Zapadlo slunce za dnem, který nebyl / Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie české literatury (léta 1850-1940) /

Ukázka z knihy

Bohdan Kaminský - Cestou na Parnass, 1902

Jak stárneme, hle, na té knize
viděti nejlíp. Vše je klamné.
Tak ustrnule, nějak cize
teď po létech se dívá na mne
a přec, - tak dávno není tomu,
vstříc vál z ní dech tak mladě svěží
z nás hochů mladých nejednomu...
Ve chvíle ty se vmýšlím stěží...
Přede mnou ročník starý leží,
v němž nečetl jsem tolik let.
A přece vzpomínám si na to,
jak bývalo nám vždycky svato,
co bylo psáno tu... Ach v touze
i my jsme psali básně tam,
však běda, v Listárně se pouze
zatřpytil ždaný drahokam...
My velikáni byli malí,
sen o slávě nám hlavou táh`,
my zbožně druhdy čekávali
na nové číslo v kavárnách
a čekali, že tužba vřelá
se přece jednou zkonejší...
Kavárna vždycky svátek měla,
když soudruh jeden šťastnější
se zjevil náhle v celé slávě
a rázem slavný druh i sok
v tom čísle, které vyšlo právě,
měl vytištěnu řadu slok.
Jak soudruh šťasten hlavu zved`
a zdálo se mu, celý svět
i piccolo i kolem hosti
že s náhlou jakous uctivostí
naň dívají se... Staří páni
myslili zatím na šístku
a na bulku a málo dbali,
že vedle nich, tak na blízku
si gloriolou skráně halí
veleduch jeden, který dnes
Parnassu strmé výše slez`
a nadšeně tam v objetí
pad` Nesmrtelnosti a Slávě
a báseň svou při černé kávě
čet` podruhé i potřetí...

- - - - - - - -

Snad někdo báseň mojí zočil,
snad ani ne. Však jisto je,
svět ze své dráhy nevybočil,
ni z obvyklého pokoje
a pořádku. Lze říci dnes,
že pro to, co jsem snil a zpíval,
svět celý, ku podivu, míval
po čertech malý interes.


BEDŘICH PEŠKA OUSTECKÝ
1820 Ústí nad Orlicí - 1904 Praha. Právník, zaměstnán na pražském magistrátě (od 1864 magistrátní rada). 1848 krátce předseda Národního výboru. Knihy veršů: Slova přátelství a lásky (1849, zkonfiskováno), Naše mohyly (s J. V. Jahnem, 1861), Od jara do jara ("našim dítkám", 1865), Šestero pověstí šumavských (1876), Epitafy (na české literáty z let padesátých, vyšlo až 1920) a jiné. - Autor společenských vlasteneckých písní, prozaik (Staroměstský rychtář a jiné), překládal P. J. Bérangera, A. Mickiewicze a další.


Žabí beseda

Pod vodičkou, pod vodou
žijou žáby lahodou;
nad vodou nechť vše se bouří,
starý žabák z dýmky kouří,
chutě sobě zadýmá,
co ten svět je, rozjímá.
A ta stará žabovina
sedí jako baba líná;
nadýmá se, nadýmá,
co je krása, rozjímá.
Ale mladí žabáci
dělají si rekrací;
neznajíce běd a psot,
zpívají tam podle not:
Kuňk! kuňk!
A když píseň dokuňkají,
do jiné se písně dají:
Kva, kva, kvak! -
Pod vodičkou, pod vodou
žijou žáby lahodou.

(Od jara do jara)


LOUIS KŘIKAVA
1873 Přeštice - 1920 Praha. Nedostudoval práva, morfinista se zkušenostmi z psychiatrické léčebny, často měnil zaměstnání, pokoušel se usadit v Plzni, Brně, Čáslavi, Teplicích, Hradci Králové, Ostravě, ve Vídni, v Berlíně, v Semilech i jinde. Od 1907 pobýval v Praze a vydělával si na živobytí úředničením a novinařinou. Knihy veršů: V nocích bezhvězdných (1899), Pyrrhova vítězství (1901), Blažej Jordán (1904), Pavillon moru (báseň, 1907). - Psal také povídky (Skrytá erotika a jiné povídky, Zločin na vsi a jiná próza, Psychiatrův klobouk a jiné prózy, Loupežný rytíř Florián
a další).


Vyprahlá duše

Někde to bylo... Viděl jsem to kdysi...
Jas sinný padá v kamenitou pláň,
a nad jezery tmavé mraky visí,
jsou pole sucha jako mrtvá dlaň.
Šedivá pára v chomáčích se vláčí,
nevidět ptáka, mrtvy leží květy...
Zoufalý občas výkřik volá k pláči...
Kde zřel jsem je? Kde viděl jsem ty světy?

(V nocích bezhvězdných)


LEO KARMÍN
(vlastním jménem Antonín Pánek)

1873 Perštejnice - 1952 Praha. Nemanželský syn služky, byl mnichem, 1913 vystoupil z řádu i z církve, pracoval v dělnickém hnutí, odborář, funkcionář sociálně demokratické strany. Působil zpočátku v Mladé Boleslavi, od 1925 v redakci teplického Severočeského dělníka. Knihy veršů: Pod dojmem nálad (1912), Mnich (báseň, 1920).


V zajetí myšlének

Osmnáct metrů z okna dolů -
a dole pustá ulice - -
jediný skok - a konec bolů
a klid se vrátí na líce.

Však rychle, nežli lampy vzplanou,
tam dole povoz rachotí -
a jeho kola vaz ti zlámou,
kdybys snad nemoh` zhasnouti -.

A ráno půjdou kolem lidé
a vbodnou v tě své pohledy
(jestli tě ale ve své bídě
krkavci, vrány nesnědí).

To konečně jest jejich věcí,
jež tvojím snům se vymyká -
hlad nezná mravů ani lekcí -
kus masa z tebe - nebo z králíka.
Co řeknou lidé, víš již dávno -:
zničená schránka tužeb, snah -
a jiní opět - nevídáno -
a ještě jiní - sebevrah - -.

Snad trochu slzí, dum a vzlyků,
neb slabochem tě budou zvát -
však více bude přání, křiku:
to měl již dávno udělat!

Osmnáct metrů z okna dolů -
v tom stará vešla do dveří -
a ruku v ruce potom spolu
jsme v hovoru šli k večeři.

(Pod dojmem nálad)


A. V. MICHÁLEK
(Václav Michálek)

Narodil se asi 1888 v Rozběřicích u Hradce Králové, zemřel 1938 v Praze. ThDr., diplomat.


Návrat

Bos přebrodil jsem potok kopretin a zůstal stát
a bylo ráno návratu a lesy táhly se jak stáda zvonivá
jež za obzorem sám Bůh musí hnát -
krok jeho větrem zní a v květech doznívá - -
Ze žitných klasů stoupá tátův vzdech
když stéblo chorobné se z ranní mlhy svléká
trs chalup prosí - nech nás Bože - nech
obrazu svého ve vodě se leká...
V slzách jak jabloň napadená květem
tu stojím v ránu v rodném kusu země:

svou krásnou chudobu zas dává jiným dětem
na mne už nevolá - nu pojď sem - blíže - ke mně - -

(Řád 1936)


MICHAL MAREŠ
(původně Josef Mareš)

1893 Teplice-Šanov - 1971 Praha. Studoval na obchodní akademii, 1909 za účast na demonstraci vyloučen ze všech středních škol v Rakousku-Uhersku, studoval pak na soukromé obchodní škole. Úředník, obchodní cestující, 1914 přístavní dělník a bubeník Armády spásy v Hamburku, za 1. světové války sloužil v zázemí, 1917 dezertoval a skrýval se v lesích u Dačic, ve 20. letech cestoval po Evropě a Africe (na nějaký čas vstoupil do francouzské cizinecké legie), 1938 dobrovolník Stráže obrany státu, za protektorátu
v odboji, 1945 zatčen za ukrývání "německého špiona" a deportován orgány NKVD, 1948 odsouzen k sedmi letům žaláře, 1955 propuštěn, pracoval na stavbě, po úrazu si přivydělával na AVU jako model. Anarchistický, pak socialistický novinář a publicista (Tribuna, Prager Tagblatt, Rudé právo a další). Sbírky: Disharmonie (1916), Přicházím z periferie (1921). - Prozaik (Andělíčkářka, Policejní hodina, Oasa, Zápisky z výčepů lihovin, nevěstinců Afriky, Prahy a odjinud, Zelená garda a jiné), reportér, filmový dramaturg. Autor pamětí (vydány 1999).



Před východem listopadového slunce
(Podle Siegfrieda von Vegesacka)

Nevěstku starou, zvadlou ze předměstí
život už neměl trochu rád.
I uvědomila si, že už nemá štěstí,
a u prvních se pověsila vrat.

Sem nadučitel šel svou denní cestou,
v strnulém kroku zabývá se úlohou.
Měl tlustý skřipec spojen s vestou
a okuláry vrazil holce do nohou.

Odlehčil si umravněle:
"Hle, hanba visí na dveřích,
i ve smrti má toto svinské tele
zelené punčochy a v břichu hřích."

Pan kantor nasadil si skřipec z rohu,
nahoru civěl ostře, bez citu:
"Já musím děkovati Bohu,
že za živa jsem neznal děvku tu."

Tu mesiáš včas přišel, židák štvaný,
a před vraty, hle, zůstal stát
a řekl tiše, k srdci dojat: "Fanny!
Pojď, ty dnes musíš z mrtvých vstát!"

A ubohou žid rázem uříz z lasa
a bratrsky ji vřele obejmul;
a nevěstka dnes nebyla jen hroudou masa,
jí ušlechtilý pocit prsa dmul.

A holka přitulena k židáčkovi řekla:
"Já mnohému jsem byla muži poddána,
před tebou prvým bych však na zem klekla!"
A na nevěstku padlo slunce, stejně jako na Pána...

(Trn 1924)

Formátuj pro tisk
Návrat na homepage