Zapadlo slunce za dnem, který nebyl / Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850-1940) / Recenze /

... Po dlouholetém sběratelském úsilí předložil básník Ivan Wernisch osobitou chrestomatii, výsek "z jiné historie české literatury".
V souboru nazvaném Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (což je verš Emanuela Jindřicha Popery, jednoho ze zapomenutých - mimochodem i proto, že v roce 1948 emigroval do USA) defiluje před námi 779 autorů, zastoupených minimálně jednou básní (nebo jen úryvkem).
Wernisch je literární historik bez odborného školení, hloubkou svých znalostí se však může bez rozpaků měřit s akademickými badateli i univerzitními docenty a profesory. Látku, kterou tady "přednáší", ovládá dokonale. Aby mohl takovouto reprezentativní čítanku sestavit, musel projít nepředstavitelné množství básnických sbírek, časopisů i rukopisů. Svou sbírku postupně rozšiřoval, ale v konečné redakci nutně redukoval - vybíral jen to nejlepší. Nakonec do "Slunce" zařadil básně trojího původu.
... Největší plocha patří jménům, která opravdu - řečeno slovy Ivana Blatného - "potkala neláska". V čítankách ani literárních dějepisech tito básníci (už) nejsou. Pokud snad byli čteni ve své době (namátkou: "český Hans Sachs" Pokorný-Pikulík), dnes o nich skoro nikdo neví. A nejvíc je těch, jejichž doba nepřišla nikdy. Nečněli nad zástupy literátů jako Mácha, Neruda nebo Březina, neudávali směr, neinspirovali epigony. Naopak: oni byli epigony, oni tvořili dav. Jejich básnické úsilí neobjevovalo novou krásu, jejich jazyk byl plný dobových klišé. A přece! Stalo se, že i je - třeba jen jednou - políbila múza, že napsali verše silné, uhrančivě krásné, originální, nápadité.
Kolik jen hlušiny musel Wernisch odházet, aby našel pár zlatých zrníček! Byla to nepředstavitelná, úmorná práce. Výsledek však stojí za to! ...