Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z června 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
1. 6.Tož mne Dana Blatná hezky přemluvila. Píšu červnový blog z lázní Jeseník neboli Grafenberg (nemůžu na tomhle knihovnickým počítači najít přehlasovaný a, sakra). Prý mi Petrov proplatí zdejší drahý internet. Což mi připomíná úvod příspěvku básníka Krchovského na prvním básnickém Bítově (kdy nám Martin Pluháček platil i jídlo), že se nechal chytit už proto, že se tu může třikrát denně zadarmo najíst. A to je pro poéty halt občas luxus. Já si tu dlabu ve stejné periodicitě zase na účet VZP. Lososa, platejze, mohla bych i žraloka nebo klokana, kdyby mě od toho neodváděly telecí medailónky.
2. 6.
Tož k temu deníku ale! Poniváč je tady překrásně a Hanka Holcnerová, co je tu se mnou, mě honí po kopcích, tož jsme i včera procházkovaly k jeskyním na Pomezí, nebo Na Pomezí. Do toho mi na mobílek volal Vlastík Třešňák, že s ním Týden dělal rozhovor o jeho nové knize Melouch a vyškrtl mu reakci na premiérovou Paroubkovou v Lidových novinách. Ona pravila, že Paroubek nebyl žádná mánička, a ona by si taky žádnou máničku nikdy nevzala. A Vlastík k tomu děl, že asi ani Roma nebo Žida nebo Ukrajince. No, a když mu to v Týdnu vyškrtli, tož jim zakázal ten rozhovor uveřejnit. A chce, aby se to vědělo. Já jsem mu to slíbila, tímto to činím – a důležitější nakonec je, že vzdor tomu, co napsal Mr. Chuchma, se mi Melouch od Vlastíka líbil. Jo, je to trošku depka, ale autentická. Kdyby to byla Vlastíkova první knížka, tož by bylo všecko dobrý, jenže kritik halt musí srovnávat.
Jináč mi tu skvělá místní paní knihovnice důchodového věku půjčuje i svoje vlastní knížky. Ale nejlepší jsou pověsti z Jesenicka. Miroslava Kubíčka i Sotirise Joanidise jsem přečetla jako první, pak zdejšího Františka Trávníčka a Tomáše Knoppa a ještě Čítanku z Jesenicka. Fest drsné příběhy.
Ale o tom až zítra, kdy budu po výletě z Ramzovského sedla do Horní Lipové, kamž míříme s Hančou a místním průvodcem panem Kratěnou dnes odpoledne.
3. 6.
Tak prej mám v blogu moc tož, napsala mi sestra. A zrovna jsem jím zas chtěla začít. To je tak, když člověka honí poplatky za net.
Ale abysme to teda neprokecali. Včera došel k autobusu lázeňský průvodce Kratěna s namoženou nohou a lístečkem, kde energickým písmem starého sokolíka líčil, jak dojdeme z Ramzovského sedla do Horní Lipové. Popis strčil Hanče Holcnerovic do ruky, udělal z ní vedoucí skupiny a odebral se do špitálu. Tak jsme vyrazili v čele cca dvacetičlenné skupiny podle popisu s větami typu: „Nyní ze 720 metrů dojdete na 780 metrů.“ (Míněno nad mořem.) „Půjdete přes louku a kolem domu po levé straně“. (Jak se ukázalo pro účastníky trpce komentovaném pokusu a omylu, dům neměl po levé straně ležet, ale my jsme po jeho levé straně měli pokračovat.) Atd.
Na mapě tahle cesta nebyla ani černě šrafovaná, a že měla Hanka mapu docela podrobnou. Po nějaké značce ani potuchy. Ale došli jsme všici včetně paní, která ještě koncem března ležela na jednotce intenzivní péče a nemohla prý týdny vylézt ani na vlastní postel. V Horní Lipové nás čekal pan hostinský s oumyslem nacpat do nás dva ks borůvkových knedlí za 65 Kč. Někteří se nechali zlomit, ale Hanča a já jsme usoudily, že když hned vyrazíme, stihneme i véču v Ripperu, to jest „doma“. Vylezly jsme tedy do svahu asi 300 metrů vysokého s převýšením 250 metrů a po žluté se vražedným tempem řítily těch devět kiláků k lázním. Za hodinu dvacet jsme seděly nad lázeňskou krmí, ale z uší nám šla pára. Pak jsme smočily nožky v Priessnitzově bazénku o teplotě asi pěti stupňů, prohřály dle návodu chodidla před navlečením „punčoch a bot“ (miluju Priessnitze s jeho punčochama i pro chlapy!) a šly konečně do pořádné hospody. Hanča s kamarádem Pavlem pili to svoje a já jsem si dala horké borůvky se šlehačkou. Blaho se mnou třískalo! Endorfiny zmítaly! A do toho mi od dcery Lucky došla SMS, že se jim Pan Čyčý opět pokadil doprostřed polštáře. Nojono, když on je furt zavřenej jen u nich na půdě a dolů nemůže, poniváč by mi sežral kanára. Ono stačí, že ho kanár jednou zahlídl. To pak dva měsíce ani nepípl. Ta zvířátka nejsou kompatibilní, řekla bych.
Snad to dělají proto, abysme my zbylí v rodině byli. Což mi z té dálky tak aspoň připadá. A včul už dost. Dva dny nebudu moct k netu, knihovna je tady zavřená, napíšu to pak v pondělí všecko dohromady. Je tam těch tož porád tak moc?
4. 6.
Dostala jsem od své sestry souhlas, že sem můžu dát její mejl, a protože má ouzkou souvislost s touto rubrikou, tady to je:
Ahoj mámo,
> tak jsem přečetla jak tvůj zatím krátký, tak Pluháčkův celoměsíční
> deníček. Ve tvém je častěji, než normálně "tož" a jinak čekám na ty
> akční story z
> vašeho bloudění. No počkám, až toho bude víc.
> Pluháček to asi píše a myslí docela upřímně a to je na tom jeho blogu
> nejmilejší, že si na nic nehraje. Docela jsem se bavila a nevím,
> jestli je
> to tím, že ho znám. O to horší ale je, že si z toho člověk o něm
> udělá možná
> docela reálnej obrázek:
> - třeba že je asi docela ve vatě, snídá v "oblíbené pekárně",
> obědvá nebo
> večeří "koleno s hořčicí" nebo jde na večeři do "..."(určitě nějaká
> pumprdentní restaurace, jejíž jméno jsme zapomněla), ale nestará
> se teda
> asi, jestli má v ledničce mlíko a co se starýma rohlíkama a
> zbytkem svíčkové
> od neděle, ke které nezbyl knedlík.
> - řeší kdy a kde vypil kolik lahví červeného nebo jaké whisky a
> hlavně kde
> byly jaké hezké baby, kterým se i on podepsal na pupík a přitom
> mám pocit,
> že se pořád pachtí za tím, aby tady po něm něco zbylo i dalším
> generacím- začíná ztrácet rodinný zázemí, který ho možná vždycky
> nějak podrželo, ale
> sám si nic takovýho nezařídil a postupně ho to asi začíná
> pronásledovat,protože Vieweg má teď tu rodinu, ex-manželka má
> jihoafričana a mají na něj
> čas jen občas a málokdo ze známých má v pondělí dopoledne čas na
> to, aby
> vzal auto a jenom tak jezdil po jižních Čechách.
> A ještě další věci; zajímavý, kolik toho člověk z tak málo řádků
> vyčte.No prostě jsem se sice pobavila, ale tu jeho kůži mu
> nezávidím. A i on to
> vidí tak, že se svlíkl za ten měsíc dost a že v nejlepším přestat.
Tohle napsala moje sestřička, čímž rozšířila řádky mého zdejšího déničku zcela podstatně.
Já totiž musím napsat o svém víkendu samé již předpokladatelné věci.
Že totiž v sobotu jsme se s Hančou dočista zničily, neb jsme za odpoledne, respektive od 13 do 17 hodin prosvištěly horama trasou, co si lázeňáci volí jako celodeňák. Navíc jsme durch zmokly. Vyřítily jsme se z Červenohorskýho sedla, prodíraly se na hřeben spadlejma mrakama (romántika!), vystrkovaly z mokrejch kup hlavu na Keprníku a docválaly jsme na Šerák, kde Hanča dala pivko a já kafe, což nám vzalo cenné minuty. Protože pak jsme už v hustém slejváku cválaly z toho hangu po mokrejch šutrech, na Obřích kamenech jsem sebou liskla, jen mi šiša poskočila. Naštěstí jen na zadek, kde lze horší poranění způsobiti jen těžko a při proporcích milostivé už vůbec ne (ano, parafrázuji Saturnina). Jenže pak jsme se podívaly na hodinky a zjistily, že poslední košer vlak jede za 3/4 hodiny z Ramzové. Údolí Vražedného potoka, kde kdysi Švédové objevili ukryté místní obyvatele a všecky je pomordovali, se i pro nás stalo vražedným. V dusnu a vytrvalém slejváku jsme hnaly o zlomkrk a na nádraží byly pět minut před odjezdem. Ještě nám paní pokladní stihla dát pamětní razítko nejvýše položené železniční stanice v ČR. Ha!
A protože vlak měl sekeru, nestihly jsme autobus od nádraží a mokrou loukou jsme pádily ještě od nádraží v Jeseníku do lázní. A dostaly jsme véču, panenky šikovný. Jen číšník děl: "Ale ale, holky, kdepak jste se nám toulaly."
5. 6.
I když to vypadalo na svalovou horečku, navlékly jsme usušený textil a já pohorky, neb boty vyschnout nestačily – a vydaly jsme se s Haňulou na Ramzovku zpět. Skrze hrající si školy v přírodě jsme v Petříkově v jediné otevřené hospodě ochutnaly: Hanka místní slivovici (sladká) a já preso (skvělý). A zas jsme lezly do kopce k Císařské boudě a chatě Paprsek. To už Hanka brblala. Tak jsem jí slíbila hody na Paprsku. A ona po těch pumprdentních dlabancích v lázních zvolila klobásku s křenem. A já jsem se nacpala obrovskou palačinkou. Takže jsme za mírného mžení a pohledů do údolí věru čarokrásných zase zhopsaly do Ostružné, kde hučely větrné růžice a nešly otevřít dveře hospody.
Takže jsme vlak stihly včetně navazujícího autobusu.
A večer se cpaly ovocným salátem s rozinkama, protože moje spolubydlící na víkend odjela a volala, že přijede až ráno.
Načež jsem se dovolala plačící dceři Fanynce, která zaboha nechtěla říct, co jí je. V duchu jsem prošla pár kriminálních variant, aby se ona asi po hodině sama ozvala, že jde právě z dětské nemocnice, protože má hnisavou angínu. Přemluvila jsem ji, že s horečkou 39 nemá jezdit na školní zájezd do Vídně, a zalarmovala mobílkem dědečka, aby ji někde ve štatlu odlovil autem. Našli ji s babičkou u Mahenova divadla, to už si sama vyzvedla antibiotika. A dovezli ji k sobě domů.
Dřepěly jsme s Hančou v mém pokoji na Ripperu, já jsem tvořila telefonní centrálu a obě jsme si řekly, že pondělí proběhne piánko. Jenom s procafúrama (to jsou lázeňské procedury). Vůbec tady nemám v hlavě nic nadstavbového. O což zřejmě zvěčnělému sedlačisku Priessnitzovi taky šlo. A to tady už hromadně neřežeme dříví...
6. 6.
Nejdřív jsem musela paní knihovní pomoct smazat čunčárny z plochy tohoto veřejného počítače, prý se tu u toho řezali smíchem nějací dva Řekové, a už můžu psát.
Pondělí byl fest procafúrovej den, pro nový rozpis jsem si byla třikrát. Nějak se ten můj motal s rozpisem nějakého dýchavičného astmatika, pořád mi tam naskakovalo kloktání vincentkou a inhalace. Daly jsme to s dívenkou od počítače dohromady až dnes – v úterý ráno. Čvachtám se denně v devíti Priessnitzových bylinkách, šlapu v horké a studené vodě a naštěstí mi nezmizely zcela nejmilejší masáže. Masíruje mě navíc hluchoněmá holka s postavou kyrysníka, a protože se halt neslyší, nádherně nahlas u toho zívá. A umí dvě slova s nezaměnitelným hrdelním podáním hluchoněmých: "boooty", když se zapomenu vyzout, a "puuukazku", když si ji od ní zapomenu vzít.
Solfatán už nemám. Znala jsem tohle slovo z písničky, co nám zpíval tatínek: "Jedinej já z celé naší rodiny tuberu nemám, zato mám souchotiny. Ty si léčím, hned vám povím jak: Denně solfatánu na lžičku, od dvou slečen sladkou hubičku, k tomu cigaret plnou krabičku a stovko na koňááák." Solfatán je síra, však jsem po ní smrděla jak Trepifajksl. Když tu byly děti, čuchaly ke mně s odporem jako k pravýmu pekelníkovi. A všecky stříbrný prstýnky i s náušnicemi mám černý, jako by byly z kobaltu. Lázeňský albínek mi ale poradil, že je mám hodit na alobalu do vřelé vody a vařit se šťávou z citronu. A síra odsíří. Nemám už ani koupel v otrubách. Vonělo to, jako bych se koupala v kynoucím těstu. Zážiteček.
Ale tady je všecko zážitek, jojo. Ještě že mě doma čekají děti, Fanynka s angínou, Uou bez pevných plánů pro život a PíBí s posraným kocourem. Jinak bych se tu snad nechala zaměstnat jako pokojská a už nikdy neodjela.
Nuž, zítra má knihovna pauzu, nic tedy nenapíšu, a proto ještě včerejší večer. Byly jsme s Hančou v jesenickém Divadle Petra Bezruče na zájezdovém špílu divadla Metro. Poslední šance od Gustava Skály lákala na Zdenu Herfortovou a Antonii Hegerlíkovou. Ta druhá hrála líp a bylo dojemné, že stará paní jela těch tisíc kiláků tam a zpět jen kvůli tomu jedinému večeru. Ale jinak jsme do sebe s Hančou lily becherovku a vztekaly se: Když už jednou jedinkrát do měsíce nalákají jesenické občany na kunst, proč jim, šmarjájozef, musí dovézt takovej škvár?! Druhá půlka byla o něco lepší, ale stejně.
Pak jsme si v jakési herně s obrovským, plešatým a onáušnicovaným pinklem daly dvě finský vodky a odjely na náš kopeček hajat. A Fanynka mi vzlykala do telefonu, že je jí blbě a že se jí po mně stýská. A že si zapomněla vzít antibiotika. Jojojo.
7. 6.
Danula Blatná z Petrova mi píše, že by si ty lázně dala taky. Já si je skoro taky závidím. Furt se navíc musím haltovat, abych nepsala, jak se tady cpu. Dušan Skála tak dvakrát týdně volá v podstatě kvůli tomu (kromě nadějných zpráv, že má pořád prodanej všecek svůj skvělej kozí sýr), abych tady tak nežrala, "ať na stará kolena trošku vypadám".
Včera nás tu zasypaly kroupy a bylo pět stupňů Celsiových na zdejší meteobudce. Dnes byly i čtyři, toneme v mracích a na kopcích po ránu sněžilo. Kvůli počítači jsem se sesunula do Jeseníku, ovšem psát déniček mezi pařiči řvoucími "Uhni, kundo!" a "Střílej, pičo!" je náročnější než nahoře v klidné lázeňské knihovně.
I tak se pokusím sdělit, že večer byl zvláštní. Na psychopacošky padla depka jak deka, my jsme si Hančou a Bedřiškou (spolubydlící) udělaly preventivně mísu ovocnýho salátu se sultánkama a pak místo výletu šly – už jen s Hančou – do rodného Priessnitzova domku na vínko. Seděly jsme tam skoro samy, atmoška jako těsně před koncem světa. Magicky se vznášející pingl nám na stole zapálil svíčku jak před kremací, popíjely jsme prapodivný červený, u kterýho vůbec nebylo poznat, jestli je dobrý, nebo hnusný a celej dům plynul ve spadlých mracích a našich úvahách o tom, do jakých to bahnitých zátočinek jsme se doplácaly. Do toho volala Fanynka s teplotou 39 a půl, že ve spaní právě umřela a pak ještě dlouho visela nohama vzhůru a hlavou dolů na nějakým provaze. Usilovně u toho, chudinka, plakala, a nejspíš díky té teplotě některé její věty postrádaly nejen racionální jádro, ale i jakoukoliv naději. Uklidňovala jsem ji, jak to šlo – a pak i sebe, když jsem obvolávala zbylou rodinu, ať ji zabalí do Priessnitzova zábalu (ha!) a dají jí něco proti té horečce. V dešti a zimě jsme pak s Hančou obcházely kopeček nad sanatoriem a s budící se Bedřiškou na vedlejší posteli jsem dočítala lázeňské knihy manželů Knoppových.
Jo, mimochodem, těch Priessnitzových bylinek v likéru i koupeli je deset: přeslička, mateřídouška, meduňka, dobromysl, list břízy a máty peprné a květy černého bezu, heřmánku, levandule a chmelové šišky. A ve výše zmíněném solfatánu je 40% síry, sušený sulfitový výtah, chlorid sodný a jedlový parfém. Zdroje: nástěnka Priessnitzova sanatoria a příbalový leták ze škatulky v lázních.
8. 6.
Do toho Jeseníku měla jít původně i Hanča. Ale v proslaveném Denním baru Priessnitzova sanatoria bylo fest živo. Dojela grupa nějakejch soustředivších se fusálistů a pilotů s býčíma šíjema, takže u barových stoliček nebylo k hnutí, od devíti ráno frčely priessnitzovy likéry ve velkým a bylo jasný, že Hanča se nehne. Když jsem z Jeseníku odjížděla, došla mi kouzelná SMS: "Tak jak na Hrad? Mam spinuskat? Sedim na postylce a cekam. Tak jak." To bylo 16.18. A vzápětí: "Vecu mi nedali, nejaka chyba. 20.15 cekam na recepci. Hanka." Pro neznalé: druhá SMS došla v 16.25 a véča se vydává od 17. hodin. Jak se ukázalo, Hanča zkrátka žila v jiném čase od nějakých jedenácti dopoledne, oběd zasklila a pak se dožadovala od pobaveného pingla večeře v časném odpoledni. Její spolubydlící úča mě taky na košerném večeřovém čase vítala halasně: "Tak vy jste se taky ztratila? Celý odpoledne vás hledáme!" Bylo jí úplně jasný, že já jsem den prochlastala v nějakém ještě podezřelejším soukromí. Hanča po večeři usilovně trvala na okamžitém odchodu na tanečky, které začínaly až za pět hodin. Nakonec jsme šly všechny spát a mně bylo jasný, že na tanečky půjdu s Bedřiškou či dalšími děvčaty, ale Hanča asi vynechá.
Jenže ona sebou buchla do postele a v osm večer byla vzhůru s dotazem ke své spolubydlící úči, jestli zaspala snídani. Úča ji ujistila, že ta bude až ráno, a Hanča šla s námi na tanečky. "My holky, co spolu chodíme" jsme seděly u posledního volného stolu u dveří, daly si předražené džusíky a mě se po hodině velice hnusným tónem došla zeptat pinglice, jestli si ten džus nedolévám. Řekla jsem jí, že jo, protože ho nechci pít neředěnej – a konflikt byl na světě. Když se k tomu po určité době přidali místní slizíci s ukázkově lázeňskými řečmi, udělalo se nám s Hančou ve stejnou chvíli blbě a šly jsme spinkat jako první. Nádhernej vzduch venku, kopce pod mračným nebem, žádný řeči! Stárnu! "Doma" na mobílku jsem měla jednoho zmeškanýho Achaba, kterej mě vzápětí ujistil, že jsem netoliko starej ghetoid, ale snažil se mě utěšit, že snad i aristokrat či co. To se to hezky poslouchalo po těch tanečkových slizárničkách.
Ale jinak jsou ty lázně fakt samý kouzlo. Třeba na našem balkoně pumprdentně opravenýho Rippera hnízdí už čtrnáct dní jiřičky. Usilovně budují hnízdo z kuliček jakýhosi bahna na svazku káblíků od televize. Hnízdo tam měly už vloni, protože je otištěný na střeše. Když je včul zima, zdržují se dva vzdušné metry od našich hlav a já jsem z nich, šošínků, jak se tam spolu hřejou, načisto vedle.
A kdesi v lese nad lázněmi bydlí dva naprosto kouzelní vágusové s ohromným podvraťákem. V lázeňském autobuse sedí ten s pejskem na zemi, posledně jsem čokla krmila chlebem s paštikou, kterej žral takovým tempem, že se málem zadusil. A druhej si hoši schovali do tašky. Vypadají, jako by je tady někdo vymyslel – Pražák Pavel, co už odjel, jim říkal skřítci.
9. 6.
Zima jak v psírně, ale krásná, krásná. Celá zdejší existence je sérií radostnejch prkotin. Fantasticky to funguje. Hodná lázeňská – radost. Dobrá bašta přinesená pod nos – radost. Hrubej Jeseník s trčícím Pradědem každý ráno v okně – radost. Číča ochotně chroustající buchtu s tvarohem – dtto. A tak dál a furt. Odpoledne jsme s Hančou šly do Jeseníku pro neskutečně dobré Rulandské modré z Lechovic (mají tady dvě vinárničky). Braly jsme to česnekovým údolím, kde odkvétající medvědí česnek voněl jak velemísa topinek, načež těsně před Českou vsí se z potoka zvedl pár kroků od nás obrovskej černej čáp. Zůstaly jsme zírat dočista uhranutě, zatím jsme ho viděly obě jen v knížce. Pak jsme potkaly Karla Davida s Marcelou, z Brna sem vezli svůj ruční papír a já jsem se trošku styděla, jak se topím v nirváně a jak se flákám. Večer nám tu přednášel a pouštěl relaxační muziku dr. Spišiak odkudsi od Zvolenu – a pak už jsme byly úplně ukolíbaný. Tak jsem honem dočítala Prameny živé vody, což napsal místní písmák Kočka o Priessnitzovi, natočili podle toho film – a vůbec to není špatný. Už toho musím nechat, protože lepší to být nemůže.
10. 6.
Mám v těch dnech nějaký hokej. Tohle totiž píšu už v Brně, takže po velkým střihu. Gráááfenberku! Já tam ještě chciiii! Ale tak co bylo před šábesem.
Lázně zkrátka. Spousty příběhů, ze kterých v tak odříznutých a vlastně intimních lázních, jako je Jeseník, trčí ty nejlepší příběhy po pár dnech, někdy i hodinách, velmi zřetelně. Příšerná bába zvaná Ropucha, která se s vypleštěnýma očima šourá po chodbách sanatoria Priessnitz a nic jí není za recht. Hledá, s kým by zapředla hádku, a když se jí to nedaří, jde se pohádat alespoň s hodnou barmankou paní Mirkou v Denním baru. Hraběnka neboli dáma s modrými prsty, která už měla dávno odjet, ale manžel jí zaplatil ještě další pobyt v soukromém penzionu, aby od ní měl pokoj. Taky se plíží po chodbách a barem v sanatoriu a chytá lidi, aby si jim postěžovala. Bílé řasy a totální nepoužitelnost – něco jako Mina z Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Poslední dny už ani nemá co jíst, a tak asi dojídá polívky po lázeňských pacientech. Manžel je totiž s milenkou v Tunisu a neposílá peníze. Dvě totální alkoholičky v devět ráno po čtyřech dvojitých priessnitzích padající na báru ze stoliček. A o pátečním ránu krvavá stopa od diskošky Hrad až do sanatoria včetně tratoliště u schodů a lidského hovna na červeném běhounu v prvním patře před kavárnou Zimní zahrada. Další maličká alkoholička, kterou za to chtějí lázně vyhodit, protože navíc poblila a posrala do rána i celý svůj pokoj. Tady se člověk nenudí.
Odpoledne hledáme s Hančou Hydropatické skály, a jestli těch pár šutrů v lese, které jsme našly, byly ony, pak teda nevím, co je na nich tak extra. Les je mokrý a nádherný. Sedíme na jižním svahu a meditujeme. Po večeři nám PK čili lázeňský průvodce Kratěna na mé speciální přání promítá dokumenty o posledních padesáti letech změn v lázních. Má narváno a všichni jsou spokojení, kromě malého chlapečka, který se uprostřed akce poblije pod sebe na koberec. Ale všichni vydrží i v tom smradu, pan Kratěna má sloní paměť, velice to tady miluje a je zážitek ho poslouchat.
11. 6.
Chčije a chčije, na teploměru meteobudky je pět stupňů. Fotíme se s Bedřiškou a Hanou navzájem v kádích jak z doby Vincenta Priessnitze a počasí je pořád horší.
Nakonec nakopnu příšernou limousinu, kterou jsem sem přijela (pět lidí ji ovšem muselo napřed vystrkat z ďolíku a teprve z lázeňského kopce mrcha chytla), a jedeme s Hančou do Žulové. V lijáku obdivujeme hrad místních lapků přestavěný později na kostel, uchylujeme se do jediné zdejší otevřené hospůdky, kde jsme samy a jediné (kromě pinkla), ale Medard kvůli nám udělá pauzu, takže lezeme na Boží horu v takových jakoby studených parních lázních, ale bez té předchozí průtrže. Jakýsi místní umělec(?) namaloval ve svahu obrázky křížové cesty, které v tom ponurém příkrovu působí neuvěřitelně, ve skále najednou stojí bílá Panenka Maria, ale ač mi Hanča právě vypráví o Bernadettě podle Franze Verfela, není to ta "lurdská" Panenka, jenom její krásná socha. Nahoře stojí kamenný kostelíček a přístřešek, kde zhltneme své chlebíky s paštikou. V Lázních Lipová si jen ověříme, o co jsou ty NAŠE hezčí – a jedeme na kafe s Ibou a jejími básničkami a na pokojové válení se se dvěma flaškami červeného – a naprosto skvělého! – vínka, ke kterým si pouštíme Superškvár na Nově, který nás asi v půlce druhé flašky začne velice bavit. Horváth je prostě skvělej a tomu Bendemu ta poslední písnička ohromně vyšla! Hanča hajá jak miminko a mně se zase zdají pitomý sny, ve kterých pořád umírá nějaké zvíře nebo dítě. I po dobrým víně.
12. 6.
Dopoledne hajám a po obědě se s dívčinami fotíme, abych hned poté limousinou odjela směr Brno. Jedu přes Ramzovské sedlo v pravé poledne sama samotinká, je krásně (sakra!) a před Jiříkovicemi mě na té pusté horské silničce lapnou dva šumperští šilci neboli poliši. Sakra, sakra! Limousina má pochopitelně viditelně urvaný a cukršpagátem zbástlený přední blatník, rozbité boční zpětné zrcátko a navíc už tři měsíce propadlé emise i STK. Ňák furt nebyl čas s tím něco udělat. Policajti jsou nakonec hodní, když to ocení jenom tisícovkou. Potom se taky hned otočí i s autem a jedou na oběd. Suprsakra, nemohli dostat hlad o pět minut dřív? Za dvě hodiny a padesát minut dojedu až k židenické ressidenci. Zamčeno, kanár lítá a sere po celé kuchyni, jeden bobek leží i na chlebu, Findejs má odtučňovací kůru, neb v misce ani zrníčko, a synka najdu až po hodině, když jdu nahoru nacpat pračku. Sedí s krhavýma očima u PC a taví nějakou písíkravinu. Půdní buňka je neznámo kde a Fanynka leží u prarodičů a už čtvrtou hodinu prý za bílého dne vyspává svou hnisavou angínu. V ledničce pusto a prázdno, kocour smrdí vlastním chcaním a je tak apatický, že ani sám nevyleze z maličké hajzlokoupelničky u PíBí. Na stole hromada "uložených zásilek" s červeným pruhem a oučty. Sladký můj domove! Tož jedu aspoň pro svou vyhublou dcerušku po angíně a říkám si, že ten měsíc na Grafenberku byl nádhernej.
13. 6.
Sedím v Petrově, který mi zaplatil všecek lázeňský net, jsem vykolejená Brnem a energetickým výdejem zvláště stran dvou mladších vyšťávených dětí a nevím, co bych sem napsala hezkýho.
Možná že Fanynka zhubla těch šest a půl kilo tak, že jí velice sluší tríčo, co jsem jí pořídila u jesenických Vietnamců, že Uouí šel se mnou pro 24 litrů mléka, které pak odnesl na zádech v krosně ze Špáru až domů, přičemž pravil, že má momentální vyrovnanost je bonus i pro něho, že PíBí večer vyhodila kocúra do sadu a on úplně nešílel... Taky jsem poznala židenického Harryho, Fanynčina o pět let staršího hocha, kterému tak říkáme ne kvůli Jindrovi Hrnčířovi, co kouzlí v Bradavicích, ale podle mladšího prince od Charlese a Diany. Taky takovej zrzek do albínova. Ale vypadá to, že si oba užívají prvních citů plnými doušky, včera stále ještě nekonzumující dcerušku Harry nakrmil termixem – pěkně lžičku po lžičce.
Se zaměstnanou PíBí (dcera starší plus Renneček, tedy půdní svazek) jsme vypili aspoň tu flašu rulandu z Lechovic, potažmo Jeseníku, a nějak se nám do toho vklínilo, že Vlastík Horváth, maličkej, ošklivej skladník romského původu je českou hvězdou se 73 procenty poslaných hlasů! Tož když mi to celý došlo, aj slzu jsem ucedila. Rehabilituju kdekoho – alespoň do prvního většího zklamání.
Jo, a konečně ke dnešku. Došly mi krátké textové od Hanky z Grafenberku: "Tak ten pan, co mi schovava veci, mne s tebou odvezl leky, do stredy nemam nic. Budu zebrat u Skubanka. At zije Vlastik!" (Pozn. překl.: Němec, který Hanče schoval léky, je ten ze vtipu o babičce a vnučce a jmenuje se Alzhaimer, Škubánek je doktor.) a později: "Krome jednoho leky mam. Inu. Slunicko, teplo, denni bar. Opila pani, vse pri starem. Vecer snad film o Priessnitzovi, tos minula tesne. Jsou tu novi lidi, jidlo se opakuje. Zdar." Lázničky moje sladký!
I když jistý Iwan W. tvrdí, že očistec si vždycky představoval tak, že sedí v dřevěné kádi a z jedné strany ho drhne rejžákem čert a z druhý strany anděl občas praští násadou. Jenže v dřevěné jesenické kádi se člověk vznáší jako v plodové vodě a po chvíli už jenom existuje. Bez myšlenky, s prázdnou hlavou. A to je teda ráj.
14. 6.
Fanynčin Harry chodí za rekonvalescentní dceruškou každý den, dnes – opravdu dnes ráno – odcházel domů ve čtyři, ale snad aspoň tuší, že je holčička pod zákonem... V sedm jsme byly u dětské doktorky na odběru krve kvůli mononukleóze a to už byla Fanynka zase za dítě, kterému doktorka, sestřička i já odvádějí spojenými silami pozornost od injekční stříkačky.
Měsíc přetržené kontakty navazuji velmi zvolna. Jenom s dětmi to byl pád do dravého proudu, pochopitelně. Jorik kromě sólo-hraní jakési střílečky a mlátičky mezi mayskými pyramidami se mnou neustále trénuje pravou hemisféru dušezpytnými rozbory. Po té delší době mě spojení citu a úsudku v rozhárané duši synka spíš dojímá a přála bych mu rouhavě, aby byl na všecko trošku tupější: ulevilo by se mu. Takže jsme dnes až do odpoledne trhali na zahradě třešně. Opět za účasti pravých hemisfér. Načež si synek opekl na ohníčku kuřecí řízek a jedl ho bez soli: kupodivu i mně docela chutnal. Asi proto, že já jsem coby hlavní chod zvolila čertovskou klobásu, drahou a příšerně slanou. Never more, říkám s hrůzným havranem. Ale bylo tam moc hezky, na písčitém vrchu nad Ostopovicemi je totiž krásně jedině za vlhčího léta, jinak tam všechno vyschne a připomíná nepovedenou step. Což letos zatím nehrozí.
A ty jahody! Žádné nejsou jako z Ostopovic. Škoda, že i sem sahají mé četné alergie, sežrala bych jich kila. Třešně jsem dovezla svým rodičům, kterým v rodině říkáme Staříci. A když Staříci, lépe řečeno Stařenka, neřeší nervně svá vnoučátka, je s nimi docela pohoda. Stařenka má pozítří sedmdesát let a dnes večer jí celá rodina budeme páchat překvapení. Jenom dát všechny nesourodé složky do kupy bude velké dílo. Tož uvidíme.
15. 6.
Stařenka si nic na netu nečte, tak sem můžu napsat, že překvápko už je spácháno. Míša Dvořáková, kdysi mnou kongeniálně(!) do Moravského expresu vybraná fotografka, jejíchž služeb dnes využívá Moravské galerie, opět fotila naši rozrůstající se rodinnou smečku bábince na velefoto. Fanynce jsem od lože zahnala Harryho a vezla ji (i s Lucinkou) autem, protože angína ji značně umořila. Renneček se spustil na pár chvil ze svého kanclu, kam chodí v těchto dnech na nejmíň 12, spíš ale tak 15 hodin denně. Kvůli němu byl sraz na Baštách. Pak na kole dojela švica s neteří Bedýnkou, od svých oddílových dětí přiběhl Jorik a přesně v šest bohužel zavřeli vodu, která teče ve třetině schodiště od Denisových sadů dolů na Bašty. Viděla jsem vodopád prvně v životě, docela hezky to vypadá, jen trošičku nedodělaně. Fotili jsme se tedy bez vody, stejně šlo hlavně o naše optimistické kukuče. Míša byla skvělá jako vždycky.
Dnes jsem u ní byla pro vypálené fotky, konečně taky na kole, abych neztratila jesenickou fyzičku během pár dnů. Pak jsem si raději nechala udělat náhledy, potkala v Academii v kafírně Jiřinku Salaquardovou i s její malinkou maminkou typu brouček, což bylo příjemné – a vzápětí mě mohl šlak trefit, když jsem zjistila, že přes velmi výrazné – i písemné upozornění na papírku vloženém k CD – mi na Kozí udělali náhledy i ze souboru velmi nekvalitních fotek určených sestře do mejlové pošty. Naštěstí to byly fotky tak hnusné, že to pochopila i paní za pultem a půlku peněz mi vrátila.
A teď sedím v redakci Konce konců plus 4xDoma a licitujeme s pracákem i zdejšími redaktory, jak by se mohli dohromady poskládat na můj plat. V nic raději nedoufám, Rádio Student jest mi poslední velkou výstrahou. Tam mi visí za půl měsíce práce a už asi zůstanou. Stejně jako nakladatelství Fraus v Plzni, kvůli jejichž průvodcům po památkách jsem mrzla na různých moravských hradech.
Jorik ráno odcestoval s cimbálovkou do Rakous, aby tam s ní dva dny dudal. Jen z toho neměl žádnou zvláštní radost. Ale on ji teď vůbec těžko hledá.
16. 6.
Asi mě ten deníček fakt chytil. Smažím denně odkudsi někam k počítači, jen abych vypsala svoje nepodstatnosti. Třeba tu, že kocúr cancúr se s jistými problémy aklimatizuje v sadu. A že je to pobuch. Shodli jsme se s Jorikem, že jde o filigránského Čýče z míšeňského porcelánu typu bibelot, respektive Jorik ještě přesněji usoudil, že jde o "postavového kocoura", alespoň podle dělení z kanáří příručky na ptáky zpěvné a k pokoukání. Fakt je to magor (myslím čičího), poděs, kterej v noci opět pochcal PíBí peřinu, takže bude muset definitivně existovat jenom venku, kde se ale bojí kdečeho. A taky se zdá docela pravděpodobné, že zavalití kočičí machové ze Židenic mu vbrzku dají fest na budku. Večer jsem odevzdala Hanče s její krásnou nejstarší dcerou kufr, pak jsem zuřivě hledala básničky Kamilky Opletalové, abych nakonec do Kamenky odjela na kole bez nich. Až v noci mě napadlo, kde asi jsou... Mezitím mě však Kamilka u sebe doma při chardonay a pak v sólo-místnůstce kamenské hospody (opět při chardonay, ale tady mě nikdo nepéroval, že piju z přineseného) zahrnula tak drtivými historkami ze svého soukromí, že by na její básničky asi stejně nedošlo. Zásadní poznatek: Baba se nemá nechat drtit svým partnerem nejen kvůli sobě samé, ale taky kvůli příkladu, co dává vlastním dcerám.
U Kamilky mě naprosto fascinuje něco podobného jako u Hanky Holcnerové. Jejich inteligence má podobu zlatého valounu v mozku. Obě by byly zdravější i šťastnější, kdyby ho tam neměly. Jenže co by byly bez něho? Jak dí reklamy: Šlo by o běžný prací prášek. Puchýřnatky plynové vulgaris.
Příjemně ovíněná a po čípek plná historek jsem opustila smečku psů, koček a kamenkovských propletenců a dojela na špatně osvětleném kole po okruhu kolem Zvonařky do postýlky. A dnes jsme s Lucinkou užívaly dne. Přes svého miloučkého pana doktora, kterému jsem vezla třešně za nelehce pro mě vyžebrané lázně, jsme si užívaly prostých radůstek v Globusu. Lucka koupila kletému kocúrovi žraní i stlaní (aby se nemohl vymlouvat) a pak jsme kávičkovaly a zákuskovaly přesně podle hesla "Ať nám bída políbí prdel" pochyceného od Vlastíka Třešňáka.
17. 6.
Dnes má naše Stařenka (babí) sedmdesát, ale jako by se nic nedělo, když ji slavíme až v neděli.
Jorik včera dojel z Rakous v naprosté euforii, nejen že si úspěšně zadudal s cimbálkou, navíc měl multikulturní zážitek, který ho nejspíš dojal k slzám: nadšené horehronské hraní a tanečky brněnských školáků na skandující rakouské půdě. A jako bonus maličkou a neskutečně talentovanou primášku (asi dvanáctiletou), co držela rytmus i melodii celé cimbálky i se zpočátku rozpačitými rakouskými konzervatoristy při společné písničce. Sršel endorfiny jako já před pár dny nad horkýma lázeňskýma borůvkama (pocitově odhaduji, že uplynulé dny sahají někam k počátku 18. století). Když pozdě v noci odcházel od nás Fanynčin Harry, přišla se mi mladší dceruška omlouvat, že mě "zanedbává". A že si popovídám dnes u kafe. Což znělo roztomile a pak se i stejně roztomile uskutečnilo. Takže jedinou chmurou večera zůstal od prachu šedivý a mírně páchnoucí kocour, který se s vytrvalým kňouráním ometal kolem dveří ze zahrady. Nakonec ho PíBí vzala na milost i k sobě na půdu, aby ho v pět ráno pro jistotu zas vyhodila do sadu.
Paní doktorka mi dnes ráno sdělila, že se jim na Fanynčiných testech cosi nezdá, že to "trošku vypadá na tu mononukleózu", všecko chtějí zopakovat a zavolat si máme v úterý. Ajvej. Staříky jsem při odpolední návštěvě málem ubezdušila šíleně silným kafem (asi je teda chlastám taky strašně silný?!), do čehož dorazila ohlášená Hanča Homoláčová se zeleninou na salát a s kytkou, ze které se dělá kurkuma. Exotika barvy lila. Chtěla ji dát jubilující Stařence, ale ta má doma pušňu jako stodolu, navíc na pušně moc není a já chci ještě chvíli čučet na kurkumu. Salát byl ohromný a zálivku jsme pak s Hančou naservírovaly i zbídačelému Panu Čyčý, který nám v sadu dělal společnost. Na kole jsem Hanču vyvedla z našeho židenického labyrintu jednosměrek, vyzvedla fotky z lázní i Fanynky s Harrýkem a v dusnu i parnu dojela k rodičům na PC.
Brno je úžasné pro dva rozměry z grafu lázeňského docenta Spišiaka: výkon (kariéra, činnost) a vztahy (rodina, přátelé, emoce). Třetí rozměr, který by nám umožnil nežít jenom na plochém městském plakátě jak animovaná figurka, leč v košerném celoprostoru, dostává ve štatl-kotlíku fest na prdéél. Spišiak té třetí tyčce říká meditace neboli sebeuvědomění, já zase "vyhodit si sračky z hlavy a jenom bejt". Ale už se sobecky chystám s tím něco udělat. V pondělí sedáme s Jorikem na prvního stopa a jedeme na východ tak dlouho, dokud si nebudeme moct někde v klidu rozdělat oheň.
Jenom se ještě budu muset poprat s tou Fanynčinou mononukleózou, sakra sakra!
18. 6.
V lázních jsem zapomněla, jak vypadá bolení hlavy. Ale zase už to vím. Člověk polofunguje a raději by ani to ne. Takže se plížím barákem a sedím s kocourem v sadu, dívám se, jak zvíře pustne, sním tři misky jahod se šlehačkou a zkouším relaxovat podle dr. Spišiaka, jenže cosi nefunguje. Fanynka vzdor své možné mononukleóze odcupkala se svým Harrym, jeho kamarádem a svou kamarádkou (všichni spali v noci u nás, nevím jak a kdy, ale přesně podle dceruščina přání "to neřeším") směr závody na príglu. Ještě si tam s Markétou za příjemné hovění pod stromem a sepisování výsledků vydělaly každá 150 korun.
Já tu blbou škopovicu prodám. Dám zadarmo. A prášek si vezmu, až to bude moc zlý. K večeru jsem se rozhodla pochlapit a jdu do města za Žofinkou, co jezdila půl dne na kole (taky okolo přehrady). PíBí mě sice hezky zve na špekáčky a ohýnek v sadu, čímž zároveň saturují vyhoštěného kočičáka, ale Žozefínu jsem přes měsíc neviděla a taky mě možná po dobrým vínu přestane bolet hlava.
A taky že jo. Slušného vavřince mají nahoře nad bývalým Formanem, dnes hospodou U Švejka (proboha, proč cajzlovskej Švejk v Brně, že by kvůli ulici České?). Taky za dvojku chtějí 32 kačálů. Ale hlava chvíli drží. Nadchne mě to tou měrou, že se přesunuju i s Žofinkou k hošíkům na Starobrněnskou. Už nás zná i druhá obsluha: "Nějak jste tu, holky, dlouho nebyly?" A vědí taky, co to bude: dvě dvojky, topinka s česnekem, brambůrky a minerálka bez bublinek. Hošíci už to nosí rovnou. A já cítím, že jsem konečně a dočista doma. Žofinka se opije do svého nejlepšího roztomila, předáme si nejnovější drby, historky a sympatie, domluvíme Lužnici na přelomu prázdnin a málem nám ujede rozjezd, kterým jsem Fanynce slíbila přesunout se domů. Volá mi Hanča Homoláčovic, že Jorika odvezla z kovářského festivalu v Brtnici (i s jeho kolem na střeše svého auta) spolu se svým synkem Danečkem zvaným Ptáče (metrák živé váhy) k babičce a dědečkovi do Borače. Hoši se prý právě polévají studenou vodou a budou tam spát.
Fanynka po mém návratu domů už spí, PíBí provoněla dům svým ohýnkem a kočičák se mohutně lísá. Tak mu dám vylízat zbytek šlehačky, ať má klidně průjem, když bydlí na zahradě.
19. 6.
Fanynka mě po ránu budí, že má zapatlaný svůj intimní dívčí deníček od něčeho na kredenci, jestli prý o tom něco nevím. Mein Gott, na budíku je 8,03, spát jsem šla ve tři a hlava už zase protestuje proti včerejší vinné léčbě. Po nějaké chvíli dojede Uou z Borače zapráskanej od třešní ptáčnic, co zobal kdesi u silnice, a líčí mi průběh brtnického kovářského festivalu. Tak takhle už neusnu. Zbaběle zobu medikamenty, založím zvířátkům, naberu celou petrůvskou smečku a jedeme do hospůdky kousek od Staříků na pumprdentní narozeninové hody. Vybereme si každej něco dočista jinýho, takže trčíme hodinu nad pivkem a kofolou, než to chudák kuchař všecko osmaží a navaří. Pak se docpáváme dortem, koláčky a sněhovými trubičkami, předáme babí obě velká fota, která Jorik s Evkou upraví do příslušných rámečků, načež oslavenkyně s Evkou vyrážejí na zlínského Šumaře na střeše do Městského divadla a smečka se rozpadá všemi směry.
20. 6.
Ráno je na houbec, ale vše se v dobré obrátí! Uou reklamuje, že nám z digitálu nevytáhli paměťovou kartu a asi ji v rámci reklamace zlikvidovali i s foťákem a posledníma fotkama. Pochopitelně je to složité a přes tři objednávající a reklamující složky neproveditelné. A jde o čurbes firmy, který se tato brání přijmout.
Jedu na kole za Hančou Holcnerovic a potkáváme se i s druhou Hančou. Ta první si vybírá fotky, které chce nechat udělat, druhá se brání myšlence trávit čas jinak než prací. To nám, lázeňačkám, jde dobře.
Pak ještě v šíleném tempu odvezu káru Chvílíčkovi do servisu, dlouhovlasý opravář se mému rolsu chechtá nahlas a konečnou částku odhaduje na cenu nového vozu. Hereš!
Tož poceluji Fanynku, ke které beztoho dorazil Harry, zanechávám Lucinku otrávenou, byť po zkoušce z korpusové lingvistiky za A – a úplně na poslední chvíli obracíme s Jorikem z východu (Bílé Karpaty) zraky k západu (Žďárské vrchy). Navíc ukecám vlak, co nám skoro hned jede a ve kterém Jorik usne pár kiláků před Žďárem, takže ho pak vylamuji v náladě ještě o něco horší, než má teď obvykle.
Projdeme prosluněným městem na Zelenou horu, kde čumím na Santiniho a Jorik na krchově do země. U konventu zblajznu sirovodíkové vařené vajco a obdivuju starého dědulu, který přesně ví, kdy na jeho cestičku ještě svítí sluníčko – a přes louku s krotkou srnečkou dojdeme do neuvěřitelně nádherného lesa na Adamově kopci. Ohýnek, čajík, obrovský měsíc mezi stromy a dobré sny až do rána.
21. 6.
Den svatojánských borůvek! V šest mě budí sluníčko, cárám po lese, vařím čaj na ohni a čekám, kdy se vzbudí synek. Ten proloupl oči s freudovským snem o modelce, co měnila pohlaví i ve velmi intimních chvílích, takže přírodě chvíli trvá, než se mu zase vlomí do duše. Les je nádhernej, voní, sluníčko se snaží... Myjeme se v potoku, že romantičtější už to být nemůže, kafe vařím na lesní cestě a Jorik dostává lepší náladu. V Račíně je kromě bauhausově kýčoidních domků rybníček se TŘEMI druhy leknínů: růžovými, bílými a žlutými. Soda. Ve Velkém Dářku neuvěřitelně teplá voda a vlnky. Jorik už je zase v poho... A já hned vzápětí, když si tam v hospůdce nakrmím pupík americkýma bramborama s nivou a česnekem. Dočepujeme vodu, dokoupím italské sušenky s jádry z meruněk a hurá na Tisůvku. Skála, co jí geologové v té své hantýrce, kterou zamořili všecky cedule trasy, říkají mrazový srub, se jmenuje taky Čertův kámen. Jorik těch 18 metrů zdolává z nejhorší možné strany bez lana a s rozvázanýma tkaničkama, které mu ze skály vlají dolů do údolí. Ale andělé se činí, takže ho můžu nakrmit na jedinkém místě uzrálými borůvkami – výše zmíněnými svatojánskými, neboť je dnes Svatého Jána.
Všecky kopce Vysočiny jsou sólisté, hřeben Žďárské vrchy ne a ne udržet, takže na Žákovu horu a pak na Devět skal lezeme hore dole, ale les voní, potkáme jenom jedinkou grupu navoněných štěbetalek na nějakém školním výletě, i jde to! Jorik našel i Vysokou studni s dobrou vodou, kteroužto trasu já jsem těsně před cílem málem vzdala, vylezeme na vršek Deváté skály, kde se zájmem čtu pořád stejné zápisy ve vrcholové knize (anonymní čuňáci bývají grafomansky nejplodnější). Je vidět Králický Sněžník a v mlhách asi i ty slibované Krkonoše. Načež sejdeme přes vlečné balvany balvanovým proudem (zas ta geo-hatmatilka) kus pod hřeben z mnoha skal (je jich sakra víc než devět, táhnou se dál než kilometr a půl do údolí), načež kyselina mléčná dělá svoje – takže: kolínka se sojovým granulátem, medový roibos a neskutečné blaho vegeťáka ve vonném lese pod trpělivými stromy. I Jorik vypadá dostatečně ucaprtaně, chvála Pánu, i když co je na něho dnešních 26 kiláčků. Usnu skoro okamžitě, co doplápolá vatra.
22. 6.
V šest zahřmí, čímž laskavý Ha-šem naznačuje, že bude scavica. Taky jo. Chvíli poté, co Uouímu sdělím, že to budeme muset nějak řešit, se dá do vcelku hustého deště. Ale my máme sbaleno během dvaceti vteřin, nekecám. Jorik přese mne přehazuje armádní pláštěnku, sám sviští do kopečka jenom tak. Kousek od vrcholku Devíti skal jsme totiž včera zaznamenali boudičku pro veřejnost. Hodí se. V dusnu a za slušného slejváku dorazím k vršku i já, rozložíme spacáky znovu na vonných jehličkách, byť s nimi částečně úspěšně zápolí vedlejší latrína – a kupodivu i já usnu a spím přes celý déšť až do půl jedenácté. Jorik sešel na naše staré tábořiště a musel na mě, chudák, čekat, protože jsem mu nedala sirky. Ranně-polední rýže s česnekem, grilovacím kořením a balkánským sýrem je neskutečná mňamka, k tomu šípkovej čaj a já ještě kafíčko! Blaho naprosté. Seskáčeme dolů ke Křižánkám a pod mračným nebem smočíme tílka ve vyhřátém rybníčku. Načež u zdejší požární zbrojnice objevíme místní velice roztomilé muzeum obce na hranici Čech a Moravy (proto se jmenuje České a Moravské Křižánky, ha, a já jsem si to myslela), uprostřed kterého trůní veřejný internet. Ten mi sem musela objednat Danička Blatná, abyste nebyli beze zpráv, když se cárám po divočině. Vypadá to na déšť, ale jen do toho. Aspoň cesta nebude fádní.
Fanynka hlásí z Brna obnovenou mononukleózu, což prý není tak zlé, jako kdyby měla novou. Chudinka moje malá, zase jí u doktorky brali krev.
22. 6. pokračování
Nikdo neprotestuje? Nikdo to nečte, já vím. Svatýho Jána je až 24. 6. Aha! Borůvky jsme měli na (svatýho?) Aloise. Jenže já jsem si to spletla kvůli údaji, že na toho Áloise je nejkratší noc a nejdelší den. Je v tom brajgl: 15. 6. se zase říká, že "na svatého Víta u hlavy se nesetmělo, u prdele svítá". Pak si to má moje ementální paměť uchovat utříděné. Jenže pod širým nebem beze stanu má člověk úplně jinej pojem o důležitých věcech. Ale mást čtenáře jsem neměla, tak to tady dementuju. 21. 6. není svatojánská noc!
Pokračujeme z Křižánek moravských přes Svratku do Křižánek českých, je tu velmi malebně. Další skalisko v lese se zove Čtyři palice, Jorik leze nejvyšší stěnu opět bez jištění, ale tentokrát aspoň se zavázanýma tkaničkama. Je navrchu stejně rychle jako já plytkou druhou stranou. Kus dál "vypreparované z okolních méně odolných hornin mrazovým zvětráváním ve starších čtvrtohorách" se tyčí Milovské Perničky nazvané podle lidového označení osmi skalních mís (prohlubní na vršku skal). Jejich vznik si ještě v mé mapě z roku 1978 neuměli geologové vysvětlit a možná se klonili ke kultovnímu původu dle výkladu tmářských lidových mas (což vypadá na bolševický protimluv), jenže mezitím jsme sakra pokročili, takže dnes víme, že za všecko může jenom ta čirodka (příroda podle pana Kaplana od Leo Rostena). Nahoru vyleze synek pětadvacetimetrovou stěnou, radši čumím do dálav, protože shora to vypadá ještě hůř, pár posledních metrů při sestupu kupodivu konečně sletí, ale žuchne sebou do předsvatojánských borůvek, takže se mu nic nestalo a ještě mi ty borůvky natrhá do hrstě.
Další skála na trase mívala v sobě slovanské hradiště, ale od toho 6. a 7. století z něho moc nezbylo, nicméně název Zkamenělý zámek docela sedí. Knížecí studánka je špinavá, zato o kus dál studánka Hraběnka oplývá velice studenou a dobrou vodou. Dočepujeme do všech nádob a u loveckého zámečku Karlštejn se konečně zásadně nepohodneme. Jorik chce do lesů na severu, já na pořádné jídlo do Svratky na jihozápadě. Odmítám jíst znovu sojový granulát! Syn mě nazve mlsnou kozou, já jeho praštěným kvakerem – a jdeme do Svratky. Chudák synek. Cesta vede přes golfové hřiště s patřičně ohozenými hráči a poplatky kolem 2000 Kč a víc: má tohle můj nešťastný environmentalista zapotřebí?
V hospodě U Berušky sežeru v neskutečném tempu lovecká játra s hranolky, zatímco synek propadl totální letargii, leží s hlavou na stole a tiše, zato viditelně trpí. Pak to v poslední chvíli otáčíme na Kameničky do Slavíčkovy krajiny. Je zlatistě a opravdu krásně, byť po osmé večer. Protože mám v bříšku jako v pokojíčku, kochám se, lačný synek zato jen těžce dýše. V jednom lesíčku na vršku zahlédnu stříšku, ale při bližším pohledu u ní lufťáci cosi grilují, takže zalézáme do ještě prťavějšího lesíčku o kus dál. Hladový synek jen vybalí spacák a okamžitě usíná. Drtivou skutečnost výletu s poživačnou matkou je třeba zaspat. Osaměle se cárám po okolí, nedaří se mi dovolat Fanynce, tak nakonec taky usnu a mám divné sny o blázinci a topící se holčičce, z nichž mě dvakrát vytrhne békající jelínek. Příšernej kravál, musím říct. Jorikovi se kolem hlavy a pod břicho schovává myška, k ránu hopsají kolem dvě veverky, ale já se ne a ne vylomit z blbejch snů.
23. 6.
Jorik se ráno konečně najedl a hlavně verbalizoval náš problém: s matkou, které bude za tři a půl roku padesát, není možné jezdit na puťák podle jeho představ, maximálně se s ní dá výletovat. Toto rozlišení ho kupodivu zcela uspokojilo, takže se z něj na zbytek dne stal naprosto příjemný společník.
Myjeme se v Paliově studánce v kamenné prohlubni uprostřed luk a v Chlumětíně objeví synek za domky nádrž s čirou a vonnou vodou, ve které se pak se značným požitkem plácáme. V proslavených Kameničkách (už bez potomkových protestů) dlabu místní meny jménem plzeňská kapsa, což je vlastně španělský ptáček – a Jorik korunuje svou dobrou vůli tím, že zbytek mé rýže dojí se svým ementálským sýrem. K účtu jsem za korunu dostala pohled "Kraje, kde rád pobývám", jakousi velmi vzdálenou napodobeninu Antonína S., který tenhle kraj proslavil nejvíc. Nynější umělec se jmenuje Milán Adámek a čumkarta obsahuje i jeho telefon, e-mail a webové stránky.
Zbytek trasy ovlivňuje fakt, že jdeme podle sedmadvacet let staré mapy, takže některé značky už vedou dočista jinudy. Skončíme před Hamry-obcí, takže k Hamrům-přehradní nádrži (s nejstarší sypanou hrází v ČR) lezeme priamo hore platňami, přes elektrické ohradníky a s modlitbou, aby lejna patřila usedlým kravám a ne mladým býčkům. Kus od hráze jsme odměněni nejkrásnější koupelí výletu. Všude pusto, voda opět voňavá a u písčito-kamenitých břehů prohřátá. Takovéhle chvilky by si člověk měl jímat do pilule na horší dny.
Cestou do Hlinska jsme za naši mimoznačkovou pouť odměněni svatojánskou kapličkou (ta se tak jmenuje celoročně – i 23. 6.) v místě, které se zove Lázně podle prý zázračného vývěru potůčku, obohaceného snad uranovou vodou z tektonického zlomu až odkudsi z Rožínky. I když moje mapa usilovně tvrdí, že modrá tudy vede, v reálu to opět není pravda.
K nádraží v Hlinsku dorazíme v 16,15. V 16,11 měl jet rychlík do Havlíčkova Brodu, ale má naštěstí sekeru, takže do Brodu dorazíme v 17,15, když v 17,13 měl jet vlak z Plzně, který tudy normálně vůbec nejezdí, ale je Brodem výjimečně odkloněn, neb se kdesi cosi opravuje. Ten má taky sekeru, takže ho stihneme, a protože jde o odkloněný vlak, stavíme až v Brně za rekordní hodinu a kousek. Nevím, kdo si tady má co stěžovat na České dráhy!
Doma nás vítá přítulný chichimore, hubená Lucinka s vlasy v henovém zábalu a po nějaké chvíli i upracovaný Reneček. Ani jim nemůžeme líčit, jak jsme se měli krásně... Jediná Fanynka se vzdor všem svým přestálým chorobám fláká někde na fotbalovém zápase, kde povzbuzuje svého Harryho. Ani se jí nedočkám, neb sedám na bajsikl a jedu přes celý štatl psát na kopec ke Staříkům tenhle déniček. Daňula Blatná hlásí od neděle dovolenou, takže se zbytek mých dřístů dozvíte asi až po 11. 7., pokud nestihnu ještě něco zítra.
24. 6.
Dnes je teda konečně toho Jána Vajána, ovšem kouzelné lesy a vílí jezírka se zlatým kapradím v romantickém nedohlednu! O rozglábených skalách s poklady nemluvě. Mí potencionální zaměstnavatelé naopak píšou, že prachy od hejtmana Juránka definitivně nedostali, proto nejenže mě nezaměstnají, ale asi sami pomaličku končí. Město žhne co drtivá přelidněná pec. V autobazaru mi za devět stovek opravili blatník, svíčky a rozflákané zrcátko, klempířína by vyšla na cenu pojízdné stodvacítky s estékáčkem. Takže to já teda u své limousiny mít nebudu. Nechci nic řešit.
Jedu s Lucinkou do HaM, kde si vybrala jakýsi svetřík za osm stovek. Kupuju jí ho k narozeninám a pak sedím s Hančou Holcnerovic nad doobjednanýma fotkama z lázní a obě svorně vedeme řeči málem milenecké: protože nám bylo v Jeseníku tak dobře a spolu ještě líp. Bezchybně. A co můžeme čekat od rozpáleného města a dospívajících dětí? Jedině něco obtížnějšího.
Lucinku vylovím z vysokoškolské interneťárny, nakoupíme kila žrádla, doma popijeme kafíčko nad Lucinčiným jazykovým rozborem naší rodinné hatmatilky (základy její bakalářské práce?) a já se konečně dojmu nad Fanynkou s Harrýkem, kteří štěbetají na lavičce v předsíni. Dnes u nás hoch opět nocoval, ale snad nic nezakřiknu, když napíšu, že je mi pořád sympatičtější – a asi má mou nejmladší dceru rád spíš polodětsky něžně, než jak by člověk u devatenáctiletého mladíka čekal. Nadto Fanynka vzdor druhotné mononukleóze pořád zřetelněji září.
Jorik dojel z třídního srazu, který spunktovali na desátou dopoledne, kdy s bývalými spolužáky vystrnadili dnešní řádné septimány z jejich učebny a zasedli místo nich u své oblíbené profesorky takřka v plné sestavě. Efekt i následné dojetí prý byly nevídané.
Načež Lucinka odjela na dámskou jízdu kamsi k Boskovicím a Reneček získal večer v prázdném baráku u válečného videa, které Luci nemusí. I Fany a já jsme se totiž vydaly přes město k netu řešit poslední táborové propozice a můj déniček. A Jorik odbajsikloval do Kavárny Švanda za svým otcem.
Práce opět v nedohlednu, takže 28. 6. odjíždím na akci placenou VZP. Pozvali mě tam stejní lidé, díky kterým jsem si užívala v lázních. A to bych brala jako nejlepší doporučení. Pokračování po 11. červenci.
25. 6.
Jestli tohle Danička Blatná stihne doma vylovit a prásknout na ipetrov před dovolenou, stíháme naopak i dnešní Loď literárních átů, jak jsem si poznačila v kalendáři. Právě jsem z ní totiž dorazila mokrá do poslední nitky, blesky a hromy se snažily zahubit mou básnickou generaci už na príglu, ale asi jsme zase všichni prokličkovali. Narozdíl od Jiřího Kodeta, jak čtu na portálu čerstvých novinek. I v Praze se totiž žení čerti, jak mi právě pověděl jistý znejmilejších Iwan W. (Ale toho herce zhubilo patrně něco jiného.) Tak jo. Účastníci Lodi asi právě dopíjejí zbytky a baští sekanou Větrných mlýnů v Kavárně Švanda, ale odtud nereferuji. Chystaly jsme odpoledne s Fanynkou její barevný kostým gnómů na táborovou hru, Jorik odjel s kamarády do Jeseníků a my dvě zbylá děvčata jsme velmi romanticky pojedla v sadu (s čičákem) raných brambor s jogurtem (čičák jen přílohu). Pak jsem v šalině potkala Petra Hrušku se ženou, což bylo velmi šťastné, neboť neznám mezi poéty bezkonfliktnější a příznivěji naladěné stvoření. Začali jsme se houfovat v přístavní krčmě, abych zjistila, že krom řídkých výjimek se dnes na Loď dostavují toliko lidé mé generace. Bylo horko, dusno a sociálně příjemně, u mě k tomu přispělo velmi příhodně chutnající červené vínko dovezené Evičkou Petlákovou z vinotéky pana Mráze na Vachové (doufám, že jsem si to opět nepopletla s Václavskou, tam je též jakás nálevna). Slunce stále žhnulo, loď se prodírala hřbitovem ryb s bílými bříšky na hladině od hradu Veveří dál proti proudu, pak se zatáhlo, pak zahřmělo a zablesklo a začalo lít a všechny nás to zahnalo do krytého prostoru. Dveře na horní palubu se s rachotem zabouchly, aby pak opět propouštěly nahoru kuřáky a dusící se kousky. A i když Petr Hruška už v té tramvaji prorokoval, že do nás konečně flákne blesk, kormidlující obsluha v přístavu děla, že jsme se bouřce vlastně vyhnuli - a "Vystupujem!" Pak teprve začalo lít opravdu slušně. Na šalinu jsme čekali pod mostem, ale cestou z Pisárek k netu jsem si přírody užila vrchovatě. Dokonce i městem zmořené borovičky voněly v tom slejváku smolou. A mé bláznivé hercně znejmilejší básník, na Lodi absentující, byl doma, vzal hned telefon a navíc povídal, že přijede v úterý. To abych aspoň o den odložila blázincový tábor. Což taky udělám.
26. 6.
Poslední neděle se nesla ve znamení velice mírné kocoviny. Myslím, že za ni ani nemohlo víno, spíš předbouřkové a bouřkové dusno, mastné brambůrky a houby jídlo po celý den. A to jsem nejedla zobky na následném větrnomlýním večírku, ty mi loni daly!
Odsunuly jsme se s nervní Fanynkou k šicímu stroji u mých rodičů, kde si dcerka velmi hbitě spíchla dvě součásti táborového kostýmu: šatky a plášť samá kapsa. Fakt jí to sluší, jestli ona nakonec není šikovná holka. Celou dobu u toho ovšem šílela, protože Harry chtěl, aby za ním dojela na chatu, ona to nestíhala, a tak nakonec sedl na bus Harry a dojel za námi až do Masarykovy čtvrti. Konečně jsem s ním taky chvíli konverzovala – a je to křehké stvoření, jak už dnes hoši bývají. I ti – a zvláště ti – , co předstírají pravý opak. Než to Fanynka dotvořila, přečetla jsem si celou archivní Vosu na jazyku, kterou coby originální blog doporučuje poslední číslo Hosta. A některé kousky víc než ujdou.
Vezla jsem milenecká mláďátka do Židenic a shledávala Harrýka stále roztomilejším. A taky bezbrannějším. Když pak chtěla Fanynka vědět, co si o něm myslím, pověděla jsem jí jen, že by mu neměla ublížit. Fanynka je totiž energetická puma, což bohatě vyrovnává pětiletý rozdíl. Jorik přijel z cyklistických Jeseníků opálený do indiánska, utahaný jak šnek a s čistou hlavou, takže jsme si hezky pokecali.
Lucinka z babince v Boskovicích tak dobrou náladu neměla. Fany šla vyprovodit Harryho zase zpátky na bus do Březiny a noc přišla po dešti voňavá a pro kocoura tak přitažlivá, že si málem nepřišel ani pro Lučinu, kterou ho na noc uplácím.
27. 6.
Ráno mi volali ze školky v Komárově, jestli umím anglicky. Mají patnáct odpovědí na inzerát (místo učitelky), takže naděje, že by mě zaměstnali, není přílišná. Ač angličtinu jsem hrdě potvrdila. Pak jsem přemluvila pana primáře z Havlbrodu, že na tábor dojedu později, neb jinak bych se v Brně zase minula s tím, s kým už se znovu minout nechci. Což mé děti komentovaly škodolibě: kvůli nim bych se tak nesnažila. Jorik natrhal přímo z větvoví dva kýble višní a sousedovic dětem předváděl na vlastním těle višňovou malbu. Zvláště mladšího Karlíčka to velice inspirovalo.
Fanynka se doplížila ze školy ve stavu skoro nepoužitelném. Zatracené retroviry mononukleózní. A Lucinku jsem odvezla na přednášku na fakultě informatiky cestou ke schůzce v redakci Konce konců a s kýblama višní v kufru (směr babiččino zavaření).
28. 6.
Tohle píšu 8. července, včera lítaly v Londýně vozy metra a chudák dabldekřík. Přemýšlím, jak se ubránit nenávisti, a nic mě nenapadá. Strašně mě ti zbabělí tupci, co to dělají pro jakýhosi pámbíčka, serou! Strašně moc. Ale zpátky k červnu, kterej dlužím.
Matně se mi vybavují slavnostní buřty na grilu a dort od mých rodičů pro Jorika, kterej je teď s Fanynkou na táboře a není mu nadvakrát. Fanynka s mononukleózou byla ve škole vrátit učebnice a fest ji to vzalo. Leč onoho 28. 6. jsme s neteří Betynkou, co 12. 7. odlétá na deset měsíců do Ekvádoru, s dcerou starší Lucií a Uouem, kterej tam dojel uřícenej na kole, byli u hošíků na Starobrněnské na obídku. Debužírovaly jsme s tvrdým y, neb Uou si nic nedal. A svěřili jsme si závažné intimnosti už všichni pospolu s i měkkým. Fanynka zatím doprovázela Harryho do hospody U Špinavce, ale došla dobrovolně domů se "spolužačkou na tuto noc" (když u nás nespí momentálně dost daleko brigádně zaměstnaný Harry, spí s ní v pokoji vždycky nějaká štěbetalka ze školy).
Za šera jsem s Jorikem vyrazila na Říčky, ale koupala jsem se jen já. Za tmy a ve vodě jak kafe. Krása. Nazpět mě Jorik vedl svou oblíbenou cestou kolem Muchovy boudy hustým lesem vzhůru. Při svém i za plného světla nevalném zraku jsem neviděla ani ň, takže nejhorší úseky jsem absolvovala jako slepec držící se synka za bundu. Pak jsem kupodivu sama přelezla zeď u líšeňského krchova a na lavičce mezi svíčkama jsme se synkem glgali vodu ze hřbitovní pumpy a meditovali.
29. 6.
Po poledni dojel Iwánek a hned se vydal k paní Strnadové dolaďovat korektury druhých Zapomenutých neboli Písní o nose. Já jsem popadla Frantíšku s jejím Harrýkem a odvedla je do Velkého Špalíčku, kde jsem jim vyzvedla a velkoryse přenechala dva volňásky na premiéru Války světů i s následnou Cinepárty s plzní zdarma (Harry ovšem vystál jen jedno pivko pro sebe). V hospodě Husy na provázku jsem potkala první potenciální (Iwan mi řekl, že potencionální není to pravé ořechové) tchyni svého synka, ale rozlévané červené víno tam mají tradičně nepoživatelné, takže jsme se velkým obloukem vydali s Iwanem k hošíkům (když jsem navrhla flašku z vinotéky a romantické popíjení na lavičce na Špiláku, udělal Iwan tak nešťastný kukuč, že jsem na tom rozhodně trvat nehodlala). Hošíci nám přinesli cosi zdánlivě poživatelnějšího, ale tak neskutečně zteplalý červený muselo předtím nejspíš stát mezi zdí a výkonným výparníkem velké ledničky. "Copak chceš, beruško?" ptal se menší hošík. Chtěla jsem pro Iwana led, ale moc to nepomohlo. Vypili jsme to zkrátka úplně teplý. U Irčounů pod Svoboďákem už zavírali, ale slečna pinklice asi zahlídla v našich očích něco velmi naléhavého, takže Iwanovi přinesla vychlazeného guinesse a mně neméně studený bublinky. Probrodili jsme se Bronxem, nikdo nás nesejmul, i když na Jaselské se dnes střílelo ze samopalu – a doma čekala flaška červeného rulandského z Kobylí, ale moc se s ním naše židenická vinotéka teda nevycajchnovala. Ani jsme ji nedopili. Spokojení kinovníci dorazili z Války světů a šli hajat, Jorik si vzal spacák a karimatku a šel spát do sadu pod višeň (s kocourem po celou noc v nohách) a my jsme si teda taky zalezli s tou flaškou k nedopití.
30. 6.
Uou ráno utekl těsně před pořádným slejvákem zpod višně v sadu. Fanynka vyrazila kupodivu do školy pro vysvědčení (vzdor svému sýčkování měla jen tři dvojky), Lucinka s velkým zájmem poslouchala v kuchyni Iwanovy historky "ze staré Prahy" a já jsem jim ke snídani servírovala ďábelskou kombinaci černýho kafe, zbylého vína z Kobylí, obrovské kedlubny a dědova bílého vína od dvorního dodavatele z Brodu nad Dyjí. Když nám všem bylo nejlíp, zazvonil mi mobil a velmi rozčilený pan primář se tázal, jak-to-že-už-dávno-nejsem na blázincovém táboře?! Zahnaná do kouta jsem slíbila, že těch 130 kiláků dnes nějak urazím a snad je v té pustině taky najdu. Iwan se rozhodl jet v takom slúčaji domů, aby se mu Karolínka mohla pochlubit samými jedničkami. Jenomže Martin Pluháček ho stáhl ještě na jeden brněnský hospodský okruh.
V divém chvatu jsem naskládala něco svršků do limousiny, Iwana vysadila na nádraží, aby si užil brněnských antikvariátů, a už si to svištím po dálnici bez známky, bez STK, bez emisí, zato s usilovným odhodláním.
Pochopitelně si zajedu, protože nevěřím, že by tahle asfaltem nepatrně oslintaná polní cesta mohla být ta pravá, ale najdu nakonec Želiv i maličký Bolechov. Všecko je po slejváku mokré a cesty plné bahna, ale limousina je statečný křáp a doveze mě.
Tábor se ukáže jako naprosto čistá nádhera. Úplně stranou ode všeho (za celý týden jsme tam neviděli jediného cizího člověka kromě chlápka z hospody, co nám vozil jídlo), všude voňavej les a coby jediná zděná budova prťavé hajzlíky s umývárničkou. Chatu, co tu léta stála, totiž vloni někdo zapálil a ona do základů vyhořela. Teď tady místo ní stojí jen velikej vojenskej hangár. Halt asi v okolí zapracoval strach ze cvoků.
Jenže mně je mezi nimi tradičně nádherně. Ti lidi už nemají sílu si na nic hrát, takže nelžou ani sobě, ani okolí. Většinu jich znám ze šesti týdnů v Havlbrodě a je to jeden samorost vedle druhýho. Bubeník a skladatel Jaroušek, co slyší a vidí neexistující lidi, nádherná Květa, která mluví v čistejch metaforách, bláznivá a nikoho neposlouchající Hanča, Soňa, které hráblo, když nešťastnou náhodou přejela člověka a ještě splácí milion, co jí při vyšetřování nehody ukradli z auta (asi sami policajti). Instabilní Maruška, dojemnej Radek, dobrák Pepíno, ze kterýho se po chlastu stává zvíře, neuvěřitelně šikovná malířka Táňa, která nevnímá svět, protože, jak říká, "se jí od něho odřezaly smysly"... Týden naprostýho blaha začíná mou procházkou po nejbližším okolí, kdy na pět kroků ode mě stojí a čučí malinkej koloušek či srneček, jehož maminka kdesi v lese rozčileně béká.
My blázni hrajeme pak po celý týden hru Cesta hrdiny a moc se to ve zkratce líčit nedá. Takže na úplnej závěr svého déničku nabízím obraz, jak všech nás patnáct cvoků ve vlastnoručně pomalovaných maskách "osobního démona" (a že teda byli!!) za zvuků dvou šamanských bubnů šíleně tančí kolem vysoko hořícího ohně. Kolem je tma, hučí les a odehrává se tu něco tak nádherně pohanskýho, že ve tři kilometry vzdáleném želivském klášteře musí všem tamním premonstrátům naskakovat husí kůže.
