Stradický ze Strdic Odillo / Dokumenty /
Můj milý deníčku (příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z ledna 2003, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz)
týden 30. 12. 2002 - 5. 1. 2003Zarathuštramvaj (Zarathušalina)
Leden je měsíc, ve kterém se nikdy nic neděje.
Mozky se ještě nevzpamatovaly ze silvestrovské oblevy alkoholem, tiše se začínají porušovat první předsevzetí a meluzíny vymírají spolu s komíny.
Je to tím, že skutečným počátkem roku je jarní rounodennost (tedy čas, kdy dnu roste stejně bílé i černé srsti; na rozdíl od slonovratu, což je chvíle, kdy se obracejí sloni, kteří nosí planetu Zemi na zádech sem a tam po mostě nad řekou Styx). První leden je datum umělé, z přírodních cyklů neodvozené a stalo se historicky první porážkou lidstva byrokracií. Však ho také vynalezli veleúředníci Římané (mimochodem latinské slovo calendarium znamená účetní knihu). Navrhuji začínat rok znovu jarní rounodenností a na prvního ledna přesunout svátek svaté trojice Obžerství, Bankrotu a Podrážděnosti (z Vánoc).
Za nejlepší doklad VŠEHOSOUVISLOSTI ve vesmíru jsem považoval rozumově nevysvětlitelnou podobnost mozku s vlašským ořechem: mají podobný tvar (včetně polokoulí a závitů) i chemické složení (oba obsahují asi polovinu tuku). Oba chrání pevná skořápka, rozdělená švy a pokrytá koží. Ořech je sice semeno, ale cožpak se sám Jan Evangelista Purkyně nedomníval, že mozkové buňky neurony vznikly ze spermií? (Pro šťouraly: napsal to v knize Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce). Proč o tom vlastně píši - dnes jsem našel ještě lepší příklad VŠEHOSOUVISLOSTI: po Praze jezdí tramvaje vybavené jakýmsi bazmekem (tuším, že se mu říká tyristor), vyluzujícím při rozjezdu i brždění velmi pronikavé, jaksi smyčcově elektronické zvuky - a to čisté první tři tóny symfonické básně Also Sprach Zarathustra od Richarda Strausse. Mají stroje hudební sluch? Nebo je to overtura chystané stávky tramvajáků? Ta krása vesmírná ze mne vyrazila dech a také báseň:
NEBE PRSTENEM
pod sarkofágem duchny
v prstu prosvíceném baterkou
temný plamínek kosti
líbil se mi v dětství
dnes obloha vyvěsila
černý prapor
brokovnicí deště střílí zem
na mraky jsem rozstřílen
vousy přitahují blesky
protože blesky jsou nebeský knír
blesky přitahují vousy
protože vousy jsou bouře tváře
telegrafista srdce vysílá se
po drátech žil
dnes jsem moc žil
chvilku si zmřímnu
už je mi všechno jedno
neboť je všechno jedno:
kost strčená skrz prst
je masa blesk
tak jako blesk
je kostí v ruce nebe
která nás všechny drží v hrsti
a my ji za to dýcháme
prsty nebeské
krkem zaryté až ke kamínku srdce
a tak jsem jen
nebe prstenem
vším kojen se vším spojen
ve všem spokojen
(pozn.: na konci Odillova deníku je připojena ukázka z výše zmíněného hudebního díla)
týden 6. - 12. 1. 2003
V pondělí, v hostinci U Vystřeleného oka, právě když jsem říkal slovo jednonohý (bylo to ve větě: největší nesmysl je jednonohý na koloběžce - když stojí, nemůže se odrážet a když se odráží, nemůže zase stát), po přiložení uhlí vybuchla kamna musgrávky; dekl vyletěl půl metru do vzduchu a dvířka lískla do boku, až padal šamot. Lokálem se prohnal oblak sirného dýmu. Je to náhoda? Nebo to byla tečka v telegramu z pekla? Výčepní Míša mě uklidnila sdělením, že komín nikdy nevymetají, protože kdyby ho nedržely saze, dávno by už spadl. V úterý ráno mi mráz prolezl klíčovou dírkou až do domu. Zámek na vnitřní straně dveří obalila tlustá vrstva jinovatky. Kdyby nebyli zloději, nebyly by ani zámky. Možná, že zloděje posílají krást už celá staletí firmy, vyrábějící zámky, aby si lidé museli kupovat jejich zboží. Možná, že to jsou jedni a titíž lidé: přes den zámky vyrábějí, v noci je
ničí.
Středa. Vynalezl jsem magnetické bruslení: kluziště i brusle budou vyrobeny ze stejného pólu magnetu (plus, nebo mínus, to je jedno) - prostě aby se odpuzovaly. Takové bruslení má mnoho výhod: může být provozováno pěkně v teplíčku, a pokud se další magnety zabudují do šatů, nikdo si ani nenatluče, jestliže upadne. Bojím se, že tento velkolepý objev stihne stejně krutý osud jako mé ostatní vynálezy (například mikrovlnný průtokový ohřívač vody): že je totiž neuskutečním.
Od čtvrtka jsem s pílí úsilovnou pracoval na svém novém románu Bez zábran. Odehrává se v zatopené Praze na Staroměstském náměstí, hlavními hrdiny jsou český obchodník s kokainem a americká studentka, která přišla do Prahy přijít o panenství. Jak voda stoupá, padají zábrany tělesné i duchovní, voda vyplavuje z Týnského chrámu mrtvolu Tychona de Brahe, podemílá Husův pomník, obrací ho (pomník je totiž dutý, tudíž má těžiště někde poblíž Husovy hlavy) a tvoří z něj obrovskou bronzovou archu, plující... tady jsem zatím skončil. Bez zábran vypadá velice slibně, ale pozor! Jsem spisovatel, který nejraději vymýšlí, docela rád píše a hrozně nerad dopisuje. Trochu se bojím, aby Bez zábran nestihl stejný osud jako mých ostatních šest románů, totiž být „forever unfinished“.
Konec týdne - ve snu mě napadlo, jak svrhnout demokracii a nastolit monarchii (neboli, jak s oblibou říkám, monoanarchii): Signálem k povstání nebude, jako ve VŘSR, výstřel z lodního děla, nýbrž odpálení torpéda z ponorky. Ponorka vpluje do pražské kanalizace a vystřelí torpédo do trubky, vedoucí odpad z Pražského hradu. Vodovodní řad je totiž přísně střežen, aby tam někdo něco nenasypal, ale senkrůvny nehlídá nikdo. Torpédo se prodere proti proudu až do první mísy republiky a tam vybuchne přímo pod svěračem. Pan prezident tak zopakuje osud knížete Jaromíra, roku 1038 probodnutého kopím ze záchodu (ze starých českých análů).
pondělí 13.1.
Na Malé Straně v Praze leží takový malý Bermudský trojúhelník, jehož vrcholy tvoří kostel sv. Tomáše, budova ministerstva financí a zeď Valdštejnské zahrady (v místě, kde je prolomena podivnými zubatými otvory, zdobícími z druhé strany umělou jeskyni). V tomto záhadném prostoru se neztrácejí lodě, letadla, ba ani tramvaje, které tu jezdí, ale naopak se tu z nebytí vynořují zcela hotové básně. Takovou báseň stačí jen nasát anténou mozku a přepsat na papír. Básnický trojúhelník se však vynořuje jedině v noci a mozek-anténa musí být naladěn dostatečným množstvím alkoholu. A dnes jsem měl naladěno správně:
v nebesích líně skojíká
lyrického hlas slavíka
v tropech trópů
báseň kopu
ze země slov ač naříká
středa 15.1.
Opět jsem prošel Bermudským trojúhelníkem. Při té příležitosti jsme si vzpomněl, že se tu v Letenské ulici nachází zatáčka tramvaje, v níž lze pod rouškou tmy velmi zajímavě souložit — koleje odděluje od zdi Valdštejnské zahrady jen uzoučký chodník. Přesně uprostřed zatáčky si dívku opřete zády o stěnu (návod pro ženy: opřete se zády o stěnu a toho chlapa si nastavte tak, aby nepřekážel ve výhledu), dejte se do díla a počkejte, až kolem pojede noční tramvaj. Tramvaj se blíží, zvětšuje, probodává vás reflektory a zuřivě zvoní, smrt se zdá neodvratnou, orgasmus tančí kankán! A najednou, v posledním okamžiku, centimetr od hýždí, tramvaj konečně zahne. Je zase tma a ticho.
ňadra jsou andělská křídla
rostoucí krásným dívkám z plící
proto čím více mávající
tím více ran děl z kapřích hlav
pátek 17.1.
Dnes mne vyhledala jedna půvabná obdivovatelka mých básní. Buďte pochváleny, ó milovnice poesie! Někteří pánové lákají slečny na sbírku motýlů, jiní zas na sbírku básní. Jednou jsem sice omylem zastřelil motýla vzduchovkou, ale jinak mi je jich líto a nikdy bych žádnému nedal dýchat jedovatý plyn ve smrtničce, ani bych ho nepíchal špendlíkem, proto zásadně volím druhý způsob. Lákaná slečna musí tušit, že sbírka básní (na rozdíl od sbírky motýlů, umístěné v prosklené skříňce) je lehká a dala by se přinést třeba do cukrárny, ale slečna se nechá obelstít a jde si sbírku prohlédnout do bytu poetova, docela jako ovečka na porážku. V bytě poetově již dým vonné tyčinky vyhazuje do povětří tajemné obrazce, láhev vína se tetelí v lednici a jediné místo k sezení je na posteli. Sotva si slečna přečte pár veršů, básník se začne obírat jejich smyslem. Smysly se probouzejí. Básník chce na slečně zchladit svůj žár, její tělo jej však ještě více rozžhavuje... Hle, jak se poesie prolíná s biologií! Láska inspiruje psaní básní, básně zase dávají vznikat novým láskám a tak stále dokola. A není snad zrození člověka - spojením dvou genetických informací rodičů, podobné vzniku metafory - spojením dvou významů v jediné tělo? Není snad život básní hmoty?
pondělí 20. 1.
Dnes se u mě v práci zastavil básník Jaroslav Jádro Rovenský. Jeho návštěva mě velice rozrušila, ostatně jako vždycky. Pak jsem šel nakupovat do supermarketu. Navštěvuji tu katedrálu žrádla nerad, ale plním tím své otcovské povinnosti. Když se mi po půlhodině rejdění vozíkem sem a tam podařilo naložit všechny položky dlouhého seznamu, který mi napsala žena, u pokladny jsem zjistil, že jsem si zapomněl peněženku. Za trest jsem pak musel všechny tovary rozvést zpět do jejich doupátek. Nákup mi trval dvojnásobek času a přitom jsem nic nekoupil. Zato jsem zažil zajímavou příhodu: z chladícího pultu trčí velká pyramida vepřových hlav na ovar. Stojím tu a rozjímám o pomíjivosti života; tento rypáček už se nikdy nepokrčí, toto ouško už nikdy nenašpicuje, mělo to vůbec nějaký smysl? Kolem prochází slečinka, asi čtrnáctiletá, vcelku již rozpříhodnělá, s matkou. Při pohledu na prasečí torza dostane hysterický záchvat a křičí: „Ježišmarjá, dyť voni jim vypíchali vočíčka!“ Přitom jsem si všiml, že pohoršená tlačí plný vozík masa. Nikoli ovšem tak nápadně zoomorfního, jako dotyčné vepřohlavy, leč úhledně plátkovaného, neosobně geometrického a hygienicky zataveného. Hle, jaké pokrytectví! Četl jsem, že většina občanů USA věří, že maso se vyrábí v továrnách... Klobásy i střelný prach slouží společnému účelu: aby člověk nedohlédl na vraždu. Kdepak, holoubkové, maskujte maso jak chcete, stejně v každém soustu musíte polknout i kousek karmické spoluviny za porážku dobytčete... Šel jsem se uklidnit do oddělení zelovoce (mimochodem - jaký je vlastně rozdíl mezi ovocem a zeleninou? Intuitivně jej cítím, ale neumím definovat. Název zelenina je navíc matoucí, protože třeba ředkvička, která zeleninou určitě je, vůbec není zelená. Pak jsou hraniční případy, například jahoda, u nichž stále váhám, do které kategorie vlastně patři.) A zde jsem konečně našel smysl celého toho marného nákupu: Romanesco. Romanesco je zelenina, kříženec květáku a brokolice. Chutná znamenitě, avšak nejpozoruhodnější je jeho tvar (podívejte se na obrázek). Skládá se z několika kuželů, které se skládají z podobných, ale menších kuželů, které se skládají... atd. Je to takzvaný fraktál, stejně jako například panenky matrjošky, myslivec popíjející Myslivce na etiketě Myslivce, selka nesoucí kakao na kakau Van Houten a podobně. Romanesco je ovšem dílem přírody. Škoda, že nemám peníze!
21. 1.
Vybaven potřebným obolem, koupil jsem si jedno Romanesco. Pozoruji ho celé hodiny a nemohu se nabažit jeho podivnosti a krásy. Zrak se propadá stále hlouběji do bažiny opakujících se struktur. Zdá se, že povrch vře nekonečným pohybem, hypnotisuje mě!
23. I.
Podobně jako psi musí neustále čenichat nějaké pachy, básníci neustále vnímají nové duševní podněty. Někdy je to dost nesnesitelné: Chci třeba přejít ulici, nic víc. Cestou si však musím všimnout, že do asfaltu je vtlačená matka (šroubu), že někde z dálky přerušovaně zvoní tramvaj přesně v mezerách mezi bimbáním kostelního zvonu, že kaluž vody opaku tvar mraku, který se v něm odráží, že tohle a támhleto... a málem mě porazí auto. Někdy bych si rád chvíli odpočal v duši nějakého hňupa.
24. I.
Romanesco mi na stole shnilo a musel jsem ho vyhodit.
týden 27.- 31. 1. (i když vlastně až do 1. 2., což mi snad odpustíte)
Roger
Měl jsem pro vás za minulý týden nashromáždíno (jak říkáme my východočeši) několik veselých příhod ze života, ale před chvílí jsem se dověděl, že ztroskotal raketoplán Columbia, a tak všechno mažu jediným vražedným stiskem klávesy Del a konec svého deníčku věnuji jen a jen té smutné příhodě ZE SMRTI:
Poslední slovo posádky, než se v 9:00 přerušilo spojení, znělo ROGER. Je to epitaf mrazivě neukončený, neboť přepálený ohněm, žádné vznešené Postůj, poutníče, nebo chytrácké Více světla... Jen strohé Roger, což v civilu znamená mužské jméno, ale voják tím říká „rozumím“ a „splním“. Je mi úplně jedno, zda se muslimákům podařilo vyplivnout slinu terorismu až do kosmu, nebo zase prasklo nějaké těsnění za pár dolarů. Jestli byla v dětské kresbě z Osvětimi schovaná bomba, nebo někdo z NASA počítal v kilometrech místo v mílích... Pravdu se stejně nikdy nedovíme, protože žádná obecná pravda není, jsou jen pravdinky soukromé. Jednu pravdu má bakterie, žijící dlouho poklidně na atomovém tlačítku, a druhou pravdu má ruka, vraždící onu bakterii stisknutím tlačítka - ty pravdy se nikdy nemohou sejít, ani v baru na panáka, kde teď sedím já a zapíjím smrt sedmi kosmonautů kořalkou. Televize mi říká, že všechny mrtvoly nějakou záhadou dopadly blízko sebe na jedno pole. A já si říkám: je to jedno - mrtvola je jen odložený skafandr, skafandr těla odložený duší po cestě hmotou, a stejně mi z té úhlednosti pádu naskakuje husí kůže.
Je dobré létat vzhůru a je dobré i padat. Je správné žít a je správné umírat, protože život na našem světě je jako destilace, jako pálení kořalky ze smrdutého kvasu. Duše se všemi slastmi a utrpeními hmoty očišťuje. Převtělování není trestem za hříchy, ale vůlí k novému životu, takže k nové smrti a k očištění se od všeho v nás, co není božské.
Roger, Columbia
Tož se s vámi, kdo jste můj deníček četli, loučím - mějte se zlatistě a třpytivě.
Odillovi Stradickému ze Strdic můžete psát na: ardor@seznam.cz
Autor deníku Vás rovněž srdečně zve na návštěvu svých webových stránek http://www.3glav.cz/stradicky
