Rut Přemysl / Dokumenty /
Ukázka z rozhovoru Niny Rutové s Přemyslem Rutem pro časopis Neon (3/2000)
Často ve společnosti zdůrazňuješ, že nečteš žádný denní tisk. Dokonce jsi mi zakázal noviny odebírat. A přitom - kdekoliv je objevíš, přečteš je celé! Do posledního písmenka. Proto ti taky na chalupě tak dlouho trvá zatápění. Než roztopíš v kamnech, čteš staré noviny, které tam zůstaly po zednících. Radši zmrzneš, než bys nechal nepřečtený řádek.
Je mi líto, že už jsi to ode mne musela slyšet několikrát, ale věř mi: nejsem rád, když musím opakovat, že nečtu noviny. Občas mi však nic jiného nezbývá, poněvadž "společnost" četbu novin předpokládá. Nevím proč. Když jedu metrem a na každé stanici přistoupí hlouček lidí se stejnými novinami pod paží, bývá mi těch cestujících líto. Zahlédnu titulek na první stránce a uleví se mi, že se mohu vrátit k rozečtené knize. Jednou se mi v obuvnictví zdála nepohodlná bota, neboť jsem si nevšiml, že je vycpaná novinami. Čtenáři novin si zrovna tak neuvědomují, čím vším si denně vycpávají hlavu. Ne že by ten papírový nádor neohrožoval i mne: bráním se mu také proto, že znám svou chytlavost na jakékoli čtivo. Ale abych dokázal přečíst noviny "do posledního písmenka", jak říkáš, musejí být právě "po zednících", totiž staré. Ty už jako by nebyly nebezpečné, jsou takříkajíc vybuchlé, nemohu jim sednout na lep čerstvých informací a zřetelněji vnímám, co je v nich trvalého: komplex udýchané důležitosti těch, kteří chtějí být pořád "v obraze", a právě proto jsou pořád vedle. (Pokud si pamatuju, je to postřeh Dürrenmattův, že "nemůžeme nic vidět, když nám obrazy, na které se díváme, zalepují oči".)
Dovedl bys žít s emancipovanou ženou, která by četla úplně jiné knihy než ty, odebírala by denní tisk a měla mobil, v jehož adresáři by ses nevyznal? Proč sis takovou nevzal? Mohla tě dnes živit!
Dovedl bych žít s každou ženou, která by měla černé vlasy jako ty, nohy jako ty, tvou upřímnost a na nose vrásky od smíchu. Ale emancipovaná žena by nevydržela se mnou. Koneckonců, když jsem si tě bral, neměla jsi k ní daleko - a vidíš sama, jak to dopadlo.
Ještě nedopadlo. Pořád ještě přece nechápu, že jsem tu především od toho, aby se tobě dobře pracovalo. Ale můžeš mi říct, jak se tvá neláska k přírodě změnila v závislost na ní?
Začnu třeba tím, jak jsem zjistil, že nápady se mi při psaní pravidelně dostavují, když vstanu od stolu a jdu na záchod nebo uvařit si v kuchyni kávu. Ale kolikrát denně může člověk jít
s dobrým svědomím na záchod a kolik šálků kávy za den dokáže vypít? Na venkově má víc možností: jde na zahradu, do lesa, na hrad, jen tak... To je, řekněme, pohnutka profesionální.
Ale mám i pohnutku sociologickou. V mnoha generacích (ten vývoj asi vyvrcholil v generaci našich rodičů) se dala úspěšná životní dráha znázornit vektorem od vesnice k městu. Od pamětní desky na mistrově rodné chaloupce k pomníku v nadživotní velikosti na náměstí v metropoli. Opačným směrem se ubírali jen ztroskotanci a zběhové (Jaroslav Hašek), případně ti šťastní, kteří už dobyli světa a chtěli si před smrtí ještě chvilku odpočinout (William Shakespeare). Myslím, že tato mapa vrcholů a nížin přestává platit. Příčiny jsou zjevné (babylonská přebujelost soudobých měst na jedné straně a rozvoj internetu na druhé), jsou i skryté, ale na žádné tady není místo. Zůstanu tedy u své zkušenosti, která je možná ovlivněna i tím, že venkov cítím jako mezeru ve vzdělání: od tří let mě učili rozeznávat Mozarta od Stravinského, ale diviznu od jitrocele se učím rozeznávat až teď, po čtyřicítce. Není už nejvyšší čas?
A ještě pohnutka biologicko-existenciální: jedna ze změn, které na sobě pozoruji s přibývajícím věkem, je zvýšený zájem o počasí. Dlouho jsem nechápal, proč staří lidé pořád mluví o tom, jestli to vypadá na déšť, jaký byl předloni podzim, dokdy letos vydrží sníh. Vnímal jsem počasí (pokud vůbec) jako proměnlivou kulisu, k níž je třeba zvolit vhodné oblečení, aby člověk nenastydl, protože by pak nemohl jít třeba do divadla. A do divadla se muselo, v kabátě nebo bez kabátu, i kdyby trakaře padaly. S každým dalším rokem se raději než na sebelepší představení dívám z okna, jak se "tam" stmívá. Na venkově je to vidět líp. Pamatuješ, jak Adam poprvé ukázal z kočárku na nebe a řekl: Měsíc? Bylo to v Praze na Smíchově, jeli jsme dál, měsíc zmizel za domem, a když se o ulici vedle znovu objevil, Adam řekl: Další! Z toho je patrné, jak nás město klame, pokud jde o vesmír. Má sklon se samo tvářit jako vesmír a já už jsem tak starý, že mu to nevěřím. A (zároveň) čím jsem starší, tím víc chci ve vesmíru žít.
Škoda, že tuhle odpověď nemohu vnímat jen jako čtenářka. Už před deseti lety jsem ti říkala, že v Praze je sice mnoho kostelů, ale na Blatově nebe. Děti mohly vyrůst v tom tvém vesmíru mezi králíky a kozami. Jeden intelektuál poblíž by nám všem ke štěstí úplně stačil. Obzvlášť kdybys to byl ty.
Jenomže jako ty ses vedle mě učil vnímat vesmír, já teprve poslední dobou, co nehledím jen do kočáru před sebou, začínám vnímat ducha v architektuře, v lidech, ve městě. Zdá se ale, že zanedlouho budu muset ke kozám a králíkům.
O tom napsal Tennessee Williams hru Léto a dým: cynický lékař se seznámí s bigotní starou pannou, a jak vycházejí jeden druhému vstříc (jistěže z lásky), nějak se minou a skončí oba zase na opačných pólech: ona jako prostopášnice a on jako spořádaný ňouma. A Vyskočil má v Blbé hře Julia Vávru, předsedu zemědělského družstva, který touží být ve městě šéfredaktorem, zatímco jeho bratr Oskar -
Těch hodin, co prokecáme jen tak! Není ti líto toho času? Mně někdy ano. Tvého i mého. Neměli bychom s ním zacházet ekonomičtěji?
To prosím ne! Děsím se manželství (říká se jim obludným termínem "dvoukariérová"), kde spolu manželé promluví, jen když potřebují něco "vyřešit". Bral jsem si tě, abychom byli spolu - a málokdy jsme spolu víc, než když jen tak kecáme. Když se podívám na hodiny, je půl čtvrté ráno, láhev vypitá a nic nevyřešeno, jsem nejšťastnější. (Něco jiného je, když ti musím do půl čtvrté ráno vyvracet hloupost, kterou už jsem ti vyvrátil stokrát.)
Beru to jako důkaz tvé lásky ke mně. Když jsem tě poznala, psal jsi snivé, křehké a milující ženské postavy. Kam se poděly? A proč?
Vím, jakou odpověď čekáš. To je ale pravda jen zčásti. Myslím, že jsem psal spíš snivé a křehké věty než postavy: zkušenost s jazykem jsem měl (je to tak obvyklé) dřív než zkušenost se ženami.
Já jsem si tě brala zkušeného ažaž. Pomáhají ti rodinné příběhy, které už několik let píšeš, lépe snášet manželství, které žiješ?
Nepovažuji naše manželství za nemoc, ze které bych se musel léčit psaním, ostatně víš, že ani jako čtenář si nepotrpím na literaturu, v níž se autor "vypisuje z traumat". Je ovšem pravda, že si občas dopřávám jakéhosi přehození výhybky: kdybych tě v takových okamžicích poslouchal jako milující manžel, musel bych tě utlouct, ale když tě poslouchám jako svobodný spisovatel, bývám ti vděčný za inspiraci. Takže nás živíš mnohem větším dílem, než se dá vyčíst z daňových přiznání.
Přesto mi občas vytýkáš, že jsem líná. Znamená to, že pořád ještě provokuju málo? Čím jsi nás loni živil?
Za rok 1999 jsem natočil druhou polovinu, tedy padesát kapitol rozhlasového Stoletého zpěvníku (z toho posledních třicet za dramaturgické spolupráce Pavla Klusáka), patnáct televizních písniček do zamýšleného cyklu Letopísně, napsal jsem dvě rozhlasové hry a rozepsal jednu divadelní (letos, právě v těchto dnech, ji dokončuji), natočil jsem pro rozhlas tři antologie písniček z let 1938, 1948 a 1968 (ve své interpretaci; tím jsem dokončil cyklus započatý o rok dřív písničkami z roku 1918), s Břetislavem Rychlíkem jsem natočil hodinový televizní portrét Josefa Topola a taky první část připravovaného cyklu Pestré cesty po naší vlasti. Téhož roku jsem udělal i větší část práce na dvou knihách, které vyjdou letos: připravil jsem k vydání hry a prózy Ladislava Smočka a napsal několik povídek a pohádek do knížky V mámově postýlce. Nemluvě o drobnostech pravidelných (setkávání u kulatého stolku v rozhlase, pořady s Janem Burianem, úvahy pro Týdeník Rozhlas) i nepravidelných (koncert z písní F. L. Čelakovského ve Strakonicích, doslov k Sedmi úvahám Václava Havla atd.)
Nemyslíš, že by bývalo lépe, kdybys toho dělal méně a více se věnoval dětem?
Já se, jak víš, domnívám, že moje téměř ustavičná přítomnost doma znamená pro děti nejméně tolik, kolik by znamenal hrající si tatínek po návratu z práce. Mnohokrát denně se tak s dětmi setkávám, byť jen na chviličku, tu ořežu tužku, tu poradím s klavírní etudou, tu rozvážu uzel, tu se společně najíme, ale hlavně - děti mi vidí při práci do ruky. Je to podle mě obdoba tradičního tatínka v kvelbu za kuchyní nebo v dílně postavené z pokoje pro hosty.
Jako krok za krokem, vytrvale, trpělivě, logicky a s láskou buduješ své příběhy, stejně tak buduješ i rodinu. V příbězích jsi už konečně ve stadiu, kdy vyústění nevymýšlíš, ale necháváš se jím překvapit. Připustil sis někdy, že příběh nás dvou vede jinudy, než kam ho postrkuješ?
Nevím, z čeho jsi nabyla dojmu, že tvůj život je uskutečňování mého dramaturgického záměru. Pokud jsem s tebou (s námi) nějaké záměry měl, myslím, že jsem už mnohokrát dokázal, jak ochotně se jich dovedu vzdát. Brali jsme se v roce 1985. Co jsem tenkrát tušil z dnešního zimního večera, abych mohl náš příběh k tomuto stavu "postrkovat"? Ne, nevím vůbec, kam to chci dotáhnout, nemusíš se bát, že tě tam vleču s sebou. Vím jen, co nesmím cestou ztratit, a jsem ochoten se kvůli tomu zdržet, zastavit i změnit směr. Poněvadž jsou to jen tři věci (věc z nich není ani jedna), můžu je tu snadno vypočítat: nejdřív to dykovské "bez hanby jíti pražskou ulicí", dále možnost spřádat příběhy a samozřejmě ty, miláčku, kdo jiný? Pokud je ti se mnou někdy trochu těsno, může to být i tím, že se podobáš té báchorečné hrdince, která se svému nápadníkovi měnila před očima v kus ledu, v plamenometnou saň a nevím v co ještě, nejspíš v nesnesitelnou krávu - a po celou tu dobu bylo třeba ji udržet v objetí, než se zase stane krásnou dívkou. Ale za to přece já nemůžu! (Byl bych ovšem rád, kdyby se jednou ukázalo, že náš život měl svou logiku, jsem však sám zvědav, jaká logika to bude; nejspíš ženská.)
Proč ses ještě nerozvedl?
Jsou chvíle, kdy bych ti mohl popravdě odpovědět: "protože jsem ti slíbil věrnost". Jsou chvíle, kdy bych ti mohl právě tak pravdivě odpovědět: "protože tě mám rád". Ale v každé chvíli mohu říct: "protože to nejde". Pout, zájmů, vzpomínek, dětí, ale i věcí máme společných tolik, že kdyby se to přetrhlo, určitě ne tam, kde jeden končí a druhý začíná.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz