J. D.: Jak vy, jako autor vnímáte niveau společnosti, která permanentně zabíjí básníky?
J. P.: Já si tak řečené niveau příliš neuvědomuji. Prostředí pro tvorbu opravdu významné je v mé vlastní hlavě. Snažím se co nejpřesněji reflektovat proces své tvorby, a než mě báseň opustí, přísně ji na výstupu kontrolovat. Mít čisté svědomí a vědět, že v dané chvíli nejsem schopen udělat víc. Okolí mě v této souvislosti nezajímá.
J. D.: Znamená to, že básník musí žít uzavřen uvnitř ego-schránky, aby přežil?
J. P.: Ano. Uzavřenost je velmi podstatnou věcí v souvislosti s koncentrací. Přežití básníka jako umělce na volné noze je ovšem problematické. Vnější vlivy ale v zásadě nemohou tvorbu neutralizovat. Psát přestanu ve chvíli, kdy nebudu mít co říci. Je důležité, jak silný je váš vnitřní přetlak. Léta jsem psal pro pár lidí, pro mámu, to bylo mé publikum. Určitá nynější satisfakce ze strany širší veřejnosti je příjemná, ale nic víc.
J. D.: Kdybyste se vzdal dobrovolné izolace, byl byste zvědav na reakci okolí? Na kritiky?
J. P.: Kritika je nepodstatná. Kdysi mi vydavatel pod nos strčil několik ohlasů na mou první sbírku. Byly nepříznivé nebo naopak otcovsky shovívavé. Jedno však měly společné - byly výrazem omezeného vnímání.