O Paní Vševládné /
Ukázka z knihy
Náhle v zákrutu cesty na poměrně rovném úseku sledujícím vrstevnici se objevil proti rytířově průvodu v dáli jezdec, který se vynořil za stromy a zůstal stát. Rytíř pokračoval dále v jízdě, a když přijel poněkud blíže, rozeznal v postavě jezdce ženu — byla to tudíž jezdkyně. Dáma na koni, která se nečekaně zjevila v ohbí cesty a zůstala stát — není to podivné? Když rytíř, který dále pokračoval v jízdě, přijel ještě blíže, spatřil, že dáma, sedící v dámském sedle a oblečena v šat jistěže knížecí či až královský, má bledou, vážnou, a přitom krásnou tvář. Projel jím podivný úlek a v zádech pocítil chlad. Když znovu pohlédl do tváře jezdkyně, vzdálen již pouze několik koňských délek, spatřil — umrlčí tvář. Byla to táž bílá lebka s prázdnými očními důlky, lícními kostmi, nosním otvorem a odhalenými zuby beze rtů, již si dobře pamatoval: umrlčí lebka, která se mu zjevila namísto hraběte před započetím jízdního turnaje.
Rytíř zastavil svého koně a klidně se v sedle otočil na svého sluhu, který jel za ním zpomaleným krokem, a zeptal se stroze: „Co vidíš?“ — „Vidím jakousi urozenou paní na koni,“ odpověděl sluha. „Je krásně ustrojena, ale zdá se, že nemá žádný doprovod, což je, můj pane, velmi divné.“ Sluha tedy neviděl kostlivce, nýbrž pouze krásnou dámu. Když se rytíř v sedle obrátil znovu k jezdkyni, aby odhodlaně pohlédl do její děsivé tváře, zjistil s údivem, že již nehledí na umrlčí tvář, nýbrž že je před ním znovu ušlechtilá tvář krásné ženy, paní ve středních, dnes bychom řekli, že v „nejlepších letech“. Dáma stále ještě zůstávala na místě a její bělouš stál bez hnutí.
Jezdec poněkud popojel vpřed, aniž zrychlil nebo zpomalil chůzi koně, a zatímco se zvolna přibližoval, hleděl neustále ženě do očí. Ty černé a zdaleka zářící oči krásné jezdkyně! Rytíř se znovu otázal svého sluhy, aniž otočil hlavu a spustil oči z dámy: „Co teď vidíš?“ Na což sluha odvětil poněkud uštěpačně: „Stále vidím na koni tu vznešenou paní, ale je divné, že jede bez doprovodu.“ „A když jsi ji poprvé spatřil, byla stále táž?“ pokračoval v otázce rytíř. „Nerozumím vám, pane, vidím stále tutéž paní. Je pořád stejná. Asi to bude nějaká urozená paní kněžna. Proč se mne na to ptáte, pane?“ Rytíř neodpověděl. Tu dáma pobídla svého bělouše a velice pozvolným krokem se blížila k rytíři, až stanula přímo proti němu. Rytíř rovněž stál na místě a mlčky dále hleděl neohroženě na krásnou paní, jeho grošák však začínal jevit podivný nepokoj, přešlapoval a hrabal nohama, pohazoval hlavou a neustále se chtěl obracet směrem, odkud přišli. Pryč odtud!
Místa na cestě bylo dost pro dva protijedoucí jezdce, kteří si mohli i na úzké lesní cestě bez obtíží vyhnout. Přesto však Paní pravila rozkazovačně tichým rezolutní hlasem: „Uvolni mi cestu!“ Po delší odmlce odvětil rytíř: „Je přece dosti místa pro oba.“ Načež Ona: „Již jsem řekla: Uvolni mi cestu! A to ihned!“ V jejím zářivém zraku v té chvíli zaplál temný oheň, bylo to zlé zaplanutí. Rytíř, aniž se hnul z místa, se obrátil znovu klidně na sluhu a pravil tichým hlasem: „Tak jsme ji přece jen znovu potkali. Je to Smrt. Ale neboj se. Drž se za mnou anebo — jestli máš opravdu velký strach, odjeď stranou do lesa — anebo radši ujeď napřed a vzkaž to tam dole. — Já už si nějak poradím.“
Smrt sledovala tu rytířovu řeč s pobaveným, až mírně posměšným výrazem. Aniž stačil sluha něco v odpověď rytíři zakoktat, vztyčila se v sedle a její elegantní postava se náhle protáhla, takže se zdála mnohem vyšší, než když byla schoulena ve svém nádherném plášti. Tyčila se nyní majestátně a mlčky pozdvihla pravici s nataženým prstem, jako by dávala pokyn či povel k započetí nějaké hry — a usmívala se přitom. V té chvíli sluha, stlačen nějakou neodolatelnou silou, se svezl s koně a zůstal klečet na zemi, divže neupadl na tvář. Ale i jeho pán jen taktak že nesestoupil z grošáka, jen s největším úsilím odolávaje té podivné a nezadržitelné síle, jež vyzařovala z krásné jezdkyně. Nakonec ale rytíř přece jen odolal, a zatímco se přidržoval pevně hrušky svého sedla, na koni přece jen vydržel, byť ohnut až k zádům svého grošáka. Zato kůň ještě více znepokojněl, neustále odvracel hlavu od pohledu na Paní a snažil se obrátit i se svým pánem a odklusat co nejdříve pryč, co nejdále odtud, jen stěží poslouchaje povely rytířova udidla. Co to? Ten věrný kůň, i v bojích neohrožený, téměř vypovídá poslušnost svému pánovi!
Ona bledá krásná dáma znovu opakovala, tentokráte ostře a rozkazovacím tónem, povel, jejž procedila mezi zuby, suše a zároveň arogantně: „Uhni mi z cesty! Copak neslyšíš? Uhni mi z cesty!“ — Bylo zřejmé, že Smrt rytíře provokuje. Po další odmlce, kdy nastalé ticho bylo přerušováno pouze dechem vyděšeného sluhy, dodala posléze Smrt jízlivým hlasem: „Jsi snad přece rytíř — a přitom nejsi dvorný vůči dámě?“ Rytíř i po této výzvě a vlastně urážce stále ještě mlčel a hleděl dámě dále pevně do očí. Totiž hleděl do očí Smrti. Posléze bledá krásná Paní pronesla tiše, téměř jako kdyby zasyčela: „Tak slyšíš? Překážíš mi! — Uhni z cesty!“ Rytíř dále mlčel, stěží přemáhaje svůj hněv — takto s ním totiž ještě nikdy nikdo beztrestně nemluvil. To už bylo přespříliš.
Přesto se rytíř ještě ovládl a pravil klidně: „A proč bych měl uhýbat já, paní? Můžeme se vyhnout pohodlně jeden druhému, na tomto úseku cesty je místa dostatek pro oba…“ — „Už jsem řekla!“ odsekla znovu dáma, tentokráte rezolutně. Na to rytíř odvětil rázně: „A já také řekl své.“ Zřejmě překvapena odporem pronesla Smrt výhrůžně: „Takže mi neustoupíš?“ — „Neustoupím.“ — Rozmysli si to dobře.“ — „Již mám rozmyšleno. Ostatně nejsem zvyklý na takový tón, jakým se mnou hovoříte, vážená paní.“ — „Vyzýváš mne tedy na souboj?“ — „Nevyzývám nikoho, ale trvám jen na svém právu a na své cti.“ — „Takže budeme bojovat?“ provokovala Smrt dále a dodala posměšně: „Uvidí se, kdo s koho.“ — „Dobrá,“ odvětil chladně rytíř, který už vůbec nebyl zděšený, naopak, rozhostil se v něm jakýsi klid a jistota, že je konečně rozhodnuto.
„Víš ty vůbec, kdo jsem?“ pokračovala tiše Paní v zastrašujících otázkách. „Vím, ale to neznamená, že vám ustoupím,“ opáčil rytíř. V tomto duchu se odvíjel dále rozhovor, když tu krásná Paní pravila náhle s milým úsměvem a zářícíma očima: „Jsem přece Smrt…!“ — „Ano, vím to dobře.“ — „A ty se vůbec nebojíš?“ — „Bojím, ale zároveň nemám ve zvyku ustupovat, zvláště za takovýchto okolností, třebaže jste dáma a jevíte se jako paní urozená a vznešená.“ — „Tvá snaha je marná, můj milý.“ — „Mou ctí je vytrvat. A je-li to nutné, tak až do konce.“ — „Jsi směšný…“ — „Možná, ale mám svou rytířskou čest.“ — „Máš-li takovouto představu o své cti, připrav se na boj. Ale varuji tě.“ — „Jsem s tím srozuměn. A počítám se vším.“ — „To jsou tvá poslední slova?“ — „Ano, to jsou má poslední slova. Nehodlám na nich nic měnit.“
Po těchto rytířových slovech se Smrt rozesmála, až její smích přešel do nezdvořilého, příliš hlasitého projevu, a nakonec — do strašlivého chechtotu, při němž se její tvář podivně změnila a posléze k nepoznání zrůznila. Paní náhle zkostnatěla a zežloutla, cenila při chechtotu zuby a na spáncích jí vystoupily nehezké žíly. Velice se náhle změnila až dosud vážná a krásná tvář ušlechtilé dámy z nejvyšší společnosti. Děsivé jsou a teprve ještě budou ty neustálé proměny Smrti, jejího vzezření a její tváře, neboť Ona, jak je stálá a trvalá, tak je i proměnlivá a nepostižitelná, Veliká Paní — Smrt! Rytíř však zůstal i nadále neochvějným.
Vzápětí nato se opět Smrt změnila v krásnou Paní, jež dlouze, mlčky a bez pohybu pozorovala rytířského jezdce, který jen s námahou ovládal svého neustále se plašícího koně. Může se zdát, že rytíř zbytečně vydává svůj život všanc, že je fanfaron. Ale stalo se hned na počátku setkání něco, na co je náš rytíř zvláště citlivý: byl dotčen ve své šlechtické a vojenské cti. A to se dá napravit už jen soubojem, i když zápas s takovým protivníkem, jakým je Ona, se zdá být již předem ztracen. S tím právě Smrt zřejmě počítala, a proto vehnala rytíře do bezvýchodné situace: kalkulovala s rytířovou hrdostí.
Z dosavadních rozhovorů sluha vytušil, o co se jedná, a když si plně uvědomil, s kým mají tu čest, roztřásl se i vkleče hrůzou tak, že málem upadl tváří na zem. Stěží popadal dech a zbledl, byl bílý jako stěna. Když se konečně trochu vzpamatoval, nechal všeho, i svého koně, vedle něhož na zemi klečel od té chvíle, kdy polomrtvý před Jejím Majestátem sjel na zem, a vzal pěšky do zaječích. Jen pryč, pryč odtud! Aby nemusel prchat v těsné blízkosti okolo jezdkyně, utíkal sluha bezhlavě nikoliv cestou dolů, ale raději opačným směrem vzhůru, zpět k průsmyku. Utekl by rád i rytířův grošák, který v blízkosti Smrti jevil stále větší neklid a zmatek, dokonce projevoval i nechuť svého pána vůbec poslouchat, vzpínal se a splašeně odfrkával.
Leč dále pokračoval dialog mezi člověkem a Smrtí na horské lesní cestě za podzimního sychravého dne, podivný to rozhovor, kdy nyní při něm oba mlčeli, zatímco si hleděli upřeně do očí. A přesto rytíř zmužile vydržel Její pohled, kterým jej Paní jaksi prosvěcovala a prohlédala jím skrz naskrz. Rytíř přitom znenadání pocítil podivnou tíži a nepřirozenou únavu, avšak spíše než únava těla jej zmáhala únava ducha, jako kdyby byl omámen neodolatelným kouzlem — zřejmě blízkostí Smrti. A Paní se mu dívala stále do očí. Viděla do rytířova nitra — a bavila se tím. Četla si v těch očích rytířovy myšlenky: Souboj jako měření sil… Kdo prohraje, ten uvolní cestu tomu druhému… Ale třeba je to jen pouhá hra… Vlastně jen opakování onoho turnaje… (Tato rytířova myšlenka Ji zvláště pobavila!) Ale člověk pro Ni přece nepředstavuje soupeře… Je to ode mne bláznovství, ale v sázce je má čest… A co neohroženost? Tolikrát jsem Smrt v životě již potkal a nikdy se Jí nezalekl. V bojích jsem Ji potkával a nikdy se nebál. Anebo, pokud se i bál, svůj strach jsem dokázal přemáhat. Ale může mít Ona vůbec soupeře či nějakého opovědníka, pokud ten opovědník nepozbyl zcela rozumu? Prý: uhni z cesty a nezdržuj… Pokud Ona v lidské podobě se mnou jedná takto, nehodlám to snášet. Takto se mnou nikdy nikdo nesmí hovořit — dokonce ani Smrt… V té chvíli Paní vypukla v hlasitý smích a přerušila tak ticho během vzájemného dlouhého upřeného, jak se mohlo zdát, téměř nekonečného pohledu. …ani Smrt! Ten rytířův nápad Ji vskutku rozveselil.
Rytíř tušil, že Ona čte jeho myšlenky, přesto však uvažoval dále, jako by Jí chtěl sdělit své poselství. Uhnout z cesty, dokud je ještě čas? Nikoliv… To nezná mou povahu! Rytíř se zatvrdil. Nyní tím méně hodlá ustoupit. Proč i nezemřít? Vždyť tolikrát v životě jen o vlásek unikl Smrti, unikl té Dámě. A unikl Jí skutečně? Vždyť na té lesní cestě je přece dost místa pro dva jezdce, dokonce i plně naložený vůz se spřežením koní nebo volů by projel vedle jezdce. Je tolik hrdá? Je tak pyšná? Nikoliv, tu situaci schválně nastrojila. Načasovala ji. Zná výtečně jeho temperament a názory, jeho sklony. To proto, že má nastat jeho poslední hodinka, proto tu na něho vlastně číhala? Tak proč ty zbytečné hry a okolky?
Tu Smrt konečně přerušila mlčenlivý dialog. Neustále rytíři během jeho úvah zároveň i neslyšně odpovídala, ale nyní pronesla nahlas, ovšem tichým hlasem a tónem téměř mazlivým: „Máš ještě čas na rozmyšlenou, dobře uvaž své rozhodnutí. Proč tak spěcháš do mého náručí?“ — Nespěchám, ale již je rozhodnuto, pomyslel si v odpověď rytíř. „Jsi odhodlán zemřít? Tak proč chceš přistoupit na souboj? Má vůbec ten boj v tvém případě smysl? Jde přece o záležitost již předem ztracenou…“ — Rytíř tentokrát nahlas odpověděl: „Sluší se bojovat i za ztracenou věc, jsme-li přesvědčeni, že se nám nebo naším bližním stala křivda nebo násilí a že jsme v právu.“ — „Jaképak tu právo…“ pronesla uštěpačně Smrt. — „Ty neuvažuješ lidsky, ale já jsem člověk,“ odvětil rytíř. „Již jsem rozhodnut. Budu bojovat, třeba i předem již ztracený boj.“ — „Vím, že v skrytu duše doufáš, že jde stále z mé strany jen o hru. Že vlastně ten turnaj, v němž jsi posledně zvítězil, stále ještě jaksi pokračuje. Ale mýlíš se.“ — „Rytíř jde i do předem ztracené bitvy. A nikdy se nevzdává…“ zněla odpověď.
Na to nyní rytíř neodpověděl, neboť v skrytu duše i při svém odhodlání k boji tajně doufal, že i tentokráte jde z Její strany o pouhou lest, tůčku, hru a klam, o zkoušku jeho odvahy, že se jedná o jakýsi turnaj, v němž on znovu zvítězí. „Nezvítězíš. Nemůžeš zvítězit. Nejde již o turnaj. Jde o život.“ Pravila opět nahlas Smrt, neboť i nadále četla rytířovy myšlenky. „Takže dobrovolně nastupuješ do předem prohrané bitvy?“ — „Je-li v sázce má čest, tak ano. Unavuje mne již to opakování. Jsem pevně rozhodnut.“ Na to Smrt: „Víš tedy, co tě čeká?“ — „Zbytečné řeči, již jsem své řekl.“ — „Nuže?“ pronesla Ona tázavě a téměř frivolně. „Když už to tak má být — tak s pomocí Boží!“ uzavřel rytíř další kolo tu mlčenlivého a pouze myšleného, tu opět hlasitě pronášeného dialogu. Jeho hlas nebyl rezignovaný, nýbrž odhodlaný.
V Jejích očích zaplál znovu oheň: „Jsi nerozumný…“ — „Nikoliv, mám bohdá chladný a bdělý rozum. Hlavně však soudím, že se máme Smrti bránit a neumírat bez boje. Nepoddávat se.“ — „Hleďme ho, pána. To ale není hrdost ani statečnost, to je pýcha aristokrata… ale malého.“ — „Nenechám se urážet.“ — „Takže definitivně: Jdeš do předem prohraného boje?“ — „Stále se opakuješ. Říkám: Je-li to nutné, pak ano. Třeba i do předem ztracené bitvy. Mou ctí bývala vždy věrnost svému přesvědčení a králi, svému pánu, a především Otci, Bohu, jenž nás stvořil. Co ty proti němu zmůžeš? Tvá moc je krátká…“ — „Ale na tebe je dostatečně silná!“ odsekla Smrt poněkud rozladěně až uraženě. Na to on: „Zkraťme to. Již dosti bylo řečeno.“ — „Jak si, prosím, přeješ. Nuže vzhůru, do toho…“ a při těch slovech Smrt rozpřáhla ruce ve svém plášti a jevila se náhle jako obrovský tmavý pták a Její oči znovu zazářily oním podmanivým a divně krásným ohněm. Vskutku, Ona jest maxima et ultima!
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz