Kahuda Václav / Dokumenty /

Chci se prodírat houštinou vztahů a příběhů (rozhovor Radima Kopáče s Václavem Kahudou pro Kulturní magazín UNI 4/2001)

R. K.: Do české literatury jsi pronikl velmi razantně - čtyřmi knihami, které vyšly za poslední čtyři roky. Nebyl ten vstup pro tebe až příliš rychlý? Nepolekalo tě to trochu?
V. K.: To nebyla záležitost posledních čtyř roků. Materiál na knížky jsem sbíral od poloviny osmdesátých let. Jenže kromě Příběhu o baziliškovi a ještě jedné povídky mně dlouho nic nevycházelo. V sedmadevadesátém roce se to zlomilo díky Michalu Wernischovi, který rok předtím nabídl rukopis Veselé bídy nakladatelství Petrov, a oni ho přijali. Jenže teď, po čtyřech knihách, cítím, že jsem prázdný: vypsal jsem se a dám si minimálně dva roky pauzu. Ale k otázce: v literatuře je dneska tak málo peněz, že není možné nějak se zkorumpovat. Takže dál chodím v Holešovicích na pivo, dál venčím pejska.
R. K.: Čtyři roky máš stálého nakladatele - brněnský Petrov. Cítíš to v nějakém ohledu jako zavazující?
V. K.: Vůbec ne, Martin Pluháček je fajn, spolehlivý a čitelný nakladatel. Na rozdíl od některých pražských nakladatelství, s nimiž jsem přišel do kontaktu a z nichž koukala nanejvýš tak ješitnost a neschopnost. Když mně Pluháček nabídl, abych se stal kmenovým autorem Petrova, neměl jsem důvod odmítnout. Konec konců i honoráře, které vyplácí, jsou dvakrát vyšší, než bych dostal jinde. A to přesto, že knížky vycházejí v nákladu zhruba pět set kusů a nakladatel na nich nutně tratí.
R. K.: Tvoje psaní prošlo pozoruhodným vývojem: od sevřeného popisného stylu, který se v mnoha ohledech blíží básni v próze, k takřka průzračnému příběhu. Cítíš, že se skrze literaturu proměňuješ i ty jako autor?
V. K.: Určitě. Literatura je pro mě formou terapie. Dřív, když jsem nepsal, cítil jsem, že se ve mně bijí ohromné proudy energie, byl jsem skoro pošuk a nemohl to ze sebe dostat ven. Svět mně připadal naprosto iracionální, žil jsem jakoby v nějakém kině: skutečnost běžela mimo mě a jediné, co mi nabízela, byl neustálý pocit ohrožení. Odešel jsem ze školy a zapadl mezi opilce z Kafkova ateliéru, kde jsem se učil na štukatéra. V Braníku jsem potkal kluky, kteří dělali muziku, něco psali a já jsem objevil ve světě první možnost realizace: literaturu. To mě zachránilo, tenkrát vážně stačilo málo a byl bych se definitivně odstěhoval "na druhou stranu".
Začínal jsem se zamilovanými básničkami, abych ukojil své mladické erotické tužby. Po pár letech jsem přešel k próze. V Příběhu o baziliškovi, který jsem dopsal na konci osmdesátých let se ještě všechno ve mně mlelo: erupce divoké nenávisti střídaly bouřlivé radosti, ta kniha je radostný hněv. Ovšem tehdy jsem neměl aparát k tomu, abych text "literárně" uchopil. V následující Veselé bídě už svět není tak černobílý. Byl jsem zamilovaný, chodil jsem přírodou, toulal se po lesích a text se krásně "probarvil". Chtěl jsem, aby v něm bylo všechno. S dalšími knihami jsem cítil, jak stále víc "dosedám" mezi lidi, začal jsem vnímat příběhy ze všech stran. Normalizoval jsem se.
R. K.: Přestože měníš styl, vnitřní rozměr tvého díla zůstává stejný: z obskurních a morbidních motivů skládáš apokalyptickou mozaiku lidského bytí, jakousi célinovskou "cestu do hlubin noci". Čím tě tato poloha fascinuje?
V. K.: Nejde o fascinaci. V mládí se do mě otiskl svět jako do vosku. Vnímal jsem realitu s třeskutou intenzitou, barvitě, jinak. Chlapeček s plavými vlásky, drží se maminky za ruku a jen vyjdou z domu, už se to spustilo - ten masomlejn. Svět si mě podával. Spolužáci ve škole, kteří řvali "Ty seš exot, řekni ještě něco!", nešťastné lásky, kdy stačilo, aby mi holka řekla, když jí sáhnu na rameno "Hele, nech si to, jó!" a už jsem se cítil k smrti ponížený. To zoufalství, osamění, smutek, ale zároveň doteky radosti, cosi jako záblesk štěstí, jenže utopený ve sračkách - nic z toho není morbidita nebo obskurnost, ale pravdivý pocit ze života, moje existenciální zkušenost. Vždycky jsem byl trochu smutný, když mě někdo poplácával po ramenou a říkal: "Tý vole, to tvoje psaní, to je soda!" Stylizovat se, to nikdy nebyl můj záměr.
R. K.: Takže jde v tvém případě o autobiografickou literaturu. Výčet tvých zaměstnání - noční hlídač, hrobník, kotelník, strojník - tomu ostatně nasvědčuje. Všechna jsou spojena s podzemní temnotou, s nocí.
V. K.: Nedokážu vyrábět fabulace. Pokoušel jsem se o to jednou, v parafrázích klasických pohádek, ale není mi to vlastní. Nejsem schopný psaní nahlížet intelektuálně, musím být spontánní, intuitivní. Chci popisovat realitu z místa, kde jsem já, psát o světě, který do mě dennodenně naráží. Vždyť v tom je krása a magie, prodírat se houštinou vztahů a příběhů, které obklopují moji osobní minulost. I když dodnes mám občas hluboké pocity studu, že lidi obtěžuji se svými privátními prožitky.
R. K.: Na obálce tvé poslední knížky Technologie dubnového večera stojí, že tvé psaní pokračuje v hrabalovské tradici. Do jaké míry tě Bohumil Hrabal ovlivnil?
V. K.: Hrabal byl můj učitel. Dostal jsem se k němu někdy v patnácti šestnácti letech a stal se na dlouhou dobu mojí "indiánskou stezkou" skrz realitu. Přes něj jsem poznal Otu Pavla, Jaroslava Haška, Vasilije Šukšina - literaturu, která je díky ostrosti vnímání a popisu neobyčejně živá, cítíš, jak s tebou vede dialog. Nejde v ní jenom o suchý, objektivní dokument, ale o vnášení osobní mytologie do příběhu.
R. K.: V druhé polovině osmdesátých let ses podílel na vydávání Branických almanachů. O co tenkrát šlo?
V. K.: Někdy v pětaosmdesátém roce jsem potkal na tramvajové zastávce v Braníku Tomáše Karáska, který jako Skiol Podraga hrál na harmoniku ve Třech sestrách. V hostinci Na Staré kovárně jsme si navzájem svěřili, že píšeme, a dohodli se, že budeme vydávat almanachy. Přibrali jsme Oscara Rybu a vznikla redakční rada. První číslo vyšlo v dubnu 1986, zpětně za rok 1985. Almanachy vycházely jednou ročně, v počtu osmi kusů, výjimkou byl poslední ročník, kdy almanachy vyšly dva. Psali do nich hlavně kluci z Braníka, a přestože každý přišel z úplně jiných pozic a měl za sebou jiný osud, nějak jsme se v tom zápasení s tehdejším světem shodli. Celá věc skončila v devětaosmdesátém. Předloni jsme vydali vzpomínkový almanach "po deseti letech".
R. K.: Nelákalo by tě teď, když chceš na čas skončit s psaním, vrátit se k práci na nějakém časopise nebo almanachu?
V. K.: Rád bych to zkusil jako externí redaktor v nějakém nakladatelství, chtěl bych připravit pár knížek a poznat literaturu "zezadu". Co taky dělat jiného? Kotelny ani noční vrátnice už nejsou, co bývaly.


 

 


Vytištěno z http://www.ipetrov.cz