Bajaja Antonín / Dokumenty /
Příspěvek do rubriky Co právě dělá a jak se má – deníkové záznamy z února 2004, psané exkluzivně pro www.ipetrov.cz
Tož jsem se upsal. Ne k smrti, na to su chválabohu líný, ale deníkové rubrice www.ipetrov.cz s vyzvídavým názvem Co právě dělá a jak se má. Nadělil jsem si únor: když je bílý, pole sílí. Doufám, že bílý bude aspoň na horách, a taky doufám, že s poli posílí aj moje ego – chacha! Miluju moravštinu.
A propos – deníkových záznamů se dopouštím už třicet roků. Jsou soukromé, jen výjimečně z nich někomu něco přečtu; a nezapisuju, co dělám a jak se mám, zapisuju jen náhlé nápady, popř. vzpomínky. Vzpomínek přibývá, nápadů ubývá, máloco stojí za zápis, dávno, dávno už nejde o deník. Předpokládám tedy, že milým příznivcům této rubriky umožním, aby si aspoň teď v únoru ničili zrak něčím rozumnějším než čtením.
pondělí 2. února
Hromnice. Je o hodinu více. Radost z toho nemám, někdy je i minuta k nevydržení, stačí se zaposlouchat, zahledět do hvězd (šoubyznysových), zaposlouchat, zahledět do kanálů (multimediálních), zaposlouchat, zahledět do týmů, výborů, podvýborů, kuloárů, komisí (partajních a jiných). A včil najednúc (ta libá moravština!) místo čtyřiadvaceti – dvacet pět hodin. Prý je to kvůli šikmosti zemské osy či jakémusi kývání zeměkoule, tož ať s tím někdo něco udělá!
Je teprve druhého února, sny se krátí, starosti prodlužují a přede mnou strmí kopec dalších dvaceti sedmi dnů. Kdyby nebyl přestupný rok, bylo by dnů o den méně, onu hodinu navíc by to odčinilo. Škoda, mohl jsem si toto psaní odbýt loni.
Redaktorka Jana Brázdilová mě požádala o rozhovor pro časopis UNIVERSALIA vydávaný Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně. Naštěstí šlo jen o dvě otázky. 1) What sort of student were you? Jakým jste byl studentem? Matně si vzpomínám…: asi přičinlivým, odpověděl jsem. 2) What advice would you give students – how to get over all the obstacles in students`lives? Co byste poradil studentům – jak proplout všemi úskalími studentského života? Řídit se příkladem nezapomenutelného, nesmrtelného paranoika, lháře, intrikána, sekyrníka, egoisty, narcise, geniálního omezence, syfilitika… V. I. Lenina, který prý pravil: Učit se, učit se, učit se, odpověděl jsem.
Časopis vychází česko-anglicky a propaguje díky Baťovi jr. zlínskou univerzitu po světě. Mé odpovědi musí někdo přeložit. Jen aby to nedopadlo jak s básničkou Daniely Fischerové, která o jazykových úskalích napsala malý sešitek coby PF 2004. Sešitek má název Tichá pošta. Je to napínavý příběh. Na počátku stojí Danielina básnička určená společnosti překladatelů a tlumočníků scházejících se v kabaretu U Bubeníčků pod „taktovkou“ Hany Kofránkové. Přečtěte si ju (ach, Moravo!): Moje slovo touží poznat / sladkost tvého jazyka / Slovo bylo učiněno tělem / Tělo zavírá se nad / překladatelem / Každé slovo do živého masa / živým masem
proniká.
Sedmiverší pak putovalo od přebásnitele k přebásniteli. Prošlo, mihlo se, proteklo, propasírovalo se (miluju germanismy pocházející z frániny!), přeplachtilo, prosekalo se, probloudilo a proniklo ruštinou, angličtinou, němčinou, italštinou, francouzštinou, čínštinou a japonštinou – až do konečné podoby Češky Zdenky Švarcové: Tvá slova, tiše plynoucí řeka, / krásně děsivá jak proud, průrva, / val mezi dvěma břehy, / tebou a mnou. / Zdali jej jiná slova mohou překlenout? / Byť mne to bolí, rány se hojí. / Jako kazatel všemi slovy / proplétám významy, přesnosti, mladost. / Snad nás to zachrání / tebe, mne, druhé. / Snad překročím val, snad dojdu k cíli.
Úděl, jímž Hospodin pokáral lidstvo za Babylonskou věž, nebyl trestem, byl hříčkou, která toho Samotáře na Výsostech pořád rozchechtává. Ale k tvorbě slov, vět, souvětí a veršů v globalizujícím se (newspeak!) světě se možná ještě dostanu. Dnes už mě nic nenapadá, kašlu na to. Před šestnácti lety (2. února 1988 na Hromnice) jsem zaznamenal toto: Vzpomněl jsem si na nebožtíka tatínka. Jak se snažil vypiplat králičí mládě – kriplíka. Dával mu pít z injekční stříkačky a všelijak ho opatroval. Rozmlouval s ním laskavě a dlouho jako s každým svým pacientem. Ale králíček umřel, přestože otci rozuměl.
čtvrtek 5. února
Petrov. Poprvé jsem to slovo zaslechl jako pětiletý kluk v souvislosti s pohádkou Zvířátka a Petrovští . Petrovští byli loupežníci. Loupili a mordovali v lesích kolem Petrova, což nebyl brněnský nakladatelský dům ani chrám, ale jihomoravská dědina. Zatímco jiným dětem museli rodiče vyprávět o Karkulce, já chtěl furt slyšet, jak kohout, kocour, oslík a kozel utekli před zlými lidmi, aby pak zvítězili nad jinými lumpy, s nimiž se ve světě potkali, a ta petrovská sebranka, kterou přistihli při karbanu, před nimi zdrhla kamsi daleko a navíc s plnýma gatiskama (cha!). Myslím, že i ta pohádka má podíl na mém vztahu ke všem pronásledovaným, ponižovaným bytostem, že i „Petrovští“ mě přiměli k účasti na tvorbě a prosazení Zákona na ochranu zvířat proti týrání.
Proč o tom píšu zrovna v den, kdy má svátek svatá Agáta, jež bývá na sníh bohatá? Protože mě vyhecovala zpráva začínající číslem tři sta tisíc. Tolik pokusných zvířat ve všech výzkumných laboratořích světa prý hyne každý den. Samozřejmě v bolestech. Samozřejmě proto, aby netrpěli lidé, aby byli šťastnější a jejich civilizace se dotkla hvězd.
Vzpomněl jsem si na příhodu, která se stala rok dva poté, co jsem našel zalíbení v pohádce o petrovských loupežnících. V náboženství nám paní katechetka vysvětlovala, co je to hřích. Vycházela z Desatera, k němuž ale jedno přikázání přidala. „Nikdy nesmíte trápit zvířata,“ řekla, „ona též byla počata rukou Stvořitele“. Hned nato nám prozradila tajemství, jak se vždy dostat z úzkých. Pravila: „Když vám bude nejhůř a nebudete si vědět rady, pošeptejte v duchu: Maria, pomoc, a Panenka Maria vám pomůže“.
Brzy jsem si – zkratován souběhem informací – slova paní katechetky vyzkoušel. To když v pozdním jaru začali opouštět hnízda nedopeření vrabčáci. Učili se létat, moc jim to nešlo, já si přál některého chytit a s přáním přišla i příležitost. Jeden přifrčel na plot mezi naší zahradou a dvorem sousední autoopravny. Veden pudem pravěkých lovců jsem se k němu plížil. Na hlavě i na hřbetě se mu tetelilo chmýří. Jistá kořist. Jenže seděl příliš vysoko, než abych po něm mohl vítězně skočit. V posledním okamžiku vzlétl a zmizel v hromadě haraburdí u sousedů. Přelezl jsem plot a bezradně zíral na změť zrezivělých karoserií, prázdných plechovek, ojetých pneumatik, vybitých baterií, ušmudlaných cucků koudele a vysloužilých sedaček, z nichž vyhřezávala ocelová péra. Kdesi v tom labyrintu se skrývalo mé neodolatelné pokušení, jež zčistajasna vyvolalo vidinu paní katechetky.
Vzhlédl jsem k nebi, vroucně zašeptal: Maria, pomoc, a jako bych zaslechl vnuknutí. Strčil jsem ruku do jedné z nesčetných skulin a natáhl paži. Bříška prstů se dotkla peří. Chvíli trvalo, než jsem si ten zázrak uvědomil, než jsem vrabčáka stiskl a v extázi do té doby nepoznané se s ním rozběhl domů, abych uskutečnil další zkoušku, která byla mým prvním a zároveň posledním vědeckým pokusem na živé bytosti. Poklekl jsem mezi keříky pivoněk, vyhrabal v něžné hlíně dolík (Stvořitel taky pracoval s hlínou), vložil tam vrabčáka a rychle ho zahrnul. Pozoroval jsem, jak se zemina snaží vybuchnout, jak dýchá, jak se chvěje… a jako by to nebyl jen ptáček, jako by to byla celá Země.
Pak pohyby ustaly. Vyhrabal jsem ho. A když mi zmuchlaný ležel na dlani a očka mu stále jiskřila, opět jsem zašeptal: Maria, pomoc.
Paní katechetka nám neřekla, že i ta nejvroucnější prosba, předchází-li ji ukrutenství, nikdy nenalezne Adresáta.
Už jsem toho napsal dost. To mystérium o vrabčákovi a Panence Marii asi zařadím do knížky, kterou píšu od nepaměti. Měla by být o likvidaci buržoazie a duchovna ve Zlíně mého dětství.
Ještě si zalistuju ve starých záznamech. V roce 1974 jsem si 5. února (v úterý) poznamenal: Mesiášové se rodí v zimě, s jarem umírají. Dnes se mi k tomu chce dodat jen to, že se pořád nějak motáme mezi Vánocemi a Velikonocemi.
pondělí 9. února
Po dobu mé služby se nic mimořádného nestalo! Tak nějak jsem v pozoru ječel, když mě na stráži překvapil nadřízený lampasák. Kéž by dnes stačilo onu floskuli zopakovat a odněkud z počítače, z té infernetní škatule, bych jako tenkrát uslyšel blazeované pohov. Zlatá vojna… jenže mně se včil pod knutou závazku k této rubrice musí něco mimořádného stát minimálně dvakrát týdně a jak to mám proboha udělat, když na ulici jakéhosi města explodovala velryba, zatímco já smolař jsem snaživě bloudil velmi vzdáleným lesem a nepodařilo se mi narazit ani na perníkovou chaloupku? Mám chuť to vzdát, protože bokem mého upachtěného snažení se vznesl vzhůru ze dna řeky dávno utonulý anděl, kanibal si veřejně domlouval schůzku se svou pochoutkou, chřipkou nakažená drůbež je likvidována po milionech, šílené krávy po stádech a zpěvačka Rebeka se bez zdlouhavé námahy – jen díky týmu profíků s „geniální“ marketingovou a reklamní strategií a taky díky promyšlené vizáži, spočítaným pohybům a naklonovanému hlasu – vznesla na viditelnou příčku hitparády (prý má imič sexy rebelky). Ani kdybych se v tu ránu stal tančícím jeřábem mandžuským nebo briliantem skvostným jak Koh-i-Noor nebo svědkem teroristického masakru kdekoli na světě nebo… a všecko to popsal – jako by se nic mimořádného nestalo.
Tož co včil? Musí stačit, když vám povím, že za mnou přišel na kus řeči malý Míša – můj prasynovec. Před pár měsíci jsem mu daroval jeden americký dolar, a to s básničkou a slibem, že stejný papírek s portrétem pana prezidenta Washingtona obdrží při vyklubání každého dalšího mléčňáku. Básničku se naučil zpaměti, ale zatím ne moc srozumitelně: První zoubek myšák čilý / nedá pokoj ani chvíli / vrtí se a naparuje / mámo táto vykřikuje / láteří a huláká / už probudil tučňáka / už probudil babičku / (má poslední stoličku) / už probudil staříka / mravence a hrošíka / pejska kotě netopýra / kosa vrabce slona výra / žirafu lva medvěda / první zoubek – nezbeda // Uslyšel to strýček (somár!) / dal mu za křik one dollar.
A tož Míša se tou básničkou jakžtakž prožvatlal k závěru, otevřel pusu, ukázal dovnitř a řekl: Tam! Ano – tam se bělalo další obdivuhodné dílo. Obdržel za ně zasloužený honorář a utíkal tu senzaci rozhlásit po světě. Tolik radosti a stálo mě to zatím jen osm doláčů. Nic víc se nestalo.
Nic se nestalo ani devátého února roku loňského, předloňského, předpředloňského. Za celých třicet roků, co sahá paměť mého „deníku“, se devátého února nic mimořádného nestalo. Určitě je to tím, že má svátek svatá Apolena, která je v mlhu často zahalena.
čtvrtek 12. února
Konečně něco! Ale začnu rači zeširoka, aby ta příhoda, co se mi přitrefila, mohla kdesi dozrát. Tož zeširoka: doba kamenná. Kdo nepochopil, jak geniální vynález je kámen (že sa s ním može aj házet), toho měli ti avantgardnější za nýmanda, byl passé, prohrál. Tak tomu bylo i později s bronzem a železem. Potom přišly další objevy – docela nedávno například pára, elektřina, atom, čip… a nyní žijeme ve věku televize, obchodních řetězců a mobilů. Co se týká televize a řetězců, jejich genialita mě přiměla hrábnout do hlubin knihovny a vytáhnout Čechovy Písně otroka. Ani jsem je nemusel číst, protože na přebalu byly ruce v okovech, jak touhou po svobodě přervaly řetěz. Už vím co, ještě nevím jak to s řetězci a televizí udělám. A mobily? Těm jsem donedávna vzdoroval, jenže vzpomínka na kámen mě přinutila jeden aparát značky Nokia koupit. No a nebýt toho dějinného činu, nepřitrefila by se mi vzpomenutá příhoda, neměl bych včil o čem ťukat do klávesnice computeru (ve Slovníku cizích slov z r. 1981 stojí: automatický programový elektronkový počítač), nevytáhl bych na Václaváku z brašny mobil a s nevolí nezjistil, že musím takzvaně dobít kredit, protože suma na displeji se blížila nule (v roce 1981 by popsanému jednání nerozuměl ani Ondřej Neff).
Zašel jsem na poštu v Jindřišské ulici, u přepážky jsem dobil své GO číslo částkou 1000 Kč, chci odejít a vtom zaslechnu zoufalé: „Přece si to musíte pamatovat… tady jsem si svou penzi před chvílí vybírala… vo vše mě vokradli… i stvrzenku mi vzali… co si nyní počnu…?“
Na vzdáleném konci vestibulu pláče secondhandově oděná stařenka. Taková bábinka. Jdu tam. Kolem procházejí lidé, vyčkávám, jestli ji uslyší a uvidí i někdo jiný než já. Pro nikoho neexistuje, tož se ptám: „Dívala jste se dobře?“ a ukazuji na její předpotopní tašku. Vzhlédla ke mně. A jako by došlo k nějakému výboji, vytřeštila oči, celá se roztřásla – začalo to bradou, končilo prsty – a málem by upadla na zem, kdybych ji nezachytil. Posadil jsem ji, už nevím jestli na lavici, nebo na židli. Pokouším se ji uklidnit chlácholivým: „Všecko dobře dopadne, uvidíte.“ – „Nemám ani na pohřeb,“ uplákla tenkým hláskem. Následovaly slzy.
Další minuty (hodiny?) se mi vyjevují rozmazaně, ještě je nedokážu zvětnit, chce to čas. Prozatím vám musí stačit konstatování, že dnešní den nepřináší žádnou pranostiku, přestože se k němu pojí hned tři jména: Slavěna, Svatoslava a sv. Benedikt Aniánský. Zvlášť do třetice jmenovaný by si nějakou průpovídku zasloužil, neboť pravíval: ora et labora (modli se a pracuj).
Za zmínku stojí i dárek, kterým v neděli potěšila své věrné diváky televize Nova. Začala znovu vysílat famózní seriály Dynastie a Dallas. První má 219, druhý 328 dílů. Vivat!
Včil si eště představte nějaké reklamy (…celý svět se k vám řítí přes širokopásmý bezdrátový internet nové generace ADSL & jeďte na modrou jeďte si pro Ford Fiesta Family a ušetříte až šedesát sedm tisíc & vodka Amundsen je vyrobena unikátní skandinávskou metodou & mladí lidé milují když vypadají skvěle a když ve svém oblečení mohou dělat co chtějí pro Beneton je důležité obojí proto jako módní návrhářka doporučuji tekutý Ariel color & sama položila ministryně Marie Součková hlavu na špalek a prohlásila skončím pokud neprojde reforma zdravotnictví uvidíte v Kotli ve čtvrtek večer na Nově & Gambrinus chuť která dělá přátele & jedinečnost každého z vás je pro nás inspirací vítejte v HVB Bank & kupujte velká balení v akci se slonem a ušetříte až dvacet procent & nebyl bohatý nevládl žádné zemi přesto změnil dějiny seznamte se s touto jedinečnou osobností ve filmu Ježíš který uvidíte v pražských kinech od dvanáctého do sedmadvacátého února & každá jsme jiná ale všechny používáme Sunsilk šampony a kondicionéry pro různé typy vlasů & aktivní kyslík rozpustí i nejtěžší skvrny podívejte jak si poradí s višňovým džusem a jodem…) a pokud jde o bábinku z pošty – TO BE CONTINUED.
pondělí 16. února
V prvním díle seriálu o bábince z pošty (název buď domyslím, nebo na něj vypíšu čtenářskou soutěž) jsem se ve vestibulu pošty v Jindřišské ulici setkal, dobíjeje kredit mobilu, s okradenou důchodkyní. Pod tíhou chmurných vyhlídek (nemám ani na pohřeb, uplákla) málem omdlela, ale zachytil jsem ji a posadil na lavici. Snažím se ji utěšit.
Díl druhý
Tož utěšuju, utěšuju a utěšuju. Kolem spěchají spoluobčané, jsou lhostejní, jen někteří kroutí jakoby nevěřícně hlavou.
„Svět je plný zla a bídy, neklesejte však na duchu, milosrdenství dosud nevymřelo,“ povídám nakonec. Pateticky. A pateticky vyndávám z brašny peněženku. V očích se jí místo slz zaligotala radost. Později mi došlo, že to byl chtíč, leč zatím mě naplňuje láska k bližnímu – pochopitelně soucitná. Podávám ubožačce stokorunu. „Děkuji, ach, děkuji,“ praví, strká bankovku do kapsy a současně nechává radost v oku pohasnout: „Já, můj nemocnej pejsek a umírající manžel máme opět na pár dnů co jíst, jenomže jestli nezaplatím činži, vyhodí nás pan domácí na ulici.“ Odvrátila obličej na stranu (měla Mata Hari sestru…?), natahuje ke mně ruku. Přidávám nejdřív dvoustovku, pak pětistovku a chci pronést omluvu, že víc darovat nemožu, ale nepronesu.
„Pane,“ slyším. Ohlédnu se. Nějaká paní říká: „Pane, nevěřte jí, vona tu ten tyátr provozuje každou chvíli a vyžebrá si za pár minut víc, než jiní vydělávaj za tejden. Nejste vy vodněkud z Moravy?“
Ohromeně civím. Jak venkovský buran. Nejdřív na paní, pak na bábinku. Bábinka oplatila můj údiv úsměvem skoro noblesním. Tož… byl sice od ucha k uchu, zato však zářil dokonalým chrupem a vyznačoval se un peu předkusem (aristokratka?)… a z ohromení jsem se dokázal vymanit teprve v momentě, kdy svižně opouštěla vestibul. Pospíchám za ní, chodník je plný chodců, nikdy jsem se neuměl proplétat davy, ona to ale ovládá brilantně, podařilo se mi ji dostihnout až u Jindřišské věže.
Otočila se, stála vzpřímeně, najednou byla o hlavu vyšší. Sáhla do kapsy, podala mi peníze, pronesla: „Nate, a asi vám dlužím vysvětlení.“ Úsměv trochu změnila, byl decentnější. I hlas měla jiný. Prohlížím si ji, je mi jaksi povědomá. Náhle mám jasno – vím, už vím! Z výrazu, jímž mě její tvář málem rentgenovala, jsem poznal, že ví, že vím, že je první dáma. První dáma! Z toho objevu jsem úplně paf.
Musím vydechnout, trochu se uvolnit. Včil mi něco velí, abych zalistoval v deníku. Už dlouho věřím v náhody, proto mě nepřekvapuje, že jsem si 16. února 1975 zapsal: Na světě není spravedlnost. Někdo je roztomilý kleptoman, někdo sprostý zloděj, řekla madame Zwinger. Na vysvětlenou: madame (Frau) Zwinger byla mou domácí učitelkou francouzštiny a němčiny. Vyjádřila se tak o jisté paní doktorové, kterou přistihli v samoobsluze při krádeži sardinek.
„Měla bych se vám s něčím svěřit,“ pravila první dáma a hned navázala: „S mým žebráním se to má asi jako s kleptomanií. Léčí mě domácí psychoterapeut, ale někdy je nutkání silnější než já…“ – „Chápu,“ špitl jsem jako v mrákotách.
A zase musím, abych se zklidnil, odbočit. Dnes je svaté Juliány. O svaté Juliáně připrav vůz a schovej sáně. Když tak sleduju počasí – v Athénách a Jeruzalémě sněží, pod našimi okny kvete čemeřice a u sousedů bzučely před deseti dny mezi prstíky jehnědů včely – bude se, počítám, za pár let říkat: připrav kombajn, schovej snowboard.
„Pojďte,“ řekla, „seznámím vás s přáteli,“ a zamířili jsme k Hlavnímu nádraží.
Střih. Odbočuji do třetice. V USA dnes mají takzvaný President`s Day. Ano, sluší se připomenout, že žili a žijí velikáni, kterým dějiny svěřily poslání – vést svět a lidstvo… vést svět a lidstvo. A to nevděčné lidstvo, místo aby se před nimi s úctou sklánělo, baví se jejich poklesky, dá-li se tak nazvat např. lhaní, pletichaření, sebestřednost, orální sex se stážistkou, tajemná láska à la Goethe a Ulrika atd.
A naštěstí jsou tu zas reklamy: …skládací lehátka jsou nepraktická a navíc zabírají hodně místa představujeme vám TURBO MAXIMUS nafukovací postel která je ve chvíli připravena k použití jde to snadno a rychle raz dva tři a je vám k dispozici… svrchní materiál podobný sametu je zpracován tak že prostěradlo po něm zbytečně neklouže univerzální pumpičku zasunete do bezpečnostního ventilu & zamilovat se do neznámého člověka je riskantní kdo jste? Tom Jankins jste vdaná? zasnoubená ospravedlňovala jsem náš vztah před úplně cizím chlapem chci dávat lásku a přijímat ji víš že tě miluju? Hra o čas HARLEKÝNKA na dnešní večer & Přema na Špilas… a bačoval jak těžké king & Denisa zvedne ti náladu & kozel se hřeje na výsluní Velkopopovický černý kozel tmavé pivo roku & Colgate doporučuje většina zubních lékařů i můj zubař mi ho doporučil & David Hasselhof prožije noc plnou vášní a úkladů & škoda že pro všechny druhy barev neexistuje stejná ochrana jakou Vitality nabízí barveným vlasům takže mohou zářit déle a s daleko větším jasem & vylaďte si obraz divoké sny obyčejné holky na hlídání televizní program na patnáct dní milostné inspirace & nebyl bohatý nevládl žádné zemi přesto změnil dějiny seznamte se s touto jedinečnou osobností ve filmu Ježíš…
úterý 17. února
… může i mužům zachutnat müsli v müsli sušence chutná opravdu všechno nové BeBe dobré ráno müsli je plné cereálií a ovoce BeBe dobré ráno energie na celé dopoledne Opavia & škoda že pro všechny druhy barev neexistuje stejná ochrana jakou Vivality nabízí barveným vlasům takže mohou zářit déle a s daleko větším jasem & vypadáš skvěle head & shoulders v devíti variantách už žádné lupy jen krásné vlasy & sponzorem pořadu je OBI & chci dávat lásku a přijímat ji víš že tě miluju? Hra o čas Harlekýnka na dnešní večer & hromadí se také u vás v kuchyni tuny odšťavňovačů sekáčků a mlýnků? s tím je konec Vitalcenter čtyři v jednom nahradí všechny být zdravým a také jím zůstat má hodně společného se správnou výživou čerstvé ovoce zelenina to je to tajemství a proto se spoléhám na mého osobního partnera pro zdraví Vitalcenter čtyři v jednom odšťavňovač sekáček supermlýnek a turbomixer to vše v jednom přístroji… dvanáct tisíc turborychlých otáček za minutu… všechno tam pasuj… jen za devět set devadesát korun je tak jednoduché zůstat vitální zavolejte ihned & Martin Maxa vstoupil do války s gangy… Na vlastní oči v úterý večer… ale už jsem z těch reklam a seriálů úplně podělaný! TO BE CONTINUED.
čtvrtek 19. února
Kontext: Ve vestibulu pošty v Jindřišské ulici jsem daroval okradené důchodkyni peníze, aby měla na jídlo atd. bla bla bla bla bla…, nakonec se z ubožačky vyklubala první dáma. Přiznala se k nutkavé touze žebrat bla bla bla a že se z toho snaží vyléčit. „Pojďte,“ řekla, „seznámím vás s přáteli,“ a zamířili jsme k Hlavnímu nádraží.
Pozorný čtenář si všiml, že k tomu došlo ve čtvrtek 12. února (sv. Benedikt Aniánský), zatímco dnes jsme o týden dál, je blahoslaveného Godšalka a z Jindřišské ulice na Hlaváč to trvá pět deset minut. Navíc si laskavý čtenář všiml, že z reálného zážitku vzklíčila a dále se rozvíjí fikce – český výraz zdání je bohulibější – čímž jsme se ocitli v jiném časoprostoru, neboť kromě toho, co vnímáme kolem sebe, existuje i to, co žijeme uvnitř, a kolik je lidí, tolik je světů, kde panuje bezčasí, kde například jinak vycházejí a zapadají slunce (jsou-li to slunce) a kde dřímá, pulsuje, řítí se, vzniká a zaniká mnohem víc vesmírů než jeden. O tom si chci zítra 20. února povídat se studenty olomoucké univerzity, kde zahajuji letní semestr semináře s bludným názvem Tvůrčí psaní.
Díl třetí
A tož: trvalo mi týden (v textu jde sotva o půlhodinu), než jsem se s okradenou důchodkyní alias první dámou ocitl na Hlaváči. U jednoho z postranních bufetů popíjí ženština vyfiknutá dle poslední kontejnerové módy pivko. Pochopitelně z flašky. Není sama, postává tam s ní několik frájů, na první pohled somráků a bezdomovců v různém stupni rozkladu. Taky popíjejí z flašky, flaška mezi nimi koluje a místo piva je v ní cosi neurčitého. Někoho vyhlížejí, dočkali se. „Liv, Liv,“ ječí ženština a mává na nás.
„Čáu,“ odpovídá první dáma, taky mává, blížíme se k nim, už jsme v jejich společnosti, všichni se s „kámoškou Liv“ objímají, jen já stojím stranou, dokud po mně ženština neblýskne pivním zrakem, dokud se své V.I.P. přítelkyně nezeptá: „To je tvůj novej vobjev?“
„Jak se to veme,“ odpovídá Liv, „neznáme se ani hodinu… na zamilování sice času dost, ale mou jedinou láskou je pořád Gustík.“ Vycenila věhlasný úsměv od ucha k uchu na fráju, který mě vraždil pohledem. „Já… já jenom…“ pokouším se, hledaje slova, o sblížení a naštěstí Liv pokračuje tím, že nás všechny navzájem představí. Ze mne se stal „neznámý dobrodinec“ (vymyslel jsem si jméno Tomáš), z chlapů si kromě Gustíka pamatuju Feťase, Rudlu a Sandokana. Ženština se jmenuje Boža. Oslovil jsem ji paní Boženo, ale drbla mě pěstí do břicha, zahihňala se (má čtyři zuby) a familiárně pravila: „Boža, pro tebe Boža. A nemysli si, taky su dáma, jenomže ne první, ale poslední.“ Rozchechtala se. Rozchechtala sa aj Liv, všeci sa rozchechtali.
Pak nastalo rokování. Střídavě na nejvyšší a nejnižší úrovni. Pily se lahváče, fernety, rumy a becherovky. Jediným tématem byl ples, jenž se měl coby vrchol saisony konat ve Španělském sále Pražského hradu. Brzy mi svitlo, že jsem na schůzi spolku s názvem Svaz hlaváčsko-hradčanského přátelství s.r.o., založeném při úspěšném hradním dýchánku paní Liv s bezdomovci letos o Vánocích, kdy po jídle, pití a družbě následoval přípitek a kopačky zpět „do kanálů“. Po třech fernetech a pěti lahváčích mě noví přátelé (k nimž ještě přibyla Romka s přeraženým nosem a s ospalým prostitutem) pasovali na pokladníka(!) přípravného výboru. „Ale toho šampaňského musí bejt víc než posledně, jináč se na to vyseru,“ řekl například Sandokan, zatímco dámy probíraly bod týkající se kostýmů a sestavovaly seznam V.I.P. hostů i plebsu… no a debata v podobném duchu se táhla jak… jak (hnusí se mi to vyslovit), prostě se táhla až do půlnoci. Možná to někdy, až nebudu líný jak teď, napíšu jaksepatří šťavnatě včetně duchaplných dialogů a dekadentní atmosféry, jíž mě kdysi uhranula Buñuelova Viridiana. Už se mi nechce.
Příští, poslední pokračování by se mělo odehrát na onom Plese saisony. Samozřejmě za přítomnosti všelijakých celebrit vč. hlavy státu.Ten odhalí… ale nechejte se překvapit. Asi tu zapeklitou kapitolu zadám studentům jako podmínku k zápočtu.
Před osmnácti lety 19. února jsem si zapsal: Každou chvíli šlápnem do hovna. Mazanější z nás z toho okamžitě vyvodí poučení, určí směr další cesty k světlým zítřkům a v čerstvě vyglancovaných botách nás vedou do dalšího hovna.
úterý 24. února
Masopustní úterý – odlož smutek veškerý. Tento rým jsem si vymyslel, abych zdůraznil, že masopust, který začal tradičně na Tři krále, se chýlí ke konci. Proto se neděli, pondělku a úterku, jimiž končí čas tancovaček, plesů a maškarád, říká končiny – poslední příležitost k ukojení tělesných žádostí, ne-li chtíčů, neboť od zítřka nastupuje doba postní, kdy musíme myslet na čistotu svých ušpiněných duší, a to až do Velikonoc. Konec kázání. Slíbil jsem trpělivým čtenářům ukončení seriálu pochybné provenience, tož:
… obdaroval jsem první dámu maskovanou za žebračku; seznámila mě na oplátku s přáteli ze společenského propadliště, kteří mě zvolili pokladníkem přípravného výboru pro vyvrcholení letošního masopustu. Následkem družné debaty jsme se všichni strašně ožrali. Tak strašně, že když přispěchali pro první dámu hradní bodygárdi, spletli si ji s poslední dámou – tedy s Boženou. Naštěstí si toho nevšiml ani státnickými starostmi obtěžkaný manžel, jenž ji jako obvykle políbil, učinil jakýsi pokus a usnul. Ráno před odchodem do kanceláře (ještě tvrdě spala) sám pro sebe na půl úst utrousil: „Čím se tak naparfémovala?“
Liv, jakmile si s Boženou vyměnily role, zasněně pravila: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Božka se jen uchechtla: „Potmě je každá kráva černá.“ A nyní vzhůru na Ples saisony.
Díl čtvrtý
Přicházím, jak se na nóbl hosta sluší, s přiměřeným zpožděním. Zábava se ze Španělského sálu dávno přelila do okolních prostor včetně všech nádvoří a Zlaté uličky. Toho chlastu, zpěvu, křiku, muziky a taškařic! U vchodu do baziliky sv. Jiřího například nabízí ministr zahraničí vstupenky na takzvanou vipšou. Neostýchá se vykřikovat oplzlosti typu: „Lídři politickejch partají a jejich paničky, slavný herečky, moderátorky, rosničky, zpěváci, fotbalisti, baviči… ti všichni vám předvedou, jak to dělaj, a nepude vo vočumování vobyčejnejch štriptejzů… chachachá! Ani vo vobyčejnou masturbačku, chachá! Rozdá si to tam každej s každym na všecky prasácký způsoby a natvrdo…!“
Mám strach, aby se ples nevymkl z rukou pořadatelů, předstupuji před ministra a povídám: „Bratře Svobodo, kde jsou vaše křesťanské zásady? Já… já nevěřím svým uším.“ – „Klídek, šéfe,“ odpovídá ministr, „všecko máme vymakaný.“ Mrká na mě, je to maskovaný Sandokan, člen výboru. A teprve včil si uvědomuju, že na Hlaváči jsme se domluvili, že celebrity budou převlečeny za chátru a chátra za celebrity – s výjimkou pana prezidenta a jeho rodiny.
A tož se proplétám mezi Helenkami Vondráčkovými (těch vohozů!), Káji Gotty, Stáni Grossy, Hankami Zagorovými a jejich operetními choti, Halinami Pawlowskými, Petry Novotnými, Vladimíry Čechy, Vladimíry Železnými, Jaromíry Jágry, Jiřinkami Bohdalovými, Luckami Bílými… sem tam se mihne psychiatr Cimický, Eva Pilarová s Yvonne Přenosilovou, Janda s Jandákem a Petrou Buzkovou, Václav a Dagmar Havlovi, Bolek Polívka, Michal Viewegh, fotbalista Nedvěd, komunista Grebeníček, malíř Kodet, herečka Žilková… všichni chlastají, objímají se, líbají a baští párky v rohlíku, kaviár, uzené lososy, jednohubky s křepelčími vejci, humry s olomouckými tvarůžky, hamburgery, jitrnice, škvarky, grilovaná kuřata… a najednou začíná přibývat i všelijaké spodiny, pakáže, žebráků a bezdomovců. Trousí se od Matyášovy brány, kde vystupují z taxíků, nastává velké promíchávání. Vzhlížím vzhůru, za neosvětleným oknem prezidentského apartmá se zachvěla záclona, tuším spokojený úsměv první dámy, neboť nastává chvíle, kdy nikdo neví WHO`S WHO. Ale každý má větší část hradčanského masopustu dosud před sebou, může si vybrat z mnoha atrakcí, jedna právě začíná ve svatovítské katedrále – parta profiků vedených Viktorem Koženým předvádí loupež korunovačních klenotů, jenže není to moc zábavné, kámoši sedí před svatováclavskou kaplí, uhrančivě se usmívají na publikum, sem tam někomu pípne mobil, občas někdo někam zavolá, Viktor má na klíně notebook a brouzdá internetem… a aby lidé tolik nezívali, rozdávají ti sympaťáci kromě úsměvů též cosi jako prospekty. Opravdu to není moc zábavné, odcházím raději do Španěláku, odkud znějí valčíky, no ale schodiště je poblité, volím tedy jiné povyražení, spěchám do Vladislavského sálu, v němž se (non stop a na obří obrazovce) odehrává velkolepé představení se dvěma protagonisty: Lucií Bílou a Václavem Klausem. Lucie vystupuje v roli černé díry. Rozevřela obrovská ústa končící bezedným hrdlem, odkud vytrysklo srdceryvné komorní A, jehož průbojnost trhá ušní bubínky a rozkmitává seizmografy na celém světě. Lucčina přitažlivost je osudová, blíží se k ní hvězdný obr – ten král mezi slunci. Zpočátku snad touží po romantickém menuetu, po kratochvilné otočce, jíž by svůdnici okouzlil, leč síla osudu je nepřekonatelná, je slepá jak láska. Ach! Let se mění ve spirálu smrti, slunce končí ve chřtánu.
Kdosi se mě dotkl. Liv s kancléřem. Liv se tiše táže: „Jak se vám to líbí?“ Krčím vyhýbavě rameny. – „Nemusíte na mě brát ohled, o nic nejde,“ říká a pokračuje: „Nechal to natočit tady pan kancléř. Sehnal dokonalé dvojníky. A co se týká sexu, nežárlím, vím své.“ – „Musíme se panu prezidentovi starat o imič,“ dodává kancléř.
Mlčím. A aby mlčení nezbujelo, ptám se: „Viděli jste v katedrále tu loupež korunovačních klenotů?“
„Ne, je to jen divadýlko pro lid, klenoty jsou dávno elegantně vytunelované,“ odpovídá kancléř.
„Ví o tom prezident?“
„Ten?“ směje se Liv.
„Ví?“
„Nebudete mi věřit,“ říká kancléř, „ale on je dodnes přesvědčen, že to takzvané tunelování je jen nedorozumění. Jen podpásovka od nepřátel.“
„Nevěřím.“
Liv po mně blýskla očima. V tom blýsknutí jsem slyšel: musím ho podpírat, místo matky ho musím podpírat. A kancléř navazuje: „Opravdové veličiny nežijí v iluzích. Když se kácí les, lítají třísky. Tak to bylo, je a bude. Pár set ztracených miliard nic není.“
Někdo je zloděj, někdo kleptoman, myslím si, když vtom zvenčí zazněly fanfáry z Libuše. Později jsem zjistil, že je vyluzují muzikanti, kteří za tím účelem vylezli na věž svatovítského velechrámu, ale málokdo si tu extravaganci uvědomuje, zraky všech se upírají k jezdci v kostýmu tatíčka Osvoboditele – TGM. Jezdec sedí na hnědákovi s bílou lysinou (milovaný Hektor?) vedeném dvojicí pážat – mouřenínů. „Jak stylové!“ tleská jezdeckému zjevení žebračka, v níž poznávám blonďatou poslankyni Dostálovou přezdívanou v nižších kruzích Moravská Twiggy.
Čtenářům netřeba popisovat, jak jsem se v roli doprovodu první dámy a kancléře ocitl na třetím nádvoří u kašny se sousoším sv. Jiřího. Zíráme k nedalekému Plečnikovu obelisku. Pan prezident mává jásajícím davům, ale pak si výmluvným gestem zjednal klid a do staroslavného ticha s pamětí českých králů promluvil: „Zdravím vás, moji Čechové, Moravané a Slezané! Zdravím také vás, moji Slováci, krajané první dámy! Zdravím i vás, moje ostatní národnostní, etnické a jinak orientované menšiny! Ptáte se, čím jsem si získal vaši důvěru, co mě vynesla na vrchol popularity? Je to díky stabilní činnosti, která pořád nekouká na průzkumy veřejného mínění. Je to díky tomu, že umím srozumitelně oslovit vás, kteří jste pasivním odporem obyčejných lidí měli větší podíl na zhroucení komunismu než hrstka disidentů. Je to díky tomu, že vystupuji jako ochránce zájmů malé zemičky uprostřed Evropy, která se nekontrolovaně mění v superstát plný byrokratů. Milujete mě, protože dokážu vystihnout pocity podprůměrného, průměrného i nadprůměrného člověka, protože nejsem, jak hlásají moji nepřátelé, narcisistním paranoikem a mistrem populismu, ale právě naopak: jsem to já, kdo vás – chudé i bohaté – spíš popostrkává a vede, než aby slepě následoval vaše názory a vlísával se. Milujete mě, protože jsem prezidentem všech!“
Bouřlivé ovace, slavný odjezd. Další průběh Plesu saisony ponechávám na fantazii příznivců www.ipetrov.cz. Pokud by můj masopustní příběh někoho zaujal tak moc, že by z něho chtěl vytvořit například muzikál nebo (ještě lépe) operetu, ať tak udělá, majitelem kopyrajtu su já.
Dnes je Matěje. Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje.
středa 25. února
Roku 2000 připadl pětadvacátý únor na pátek. Tehdy se mi zdál v noci sen, který jsem si zapsal. Pořád si s ním nevím rady, tady je: Slyším, jak někde přestala téct voda, vzniklo ticho. Podíval se na mne starý bard a promluvil tak, že se stal vysokou jedlí. Opatrně jsem se té jedle dotkl. Sesypala se v hromadu prachu. Přestal jsem si přát ticho. Zpívají úsvitoví ptáci, jdu neposečenou loukou. Nezanechávám žádnou stopu. Zneklidňuje mě to. Na louce sedí básníci a kritici. Nemohu si k nim přisednout, zem je plná kravinců, probudil jsem se.
Dnes je Popeleční středa. Jako děti jsme chodívali do kostela, aby nám velebný pán udělal na čele křížek z popela loňských „kočiček“ – tedy snítek jívy. Mělo nám to připomenout, že prach jsme a v prach se obrátíme (memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris), i když tomu nikdo pořádně nerozuměl. Přesto se ve mně uhnízdil jeden poznatek, neboť bezvěrci se snažili to znamení z našich čel smazat, jenže my jsme je srdnatě bránili, šlo přece o víru čili o čest.
Začíná půst. Zase si zajdu pro popelec. Budu zpytovat svědomí, snad mi Bůh a čtenáři odpustí i ty bláboly, kterých jsem se v minulých dnech na těchto infernetových stránkách dopouštěl. Má vina… mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa.
Vytištěno z http://www.ipetrov.cz