Šest miliard Amerik /
Ukázka z knihy
PŘÍLET
Vymazaná hlava, rozplesklý auta, odbarvená černoška a brečící Čech
Na letišti v New Yorku, kde jsme šest nebo osm hodin čekali na spoj do Bostonu, byla strašná spousta letištního hluku — úplně normální směska dopravních a lidských zvuků, jakou můžete očekávat na každým letišti, ale přece jenom někam posunutá… a já jsem ještě ani náhodou neuměla vyjádřit, KAM posunutá, jen jsem pochopila, ŽE… Ale mozkový závity už jsem měla připravený, napružený, hladový — div že mi neprosvítaly na čele (možná že prosvítaly, co já vím), a měla jsem je nějak po americku pročištěný, snad už předem vydrhnutý ajaxem anebo MrCleanem z reklam, který jsem nikdy předtím neviděla, ale nějak jsem tušila, že mi zanedlouho začnou clonit svět.
Moje mozkový závity na tom newyorským letišti byly úplně prázdný a nadržený, byly jak vosková destička, která se nemůže dočkat, až do ní jehlou vyrejou nějakou písničku. Nevěděla jsem ani, jakou muziku do sebe nechám nahrát. Snad právě to mě zachraňovalo. Mohlo to bejt cokoliv a moje mozkový rýhy by si nestěžovaly. Jen ne dechovka, to ne, probůh, to NE! ale jinak fakt úplně všechno.
Nesnažím se tu říct, že jsem byla klasicky vygumovaná — bylo mi třiadvacet a v tom věku si snad každej připadá zkušenej a trošku starej, někdy trošku dost… Připadala jsem si tak stará, jak je to snad možný jen ve třiadvaceti, a má mozková kůra se necítila, abych tak řekla, nijak mimořádně panensky. Spíš by se dalo říct, že jsem si ji pro tu příležitost pečlivě vyrejžákovala. Odjela jsem žít na nový kontinent dokonale smířená s tím, že prostě NEVÍM, CO MĚ ČEKÁ.
A to fakt byla záchrana. (Ale teorii o tom, proč je dobrý si přiznat, že o nějaký zemi nic nevíme, když do ní jedeme nadosmrti žít, tady rozvíjet nebudu.)
Momentálně jsem — úplně poprvý — na jakýmsi letišti v New Yorku, je tam spousta betonu a zvuků, divnejch, cizokrajnejch, americkejch zvuků, který se na člověka vyvalej v okamžiku, kdy vyleze z letištní budovy ven do krystalicky čistý novoty. Ta se mu propaluje do mozku jak kokain (kterej pochopitelně dosud nepoznal) a dělá mu tam psí kusy. Jsou tu nezvyklý zvuky. Nezvyklá ozvěna. Nezvyklý auta. Kromě toho, že jsou vesměs žlutý, jsou taky všechny podivně přičaplý, rozložitý a rozpláclý, poctivý americký auta, ve kterejch se dá bydlet, ve kterejch snad všichni Amíci přišli o nevinnost, vřezávaj se mi do mozku, vrážej mi do něj v tisících mikroskopickejch autonehod.
A u jednoho americkýho bouráku stojí odbarvená černoška, na hlavě má kanárkově žlutý afro a na sobě nic moc, jen pokrčenou rudou minisukni, kterou si oběma rukama stahuje po stehnech dolů, navíjí ji na sebe jak punčochu, jenže opačným směrem, a taky má obrovský explozivní prsa, co každou chvíli hrozej vybuchnout z podprsenky, a tak je oběma rukama zastrkuje dovnitř, jenomže není kam — a protože už jí nezbejvají ruce, opře se kramflekem o okýnko toho americkýho bouráku, ve kterým — zasklenej — sedí bílej frajer a vyděšeně cosi mele, jenže mu není skrz to sklo rozumět. Holka se zapře kramflekem ještě víc, dupne jím do skla, sklo se vysype na frajera a je to nesnesitelně erotický, frajer zoufale hledá správnou polohu toho zařízení, co v Americe slouží za řadicí páku, couvá a rozbitý okno tak zouvá černošce střevíček, ta stojí na obutý noze s tou bosou vysoko ve vzduchu a stahuje si sukni přes stehna a zastrkuje maso do podprdy a říká Shit, shit, shit, shit, shit!, jako by to bylo jediný slovo světa. Shit, shit, shit, shit, shit!
Najednou je všude trochu moc betonu — a zákoutí a rohy na mě útočej v podivnejch, nezvyklejch úhlech a logikách, tak vevrávorám zpátky do budovy. Tam sedí kluk o pár let starší než já, taky Čech, co taky prošel uprchlickým lágrem, dokonce tím stejným jako já, i když jsem ho tam nikdy neviděla, a teď letí, zrovna jako já, přes New York do Bostonu. Sedí na takový tý letištní čekací židličce, co má SCHVÁLNĚ zdvižený kraje — jen proto, abyste se přes tři nebo čtyři nemohli natáhnout a trochu si schrupnout, když musíte bůhvíkolik hodin čekat na svůj let, tahle židlička je schválně tak vymyšlená, aby se na ní dalo jen sedět — a tak ten kluk zhrouceně sedí na svý židličce a — je to možný? — brečí. Sere ho, že brečí před všema lidma na letišti, a ještě víc ho sere, že brečí přede mnou, tak předstírám, že jsem si ničeho nevšimla, a on předstírá, že mi to věří, a já řeknu „Už nám to poletí“ a je to koneckonců pravda.
DÁTE SI NĚCO K PITÍ?
Pitomej zákon a chytří policajti, kultura hnědých pytlíků, bar and grill, „suchá“ městečka a klub pijanů
Jednou jsem si při průjezdu státem Mississippi chtěla u benzinky koupit malou plechovku piva — kdybych ji vypila a pak zas usedla za volant, bylo by to vzhledem k toleranci jistého množství alkoholu v krvi naprosto legální. Ale prodavač mi s omluvou vysvětlil, že je mu líto: jediné pivo si koupit nemůžu, to státní zákon nepřipouští — on mi smí prodat jen celé balení, šest plechovek. Koupila jsem je — a řídila pak ve značně podroušeném stavu silně nepovolenou rychlostí, jenže to tomu prodavači už mohlo být fuk. On svou povinnost splnil.
Mississippský zákon, který má zřejmě zabránit lidem usrkávat alkoholu, kdy se jim zamane (pokud si koupíš celý balíček, znamená to, že ses ten den rozhodl opít), v mém případě zafungoval přesně opačně. Zaručeně bych se kvůli němu dostala do maléru, kdyby mě nezastavili rozumní policajti. Oznámili mi, že jsem jela místo povolené pětapadesátky rychlostí 92 mil v hodině, a už se mi chystali vypsat pokutu (nikdy se neplatí na místě, policajti od vás nesmějí přijmout hotovost — dostanete kus papíru, jakousi složenku, kterou během několika dnů musíte zaplatit — anebo se odvolat u dopravního soudu), když tu si všimli prázdných plechovek poházených po předním sedadle a mých zarudlých očí. Oba zároveň pochopili, že kombinaci rychlosti a alkoholu pokuta nespraví — buď mě teď zatknou a strčí do vězení, nebo mě nechají jet. Beze slova na sebe pohlédli a jeden řekl: „Víme, že jste neřídila pod vlivem alkoholu, paní. Ale ukliďte si tady ty plechovky do kufru, ano? A trošku uberte plyn…“ *
V supermarketech alkohol nekoupíte (výjimkou je v některých státech pivo), musíte si pro něj zajít do speciálního obchodu. Pít na ulici je zakázáno; v mnohých podnicích vám číšníci odmítnou donést skleničku na zahrádku, i když má restaurace povolení podávat alkohol. Ve většině států řeší pijani tento problém za pomoci hnědých papírových pytlíků, do kterých jim prodavač zabalí flašku. „Dlouhé upíjení z hnědých pytlíků“ se v Americe stalo národní tradicí, ale — i když si to řada občanů myslí — neexistuje zákon, který by lidem přikazoval lahve do pytlíků balit. Pít na ulici se prostě nesmí, ale většina policajtů vám dá pokoj, když máte flašku v pytlíku. (Ve státě Florida existuje zákon, který přikazuje, že alkohol je pod širým nebem přípustné pít jen z plastikových
kelímků.)
Získat povolení k prodeji alkoholu (liquor license) je tak nesnadné, že se o to řada restaurací ani nepokouší a místo toho si radši vyvěsí na okno ceduličku, že si zákazníci smějí přinést své vlastní pitivo.
Proslulé americké slovní spojení bar and grill vzniklo jen proto, aby dodalo barům jistou důstojnost, případně legálnost: do baru můžete chodit pouze popíjet, do bar and grillu se můžete jít i najíst. Podnik, ve kterém v šedesátých a sedmdesátých letech vysedával tatínek mého manžela, měl také označení bar and grill, a přestože se tam nikdy nic negrilovalo, nezbylo jeho majiteli, než čas od času nakoupit pár fláků masa, aby se před případnou kontrolou mohl vykázat potvrzením. Vařit se mu nechtělo, a tak maso za syrova rozdával svým nejvěrnějším hostům. Jednou se manželův tatínek objevil doma s osmi prvotřídními steaky — a jeho žena se s ním málem rozvedla: Když se jí pochlubil, kde k masu přišel, pochopila, že je v bar and grillu
štamgastem.
Některá městečka (třeba massachusettské Wellesley s proslulou dívčí univerzitou) z pilnosti zavedla „suchý zákon“ a alkohol tam nikde nekoupíte. Musíte si ho dovážet z jiného městečka, vzdáleného několik
mil.
Na řadě míst mají restaurace zakázáno podávat alkohol v neděli před polednem — zřejmě proto, aby lidé nechodili na mši opilí. V jedné manhattanské hospodě jsme to museli zákazníkům znova a znova vysvětlovat a skutečně jim nikdo nenalil, přestože u většiny z nich nehrozilo, že by se vzápětí odebrali do stánku božího.
V Santa Fe ve státě Nové Mexiko jsem jednou v zimě čekala na autobus do pozdních nočních hodin. Stanice Greyhoundu už byla zavřená, venku mrzlo — a já jsem si v baru poblíž chtěla dát skleničku vína. Nešlo to, přestože v baru seděla řada lidí v pokročilých stadiích opilosti. Ti všichni totiž byli členové.
„Členové čeho?“
„Pijáckého klubu. Pokud v Santa Fe chcete popíjet, musíte jednou ročně požádat o průkaz klubu pijáků. Jinak vám nesmíme nalít.“
„Ale já jsem tu jen na den!“
„Tak vidíte!“
Jednomu z členů klubu se mě zželelo a na víno mě pozval. To bylo legální a já se směla napít. A tak jsem díky protialkoholickým zákonům ve státě Nové Mexiko přišla zadarmo nejen ke skleničce vína, ale i k dlouhému, spletitému a ne tak docela uvěřitelnému životnímu příběhu dobráckého člena klubu pijanů. (Předpokládám, že ten příběh asi nechcete slyšet…)
Teď jsem chtěla napsat odstaveček začínající „Když dostupnost alkoholu srovnáte s dostupností drog, není se čemu divit…“, ale mám pocit, že už to není třeba.
* V mnoha státech platí zákon, podle kterého nesmí být v jedoucím autě otevřená lahev nebo plechovka s alkoholem. I kdyby byl řidič naprosto střízlivý, stejně může dostat vysokou pokutu, pokud za jízdy upíjí některý z pasažérů.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz