Kafka Tomáš / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze srpna 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. 8.Po čtrnácti dnech v Oxfordu si stále ještě zvykám na skutečnost, že je to vědomí, co ovlivňuje jazyk, a nikoliv naopak. Tyto pocity jsem se snažil zachytit ještě v Oxfordu, byť v obráceném gardu, když jsem je zformuloval do krátké básničky:
Myslel jsem,
že budu vděčen
až z řečí svých
budu svlečen,
přesto mi chybí
odvaha,
svléci se zcela
donaha:
being not undressed -
is better than
distressed.
Potom jsem ale začal číst slavný "Deník nikoho" od George Grossmitha z konce 18. století a uvědomil jsem si, že méně je každopádně mnohdy více a že bude lépe, když své pocity budu jaksi méně subjektivizovat. Na hlubší analýzy jsou tady bezpochyby jiní. Já pro sebe v duchu Grossmithova moderně nijakého hrdiny, Mr. Charlese Pootera, pro dnešek pouze dodám, že po návratu z chladné Anglie je v Praze poněkud teplo.
2. 8.
Po zevrubné informační kampani ohledně eventuálního transferu Milana Baroše do Schalke 04, kterou lze s pomocí titulků MF Dnes shrnout následujícím způsobem: Baroš do Schalke; Baroš do Schalke asi ne; Baroš do Schalke možná již dnes; Baroš do Schalke nakonec ne, sám pro sebe končím tuto anabázi stručným čtyřverším:
Schalke chce Baroše,
Baroš chce Schalke,
malé jsou peníze,
zklamání velké.
Kromě toho inspirován četbou aktuálního čísla magazínu Der Spiegel o bavorském ministerském předsedovi Stoiberovi, který je před nadcházejícími předčasnými volbami v Německu charakterizován coby rušivý faktor, píši německému příteli z diplomatických služeb následující sms:
Angies Ironie
Stoiber sei Störfaktor,
schreibt heute Der Spiegel,
das wusste man längst davor,
ob Angie das noch bügelt?
Pro českého čtenáře možná formálně i obsahově málo srozumitelné, nicméně přítel mi děkuje za osvěžující a informativní zprávu. Během dovolené v Německu (!) je prý odříznut od veškerých informačních zdrojů. Ode dneška může číst ipetrov.
4. 8.
Kam se podíváš, techno. Včera jsem potkal na Václavském náměstí jednoho přítele s pravděpodobně stejně obstarožní nonkonformní představou jako já. Postěžoval si mi, že ho celý povyk kolem CzechTeku nijak zvlášť nebere, respektive že ho daleko více v současné době zajímá, kam přestoupí Milan Baroš. Ke své hanbě se musím přiznat, že jsem s ním beze zbytku souhlasil. Je to však skutečně hanba? Tak jsem si na závěr dne alespoň koupil obstarožní CD Davida Bowieho "Diamond dogs" z roku 1974. Poslechl jsem si ho hned po zprávách a bylo to fajn. Kromě toho jsem si připomněl slova Animal Taylora, bubeníka od někdejších Motorheads, že rock and roll má prostě štvát rodiče, stát i policii. Že by chtělo být techno přítulnější?
Časy se mění
Rock and roll kdysi
chtěl nasírat policii,
to techno myslí,
že chce být kratochvílí…
To jsou mi časy!
5. 8.
Kam se podívám, stále ještě techno. Z Radebeulu mi dokonce poslal sms-kovou básničku přítel a spisovatel Jörg Bernig.
Am Wochenende ging der Vati
mit der Mutti zu der Party
Czech Tek
dann war er weg.
Myslím, že není třeba překládat. Tak jsem mu alespoň odepsal v podobně jednoduchém rytmu:
Rock and Roll ist tot!
Ratlosigkeit tobt.
Wir als dessen Schergen
dürfen uns nicht ärgern
wenn uns nun zur Strafe
Techno macht zu Affe.
Tady jen dodám, že Schergen znamená "kati" (ale nemyslím na domácké jméno Katapultů) a ärgern znamená "zlobit se". Nicméně po tomto výkonu jsem potkal na spřízněném ministerstvu kolegu, který mi nejen zaníceně, ale i hodnověrně vylíčil všechny přednosti takové party na techno party. Tak teď mi nezbývá nic jiného, než všechno odvolat, co jsem do té doby o Czech Teku řekl či napsal. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem ale vlastně ani nenapsal, ani neřekl nic podstatného... Třeba to bude příští týden lepší.
6. 8.
Viděl jsem v TV dva někdejší disidenty, kterak se dohadovali – obecně řečeno – o tom, jak disidentskou zkušenost a svým způsobem i náležitý pathos přetransformovat do dnešních dob pokleslého přežívání. Jeden z nich kladl sugestivní otázku, proč někdejší disidenti dnes nezprostředkovávají mládeži "vyšší ideje" například formou samizdatů, druhý se zas cítil dotčen, že je s prvním házen do jednoho pytle. Tak jim oběma posílám krátkou básničku.
Život je v bryndě
V dobách nesvobody
vzkázal nám Kundera:
"Život je jinde".
Dneska je jinde tady
a život, potvora,
libuje si v bryndě.
7. 8.
Během víkendu jsem onemocněl. Vedlejší dopad léčebné kůry mi zintenzívnil sny. Nad ránem mě ve spánku vyzýval jakýsi hlas: Nepřeceňuj svou paměť. Ale možná to taky bylo: Doceň svou paměť. Bylo to těsně nad ránem...
9. 8.
Skolila mě nemoc. Den proběhl velmi nespektakulárně. Jediné, k čemu to trápení bylo dobré, že jsem dopřeložil pro Národní divadlo novou hru Pavla Kohouta. Její průběh či spíše autorovo účtování se západoevropskou levicí představovalo díky své spektakulárnosti dobrý kontrast k mému přežívání. Pavel Kohout klade ve hře celou řadu otázek po moci, já ve své nemoci nemohu pomoci. Nicméně již s jistým předstihem jsem stačil poslat Josefu Chuchmovi "páteční" básničku. Jde o určitou oslavu nudy. Nicméně ji zveřejním až v pátek.
10. 8.
Dostal jsem objednávku z jednoho německého listu, že mám popsat – celými 13. 000 znaky! – vývoj vztahů mezi demokratickým Německem a novými středoevropskými demokraciemi za posledních 15 let. Už o tom přemýšlím několik dní a jsem čím dál tím skeptičtější. Tedy, ta skepse se týká mého plánovaného článku, nikoliv zmiňovaných vztahů. Jestliže v roce 1995 Václav Havel s plným oprávněním tvrdil, že Německo je naší bolestí a inspirací – to tvrzení bylo natolik sugestivní, že se k němu snad hlásilo i Maďarsko, třebaže v průběhu obou světových válek sehrávalo roli spolehlivého spojence Německa – , tak v dnešní době již neplatí ani jedno (zaplať pánbu), ani druhé (bohužel). Ty tam jsou 90. léta, kdy jsme si mohli dovolit spojovat naše strachy a naděje výhradně s Německem. Pro dnešek posílám německým sousedům alespoň krátkou básničku:
Wenn Old Shatterhand
wird zum Flatterhemd
sind auch andere Sachsen
sich selber kaum gewachsen.
Armen Deutschlands Osten –
wer kann dich noch trösten.
Česky by to bylo asi takto:
Když i starý Shatterhand
raděj šetří každý cent,
jeho sasští rodáci
na svůj osud doplácí.
Chudáku bývalá EnDéEr,
chápu, že tohleto není fér.
11. 8.
V oblíbeném Německu se opět přihodil skutečný příběh, jenž by bez větších úprav bezesporu nadchnul lecjakého milovníka napínavé podívané: před časem byl v Mnichově odsouzen muž, jenž byl v těžkém psychickém stavu dopraven do léčebného ústavu s podezřením, že zabil zemědělce včetně jeho chovných králíků, kteréžto podezření následně sám potvrdil, když jednoho večera propadl v ústavu zuřivé samomluvě a ve spršce kleteb a nesouvislých výkřiků vlastní čin doznal. Jeho smůlou bylo, že kriminálka shodou okolností tuto samomluvu nejen zaregistrovala, ale i nahrála. Tím však celá story zdaleka neskončila. Muž se totiž proti rozsudku soudu odvolal a jeho případ skončil až u Spolkového soudního dvora, který se – na štěstí pro odsouzeného – dokázal na celou záležitost podívat tak trochu z jiné stránky: tím, že policie použila před soudem jako důkazní materiál nezákonně pořízenou nahrávku samomluvy, porušila intimní sféru podezřelého. List Süddeutsche Zeitung v této souvislosti cituje slavného vídeňského kabaretistu Helmuta Qualtingera, podle kterého "samomluva nám poskytuje poměrně značnou jistotu, že budeme v právu". Kdyby Qualtinger věděl!!
Narozdíl od samohany –
samomluva tupí hrany.
Stýská se ti po právu?
Tak zkus vnitřní rozpravu.
12. 8.
Když jsem si kupoval dnešní noviny, měl jsem dojem, že jsme zase něco vyhráli. Na první stránce velká růžová jednička. Až dodatečně mi došlo, že ne my, ale T-mobile, a nikoliv vyhrál, ale předstihl Eurotel, a navíc jen údajně. Nejsem si jist, zda jsem schopen tento úspěch patřičně docenit. Každopádně se díky nové, mimořádné úpravě pátečními novinami mimořádně špatně disponuje.
Ale možná je to jen moje zabedněnost. Ostatně už včera jsem nějak nebyl s to najít správná slova při návštěvě holičství. Svoji nečekanou nedostatečnost jsem následně zpracoval v krátkém šestiverší:
Je to lehká deprese,
mozku myslet nechce se,
v oficíně jsem jak trotl
objednávku snadno spletl.
No otázku, co tam chci –
řek jsem – chci se ohlásit.
No nic, to je jen takový hold starému deníkovému parťákovi Mr. Pooterovi, jenžto si v podobných minidramatech dokázal libovat v průběhu celého svého bezvýznamného deníku. Nicméně vzhledem k tomu, že je pátek, tak přepíšu do svého deníku i páteční básničku, kterou jsem již – myslím, že v úterý – přeposlal Josefu Chuchmovi.
Obecné moudro
Boj proti teroru
začíná momentem,
kdy nejsi na štíru
s úmorným životem.
Nuda je nutná.
13. 8.
Návštěva fotbalového zápasu Sparta-Most mě znovu utvrdila ve skutečnosti, že málokde můžete být tak sami jako na nepříliš vydařeném fotbalovém utkání. Obzvlášť když se cizí nemohoucnost násobí vlastní nemocí. U mě to pomalu vypadá na zánět dutin. Ovšem, na ORL by byl i Pavel Nedvěd krátký. Jelikož si v rámci začínající léčby překládám fotbalové veršíky Joachima Ringelnatze, už mám po ruce vhodné motto:
...
Všechna snaha marná byla,
jeho noha pustošila,
sotva že jen vyšel před dům,
už to bylo nula - sedum.
...
14. 8.
S vizí již takřka neodvratitelné domácí léčby začínám číst takřka sedmsetstránkovou bichli "Dvacáté sedmé město" od Jonathana Franzena, údajného amerického Thomase Manna údajné americké současnosti.
15. 8.
Nemoc je potvrzena. Skutečně zánět dutin. V německých médiích stále ještě zuří diskuse o výrocích bavorského ministerského předsedy Stoibera, podle něhož nelze připustit, aby o budoucnosti Německa ve volbách rozhodovali frustrovaní východní Němci, resp. že bohužel ne všude jsou voliči tak chytří jako v Bavorsku. K lepšímu přitom dal i oblíbený univerzální německý veršík, že "die dümmsten Kälber/ wählen sich den Metzger selber", což by se zhruba dalo přeložit: "nejblbší pašíci/ sami sobě řezníci". A že Němci hovoří o telatech? Nikdo není dokonalý. Krom toho poezie, kam se podíváš.
16. 8.
Nemoc. Franzen. Večer detektivní příběhy v TV.
17. 8.
Viz 16. 8. Ovšem ve středu k tomu přibývá sledování přátelského zápasu našich chlapců v Göteborku. Výsledek?
Škoda krásy
(Švédsko-Česko 2-1)
Hoši naši v Göteborku
dřeli až do kostí morku,
smůla, že v tom zápasu,
nehrálo se na krásu.
Kdyby tenhle Götebork
pískal Goethe nebo Björk,
jistě by nám pro tu chvíli
krásy góly odpustili.
18. 8.
Německý kulturní svět si již celý týden připomíná 50. výročí úmrtí Thomase Manna. Večer se po měsících znovu schází tzv. Literární kvartet, aneb diskusní kroužek přátel a obdivovatelů kritika Marcela Reich-Ranickeho (nazývaného též literárním papežem, což je nesmysl, neboť dnes je díky Ratzingerovi alias Benediktovi XVI. a deníku BILD s jeho výkřikem "Wir sind Papst!" papežem již celé Německo).
Ranicki je během diskuse skutečně ve formě. Dlouhou dobu boduje nejvíce svým doporučením, že američtí studenti germanistiky by neměli mít v povinné četbě žádné "Buddenbrooky" či jiné klády, neboť mladí Američané se nebudou obtěžovat s četbou něčeho, co má víc než 200 stran. "Smrt v Benátkách" bude až až stačit.
V závěru však přichází skutečná pecka: podle všech zúčastněných prý hlavní dilema Mannovy postavy Tonia Krögera, jinak též značně uměníchtivého mladíka, jenž zároveň trpí citovou i smyslovou nedostatečností světa tvorby, nadále žije. Dnes se však toto dilema posouvá do podoby osudové volby: Thomas Mann, nebo fotbal? Lze k tomu mlčet?
Ranicki sagt
Ranicki sagt:
entweder Herr Thomas Mann
oder hehrer Fussballwahn.
Ich tippe, dass ein Fussballgott
liesse auch Herr Mann sehn´ rot.
19. 8.
Pomalu, ale jistě dočítám Franzena. 650 stran bylo opravdu trochu hodně, zvláště když Franzenův styl je tak úporně artificiézní, že si pod jeho bohatými popisy často nedokážu nic moc představit. Nebo že by to byla ta nemoc? Kdo ví. Třeba je to ale nutné brát z trochu jiné stránky. Ještě včera tvrdil Ranicki, že mladí Američané se nebudou číst s ničím nad 200 stran. Kdepak, číst ne, ale PSÁT!
20. 8.
Franzen dočten. Četba ve mně vyvolala jednoznačně smíšené pocity. Košatě popsaná intrika indické "mafie", kterak pomocí korupce a správně dozírované kriminální energie proměnit obraz upadajícího amerického velkoměsta – v tomto případě St. Luis – k obrazu svému a ještě vyvolat v občanech pocit vděku, se na posledních 30 stránkách báječně popře odkazy na setrvačnost lidské banality a inerce. Přitom právě banalitou a inercí se kniha ve své snaze o popsání fenoménu "změny" důsledně nezabývala. Byly jakoby pod její úroveň, resp. pod úroveň toho úhlu pohledu, kterým se rádi sami necháváme okukovat. V domnění, že tím naše existence získá na významu či co. Franzenovi přitom právě banalita a inerce posloužily ke grandióznímu popření jeho díla či – spíše – jeho postav. Je celkem jedno, že hlavní protagonisté na posledních stránkách umírají či přicházejí o vše. Ona vlastně celá ta kniha imploduje. Dokonalý "samožerbuch". Jen, kdo se měl s těmi 680 stranami ambiciózní fikce číst?
21. 8.
Výročí invaze. Vždycky je dobře vzpomenout.
22. 8.
Končí neschopnost. Teď jde o to, čeho budu v nejbližší době schopen.
23. 8.
Nemoc a zaujetí německým předvolebním bojem jsou zcela vytlačeny počasím. Ve světle těch neutuchajících monzunů se naprosto ztrácí informace o právní přestřelce mezi německou CDU a Rolling Stones. Stouni protestují proti pouštění jejich skladby "Angie" při triumfálním nástupu lídra CDU, Angely Merkelové, na předvolební řečnickou tribunu. To všechno je teď "blown by the wind".
24. 8.
Dnes se chce Slavia zhruba již posté ve své současné historii pokusit o postup do Ligy mistrů. Když to nevyjde, budeme myslet na Coubertina, když to vyjde, ztratíme smysl pro realitu. Hrát se však bohužel musí. Ze čtvrtka na pátek má mohutně pršet. To snad už proboha nemusí.
25. 8.
Jelikož se včera Slavia opětovně stala šampiónem zklamaných srdcí, věnuji jejímu marnému snažení alespoň skromnou básničku.
Slavia slavná, Slávie,
zas té její slávě smutek sluší.
Hodina duchů odbije –
však tohle dráma nemělo duši.
The rest is silence.
26. 8.
Možná by bylo nasnadě přidat se k mravoučným výkřikům ohledně ostudné krádeže v šatně bruselského Anderlechtu na Strahově. Na chatech se to jen hemží výkřiky, že jde o ostudu celé České republiky a že nás, občany tohoto státu, Slavia resp. Pražáci nesmrtelně zostudili. Je mi líto, ale já to tak už neberu. Slavia se zostudila sama a na kolektivní vinu nehraju. Z tuzemských kapsářů či taxikářů nadšen nejsem. Ale nechci s nimi být ani házen do jednoho pytle. Alespoň o své vůli. Tak jsem zvědav, jak dlouho mi to vydrží.
Ač dneska poprvé po dlouhé době vyšlo slunce, mně osobně v Mladé frontě vyšel Mokrý žalm. Ještě včera mi kvůli němu volala jazyková korektorka a ptala se, zda má být v prvním verši napsáno monzuny či monzumy. Když jsem se udiveně ujišťoval, že se snad říká i píše monzuny, redaktorka opáčila, že s monzumy by se to lépe rýmovalo a zda to není nějaká z mých básnických licencí. Nebyla. Ale ještě o tom někdy popřemýšlím.
Mokrý žalm
Evropu trápí monzuny,
kam koukneš - samá voda,
do toho docházej rozumy,
jen samá, samá voda.
27. 8.
Po dlouhé době návštěva lesa. Vzhledem k dané situaci a snad i nedostatečné houbařské průpravě až překvapivě velký úlovek! Tento úlovek motivoval k následné poctě houbaření:
Zhoubný zločin
Travič na houbách
s nůší mizí v tmách,
jak malá holubinka,
inspektor v lese spinká.
28. 8.
Po dlouhé době jsem se díval zase na televizní duely na našich televizních okruzích. Pozoruhodný byl zejména rétorický výkon nového ministra kultury v přátelsky laděném střetu s jeho stínovou oponentkou. Vzhledem k tomu, že se o ministrových skrytých i viditelných kvalitách prakticky dennodenně někde něco píše či říká, nemám ambice k tomu cokoliv připojovat. Snad jen s jedinou výjimkou. Ve světle s někdejším požadavkem Franze Kafky, že každému člověku by měl být v rámci sociální péče garantován minimální standard čítající "chléb, vodu a datle", mě zaujal ministrův výrok, že když se domácnost zadluží, musí jít kultura – reprezentovaná lístky do divadla – stranou. Potom je čas kupovat "chléb, trenky" a zaplatit "elektriku". Franz Kafka zdá se být definitivně minulostí!
29. 8.
Napsala mi kamarádka Nicole, že se ji líbí má nová fotbalová jednoaktovka "Habermass", a Taniu Morrison zaujala pasáž v mém článku pro německý Handelsblat o nezbytné úloze politické naivity pro budování středoevropského regionu. Ať v dobrém, či ve zlém. Inu, chvála je úžasná medicína v boji s všudypřítomnou bolestí hlavy.
30. 8.
Mezi odpolední a večerní povinnosti jsem vmezeřil návštěvu fotbalového zápasu Sparta-Brno. Nic proti Brnu, ale čekal jsem exhibici letenských polobohů. Leč, všechno bylo jinak. Brno se sice nepředvedlo, ale Sparta se vyloženě trápila. A nejen sebe, ale i pět tisíc platících diváků. Přiznávám, že jsem poprvé porozuměl výkřiku "Hřebík ven". Můj osobní výklad tohoto nepříliš sportovního pokřiku však ani tak nesouvisel se samotným trenérem Sparty, jako spíš s prastarým rituálem hledání obětního beránka. Francouzský spisovatel Daniel Pennac pro podobné situace koncipoval postavení "obětního beránka" přímo jako placenou profesi a svého druhu lacinější verzi reklamačního oddělení. Jeho role spočívá v tom, že svým útrpným chováním a bezmeznou ochotou identifikovat se se všemi maléry postupně přivede rozezleného zákazníka do rozpaků. Vyvoláním rozpaků však "beránkova" role nekončí. Od rozpačitého zákazníka je jen kousek k provinilému zákazníkovi, kterého se pomalu zmocňuje pocit, že se na nebohém "obětním beránkovi" jaksi provinil. V momentu, kdy se zákazník cítí být provinilým, má "obětní beránek" vyhráno. Většina provinilých zákazníků totiž dříve či později opouští bitevní pole, aniž by trvali na nápravě reklamovaných nedostatků. Jenže, ruku na srdce, platí si Sparta trenéra Hřebíka jen kvůli tomu? Nebylo by spíše na místě pustit se do věcné kritiky hráčů? Na to se ale cítili fanoušci Sparty příliš málo provinile.
Co je, co je, Poe!
Na zápase Sparty s Brnem,
masochisté mohl vrnět,
mohl krákat na Letné:
jen jednou a víckrát ne!
31. 8.
Při služební cestě do Liberce jsem dostal botičku. Nicméně, aby celý deník nekončil tak smutně, uzavírám jej čerstvým překladem vhodného úryvku ze slavného díla Sebastiana Branta "Loď bláznů".
"Kdo správně hledí, vbrzku ví,
Obraz, že není mámivý,
Proto je marné mámení,
Kdo chce být něčím, čím není."
Tak snad ten deník nebyl, čím není.
