Rut Přemysl / Dokumenty /
Půl tuctu otázek pro Přemysla Ruta
Kdo Vás do Francie pozval? Michal Lázňovský a Frederika Smetanová, kteří už léta provozují českofrancouzské Divadlo Na voru. Mimo jiné dosud uvedli Cocteauův Pekelný stroj, Claudelovu Výměnu, večer poezie Roberta Desnose… tentokrát (pro tzv. Českou sezónu v Paříži) to zkusili s kabaretem, byť velmi literárním: scénář představení Konec světa v kabaretu Gogo sestavili z textů Franze Kafky, Johannese Urzidila, Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Josepha Rotha, Mileny Jesenské, Vítězslava Nezvala. Společným tématem byla česko-židovsko-německá Praha, skurilní, ale inspirativní svět otřesený První a definitivně smetený Druhou světovou válkou. Součástí toho světa byly, jak známo, také písničky, což mi - neznalému francouzštiny - umožnilo se na představení podílet, jednak dramaturgicky, pak jako aranžér a klavírista, a konečně i jako kabaretiér.
Kde jste přebýval a jak o Vás bylo postaráno?
Bydleli jsme v levném (tu a tam i hodinovém) hotýlku des Beaux Arts poblíž Place d Italie, hlavně však blízko parku Choisy, kde stálo šapitó, v němž jsme po celé září zkoušeli a po celý říjen hráli. Peněz nebylo nazbyt, ale když nemusíte platit bydlení a cestu, můžete hospodařit jakžtakž svobodně; je např. na vás, rozhodnete-li se obědvat, nebo se prohladovět k drahým notovým vydáním francouzských šansonů z 20. až 60. let.
Jaký byl Váš denní režim?
V září jsem byl víceméně k dispozici divadlu (kromě každodenních zkoušek otvírali jsme výstavu "Kafkovy proměny" v muzeu Montparnasse, v rámci výstavy měl jsem pak i samostatný večer písniček "z Kafkovy Prahy"), v říjnu stačilo být šestkrát týdně (kromě úterků) včas na představení, po němž jsme většinou ještě hrávali ke guláši a pivu. Dny jsem tedy mohl věnovat Paříži, která si to věru zaslouží.
S jakými zajímavými lidmi jste se setkal?
Jsem vděčný za setkání s několika Čechy a Slováky, kteří jsou už v Paříži doma (herečka Jana Bittnerová, houslista Petr Růžička, psycholožka Eva Kšicová, rozhlasový redaktor Jiří Slavíček) - bylo by s nimi milo i jen tak u vína, kromě toho jsem však díky nim viděl, slyšel či navštívil leccos, nač bych jinak neměl peníze, nebo bych se o tom vůbec nedozvěděl, například jazz-klub v rue Saint Jacques, veřejnou generálku opery Bohuslava Martinů Giulietta a duchové v Opeře Garnier, ale také hrob Josepha Rotha.
Byl pro Vás připraven nějaký „doprovodný program“?
Cosi jako doprovodný program jsme připravovali spíš my: čtení z Franze Kafky (zpíval jsem k němu písničky), natáčení pro televizi, už zmíněné účinkování při vernisáži kafkovské výstavy, české písně k poslechu i tanci po představení. Ale kdo chtěl, mohl využít bohaté pařížské nabídky a sestavit si program vlastní. I chodil jsem po galeriích, po divadlech, kostelích, zahradách, ulicích, knihkupectvích, hřbitovech…
Jak pobyt ve Francii ovlivnil Vaše jazykové znalosti?
Často jsem se ocital v paradoxní situaci: na jedné straně neumím francouzsky, na druhé straně jsem přečetl spoustu francouzské literatury, která měla u nás odedávna štěstí na dobré překladatele. Díky tomu (a díky latině, kterou jsem nasbíral za léta zpěvu na kostelních kůrech) jsem se kupodivu dobře orientoval i v takových hájemstvích francouzštiny, jako jsou knihkupectví a antikvariáty: svým francouzsky hovořícím přátelům a kolegům jsem objevil nejednu knížku, o níž neměli potuchy. (Opláceli mi to při objednávání v hospodách a jednání s hotelovým personálem.) Nemohu říci, že bych se za dva měsíce naučil francouzsky, ale stalo se mi něco ještě závratnějšího: začal jsem rozumět bez znalosti slovíček a gramatiky. Až se mi z toho nechtělo domů.
/4.12.2002/
