Andronikova Hana / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy ze září 2005, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
Čtvrtek 8. 9. 05Ranní probuzení, ptáci šílí a nějaký zoufalec troubí na ulici, napadá mě, že mu někdo stojí v cestě. Otevřu okenice: slunce, modré nebe, zelené listí stromů v zahradě.
Dopotácím se k počítači a kliknu na nové zprávy. A hle, něco z Petrova:
Hani,
mela bych na tebe velkou, převelikou prosbu. Jde zase o ten zpropadený (jen někdy, jinak ho mam vlastně dost rada) internetový deník. Na září jsem byla jasně domluvena s [jedním kolegou spisovatelem], koncem srpna jsem mu psala, že s tím tedy počítám a těším se a bla bla bla a teprve po uběhlém prvním zářijovém víkendu jsem znejistěla. Na e-mail vůbec neodpověděl, telefon má vypnuty a ani když se posle SMS, tak nedorazí, což znamená, ze si ho vůbec nezapíná. Do [jméno nějakého města či vesnice, které jsem nikdy neslyšela] kvůli tomu nepojedu a jiné kontakty na něj nemají ani kamarádi. Prý to je běžné, že se s ním nedá spojit.... Vzpomněla jsem si teď v zoufalství na tebe, že snad, možná, doufám... Navíc jsem se právě teď vrátila po dvou dnech z Prahy, takže najednou je sedmého a to je proklatě pozdě na osloveni nějakého neutrálního spisovatele, kterého moc osobně neznám. Jen ještě drze dodám, že hodně deníků začínalo třeba 5. dnem, není nutné tam něco rozepisovat ode dne prvního... Myslíš, že bys mi mohla pomoci? Výměnou za ten listopad?
Ach jo, je mi z toho nanic, ale třeba to nějak dopadne.
Ozvi se prosím,
D.
Tak jsem zaslzela nad nevyzpytatelným osudem a odepsala:
ahoj dani,
právě jsem vstala, v noci jsme se vrátili z krátkého výletu. dej mi vědět, co by to znamenalo, kdybych řekla ano, jelikož nevím, jak budu v dohledné době na emailu. dnes jsem v new yorku (peru, chystám a zase balím), neb zítra ráno odjíždíme do connecticut až do pondělí a asi nebudeme mít moc šanci na připojení. v úterý už budu v new yorku. sice jsem se upsala k dalším věcem a mám toho dost, ale ráda bych ti pomohla a ten zpropadený deník bych ti napsala. dej vědět, jak rychle to potřebuješ. diky, pokud jsi na příjmu, tak ti můžu zkusit zavolat.
jinak nezoufej, je to jenom deník :-)
hana
Než jsem si stihla udělat kafe, přišel mi email, jaký už jsem dlouho nedostala:
Miláčku úžasný,
říkáš-li ano, pak to vůbec nespěchá, jen si prosím prosím dělej poznámky či si vše pamatuj a lze to poslat třeba v polovině měsíce, trošku zpětně... Je to jenom deník...
Když jsem viděla v závorce peru, tak jsem si říkala, ta se má, do takové krásné země..., pak jsem si to teprve přečetla pořádně.
Na příjmu sice jsem, ale jen tak 5 minut, musím běžet pro dceru.
Diky!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
d.
Tak mě s tím miláčkem úžasným omámila, že jsem hned poslala SMS: Tak jo, říkám ti své ano, když ti to pomůže Měj se. P.S. Ano, bohužel, peru s malým ´p´!
Takže než odjedu, ráda bych si rychle napsala par poznámek, co bylo od 1.9., protože co si nenapíšu, to nevím. Ideální berlí jsou tklivé emaily, které denně (nebo téměř denně) píšu svým nejbližším do rodné země.
Čtvrtek 1. 9. 05
Ahoj Majenko,
Právě jsem odeslala všechny věci ohledně překladu úryvku, který tady vyjde v lednovém čísle World Literature Today, tak mám aspoň něco z krku.
Večer jsem byla na schůzce s Irenou v restauraci La Gamin na 5th Street mezi Avenue A & B. Je to milé francouzské bistro, daly jsme si salát a vino, příjemně jsme si popovídaly, hlavně o českých filmech. Venku bylo vedro na chcípnutí, člověk je zpocený, i když nic nedělá. Vlhkost vzduchu asi 90%!
Byl to moc fajn večer, i přesto mám neodbytný pocit, že už jsem tady nějak dlouho, i když to není ještě ani měsíc. Stýská se mi po Praze a je mi trochu úzko, když si vybavím, že máme letenky až na říjen…
Ale to zase za pár dní přejde, vždycky to nějak rozchodím.
Přeji ti hezký den nebo hezký večer, podle toho, kdy to budeš číst.
P.S. Povídku ještě nemám hotovou, v hrubém nahození už je celá, ale chce to ještě trochu upravit. Uf, ta erotika je ale kus dřiny :-)
Pátek 2. 9. 05
Od: lenochod
Komu: lemur
Předmět: RE: Pozdrav (za)oceánskému zvířeti
Datum: 2. 9. 2005 - 8:33:11
Čau lemure (s pruhovaným ocasem)!
Tak tady sedím, je půl třetí ráno, takže u tebe asi devět, tak jsi už možná v práci nebo na cestě do práce... a já se chystám po postele, právě jsem dokončila "první nástřel" erotické povídky, tak ti to ještě za horka posílám. Doufám, že tě to moc netráví, věřím, že mi upřímně sdělíš své mínění (hlavně na mě nekřič :-).
Jinak se nebudu dál rozepisovat, padám únavou.
Tvůj len
Sobota 3. 9. 05
Milá Majenko!
Dnes bylo nádherné počasí, tak jsme si udělali výlet na Staten Island. Jezdí tam trajekt, je z něj úžasný výhled na celý Manhattan a na Brooklyn, na všechny mosty, na New Jersey, míjeli jsme sochu svobody, prostě celý New York na dlani. Slunce, vůně mořské vody, racci, rybky se vyhřívaly na hladině. Cestou zpátky, když jsme se blížili k Manhattanu, který v tu chvíli vypadal spíš jako model nebo titěrná stavebnice, jsem měla pocit, že bych mohla jen otevřít pusu a spolknout ho i s těmi mrakodrapy. Nějak jsem konečně dokázala otevřít náruč a tohle město obejmout, v tu chvíli mi připadalo přátelské a laskavé. New York je zvláštní tvor a člověk si k němu musí najít cestu (aspoň u mě to tak bylo), ale stojí to za to. Byl to moc příjemný zážitek.
A ještě jedna pozoruhodná věc se mi stala: jak jsem včera v noci dopsala tu povídku, kde se hlavní „hrdinka“ hned na začátku řízne do ukazováčku levé ruky - tak hádej, co se mi dnes dopoledne stalo, když jsem v kuchyni čistila zeleninu na polévku? Šíleně jsem se fikla do UKAZOVÁČKU NA LEVÉ RUCE!!! Nekecám. Psaní má nepopsatelnou moc :-), člověk si tí může fakt způsobit neuvěřitelné věci… Musím si dávat pozor. Co se asi musí dít lidem, co píšou detektivky nebo horory? :-)
To je pro dnešek úplně všechno, už jsem tě určitě vyčerpala.
Úterý 6. 9. 05
Ahoj Majenko!
Dnes jsem měla dlouhý rozhovor se sestrou o rodinných záležitostech. Mám pocit, že na sebe bere odpovědnost za věci, které nejsou v její moci a ani s ní přímo nesouvisejí. Na moje úvahy mi řekla, že se mi to kecá, když jsem někde za mořem a nejsem v tom každý den :-), že to mám jednodušší… Odvětila jsem, že zaleží na úhlu pohledu: v určitých chvílích může být naopak dost nepříjemné, když je člověk daleko, zároveň ví, že se doma něco děje a chtěl by pomoct, ale nemůže nic dělat. Každý se musíme nějak srovnat se svojí rolí. Ono to vždycky vypadá, že ten druhý to má jednodušší…
Dnes večer mám na pořadu četbu, těším se, že se zase posunu v tom svém tvoření…
Pa, doufám, že touto dobou už hluboce spíš. Dobré ráno.
Čtvrtek 8. 9. 05
Ráno email z Petrova – viz začátek deníčku. Dopoledne píšu. Volá Pamela. Ahoj. Tak kdy a kde se sejdeme? Co třeba v čajovně Tea & Sympathy, už dávno jsem to chtěla vyzkoušet. Takže ve čtyři tam.
Odpoledne skočím na metro na Borough Hall a jedu do West Village. Vystupuji na 14th Street a jdu pár bloků pěšky. Svítí slunce a je pařák, jak říkají tady “muggy“, tedy vedro, dusno a vlhko v jednom. Mám ráda West Village, nízké městské domy téměř evropského rázu, žádné přerostlé mrakodrapy.
Tea & Sympathy je veskrze anglická záležitost, servírují čaje a saláty a vynikající dezerty. Obsluha je také veskrze anglická, číšnice jsou nepříjemné jako naškrobené prádlo. Pár lidí kvůli tomu odchází, ještě než si objednají. My máme výdrž, balíme to, až když jsme zmrzlé na kost, jelikož kromě studených dršťěk mají také klimatizaci na maximum. Naštěstí je venku pořád ten šílený pařák, tak si jdeme sednout do parku. Celou dobu plánujeme příští dámský kroužek. Jednou za měsíc se scházíme, pět bab, každá buď něco píše, nebo hraje divadlo nebo obojí. Skvělá inspirace a navíc šílená sranda.
Přichází email
Večer balím věci na víkend.
Pátek 9. 9. 05
Na prodloužený víkend jedeme do Guilfordu ve státě Connecticut, asi dvě hodiny cesty z New Yorku. Po obědě jdeme do guilfordských Rituals Spa, tedy do příjemných lázní, kde máme zamluvenou masáž. V podvečer se ubytováváme v penziónku Sound Reach, který je na kopci v lese, domek postavený ze dřevěných trámů, prostorný a světlý, z verandy je ve velké dálce vidět moře. Seznamujeme se s majitelkou, postarší paní Pam, která vypadá trochu jako kmotřička víla. Za domem má rozkvetlou zahradu a v ní kromě spousty květin také bylinky. Psice Piano nás vítá mohutným štěkotem, ale celkem rychle se z ní stane přítulné zvířátko. Má velice jemnou srst, proto se prý jmenuje Piano.
Příroda kolem je jako z pohádky, cikády řežou tak, že se bojím, abych mohla usnout. V noci, když se zhasne, je taková tma, že si člověk nevidí na ruku, kterou drží přímo před očima. Pro lidi z města je to zážitek.
Sobota 10. 9. 05
Je jasno, čerstvý vzduch, stromy září v ostrých barvách. Beru si sebou rozečtenou knihu a trávím skoro celý den v Madisonu. Nejdřív v knihkupectví u Julie, které je jedním z nejhezčích obchodů s knihami, co jsem kdy viděla. Atmosférou připomíná staré antikvariáty, výběrem nejnovější knihovny. V přízemí je i kavárna, která přechází v terásku. V prvním patře je oddělení pro děti a pak veliká čítárna s křesly a obrovským dubovým stolem. Po pár hodinách prohlížení a čtení v lenošce v čítárně scházím dolů a dávám si polévku a salát, sedím venku pod košatými stromy. Pak jdu do místní knihovny, kde mají internet. Vyřizuji poštu a pak se jedu vykoupat na pláž. Moře je šíleně studené, takže to není na žádné velké cachtání.
K večeru jedu do New Haven, večeříme v etiopské restauraci Abduli přímo v centru města, kousek od Yale University. Procházka univerzitním městečkem. Budovy v novogotickém stylu ve tmě připomínají starou Anglii, Oxford a Cambridge. Všude na ulici studenti, je tady živo a veselo.
Vracíme se do Guilfordu, do lesa plného cvrčků a divokých kachen. Hebká Piano na nás skáče a tulí se. Těším se, že se pustím do nových knih, které jsem si dnes koupila u Julie. Asi začnu Johnem Irvingem. Jeho nový román se jmenuje Until I Find You (Dokud tě nenajdu). Irving v něm hledá svého vlastního otce a další neznámé členy rodiny.
Neděle 11. 9. 05
Dopoledne píšu na terase, pak jedeme na oběd do restaurace, která se jmenuje „The Place“, tedy místo, prostor, prostranství. Název opravdu sedí, The Place je venku na volném prostranství: červené dřevěné stoly na udusané hlíně, pařezy na sezení, červenobílá plachta zavěšená mezi dvěma sloupy na drátě, v dešti se dá roztáhnout jako stan. Na druhé straně prostranství se sedí pod stromy, které vrhají příjemný stín. Jedinou budovou je tady skládek kuchyňských potřeb a záchody. Vše ostatní se odehrává venku: dlouhé grily s otevřeným ohněm, zpocení chlapi přikládají do ohně obrovská polena nebo spíš celé kmeny stromů. Na grilovacích roštech se opéká kukuřice, langusty, krevety, steaky, ryby zabalené do alobalu, dokonce i zákusky dělají na grilu. Na stromě „v kuchyni“ visí nápis: Danger. Men cooking. Pozor! Muži vaří!
Jsme tu brzy, je pravé poledne a Místo je prázdné. Až kolem jedné hodiny, když už odcházíme, je u většiny stolů obsazeno. Pití si každý přinese sám, o to se tady personál nestará, maximálně natočí vodu z vodovodu.
Odpoledne trávíme na pláži, večer jdeme do kina na Broken Flowers (Zlomené kytky). Film režiséra Jarmusche s Billem Murreyem v hlavní roli, komedie, která neurazí.
Pondělí 12. 9. 05
Dopoledne odjíždíme ze Sound Reach, loučíme se s Pam a Larrym a milou Piano, kterou bych si nejradši vzala domů.
Obědváme v italském bistru, které vede nefalšovaný Ital ze Sicílie. Jeho báječné těstoviny jsou vždycky al dente.
Cesta zpět je jako filmová scenérie, modré nebe, dálnice lemovaná lesy až na hranici New Yorku. Přijíždíme do City, ještě než je všude zácpa.
Večer doháním resty, píšu emaily a nakonec se dostávám i k milému deníčku. Usrkávám k tomu plzeňské pivo, které mi vždycky navodí atmosféru domova.
Volám domů a přeji všechno nejlepší babičce k narozeninám. 97! Ano, někteří lidé skutečně žijí tak dlouho. Babička je neuvěřitelná. Ještě stále je o čem si povídat, ještě stále se umí radovat, i když je slepá a o spoustu věcí se musejí postarat druzí. Zastihla jsem ji ve výborné náladě.
Další zprávy z domova nejsou nic moc. V mém bytě probíhá rekonstrukce koupelny a všechno je samozřejmě jinak, než bylo plánováno. Takže trocha tvrdé reality po hezkém víkendu: umývadlo, které jsem objednala ještě před odletem do USA, tedy koncem července, ještě stále není skladem, výrobce má problémy. Výborně. A já taky. Nábytek do koupelny nelze vyrobit bez umývadla, takže další prodleva. Místo poloviny září tedy polovina října. Když to všechno dobře půjde… Ani obkladač nemůže přijít v domluveném termínu. To je ještě lepší. Jdu do postele s myšlenkami na vymlácenou koupelnu.
Středa 14. 9. 05
Přes den se snažím psát, ale moc to nejde, protože valnou většinu času trávím telefonováním do Prahy: kauza koupelna. Dnes večer jede moje maminka ze Zlína do Prahy, protože, aby toho nebylo málo, v příštích dvou dnech v celém domě proběhne výměna oken. A někdo v bytě musí být. Uvažuji, jestli se tak potím proto, že je venku prádelna nebo proto, že jsem zjistila pár drobných závad: tedy ani záchod ani vana nejsou instalovány (opět značný skluz oproti plánu), o umývadlu už raději ani nemluvím, a obkladač v nedohlednu. Touto dobou už měla být koupelna v provozu. Situace je zlá, nikoli však zoufalá. Dobrá zpráva je, že v kuchyni voda teče, takže maminka může na záchod, splachovat však bude kyblíkem. A umýt se může taky – ve dřezu. To se mi opravdu ulevilo! Maminka na to řekla, že ona je taková špína, že se ani mýt nemusí. To mi taky moc pomohlo.
Na večeři jdu s kamarádkou Anjou do restaurace Public na East Village. Anja je Němka, která tady žije se svým ruským mužem a dlouho si nemohla zvyknout na New York. Nápodobně. Chodíme spolu na hodiny moderního tance, ale dnes jdeme rovnou do hospody. Dělá mi potíže se soustředit na konverzaci, protože myslím na maminku a nedodělanou koupelnu.
Pátek 16. 9. 05
Dnes měla být hotová okna, ale z jaksi nejasných důvodů se i tato záležitost někde zadrhla. Maminka zůstává v Praze o den déle, aby dělníci mohli v sobotu dopoledne dokončit parapety. Jistě. Už tuším, jak to dopadne. Je to řetězová reakce. Aby mohla být maminka v Praze a hlídat moje okna, musí moje sestra s manželem bydlet u maminky, aby se mohli starat o babičku. A já sedím za oceánem a mám se na to zdálky dívat. Ono by se to dalo vydržet, kdyby šlo všechno podle plánu. Ale to v životě nechodí téměř nikdy. A pokud se jedná o stavební práce, tak se jakékoli plánování velice brzy dostává do roviny zbožných přání. A to kdekoli na zeměkouli! Realita je od toho, aby byla brána na vědomí. Zvedám telefon a volám na ČSA. U telefonu se ohlásí Jana. Takže můžeme česky? Ano, Jana mluví slovensky. Jano, mám letenku na 6.10. New York – Praha, ale potřebuji letět co nejdřív. Kdy mě dostanete do letadla? V pondělí devatenáctého? Fajn, přehoďte to. Ano, penále zaplatím až na místě. Díky.
Ulevilo se mi. Odpoledne volám mámě, moje domněnky se potvrdily. Ani v sobotu večer nejsou s prací hotovi. Dobře. Mami, přiletím v úterý ráno, ty odjeď domů a řekni těm expertům na okna, ať přijdou až v úterý. Těším se domů.
Sobota 17. 9. 05
Od rána sedím na telefonu a ruším schůzky, které jsem si domluvila na příštích čtrnáct dní či později. Dvacetkrát opakuji stejnou story, moc se omlouvám, ale musím neodkladně odletět do Prahy. Mám pocit, že se mi v hlavě spustil automat, který to drmolí místo mě, jelikož duchem jsem už někde jinde.
V podvečer odvádím pozornost od vlastních záležitostí čtením Millerova nesmrtelného dramatu Smrt obchodního cestujícího. Takové věci mě vždycky uklidní. Není to poprvé, co čtu tuto dokonalou hru, ale je to poprvé v originále. Snad proto mi připadá úplně nová a daleko víc mě baví.
Pondělí 19. 9 .05
Balím si kufry a snažím se na nic jiného nemyslet. Netuším, na jak dlouho odjíždím; a ani nevím, jestli se chci do New Yorku vracet.
Venku je nádherně, ve vzduchu už je cítit podzim, přesto je ještě hodně teplo. Podzim v New Yorku je úžasný, nejlepší období na návštěvu, protože není dusno, přitom je většina září a října slunečná a teplá, deštivých dnů je pomálu.
Ale zpátky k balení. Nejdůležitější jsou knihy. Tahám je z jednoho konce oceánu na druhý, některé už podle toho vypadají. Hledám Exupéryho Citadelu, ale tu nakonec při pohledu na kupu dalších knih vypouštím.
V půl druhé vyjíždíme na Kennedyho letiště, důvěrně známý třetí terminál. Cesta trvá necelou hodinu, parkování ovšem zabere dalších třicet minut. Pak nečekaně rychlé odbavení. Odlétáme s hodinovým zpožděním, což je na letišti JFK téměř pravidlem. Závidím lidem, kteří zapadnou do sedačky, slupnou večeři a okamžitě usínají. Já v letadle nezaberu. Po osmi hodinách střídavého čtení a tupého zírání na obrazovku přistáváme na Ruzyni.
Úterý 20. 9. 05
Je devět ráno místního času, ale moje tělo je nastavené na třetí hodinu noční. Potácím se pasovou kontrolou a čekám na zavazadla.
Eda a Libuška mezitím už v hale vystáli důlek. Přátelé jsou nad zlato, vezou mě nejdřív do bytu, abych si prohlédla, jak vypadá dokonale naplánovaná akce v reálu. Jak jsem samozřejmě čekala, realita je daleko horší, než jsem čekala. Byt je zatím neobyvatelný, všude prach, okenáři vytrhávají už hotové parapety, protože se jim nepovedly zazdít rovně, takže další pokus. Koupelna je úplně holá, bez vany, bez umývadla, bez záchodu. Z omlácené omítky svítí nové okno.
První hodiny po příletu trávím telefonováním s vedoucími několika firem, mezitím po bytě pobíhají dělníci. Domluvila jsem, co se dalo. Bydlet by se tu mělo dát tak za týden. Jenom aby… Nakonec se nechávám odvézt k Edovi a Libušce do Podbrd, malebné vesničky kousek od Koněpruských jeskyní. Tady si pár dní odpočineš a ono se to mezitím zase pohne o kus dál…
Večer dočítám Beckettovo geniální Čekání na Godota a popíjím lahodný meduňkový čaj na uklidnění.
Je zajímavé, že k některým knihám má skutečně cenu se vracet, v různých životních obdobích je člověk čte různě, vnímá odlišné roviny a oslovují ho úplně jiné věci.
Středa 21. 9. 05
V kuchyni to voní třezalkovým olejem, který Eda stáčí do malých lahviček. Část kuchyně vypadá jako chemická nebo alchymistická laboratoř: skleněné nálevky, zkumavky, odměrky a pipetky. Vůně bylinek se mísí s vůní jídla.
Den jako stvořený k procházce v lese. Krásné babí léto, pole a louky, štěkot psů, kvokání slepic a kokrhání vypelichaného kohouta kolem šesté ranní. Kohout bez ocasu vypadá jako váhy s jednou miskou. Jednomu z místních psů se totiž zalíbilo kohoutí peří a tak milému kohoutovi oškubal biskupa.
Ostrý přechod z newyorkského shonu do poklidu českého venkova. Balzám na nervy.
Čtvrtek 22. 9. 05
Další půlden strávený venku v přírodě, sbírání bylinek. Máta peprná; divoká roste na louce. Má úžasnou sílu. Sedím v alchymistické kuchyni a vařím si čaj z čerstvé máty. Ještě tu chybí babka bylinkářka.
Taky dopisuji deník. Musím se přiznat, že měsíc psaní deníku je až dost, obdivuji lidi, kteří si píší deníky celá léta nebo dokonce celý život. Připadalo by mi to jako ztracený čas. Na druhou stranu si umím představit, že psaní deníku může sloužit jako součást mentální hygieny, kdy se člověk vypíše z věcí, které by jinak dusil v sobě, případně si poznačí detaily a postřehy, které by jistě zapomněl. Po letech stačí otevřít deník a nejrůznější situace tak ožijí v naprosto konkrétních obrazech.
Na internetu si prohlížím pár stránek o Beckettovi, povedený je rozhovor Samuela Becketta s Johnem Lennonem. Jen malý úryvek:
Lennon: Nebude ti vadit, když se zeptám na některé postavy z Godota?
Beckett: Ne! Řeknu všechno, co si pamatuji a přidám i nějaké vlastní spekulace!
Lennon: Můžeš říct něco o Vladimírovi?
Beckett: Ne!
Lennon: Estragonovi?
Beckett: Ne!
Lennon: A co Pozzo?
Beckett: To se nerýmuje s tím klaunem Bozo. To je POTT-SOE, jako pizza, jen s jinými samohláskami. Stejně, ne!
Lennon: Lucky?
Beckett: Hm ... Ne! ... Sakra! Ale měl jsem to taky na jazyku!
Lennon: A Godot?
Beckett: Jistěže ne! Ten se nikdy neobjeví! Nemá žádný text!
Pátek 23. 9. 05
Odjíždím do Prahy, posílená spánkem a čerstvým vzduchem, s napětím otevírám dveře bytu. Velkoryse přehlížím nebetyčný bordel a prach, zevrubně zkoumám opravené parapety. V koupelně pracuje obkladač, vypadá to, že by mohl být za pár dní hotov. Potom osadit vanu a záchod a trochu přemalovat a je to… Pokaždé se mi vybaví nezapomenutelný večerníčkový příběh o dvou patlalech s příhodným názvem: A je to!
Vybaluji kufry a trochu zkouším zamést to nejhorší. Je to celkem nesmyslná práce, ale člověk má dobrý pocit, že alespoň něco dělá.
Večer jdu přespat ke kamarádce, která bydlí v protějším domě. Velmi praktické aranžmá. Usínám nad knihou For Tibet, With Love od britské autorky, které má neanglicky znějící jméno: Isabel Losada. V podtitulku knihy se píše, že se jedná o průvodce pro začátečníky, jak změnit svět. Vtipně napsaná kniha o urputné snaze obyčejného člověka pomoci utiskovanému národu. Isabel demonstruje, rozčiluje velvyslance Číny, dostane se do konfliktu s BP a také se zákony, jede do Nepálu a pak do Tibetu, setkává se s Dalajlámou. Její snažení zdaleka nepřináší očekávané výsledky. Ona ovšem neztrácí smysl pro humor.
Sobota 24. 9. 05
Ranní probuzení za veselého vřískotu dvou dětí, které se hádají o stavebnici. To je moje lego! Tak si ho sežer, ale nepočítej s tím, že ti půjčím gameboye!
Výlet do Svatého Jana Pod Skalou. Kostel, ze kterého je přístup do jeskyně. Kněží museli mít všechno pod kontrolou... Pramen svatého Ivana. Svatý Ivan byl poustevník, kterému se na tomto místě zjevil svatý Jan. Pramen je prý léčivý. Poustevník Ivan žil v jeskyni v 9. století, tehdy ještě nebyl svatý, a našel ho tady kníže Boleslav. Ivan sváděl dlouhý boj s démony, až se mu je nakonec podařilo vyhnat. Skácel o něm napsal báseň.
Výšlap na vrchol skály ke kříži. Je teplo. Ideální počasí na větroně, ladně kloužou v oblacích. Výhled ze skály do krajiny jako pohled z vyhlídkového letadla. Obtloustlá rodina s hysterickou dcerou, která huláká do kraje teatrální obvinění: kam jste mě to dotáhli, že já jsem sem lezla, vy mě chcete zabít, budete mě mít na svědomí... Ze strmého útesu se najednou vynoří hlava a postupně vyleze celý horolezec. Dobrý den.
Dočítám knihu Pro Tibet s láskou. Ke konci mi přišla dlouhá…
Neděle 25. 9. 05
Ráno zjišťuji, že obkladač doopravdy maká celý víkend, koupelna je z velké části obložená, zbývá ještě položit dlažbu a dodělat spáry. Po krátkém rozhovoru o několika detailech a příslibu, že ve středu to bude hotové, si balím pár kusů oblečení a vyrážím na cestu do Zlína. Jede se skvěle, dálnice je téměř prázdná, za tři hodiny jsem v rodném městečku.
Vytahuji další nedočtenou knihu. Bert Hellinger: Insights (Vhledy). Bert Hellinger je německý psychoterapeut, velmi kontroverzní, dosud žijící, dnes je mu před osmdesát. Je považován za otce rodinných konstelací. Při čtení jeho prací zažívám podobné pocity, jako když jsem kdysi před lety objevovala Junga. Vhledy, ze kterých občas zamrazí. Úvahy, které člověka donutí, aby přehodnotil nejzřejmější a nejbezpečnější náhledy na život.
Pondělí 26. 9. 05
Ideální den na sbírání bylinek, podle předpovědi počasí jeden z posledních hezkých a teplých dnů. Jdeme s mámou na šípky a na řebříček. Proutěný košík, nůžky a papírový pytel. Po hodině chůze lesem jsme na louce. Řebříček je nenáročná bylina, roste prakticky všude, nejen na louce, ale i podél plotů, v předzahrádkách, kdekoli, kde najdete jetel. Je známý širokým působením v oblasti ženských potíží, ale také díky silným močopudným a desinfekčním účinkům. Působí protiskleroticky a protiastmaticky, snižuje krevní tlak. Tlumí bolesti v trávícím traktu. Bylina k nezaplacení.
Zentrichův Herbář zmiňuje i účinky na pleť: „Unavenou a zvadlou pokožku zpevní nálev z 1 polévkové lžíce pokrájené natě, kterou přelijeme šálkem vařící vody a necháme 10 minut přikryté stát. Po přecezení provádíme patnáctiminutové obklady, zejména obličeje.“ Odcházíme z louky s vrchovatým košíkem.
Jdeme asi kilometr směrem na Jaroslavice, až narazíme na řadu šípkových keřů. Šípky ještě nejsou zralé, měly by nejdřív projít prvním mrazem. Takže sbíráme jen malou hrst, tak na tři šálky čaje.
Dopisuji deníček, už mě trochu štve, ale při pohledu do kalendáře se zase uklidním. Zbývají jen tři dny.
Kolem druhé hodiny ranní dočítám Hellingera. I ty nejnepochopitelnější a nejúchylnější rodinné vztahy začínají dávat smysl… Asi bych se měla vyspat.
Středa 28. 9. 05
Dnes je Svatý Václav. Státní svátek. Volám kamarádovi knížeti Vencovi, abych mu poděkovala za všechny dary, ochranu a hrdinské činy.
Jedeme s maminkou na sváteční nákup. Interspar. Rozbolí mě hlava, ještě než vlezu dovnitř. Nakupování v hypermarketech je jedním z nejmodernějších způsobů tortury. Objíždění nekonečných regálů, nachozené kilometry, fronty u pultů se sýry, s pečivem, u pokladen. Nostalgicky vzpomínám na paní prodavačku od Janotků, které jsem jako malá holka strčila lísteček se seznamem od maminky a ona běhala tam a zpět, veškeré požadované zboží nanosila na hromadu. Vystála jsem jen jednu frontu, kilometry naběhala paní prodavačka.
Už jsem jako babička, rozplývám se nad dobou dávno minulou.
Sváteční jídlo, sváteční nálada. Blahořečíme knížeti Václavovi a smutně vzpomeneme, jak ten Bolek píchl tého Lolka, teda si na to najal nějaké hrdlořezy; už tehdy si na špinavou práci najímali lidi. Babička zavzpomínala na mládí (narodila se v roce 1908) a všechny ty války, co zažila, a taky na komanče, jak jim všechno sebrali, jak dědu vyřídili, pochválila zákusky a dala si becherovku a tak se rozparádila, že držela přednášku až do podvečerních hodin. Pak mi položila několik kontrolních otázek a zjistila, že jsem byla patrně celou dobu v bezvědomí.
Večer začínám číst román o holocaustu Everything Is Illuminated (Vše je osvětleno) od mladého amerického spisovatele Jonathana Safrana Foera. Ve Spojených státech způsobil rozruch. Koupila jsem si ho na doporučení hned několika přátel, takže očekávám kvalitní počtení.
Čtvrtek 29. 9. 05
Pokračuji ve čtení Foera, opravdu mistrně napsaná kniha.
Pátek 30. 9. 05
Konec deníčku, konec měsíce září. Je načase vyrazit do Prahy. Dotáhnout věci do konce. A začít zase normálně žít. V matičce Praze.
Sbohem, milý deníčku.
P.S. Milá Dano, dělala jsem to z lásky k tobě!
