Nesmrtelný příběh /

Ukázka z knihy

55 / Dobrý den, majore Gagarine!

A když jsem pak vyšla z domu s batohem, v němž jsem měla svá omnia mea mecum porto, věděla jsem, že zas jen opakuju tatínkovu cestu, když si před devatenácti lety sbalil všechno, co si směl vzít do transportu, a šel hledat svůj koncentrační tábor.
Bylo prosincové odpoledne roku jednašedesátého, čtrnáct dní do Vánoc. A jestli si ještě trochu vzpomenete, pánové, byla tenkrát zima tak tuhá, že Svratka zamrzla i uprostřed města a kluci, hejna kluků se po ní večer proháněla na bruslích s rozsvícenými baterkami, takže to vypadalo, že se korytem řeky sype barevný svítící písek, a na střechách ležely černé koberce havranů a až na náměstí Svobody se objevila žebravá zvířata, ustupující z okolních lesů promrzlých na kost, a lidé vytáhli odkudsi staré, obrovské zimníky, což byly mnohdy jen přešité rakousko-uherské vojenské zimní mundury.
Vecpala jsem se i s batohem do tramvaje, kde bylo jak ve vyhřáté jeskyni, ale jak se tramvaj vzdalovala středu města, začala se vyprazdňovat, až pak za Žabovřeskami a na cestě do Bystrce nás tam zůstala jenom hrstka a na konečné jsem vystoupila už úplně sama. A kdo by sem teď taky jel, do těch ledových pustin za městem? A taky se už setmělo, a aniž bych pořádně věděla, co mám vlastně v úmyslu a kam jsem se to vypravila a proč, vstoupila jsem teď do té tmy, a jako bych rozhrnovala těžkou sametovou oponu, dlouho jsem se tam motala a klopýtala, až se vynořilo hvězdami ozářené jezero Brněnské přehrady. A bylo stejně zamrzlé jak Svratka. Ale všechno nasvědčovalo tomu, že jsem s tím počítala.
I dál jsem totiž pokračovala bez zaváhání. Sundala jsem si batoh, vylovila z něho brusle, nasadila si je na boty, kličkou dotáhla, znova si nahodila batoh a vstoupila na ledovou plochu a hned po prvním nejistém doteku s ledem se po něm rozběhla.
Běžela jsem po přehradním jezeře jak kdysi dávno (no, před jednašedesáti lety) Bruno Mlock po zamrzlém Dunaji za vzdálenými světly Leopoldstadtu. Běžela jsem po jezeře, které mi toho vždycky tolik symbolizovalo, batoh na zádech najednou jak pírko, břehy se rozestupovaly, ledová plocha rozšiřovala a hvězdy bezostyšně plály a v té bílé pustině jako bych pojednou slyšela nějaký zpěv, jako by mi vysoko nad hlavou letěl skřivan jarního oráče, ale pak mi došlo, že takhle přece zpívají mé brusle: kovový smyčec na ledových strunách, a že se ten zvuk odráží od zimní oblohy, a proto ke mně přichází seshora.
A k zážitku hudebnímu se záhy přidružil ještě další. Uviděla jsem totiž cosi pod ledem. A bylo to tak nápadné a tak překvapivé, že jsem okamžitě zpozorněla a zastavila se a stála a pak ještě víc stála a pak dokonce pomaloučku poklekla — a představte si to prosím — s batohem na zádech jsem poklekla a podívala se tím ledem dolů a uviděla hluboko na dně přehradního jezera, ale taky v hlubinách času, uviděla sebe pětiletou, jak tam cupitám vedle maminky a s konvičkou na zabijačkovou polévku, a omlouvám se, že vám tu scénu stále připomínám, už mi to taky leze krkem, ale asi je svým způsobem klíčová, a pokud je mezi vámi, pánové, psychoanalytik, ale ne, pojďme dál, uviděla jsem samu sebe v tom dalekém a dávno zavátém čase, kdy tady ještě nebyla žádná přehrada, ale jen údolí s vesničkou Kníničky a žlutými domky (teď v té hloubce pod ledem podobnými rozsypaným veverčím zoubkům), a uviděla jsem taky, jak tam teď zvedám hlavu a dívám se nahoru a setkávám se tak se svýma očima.
A tak jsme tam na sebe hleděly: já jednašedesátiletá, klečící na ledě, a já pětiletá, cupitající hluboko po dně.
Opatrně jsem se zvedla, upravila batoh a pokračovala v cestě.
(A jen na okraj a možná pro úplnost dodávám, že nedaleko místa, kde jsem si klekla, ležela na ledu dámská kabelka s fialovým lemováním a připomnělo mi to vzducholodě, které tudy letěly před šestapadesáti lety, a rozjařenou dámskou a pánskou společnost na jejich palubách. Ale to byla zavádějící vzpomínka, jak ještě uslyšíte.)
Pokračovala jsem v cestě, ale pak mi došlo, že při rychlosti, kterou po ledě uháním (řítila jsem se jak sobí spřežení), bych se už přece měla blížit ke konci jezera, kdežto vypadalo to, že se břehy stále víc rozestupují a přehradní plocha rozšiřuje a konec je v nedohlednu.
A slyšíte, holoubkové, tak dlouho, neskutečně dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to, co je teď přede mnou, už není Brněnská přehrada. Bylo to něco mnohem většího než přehradní jezero i něco mnohem většího než jakékoliv jezero, a jen jednou v životě jsem zhlédla tak obrovskou vodní spoustu, a sice když mi byly tři roky a když jsem stanula tváří v tvář moři, Egejskému moři, jen vzpomeňte, holoubkové mí přelétaví, vzpomeňte ostrova Kréty a taky medúz a mořských koníků a zvláště pak vzpomeňte zvědavého oka mořské ryby, ale tohle bylo očividně úplně jiné moře, přehradní jezero se tady rozestupovalo v zamrzlý Severní ledový oceán.
A tak jsem si konečně uvědomila, co se to se mnou děje a kamže to ujíždím.
Dělo se to, že jsem už ztratila chuť žít bez svého syna a bez Bruna a bez rodičů a bez domova, žít dál jako štvanec v téhle zemi, kterou ovládli lumpové. A právě to mi taky nasadilo na záda batoh a právě to mě vyvedlo z města až k přehradnímu jezeru a právě to mi připnulo brusle a postrčilo mě teď vstříc tomu obrovskému oceánu, který se tu objevil jak na štičí zavolání, nehybnému Oceánu smrti, těm hrobovým pustinám, jež se mě už dotýkaly svým ledovým dechem.
Ale když jsem už byla blízko ústí, jímž se tady zamrzlé přehradní jezero definitivně vlévalo do ledového oceánu, uviděla jsem, že tam nehybně stojí něco velikého a bílého. A hádáte správně, zlatouškové, stálo tam pět obrovských bílých slonů a zahrazovali mi cestu do moře, pět sloních mládenců. Ale okamžitě jsem taky uhodla, že to nejsou žádní skuteční bílí sloni, nýbrž jen sloni z ledu a sněhu, že to jsou jen ledové statue, sloní sněhuláci. Ale stejně hbitě jsem taky poznala, že ti sněhoví sloni jsou uděláni věrně podle Bruna, byli uplácáni podle Brunovy sloní podoby a měli i jeho rozkošná očiska, vyrobená v těchto případech nejspíš z jakési šibalské ebenovité hmoty, po obou stranách vsazené do ledových hlav.
Jenže byli mnohem větší, než bývají jací sloni, a všech pět mělo varovně zvednuté choboty, jako by mi říkali Halt, halt, děvočka! Ale protože byli tak obrovští, nebyl samozřejmě problém projet jim pod nohama a pokračovat dál do moře.
Dojela jsem až k jejich ledovým trupům a vklouzla si pod ně jako pod klenby bílých katedrál. Ale to už mi bylo jasné, co tu dělají. Tak jako kdysi poslal Bruno mému synovi co domácího učitele Barucha Spinozu a později zkřížil jeho cesty s agentem Lowellem, tak teď zas dal na krajní výspě vztyčit tyhle varovné sněhové a ledové sloní piktogramy, které mě měly zastavit v mém zoufalém konání.
Bylo to Brunovo přání a ta jsem vždycky respektovala, ať už šlo o kapra nebo Roberta Lowella. A tak jsem se tedy zas obrátila a jela zas nazpátek, přestože jsem teď cítila tu děsivou únavu, již pozná jen ten, kdo byl už skoro na druhém břehu, až za tím velkým předělem, a kdo se po náhlém rozhodnutí vrací zas zpátky.
A teprve na zpáteční cestě mi došlo, jak dlouhou trasu jsem ujela a z jak obrovské dálky se navracím. Ale zpáteční cestou vás už nebudu unavovat.
Sundala jsem si brusle, nacpala je zas do batohu, vylezla na břeh a vrátila se na konečnou tramvaje a cestou už zahlédla první, vzdálené signály ranního šírání (takže mé putování po přehradním jezeře se protáhlo na celičkou noc).
Posadila jsem se do vymrzlého tramvajového vozu a dýchala si do dlaní a dělala si tak to, čemu jsem jako malá holka, když mi bývala zima, říkala ohýnek. Ale dlouho jsem tam nezůstala sama. Přišel za mnou tramvaják s termoskou, nalil mi do kalíšku horkou kávu a vytáhl placku s rumem. Byl to ten nejmlčenlivější mužský mýho života, počítám-li těch deset minut, které jsme spolu strávili (do odjezdu tramvaje), za celou dobu neřekl ani slovo. A když mě napojil kávou s rumem a zahřál mě tak shora, vzal si mě na klín a všemi těmi vrstvami si našel ke mně cestičku a zahřál mě tak ještě zespodu. Za předním sklem vozu rostlo sluneční světlo jak žloutek ve slepici, tiše jsem vzlykla a němý tramvaják si mě sundal z klína, spěšně se pozapínal (už s pohledem na hodinky) a šel zas dopředu, zazvonil a tramvaj se rozjela.
Na zastávce v Komíně a Jundrově jsme začali nabírat prvé pasažéry, a jak jsme dál pokračovali po té tehdy nejdelší brněnské tramvajové trati (z Bystrce do Řečkovic), jela tramvaj po kolejích jako jezdec v zipu, jenž za námi, drc, rozvíral nový den.
Vystoupila jsem v Králově Poli a šla nahoru kolem Kociánky. Amplion nad vchodem do Královopolských strojíren vyřvával na plný pecky písničku Dobrý den, majore Gagarine a mezi vánočními výzdobami na stromku před vrátnicí viselo i několik staniolových sputniků a děda Mráz na nástěnce byl navlečený do skafandru kosmonautů a přizdobený nápisem Úspěchy SSSR ve vesmíru — dárek pracujícím celého světa! Přicházela jsem s několika posledními ranními opozdilci, vrátný s pistolí na zadku se podezřívavě díval na můj batoh, a jen jsem mu vysvětlila, co chci, ukázal prstem na místo, kam se mám postavit a čekat. Pak zalezl do své kukaně, někam telefonoval, ale stále mě přitom hlídal očima, a když položil sluchátko, kývl na jednoho staršího dělníka, aby mě doprovodil dovnitř.
Během dvou hodin jsem byla přijata jako jeřábnice, vůbec je neodradil můj věk (třetina zaměstnanců všech fabrik byli důchodci), bleskově vyřídili všechny formality, totiž můj převod z administrativy Technické a zahradní správy do fabrického provozu Královopolských strojíren a seznámení s bezpečnostními předpisy a jeřábnický kurz, a pak jsem už dostala klíč od pokoje na ubytovně a měla zas střechu nad hlavou, vlastní cíl mého usilování.
Víš, oni teď strašně potřebujou jeřábnici, proto po tobě tak hrábli, vysvětlila mi má spolubydlící Vlaďka. Dvě jeřábnice rychle po sobě odešly na mateřskou a jedna před včerejškem spáchala sebevraždu. Budeš jezdit s mosťákem, s mostovým jeřábem, to je fajn práce, čisťounká.
A protože Vlaďka byla člověk, s kterým teď budu možná léta bydlet, zkusila jsem jí říct něco o sobě, proč jsem se v jednašedesáti rozhodla nastoupit do fabriky a tak vůbec.
To bych do tebe neřekla, že seš tak stará bréca, vypadáš sotva na čtyřicet, fakt. A tos dobrovolně vyklidila byt? A kvůli nějakýmu hajzlíkovi? Ale já ti tady kážu a víš, proč já skončila na ubytovně? Taky jsem utekla. No, byl to lampasák a žila jsem s ním dva roky jak v kasárnách. Když se mu postavil, tak jsem musela naklusat, zasalutovat a svlíkat se a on ti mně na to dal časovej limit a stále mi ho zkracoval.
Než mě pustila spát, rozpovídala se ještě o té jeřábnici, co před včerejškem spáchala sebevraždu. Nechala dveře bytu otevřený a na stole dopis. Určitě chtěla, aby ji někdo zkusil zadržet, ale měla smůlu. To fakt neznáš? Vysekáš si díru v ledu a spustíš se tam i s tou sekerou a šok z ledové vody tě tak ochromí, že už nemáš šanci. A taky ta díra za tebou rychle zaroste. To je tuhle zimu v Brně nejoblíbenější sebevražda. Říká se tomu „na rusálku“.
To není na rusálku, ale na Mlocka, opravila jsem ji. Ale dříve než Vlaďka mohla zareagovat, zeptala jsem se: A nenosila ta jeřábnice takovou kabelku s fialovým lemováním?
Počkej, Soňo, a odkud to víš?
Nevím, jen mě to tak napadlo.
Vlaďka na mě chvíli nevěřícně hleděla, ale nebyla ten tvor, který by se sužoval nějakým metafyzickým tázáním. Za okamžik už mluvila o něčem jiném. Totiž pořád o tom samém. O nešťastném ženském údělu. A tak jsme se objaly a brečely, řvaly jsme nad tím ženským soužením a nad láskou, která nás ždímá jak hadr. A když jsme skončily, dostala Vlaďka astmatický záchvat, pustila zapálenou cigaretu a začalo to v ní hrčet a chrčet a rudla a zas bledla a zas rudla a já běhala jak divá po čtyřech a zoufale jsem hledala, kam jí zapadl ten protiastmatický přístrojek, nakonec jsem ho vytáhla zpod postele, Vlaďka si cákla do krku a okamžitě si zas zapalovala cigaretu.
Druhého dne ráno jsem už seděla v jeřábnické kabině, vysoko u stropu haly. Most jeřábu se dal do pohybu a důstojně se přibližoval k veliké hromadě obrovských přírub, vedle níž stál vazač a dával mi znamení, kde mám spustit hák.
Jako jeřábnice jsem se rychle zaučila, denní i noční směny, přerovnávání materiálu v hale, ale i skládání přímo z vlečky. Sedím na jeřábu a dívám se z haly do noční tmy a k rampě přijíždí vlak s válcovaným profilem a někdo s lucernou stojí na stupátku. Jsem tady docela šťastná, protože jsou tady jen dělníci a žádný dělnický kádry. Sice si taky závidijou i suchý z nosu a možná se i navzájem udávají, ale ke mně jsou slušný. A každý den se těším, jak si večer zas pobrečím s Vlaďkou nad tím naším ženským soužením, nad láskou, která nás ždímá jak hadr. A smí vůbec člověk chtít víc?
Zvolna jedu s hákem nahoru, teď maličko doprava a už vidím, že lana jsou zas špatně zavěšený, rychle zastavuju, než se stane neštěstí, kam zas zmizel ten potróblé vazač?

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage