Kahuda Václav / Dokumenty /
Literatura jsou slova hozená jako plachta do větru (rozhovor Zdenka Pavelky s Václavem Kahudou pro Salon, 15. 11. 2001)
* Téměř každý rok vydáváte novou prózu. Nemáte strach, že se vypíšete?
Houštinou jsem, řekl bych, překonal nějaký svůj osobní, životní práh a Technologií jsem se rozhlédnul v radostném zášlehu, prožil jsem si takové osvobození, úlevu, která asi souvisela s nějakými posuny v egu, někde ve mně. Proudy budou asi na dlouho poslední knížkou - o tom, co mě na psaní a životě zajímá, snažil jsem se zachytit proces postupného vzdalování a ztrácení schopnosti té ostré imaginace, která mě navštěvuje jednou za dva, za tři roky. V takových intervalech jsou moje knížky psané a teď jsem doběhl úplně do přítomnosti a budu se muset odmlčet. Už zase nemám šém, kterým bych zachytil chvíli a dobu. A musím na to čekat.
Proudy vypovídají o tom, že když člověk má imaginaci, prožitky ze světa, projevuje se to u něj nadšením, ale i strachem a úzkostí, jako by měl na sobě mokrý svetr a špatně padnoucí kalhoty a tak trošku se směje jindy, než se smějou ostatní.
* To mi vyprávíte o své osamělosti? Cítíte se osaměle?
Samozřejmě. Jedináček, standardní postup, který vede v lepším případě k tomu, co jsem, v horším...
Koukal jsem okolo sebe, na jedné straně držený v bavlnce, na druhé cíl masívní, hypertrofované, koncentrované mateřské lásky, která je svým způsobem vězením. A díky tomu už ve škole člověk působí nápadně, obtížně se seznamuje, tím, že si to uvědomuje, se zase frustruje, proto zalejzá dovnitř, do sebe, ale má bohatý vnitřní život, jenže kvůli tomu není schopen chytat jemné vazby reality a přizpůsobit se smečce a jejímu chování - tím je ještě nápadnější, a tak jde zase ještě hloub dovnitř.
V tom lepším případě, jako je můj, se to někde zastaví. Pro mě bylo dobré, že jsem odešel ze školy a od rodiny do učení a začal jsem chodit ven a po hospodách. A muzika, knížky a přes psaní jsem se vlastně k tomu světu dostal. Skrze pospolitost lidí, kteří nějakým způsobem něco dělají. Většina se živí jinak než uměním, ale přece jenom jsme nějak pohromadě. Poznáme se, nacházíme se. To není otázka inteligence, to je schopnost prožívání.
Zajímavé je, jak je s tím provázaná řeč, jak vypovídá o vnitřním světě každého takového člověka. Je to vždycky taková jiskra v davu, když někoho zaslechnu, něco si přečtu... Třeba Petr Hrbáč v Brně... Vím o pár lidech v Čechách, kteří mě zajímají, píšou a jsou zajímaví jako lidi, a žádný z nich nepíše úplně standardní texty. Přečuhují. Odpovídá to vlastně tomu, že se o nich říká, že mají o kolečko víc, protože oni přesahují svět kolem sebe.
Jsou to lidi, kteří si uvědomují vážnost reality, nejednoznačnost, ambivalentnost, protikladnost čehokoli, a třebaže se jim zbortí vazba, jsou schopni reflexe a nejdou jen po vzruších a emocích. A znám autory nikdy nenapsaných románů, kteří jsou buď v blázincích, nebo se nikde nezastavili na nějakém patře bližším běžnému světu a probořili se někam, kde už je těžké je najít.
* Vaše prózy působí silně autobiograficky. Do jaké míry jste v nich takový, jaký jste ve skutečnosti? Například v Technologii hodně čtenářů hledalo v postavách Petra Kratochvíla a Jana Beneše skutečné lidi, vás samé - taky proč ne, když jsou to vaše skutečná jména (Jan Beneš je vlastní jméno spisovatele Emila Hakla - pozn. red.). I když si myslím, že balancujete na hraně románu zrovna tak objektivního, jako je například Kartouza parmská, ptám se: Jak mají lidé číst Technologii? Nechcete napovědět?
Chci. Vladimír Holan v nějakém rozhovoru kdysi řekl, že on nechce být poetický pro nějakou poetičnost, že jeho zajímá přesnost. A ta že se nevejde do žádných logických soustav a obvyklých slovních vazeb. Proto se musí vyjadřovat básnickými obrazy a poezií. Mě také zajímá ta přesnost. A abych mohl být přesný, přistupuju ke svým příběhům jako k příběhům někoho druhého. Píšu o svých prožitcích, ale dokument to není, je to stylizované. Jako když se dělá replika sochy na Karlově mostě - ne může se měřit šuplerou přesně na milimetry a udělat to stejně, musí se udělat víc, zvýraznit ty znaky. V botanických atlasech jsou dodneška nejvíc ceněné ne fotografie, ale kresby. Protože kresba víc než fotografie dokáže znázornit rozlišující znaky, typické pro nějaký druh.
V Technologii jsou shrnuté hovory s Honzou Benešem za posledních asi dvanáct let, je to rozhovor za celou tu dobu.
*Jednou z námitek, se kterou jste se určitě setkal, je, že jste vulgární.
Kdo se dostane přes povrch, přes vulgarismy, patologické prožitky, pochopí, že nejsou účelem, nejsou důvodem, že jsou to jenom nosiče. Že v nich je zakódovaný nějaký životní pocit. Nepíšu o roztržených prdelích, abych psal o roztržených prdelích. Skrze ně jsem chtěl jen něco říct. A myslím si, že už mám dost čtenářů, kteří to chápou.
* Proč je mezi Baziliškem a Technologií takový rozdíl ve formě, stylu, v ponoru? Technologie, to je svět, ve kterém se pohybuji a jsem schopen mu rozumět a třeba se s ním i ztotožnit. Na rozdíl od Baziliška, před kterým stojím jak před obrazy Maxe Ernsta.
Technologii jsem psal v takovém radostném oblaku během několika dní, jako jsem kdysi napsal Baziliška, a v kterém jsem občas psal některé úryvky Houštiny. Ale tu jsem psal dlouho a někdy mi z toho bylo až blbě, zvládat nápor těch prožitků byla opravdu dřina. Technologie, to jsem navázal na nějakou nit - jako bych oloupal kabel od všech bužírek a napojil se na řád, na který byl napojen taky Bazilišek.
Rozdíl, o kterém mluvíte, je způsoben tajako plachta do větruky tím, že to vyšlo pohromadě. Bazilišek měl vyjít v reedici a řekli mi, že by to byla škoda, že by se tam za prakticky stejné peníze ještě něco vešlo. A já měl zrovna Technologii a Pluháček rozjížděl Neon a zrovna vydal Houštinu a na Technologii neměl peníze a vypadalo to, že by to vyšlo až za další rok, tak jsem to dal Hostu a oni to nakonec vydali společně. Ony k sobě ty dvě věci vlastně patří, ale je mezi nimi deset let. 1988 Bazlišek, Technologie 1998. A je to průběh nějakého výboje, cesta blesku. I když chápu, že někdo, kdo si kupoval Technologii, a pak si poprvé přečetl v tomhle vydání Baziliška, tak se asi vyděsil.
* Změnil jste se a nejste už tak divoký vypravěč?
Když Bazilišek v devadesátém druhém vyšel a já ho pomáhal roznášet do komisí, přišla na mě psychóza, že mě lidi budou poznávat, že se tím budu živit. Jenže pak jsem si jednou za čtrnáct dní vyzvedl u Fišera třicet korun za prodané výtisky, a bylo to pro mě tak frustrující, že jsem tam pak už nechodil a představoval jsem si, jak se mi budou mladá děvčata chichotat a tlustým matrónám se bude smíchy třást poprsí. Ale pak mě to přešlo a jsem v tomhle směru klidný. Jsem rád, když nějaká koruna občas kápne, ale to je jiná věc. Dneska mě těší, že to nebyla marná práce, že to nějak zacvaklo, že to funguje, vím, že to je na dlouhý čas - a ono je to díky tomu nakonec silnější. Lidi se k tomu dostávají postupně, půjčují si to...
Volal mi jeden člověk z Červeného Kostelce, že tam má jeden výtisk, úplně roztrhaný a že si z toho v hospodě navzájem předčítají, a říkal, ať přijedu, myslel si, že jsem nějakej rozchechtanej opilec a že tam budem týden chlastat. Musel jsem ho zklamat, ale potěšilo mě to, že ta knížka si žije už sama. A když už někdo dá tolik peněz za knížku, za Houštinu třeba tři stovky, a pak má potřebu se k tomu vyjádřit a dává ji dál, to je dobré a to platí. To není popularita, jako když někdo řekne v novinách, že nejí maso, že se ráno nečeše hřebenem nebo jánevímco... Jsem rád, že to má takový starobylý rytmus, takový písmácký, že jsou po Čechách desítky nebo možná stovky lidí, kteří o tom vědí, a že to pomalu narůstá.
*Považuji vás za Haškova a Hrabalova pokračovatele. Ne že byste psal jako oni, ale že jdete podobnou cestou, s podobným pohledem na svět a s podobnými schopnostmi o něm vyprávět. A taky, zdá se mi, máte podobnou sloní paměť, ne mechanickou, ale tu, která si ukládá všechno, co potřebuje k vyjádření.
Obou já si vážím, to jsou moji guru, jsem rád, že to říkáte, jsou pro mě oba hlubocí autoři, jedni z nejhlubších. Oni dávali do textů svoje nitro a dokázali vytvářet o světě pravdivé legendy. A to mě zajímá taky. A podobné je možná to, že já taky stylizuji, ale nestává se mi, že bych nechával některou postavu říkat něco, co řekl někdo jiný, to snad jen v nějakých drobných, nedůležitých detailech. Jsou mi oba hodně blízcí.
Když jsem byl malej, Haška četl otec a z pokoje se ozýval takový smích, který přecházel až ve vytí, jak nemohl, a já se ho jednou zeptal, co to čte, a on řekl: To je nejlepší český spisovatel. Podobně mi předváděl to nejlepší, co znal, i s muzikou, takže první desky byly Beatles, Mozart a taky Greenhorns, na tom jsem vyrostl. A dal mi taky číst Krasosmutnění od Hrabala - to bylo první, co jsem od něj četl. A pamatuju si takový zvláštní dojem - hlubokou temnou vlnu, která mnou projela, kterou jsem předtím zachytil akorát občas ve Foglarovi, ve Stínadlech, co jsem nikde jinde v dětské literatuře nezachytil. Taky něco, co mají zase Hašek nebo Hrabal v sobě až zázračného, schopnost přesně popsat lidi ve vážných životních situacích, s takovou až skoro mystickou silou. S hlubokou schopností vylíčit, co lidi dovedlo k šílenství nebo k sebevraždě.
Zajímavé je, že ti, co takové věci prožijí, o tom nejsou schopni většinou vypovídat, kdežto Hrabal to vypálí tak, že se to ve mně rozchvěje, drnčí, jako by vystihl psychický kanál, kterým ty důležité věci protékají. To cítím u Haška, u Hrabala, v posledních dvou knížkách Oty Pavla, potom, co se zbláznil. A je to hrozně vzácné. Slova jako plachta hozená do mohutného větru a teď se ta plachta různě tvaruje, vítr si jede sám, i bez těch slov, ale díky té plachtě vidíme obrovský tah čehosi. Tak jestli mě takhle vidíte, jestli bych do tohodle patřil, tak to jsem rád.
* Tak abyste si zase tak nemyslel: Co říká váš pes Antonín tomu, že jste spisovatel?
Tonda občas registruje finanční poryvy v mém životě - on, když je hůř, dostane nějakou psí konzervu a já si dám jen chleba s máslem. Registruje stavy a období, kdy jsem spokojenej. A že si užil, když na mě lezlo psaní. To jsem takovej nasranej, a ti psi to cejtí, takže vždycky koukal a přišel s nějakou panenkou a snažil se mi nějak pomoct. On k tomu má vztah praktickej. Když jsem dlouho psal, žárlil a já ho musel jednou rukou drbat a druhou jsem psal. Registruje to po svém, po psím, po těch svých konektorech. Ale to bychom se museli zeptat jeho.
* A jste s ním spokojen jako s kritikem?
Vy jste si snad musel dát modrej archívní sevak ve skladu CO. No dobře. On mě kritizuje ne za knížky, on mě kritizuje za celkovou kvalitu života. Zrovna dneska jsem pospíchal, a on na rohu očuchával čubčí chcanky a choval se u toho tak znalecky, jako kdyby ochutnával pozdní bordeaux. Důležitě to přečurával a napotřetí už jsem poznal, že už nemá ani kapičku, že už to dělá naschvál, abych se nasral, že on nespěchá. Ale je mu devět let, takže já se k němu nemůžu chovat nějak násilnicky. Když mně prdne v kouli, tak se rozeřvu a směšně přikazuju, ale on si myslí svoje a pomalu jde. My žijeme tak, že vyhlásíme referendum, že se půjde ven, nebo že se půjde spát.
Ale je to velký kritik. Někdy se chová jako rozmazlenej parchant a někdy se chová jako žárlivá tetička z venkova, když přijde nějaká ženská návštěva, každou návštěvu vítá štěkotem, všichni ho musejí hladit, všem ukáže všechny své panenky, on je malej, takže na tom musí víc pracovat, nemá svýho imidžmejkra, takže vytáhne nějakou volezlou kost plnou prachu, lehne si s ní na kanape a chlubí se tím návštěvě, a když ho chce návštěva pohladit, on jí ukáže zuby a dělá, že návštěva zřejmě nemá nic jiného v úmyslu než mu okousat tu jeho oschlou prasečí nohu.
Žijeme v takové zvláštní smečce, je to takovej kámoš, kterej na mě ví nejvíc. Ten kdyby na mě chtěl povídat, tak to bych se propad´.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz