Rut Přemysl / Dokumenty /
Pohlednice z Paříže
27. srpna 2oo2 - poslední večer na Lipnici: zítra už musím do Prahy a v pondělí do Paříže. Každý další odjezd odtud je větší trápení. Vydal jsem se večer kolem kopce, trochu sestoupil blatovskou cestou, ale nad Michaličkovnou zahnul doprava, pak kolem Koťarovy pily a zpátky alejí na novém hřbitově, hořely tam světýlka na hrobech, odtamtud nahoru lesíkem nad silnicí, u Koruny jsem si koupil dvě piva a pomalu je pil u kamenného stolu. Přiběhla Šura, mňoukajíc zavřenou hubičkou jako vždycky, když má v zubech myš. Spořádala ji přede mnou (dovede to virtuózně: nechá jen dokonale oddělené střívko), pak vyskočila na stůl, myla se a "rýsovala se" proti světlu nade dveřmi. Nedovedu si představit, že by seberafinovanější pařížský striptýz mohl víc vědět o kráse. Srovnatelně nádherné jsou už jen tvary hub. 4. 9. 2oo2
Moje milá, nejdřív adresu: P. R., Hotel des Beaux Arts, 2 rue Toussaint Féron, 75o 13 PARIS. (V pokoji mám bidet, což by mě udivilo, kdybych to neznal z literatury.) Naproti na okně sedává černá kočka, už jsem jí řekl o Šuře. Zkoušíme denně od 11 do 22 se dvěma hodinovými přestávkami na oběd a večeři, ale nezkoušejí všichni všechno, takže už jsem i bloumal Paříží. Víno je znamenité a jídlo většinou čínské. Bydlíme na pomezí čínské čtvrti. Šapitó bude stát v parku tři minuty od hotelu. Všechny květiny mají modrou barvu (nejrůznějších odstínů), což na zeleném travnatém pozadí vypadá jako ilustrace k Novalisovi. Muzikanti (housle, klarinet, kytara) jsou skvělí, tož si představ, jak se pařížským parkem nese "Praha je všech Čechů ráj" a uprostřed trávníku bělovousý čínský stařec obrácený k slunci cvičí jakousi jógu, oblečen v bederní roušku.
1o. 9. 2oo2
Moji milí, ten vzdálenější mrakodrap je montparnasská věž, pod níž se kupodivu dochovala ulička domků s dřevěnými schodišti, celá obrostlá psím vínem. Tam, v muzeu Montparnasse, zítra otvíráme výstavu Kafkova Praha a za týden tu budu mít koncert. Hned za pianem visí Haškův portrét namalovaný podle známé lipnické fotografie.
Hltám pařížský život plnými doušky (například si každý den kupuju v čínské samoobsluze jiné pivo: čínské, thajské, laoské, japonské... zatím jsem nemusel sáhnout dvakrát pro týž druh - a to tu nemají české). Podle nejnovějších průzkumů 5o% Francouzů smýšlí rasisticky. (To číslo by nemělo dále stoupat, protože víc Francouzů ve Francii není.)
13. 9. 2oo2
Moje milá, je půl druhé v noci, sedím ve svém pokoji se sluchátky na uších a poslouchám, jak Boris Vian s orchestrem de Claude Abadie nahrál v roce 1945 Tin Roof Blues. Koupil jsem si to CD v rue Mouffetard přesně o půlnoci a dobře jsem udělal.
17. 9. 2oo2
Miláčku milý, už je vlastně 18. (jedna po půlnoci): posílám Ti Vítězný oblouk, neboť jsem před chvílí slavně zvítězil. Nejúžasnější okamžik však na mě čekal po představení, kdy za mnou přišla stařenka s téměř holou hlavou, představila se jako sestra písničkáře Lemarqua (hned se mi vybavila Marjolaine, i zpívali jsme si ji českofrancouzsky), který prý zemřel před pár dny. Ona dřív zpívala šansony - PLEŠATÁ ZPĚVAČKA! Den poté, co jsem se byl poklonit u Ionescova hrobu! Plašatá zpěvačka žije! Mluvil jsem s ní!
19. 9. 2oo2
Moji milí, ozvěny, které se ke mně donášejí z předvčerejšího recitalu, jsou velmi příznivé (až na hlas jednoho francouzského vlastence, který tvrdí, že ty písničky musely být německé, protože Češi měli za Kafkových časů leda tak folklór). Večeřel jsem včera ve vietnamsko-thajské restauraci vepřové v karamelu! Hůlkami jím tak bravurně, že když jsem po dvou týdnech spatřil příbor, vzal jsem vidličku i nůž do pravé ruky.
22. 9. 2oo2
Tož jsme byli v Paříži zadarmo na večeři! V marocké hospodě, jejímuž majiteli spadla před dvěma lety dcerka z okna ve druhém poschodí - a nic se jí nestalo. I slíbil tatínek, že bude každý pátek a sobotu dávat jídlo gratis. Je to tak, byl jsem tam a jedl marocký couse-couse - arabskou pšenici se zeleninou a kuřetem - a pil bílé pivo, které se podává s citrónem. Pak ovšem jsme pokračovali do Café Jazz Universelle (vstup volný), kde hrál Quartet Sebastiana Vidala v duchu Hot Club de France, ale k tomu se skvělou hráčkou na valchu (žena s tím nástrojem vypadá jako ideální bytost mezi pradlenou a striptérkou). Když jsem se vracel za svitu úplňku a neuměl si představit, že by večer mohl ještě nějak gradovat, spatřil jsem výlohu plnou modelů hub: byly tam bedly, muchomůrky, kozáky, hřiby, pavučince, vždy na dřevěném podstavečku s nápisem Champignons de France / Mortel apod. Tak se žije v Paříži!
23. 9. 2oo2
Moji milí! Stromy teď mají v Paříži stejnou barvu jako na obrázku, na střechu šapitó bubnují kaštany, do ucha mi zpívá (nahá, ale taky už stoletá) Josephine Baker píseň, v níž ke svému překvapení poznávám kuplet Milý pane Urban; francouzsky se jmenuje La Petite Tonkinoise. Dal jsem dnes téměř polovinu svého denního rozpočtu za odeslání korektury, tož snad aspoň dojde.
24. 9. 2oo2
Když jsem se tuhle vracel za úplňku ulicí Saint Jaques, vybavila se mi dávno zapomenutá písnička, kterou jsem napsal sám před pětadvaceti lety. V Paříži k ránu o půl třetí / se z šantánu potácí písničkář, / voní mu límec po poupěti / a měsíc mu nabílo líčí tvář. / Můj zpěváčku, dávno už nesličný / a pořád tak náměsíčný, / pro úplněk a pro úsměv dam / bys vystoupil na Notre Dame. - Blbý, co?
25. 9. 2oo2, 1. 25 hod.
Moji milí, poslední hodinu včerejšího dne jsem strávil v knihkupectví Shakespeare + Company, dědici slavného podniku Sylvie Beachové, která přesně před 8o lety vydala Joyceova Odyssea. Tehdy i teď (byť v jiné ulici) to bylo centrum anglicky tištěných knih v Paříži. Dnes vypadá jako mile zpřeházený a knihami přeplněný antikvariát, kde mají nejenom celého Becketta, Pintera, Stopparda a Williamse, ale také živou černou kočku. Seděla rovnou na knihách. Jinak to ostatně ani nešlo: jsou všude.
25. 9. 2oo2
Miláčku, nastal podzim a v noci dokonce zima. Pařížští clochardi sice dál spí na schodech paláců zabaleni do novin (také do alobalu!), u ruky poloprázdnou láhev, já však nejsem tak bohatý jako oni, abych se mohl zahřát koňakem. V hotelu se ještě netopí (ač by bylo načase), o šapitó ani nemluvě. Pošli mi prosím můj černý raglán, ať místní lid vidí, co je to chic parisienne. A můžeš přibalit ten tmavomodrý svetr, vezmu si ho pod sako. Polibek s párou u úst posílá Tvůj Přemysl.
26. 9. 2oo2, vlastně už 27., půl druhé hodiny po půlnoci.
Vydal jsem se dnes večer na Montmartre. Sacré Coeur svítilo zdaleka, nečekal jsem však, že bude kostel otevřený. Nejenže byl, ale přišel jsem právě na mši (začínala ve 22 hod.!). Tož jsem počkal a zůstal a vzpomněl na Vás všechny a na mámu. Stál jsem pak na těch schodech před kostelem a díval se na noční Paříž. Kolem půlnoci (pianista ve vinárně hrál Garnerovo Misty) jsem chodil ve stopách Aristida Bruanta, Léona Bloye etc. etc. Turisti už spali.
1. 1o. 2oo2
Zážitek z metra cestou k těm mrakodrapům: vytáhnu z kapsy plechovku a říkám Jiřímu a Zdeňkovi: "Když jsme v té Paříži, rozhodl jsem se ochutnat, co bych v Praze nikdy nekoupil, totiž nealkoholické pivo." Slečna na protějším sedadle sundala sluchátka a pravila: "Tady někdo řekl nealkoholické pivo?" Vyšlo najevo, že studuje slavistiku, zejména srbštinu. Když přišla řeč na prof. Sticha, nechal jsem ho pozdravovat. "Od koho?", ptala se. "Od Přemysla Ruta." Slečna (nadšeně): "Vy jste Přemysl Rut?" Doslova tak se to odehrálo.
4. 1o. 2oo2
Tož máme po premiéře, snad úspěšné, byť zdaleka ne podle mého gusta (zejména dramaturgického: kdyby bylo na mně, vybíral bych texty mnohem méně z literatury a mnohem víc z kabaretu - Kafka, Jesenská, Urzidil, Poláček jsou spíš ke čtení než k inscenování, zvlášť ve francouzském pojetí, které poněkud připomíná francouzský park: je krásné, ale bez české poťouchlosti a tragikomiky). Po premiéře se v šapitó podával guláš, který podle českého receptu uvařil čínský kuchař (na koření to bylo znát, ale v globalizovaném světě už jiné pokrmy nebudou). A zatím se přehoupla polovina mého pařížského vytržení.
5. 1o. 2oo2
Na tomhle krásném náměstíčku bydlel Victor Hugo. A Alexandr Dumas sem ubytoval svou ďábelskou Mylady de Winter. Kromě těch velkých stínů a chimér však čím dál častěji potkávám velmi skutečné žebráky. Muž v mém věku nastoupí do metra, padne na kolena, po kolenou projde celý vagón a každému cestujícímu do očí odříká svou prosbu. Sedím proti němu jako boháč s fotoaparátem a neumím mu francouzsky vysvětlit, že mám dvě housky na den, abych si mohl koupit noty.
7. 1o. 2oo2
Bloumal jsem po montmartreském hřbitově, jako bych chodil po návštěvách (Gautier, Marceline Desbordes-Valmore, Feydeau, Dumas ml. a také jeho Dáma s kaméliemi Alphonsine Plessis). Je teď víc času, hrajeme večer, publika máme zatím kupodivu dost; šlágrem představení je To jsem rád, už to (česky) zpívají i francouzští barmani a technici.
9. 1o. 2oo2
Francouzi nepřejmenovávají ulice, takže mi na cestách znamenitě slouží průvodce a plán Štyrského a Toyen z roku 1927! O české sezóně nevím bohudíky nic, zato už vím hodně o Paříži, mám ji v nohou od Vincennes po Bois de Boulogne a od Montmartru po Montrouge, od desáté dopoledne do čtvrté ráno. Všude vlezu, všechno prohrabu, denně objevím spoustu úžasných věcí (například vztah mezi rozmístěním pilířů v pařížských kostelích a stromů na pařížských boulevardech), navečer se vracím kvůli představení - a potom jdu zase do Paříže, nebo píšu domů; jsem-li náhodou unavený, posedím hodinku s kolegy u vína v arabském baru poslední kategorie, který je přímo v "naší" ulici. Nazval jsem jej U teroristy, ale panuje tam vlídný barman plný zájmu o své vzácné štamgasty. Už se byl dokonce podívat na kabaret. Moc nás chválil, jen byl trochu zaražený, že je to hodně o Židech. Inu, co se dá čekat od Kafky a od Poláčka!
1o . 1o. 2oo2
Přišel kabát! Děkuji zhluboka! Však ho co nevidět obléknu: pařížští zahradníci už vykopávají ze země letní květiny, což při ohromném počtu zdejších zahrad, parků a záhonů (sebemenší koutek, na němž nestojí dům a nejezdí auta, je okamžitě vyšlechtěn v zákoutí kvetoucí zahrady) mění tvář města podobně, jako se po žních mění vzhled venkovské krajiny. (Pražské zahrady už většinou zůstaly jen v Hašlerových písních.)
11. 1o. 2oo2
Milá Šuro, tohle je Mona Lisa mezi kočkami, jeden z nejslavnějších plakátů na celém světě. Černé kočky jsou vůbec v Paříži velmi milované, vídám je na oknech, na dvorcích i na pohlednicích, měl bych tisíc příležitostí pohladit je na bříšku, ale vím dobře, že bys to v tu vteřinu poznala a už bych tě pak nikdy nespatřil. Těším se na tebe.
12. 1o. 2oo2
Zažil jsem dnes své dosud největší pařížské překvapení. Vydalo se nás šest do tibetské restaurace (Francouzi tvrdí, že tibetská kuchyň se nepodobá ničemu na světě), dali jsme si k dobře známému hovězímu na houbách (Jidášovo ucho) doporučit tibetskou specialitu - "chléb na páře", načež přinesli český knedlík, jenže zapletený jako houska. Najedli jsme se jak U české koruny. Nad šálkem čaje napadl mne slogan "Čechy - Tibet Evropy".
13. 1o. 2oo2
Tenhle Saint-Etienne du Mont je pro mé oči nejkrásnější kostel v Paříži; zvenku už jste ho viděli včera, zevnitř je bílý a křehký jako z jinovatky (žádné chrámové šero: kdo vstoupí, octne se v něžném světle). V mariánské kapli za oltářem jsou pohřbeni Jean Racine a Blaise Pascal. A vpravo za kazatelnou sv. Jenovéfa, patronka města.
15. 1o. 2oo2
Milé děti, toto je Sorbonna, vysoká škola, k jejíž pověsti přispěl sám sv. Tomáš Akvinský. Pročež koukejte študovat, nebo skončíte na vysokých školách, k jejichž pověsti přispěli Sáva Šabouk, Vítězslav Rzounek a Hana Hrzalová. Nemyslete si, že jejich duch je už vyvětrán. Není to totiž jen duch komunismu, nýbrž duch papouškující podlézavosti, přesný to opak vzdělání.
16. 1o. 2oo2, o.45 hod.
Tož vám musím hned začerstva sdělit, že jsem se právě vrátil posledním metrem z Comédie Francaise (na obrázku za Louvrem), kde mi hráli Kupce benátského, abych k tomu nepotřeboval francouzštinu. Prudce aktualizováno (nakonec si Antonio se Shylockem přátelsky nabídnou cigaretu!), ale při vší důvěře v Shakespeara a s důsledností, o jaké se českému divadlu ani nezdá. Když se objevil Antonio v posilovně a vzápětí Shylock s notebookem, byl jsem velmi ostražitý. Ale oni to dovedou stylizovat jako ty svoje úžasné zahrady: je to vystavěno z přírodních prvků; není to už příroda. Zrovna tak tohle byl chvílemi skoro balet se současnými rekvizitami, nikdy snaživý televizní realismus. A hudbou (tedy i rytmem) toho baletu byl Shakespearův text; dlouho jsem neslyšel herce tak čistě říkat text, tak se s ním ztotožňovat. Shakespare se nemusel bránit (jak on to dovede), mohl se blýsknout jako prorok, který znal svět roku 2oo2.
18. 1o. 2oo2
Přesně tak podzimní teď Lucemburská zahrada opravdu je, z pařížských stromů začalo padat listí, což místní metaře zaměstnává od rána do večera (pochopil jsem konečně, proč se ve filmu Můj strýček tolikrát vrací záběr muže, který tam nemá jinou roli než ustavičně mést listí z chodníku).
19. 1o. 2oo2
Nevím, jestli měl Paul Claudel psa, ale pokud ano, venčil ho zajisté na tomhle nábřeží: bydlel hned za rohem nad tou vysokou zdí. Jinak jsou ovšem psi jedním z projevů francouzské hrdosti: zásadně (ani v metru) nemají náhubky a u kavárenských stolečků na ulicích lze občas vidět na jedné židli pána a druhé psa, jak spolu jedí týž (drahý) pokrm. Oběma to dodává krásy a důstojnosti.
2o. 1o. 2oo2
Málokdy se stane, že kámen ztratí hmotnost, ale sochařství je zřejmě pokusem o tenhle div. Rodinův mramor tu a tam prosvítá! Největším objevem pro mne ovšem byly sochy Camille Claudelové a největší radost mi udělal van Goghův Tatík Tanguy, kterého jsem v Rodinově muzeu nečekal. Posílám rodinovský polibek celé rodině (pozor: slovní hříčka!).
21. 1o. 2oo2
Vášeň stavitelů Paříže pro pamětní sloupy (případně obelisky) a vítězné oblouky je poněkud komická: připomíná to známá označení pro samečka a samičku, Eiffelova věž pak představuje vyšší syntézu obou. Bendlův mariánský sloup na Staroměstském náměstí (stržený demokraty roku 1918) byl krásnější a smysluplnější. Ty zdejší dnes většinou slouží jako středy kruhových objezdů. Provoz nakonec pohltí i pýchu.
22. 1o. 2oo2
Byl jsem tedy i v Panthéonu. Je to až trapné: v doslovném i vyšším smyslu slova vyprázdněný prostor. Co mělo být původně kostelem sv. Jenovéfy, bylo vyklizeno pro jakousi národní reprezantaci, podivné mužstvo oficírů, aparátníků a myslitelů vědy i umění, z nichž má každý svou kamennou tumbu (Voltairova socha je výjimkou) a nárok na to nejdočasnější (erární) pojetí věčnosti.
23. 1o. 2oo2
Louvre pokračuje Muséem d Orsay: od Ingrese po Redona. Tak jsem konečně viděl živé všechny ty van Goghovy barvy, které jsem si dosud tolikrát prohlížel asi jako nábytek v šedivém potahu. Tenhle efekt "odhalení" se tu ostatně dostavuje často: jakýsi šťastný krok od reprodukcí k originálům.
25. 1o. 2oo2
Na tomhle obrázku je zvlášť dobře vidět základní urbanistický princip Paříže: město není rozkrájeno na čtverce, ale na troj- či pětiúhelníky, do křižovatek tedy neústí čtyři, nýbrž pět i více ulic. Dá se v tom snadno zabloudit (člověku nepomáhá tušení čtyř směrů - vpravo, vlevo, dopředu, dozadu), ale umožňuje to (dokonce vyžaduje) nekonečnou architektonickou mnohotvárnost; řád plný výjimek bystří ducha.
27. 1o. 2oo2
Zarputilý ateismus surrealistů mi dnes odhalil svůj smysl: snadno se hledají na hřbitově - jejich hroby nemají kříž ani kalich. Já ovšem jsem šel na Batignolles hlavně za Verlainem, bylo ostatně počasí jak z jeho nejslavnější básně ("Dlouhý ston táh / na violách / jeseně" nebo taky "Ó podzime, / jak teskně tvé / housle lkají" - českých překladů je tolik, že vydají na samostatnou knížku). Zkrátka - vítr skučel, v povětří vánice z listí, bral jsem to jako stylovou náležitost svého setkání s Verlainem, až večer jsem se dozvěděl, že to bylo vážné: odpadlo nám (vyprodané) představení, neboť by vichr mohl odnést šapitó! Tož jsem byl rád, že pohodlně stihnu v Comédii Francaise Moliérova Dona Juana. Nádhera! Čekal na mě doslova poslední lístek, divadlo bylo plné pozorného publika. Hrají to jako velkou (tři hodiny!) barokní hru, s pietou málem vlasteneckou: Moliére je náš, chodil po tomhle jevišti do konce svých dnů (křeslo, v němž při představení Zdravého nemocného dostal svůj smrtelný záchvat, stojí na chodbě divadla ve skleněné krychli). - Mezi Verlainem a Moliérem jsem však navštívil ještě Saint Denis, jak je vidět z obrázků. V téhle kryptě jsou od roku 1ooo pohřbívání francouzští králové. Ironií osudu se kolem basiliky dnes ze všech stran vzdouvá příboj pařížské luzy (jak by řekla Marie Antoinetta a měla by pravdu).
31. 1o. 2oo2
Tohle je ten kostelíček (taky Notre Dame), který (z druhé strany) tak nádherně namaloval Vincent van Gogh. Autem dr. Evy Kšicové hodinku od Paříže. Když jsem požádal Vladimíra, aby mě vyfotografoval na místě té stařenky z obrazu (na devatenácti filmech z Paříže nejsem ani na jednom snímku, ten jediný jsem si nechal sem), přiběhl bílý kůň bez sedla a hnědá kozička a pásli se na trávě mezi apsidami! Kůň byl zvichřený, s šílenýma očima, kozička menšího formátu, ale klidná, rozumná, jako by na něj dávala pozor. Vincent a Theo!
3. 11. 2oo2
Tož dnes hrajeme naposledy, poslední týden je už zcela plno, ba přeplněno. Řeknu vám, moji milí, nemít Vás, už bych se nevracel; leda do Auvers nebo na Lipnici; do Prahy v žádném případě. Představa, že budu zase rozumět každému slovu, které mi vítr donese, je strašná.
