Doupě latinářů /

Ukázka z knihy

Otravná pohádka pro otravná pacholátka

Byl jednou jeden, ale brzy umřel. A dobře mu tak. Byla s ním otrava. Taková otrava, až i on sám na tu otravu umřel. Když ho našli, byl celý zelený. To je otrava, pravil zřízenec. Tady už nemáme co pohledávat, pánové, obrátil se ke svým kolegům. A zase odešli. A dobře udělali, protože jen odešli z domu, zřítily se schody. Jen taktak a byli by všichni zahynuli. Ten dům už byl skrznaskrz prolezlý otravou. Stejně jako všechno v tomhle městě. Všechno je tu zelené, všechno spadne a všichni zahynou. Ti pánové od sanitní služby taky. A dobře jim tak. Je s nimi otrava. A dobrou noc, milé děti.



Mecenáš Hlávka jednoho večera

Mecenáš Hlávka jednoho večera, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil na rozvodněné jarní řece tonoucího rybáře. Starší již muž, vysláblý chladem, námahou a chudobou, zápasil marně s proudem, strháván i se svou převrženou loďkou blíž a blíže k hučícímu splavu. Přihlížející Pražané soudili, že zde, za touto hranicí, čeká nešťastníka jistá smrt. Mecenáš Hlávka však mocným rozmachem odstrčil několik škarohlídů, přistoupil k zábradlí, vyňal z kapsy hrst mincí, mezi nimiž nacházelo se i několik bankovek, hodil je tomu chudákovi a pokračoval rázným krokem v cestě do kavárny. Na okamžik se však zamyslel: Byl onen obnos dostatečný? Nu, my křesťané řekli bychom si v takové chvíli: Každý obnos je dostatečný, je-li podán v dobré vůli a s čistým srdcem.



Zvrhlík

Jistý zvrhlík, jeden z těch opravdu odporných, z těch, kteří rozdávají děvčátkům cukrátka, se nakonec, jak se dalo čekat, dostal do finančních nesnází. Co naplat. Každá legrace něco stojí. Když malé něžné bytosti spotřebovaly poslední korunu, již získal prodejem otcovského domu a zašantročením věna neprovdané sestry Máři, vyměnil zvrhlík poslední kabát a jediné boty za velkou krabici pastilek proti kašli a jen tak, v posledních kalhotách, v poslední košili a bos, odebral se naposledy ve svém životě do parku. Byl sychravý, ošklivý den. Odporný zvrhlík mokl na lavičce a třásl se chladem. A dívenka nikde žádná. Křehká stvoření nepřicházela. A najednou… z roztržitosti či zoufalství… strčil zvrhlík pastilku do vlastních úst. Ach… zvláštní… takovou chuť dosud nepoznal… Anebo poznal? Byla tak zvláštně neřestná… připomínala… připomněla něco z dávného zvrhlíkova dětství. A odporný zvrhlík snědl další pastilku a další, a protože ten den bylo vskutku obzvlášť sychravo a do parku nepřišla jediná noha, natožpak celé děvčátko, spolykal nakonec pastilky všecky. Krabice as čtvrtkilová byla vyjedena. A tak, hledě do prázdné krabice, objevil zvrhlík svou největší, opravdovou vášeň.



Doupě latinářů
Evženu Brikciusovi


Měl jsem přítele, který se jmenoval Zdaslaf Mraskano. Tento Mraskano, znamenitý latiník, pocházel z jedné samoty vzdálené nejméně sedm chůzí od města. Proto vždy po vyučování čekal naň před gymnáziem šestikolový vozík. Proč tolikakolový? Inu, byl ten Mraskano pořádný tlouštík! Méněkolový vozík rozlomil by se pod ním vpůli.

A do svého šestikoláku posadil mne Mraskano jednoho již téměř podzimního večera, řka, že má doma pozoruhodné rodiče. Jářku, pravil, jsou ti mí starouši pěkní čímani! Jakmile zvědí, že jsi sirotek, vystrojí skutečné hody. Nu? Nu a již jsme ujížděli k lesu.

Sedm chůzí letem minulo a šestikolák zastavil před prapodivným Mraskanovic sídlem, způli myslivnou, způli latinským chrámem. Než abych nezdržoval: oba Zdaslafovi rodičové byli docela obyčejní lidožrouti.

Lidožrouti, lidokupci a upíři, to jest latináři. Mohl jsem to předvídat, kdybych se byl kdy zamyslil nad vskutku nelidskou tloušťkou přítele Zdaslafa a jeho odpudivými znalostmi. Je přece dobře známo, že latináři nesytí se jen potvornými citáty a plesnivým papírem, to pouze předstírají, ve skutečnosti požírají lidské maso a zapíjejí je lidskou krví. To je pravá příčina častého mizení propadlých žáků!

Než abych nezdržoval: V podkrovní světničce přebýval ještě Zdaslafův strýc, netvor, šílený školní inspektor. Již téměř podzimní vítr naplňoval dům neblahými skřeky. Z temné chodby vstoupili jsme do místnosti, kterážto byla celá rudá. Veškeré knihy v policích, výhradně latinské, vázány byly v lidské kůži. Krvavě rudý byl mobiliář, stejně rudé koberce na zemi i po stěnách, žel velmi záhy jsem pochopil proč. To proto, aby nebylo viděti krvavých stříkanců. Bylo tam totiž všude krve nacákáno až až.

Jakmile jsme vstoupili do tohoto pokoje, zanechal přítel Zdaslaf lehce žertovného tónu a promlouval, ničema, již pouze latinsky. Be ura skalafa, pozdravil nevšedně šerednou bytost, skrčenou stařenu s opičími hnáty, kterážto vyšla nám v ústrety a byla jeho matkou. Sraves skuklene mreť! odvětila a já náhlou hrůzou zachvácen obrátil jsem se ke dveřím. V nich objevil se starý Mraskano. Již ani nevím: byl vskutku dvouhlavý, nebo jeho druhá hlava byla jen ku rameni pošinutým hrbem? Brahu ksaflas kuplet, mazafišiš eklefrch a hapatastar, zařval.

Hrebre? zasmál se Zdaslaf a ukázal na mne. Ksufr! Ubrata hreporentes! Achacha! Pochopil jsem, že mluví o mně. To však již se schodů sestupoval šílený strýc, jenž v divé nedočkavosti uvázal si již pod krk zkrvavělý bryndák. Hablata flešneš! zašišlal a slina ukápla mu z huby. Krabrech kastrhet motox! vykřikla na mne příšerná stařena. Sebral jsem zbytky své latiny a porozuměl tomu takto: Zbavíme nyní tvé kosti masa, propadáku! Tu děs a vztek zmnohonásobily sílu mých paží, vyškubl jsem se Zdaslafovi, jenž pokusil se mne zadržet, vrhl jsem se ku dveřím, povalil dvouhlavého dědka, vyběhl z domu a ztratil se jim v doubí.

Hrodoch! Grchtar! Strašlivé jejich kletby mne provázely, když utíkal jsem lesem k městečku. K domovu doběhl jsem krátce před půlnocí. Přestože jsem byl notně vyhládlý, nedotkl jsem se večeře přichystané v kuchyni na stole, vlezl pod pohovku a spal až do rána.

Tak skončilo mé přátelství se Zdaslafem Mraskanoem. Příštího dne, při písemné zkoušce z latiny, kdy podstrkoval mi svůj sešit, dal jsem mu najevo opovržení, řka: Sutor ne ultra crepidam, což znamená: Švec ať si žere svou botu. A více jsem k němu již nepromluvil. A to je vše. Však ano, vím: každé gymnázium je vybaveno nejméně jedním tajným propadlem a toto propadlo bývá uváděno v činnost pomocí dobře skrytého mechanismu.



Náhlé vzplanutí

Jeden Bedřich, ten, co bydlí vpravo nahoře na návsi, naproti hasičské zbrojnici, se zamiloval do družičky na své vlastní svatbě. To se stává na venkově. Napřed se trochu opil a pak, jak se tak motal sem a tam svatebním průvodem, zakoukal se do družičky a bylo to. Hned ji táhl na hřbitov. A to jí bylo teprve 12! Byla hluchá, němá a úplně pitomá. No bodejť. Udělala by tohle normální družička? Kdosi při tom Bedřicha poranil na lýtku halapartnou. Kde se vzala halapartna na hřbitově? To nikdo neví. Život na venkově je plný záhad. A náhlá vzplanutí jsou tu dosti běžným jevem.



Baže

Baže, onanisté,
ti mají své jisté
Nehoní se kdovíkudy
za chimérou, za přeludy



***

Se zájmem pozoruji, jak se teď k stáru přestávám zajímat o umění a začíná mě bavit poezie. Je zřejmé, že jsem se dobral něčeho podstatného. Ale přijdu ještě taky na to, na co jsem vlastně přišel? V příštím životě možná. Velká poznání se dostavují pozvolna.



Mecenáš Hlávka jednoho dopoledne

Mecenáš Hlávka jednoho dne dopoledne, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil dívku mátožně se potácející po zamrzlé řece. Ta dívka byla zjevně zkrušena chudobou: štuclík měla olysalý a blížila se k děrám, kteréžto do ledu vysekali noční pytláci. Přihlížející mínili, že do jedné, možná i do více z těchto děr se dotyčná vrhne, čímž bezpochyby zmaří své mládí i svou krásu a tak dále. Mecenáš Hlávka však rázně sestoupil k řece, rozběhl se a dlouhým skluzem dostihl nešťastnici právě v okamžiku, kdy hodlala učiniti právě to, co zvědaví škarohlídové předpovídali. Pevně ji, rozechvělou, uchopil za loket a odvedl ji do kavárny. Zde pak, v červeném salónku, dívku zneužil. Když poté, zoufalá, žádala, aby jí poskytl alespoň něco potravy, vysmál se jí a poslal ji zpět na řeku, ať se jde zase utopit. Divíte se tomu? Ó pozor! není se čemu podivovat. Toto přihodilo se totiž v Černovicích, tedy v době, kdy mecenáš Hlávka nebyl ještě mecenášem. Zabýval se zde tehdy úplně jinými záležitostmi.



Zasláno

(Literární noviny 30. 1. 1992)

Kasardova provokativně blasfemická (azda) Posledná večera je tak nakažlivá, že se jí dal zřejmě infikovat i básník Ivan Wernisch v jakýchsi mikropovídkách nazvaných z důvodů jen jemu známých Z doupěte latinářů (LtN č. 3), v nichž podvakrát vystupuje mecenáš Hlávka v podobě, dalo by se říci značně odpudivé.
Josef Hlávka může být někomu sympatický a hodný cti (založení akademie věd, Hlávkových kolejí, studentská stipendia, podpory umělcům), jinému může připadat jako nabob, buržuj a zpátečník. Mohou být námitky proti celému uspořádání organizace České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, jak zněl oficiální název, proti jejímu rozdělení na 4 třídy, výhrady byly už v jeho době, a víme, že členství odmítli nebo se ho zřekli Zeyer, Čech, Machar i další, sotva však lze zpochybnit Hlávkovy zásluhy jako mecenáše, zvláště dnes, kdy by nám podobné velkodušné mecenášství bylo nad příslovečnou sůl potřebnější. V daném případě je to navíc i nevkusné. A tak se možná co nevidět dočkáme, že fantazie Ivana Wernische nebo někoho jiného nám přiblíží Palackého jako nelidu nakopávajícího na ulici elegantním rozmachem žebráka do zadku, Němcovou, jak při hmotném strádání se odhodlá zlepšit finanční situaci rodiny fízlováním (zvláště pikantní, uvědomíme-li si, že právě ji sledovala konfidentka), a třeba Nerudu, který rovněž v jisté době neoplýval blahobytem, kterak vykrádá krámky na Malé Straně. Naši velikáni budou takto zbaveni sošné monumentality a „zlidštěni“, tudíž budou daleko přijatelnější při obecné morální devastaci. Jaká nepřeberná přehršel možností se nabízí! (…) Jsem zvědav, koho nám příště Ivan Wernisch zbaví glorioly.

Bohuš Balajka




***

Nepovažuji za vyloučené, že mé básně bude někdy někdo číst. Třeba já sám. Nevím sice, proč bych to dělal, a taky nevím, kdo by mě k tomu mohl přinutit, ale v tom to právě vězí: že to nevím. Nějaká vyšší moc mě popadne za límec a strčí mi čumák do vlastního tentononc.

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage