle „krocení talentu“ se může ztratit něco z jeho elementární síly. Není na to žádný recept.
Absolventi pak odcházejí z našeho zorného pole; zůstávají se svým nadáním jakoby v dlouholetém manželství — nastal běh na dlouhou trať, ačkoliv i při něm si můžete uříznout ucho, kdyby na to přišlo. Prostě jsou najednou důležitější věci — dokonce důležitější než upřímnost nebo temperament. I když to jistě zní divně, protože co je důležitější než upřímnost?
Co je důležitější než upřímnost?
Co je za upřímnost v tom, když sdělím svojí mamince, že je tlustá? To raději budu takzvaně neupřímnej, protože mám-li být opravdu upřímnej, já na své mamince žádnou tloušťku neregistruju. Důležitější je, jestli se máme rádi. A pak taky takové ty normální věci, na které se ostatně lidi vždycky ptají, jako co děláte a jak se máte.
Co je upřímnost v tvorbě?
Myslíte si, že máte malovat to, co cítíte a co jste; v téhle poněkud naivní fázi věříte, že víte, co si myslíte a co cítíte. Ale zjistit to skutečně je příšerná práce.
Máte takovou fázi za sebou?
Držela mě ještě v prvních ročnících Akademie. To bylo v době, kdy jsme chodili na bigbít a podobně. Tohle téma je choulostivé, protože napadnout upřímnost vypadá jako podraz, jenže: jak má být člověk upřímný i nadosobní zároveň? Nietzsche by taky poslal upřímnost do hajzlu.
Kdo první objevil váš talent?
Asi babička, která mi kreslila křídou na linoleum koně se žebřiňákem. Snad ještě než jsem chodil do mateřské. Po nějaké době už nechtěla, že to umím líp sám.
A pak už jsem jenom trpěl. Vybavuju si (protože na tu kresbu jsem teď doma narazil), že nám ve školce dovolili nakreslit zážitek z výletu do lesa. Dost dobře si vzpomínám, že jsem měl malířský problém, jak udělat, že se větve v lese ztrácejí nahoře v listoví. Nakreslil jsem tedy jen to, co bylo vidět, jen ty kmeny (a svůj nový chlebník); jenže ty kmeny vypadaly jako pahýly. Nikdo mě nepochválil.
Nakonec jsem se musel naučit klasickou „dětskou kresbu“ od spolužáků, abych byl konkurenceschopný.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz